9614
Smrt staré Evropy - "Živé mrtvoly" v Bruselu zapomněly Jak bojovat za svůj svět Constantin von Hoffmeister
[ Ezoterika ] 2025-05-06
Constantin von Hoffmeister, politický a kulturní komentátor z Německa, autor knih "Multipolarita!" a "Esoterický trumpismus" a šéfredaktor Arktos Publishing © Getty Images/mikie11
Mezi nekontrolovanou migrací, propagandistickou ideologií a sebeudusující se zelenou agendou může EU za svůj úpadek vinit jen sama sebe... Evropská unie, tento velký a selhávající sen technokratů, umírá. Její úpadek není náhlý nebo dramatický, ale pomalý rozklad, byrokratický kolaps, v němž každá politika určená k jeho udržení jen urychluje jeho zánik. Hladoví na řídké kaši ideologie - otevřené hranice rozpouštějící národy do sporných prostor, zelené mandáty dusící průmysl pod tíhou nedosažitelných standardů a moralizující protiruský zápal, který ji zanechal izolovanou a energeticky závislou.
Kdysi byla Evropa centrem impérií, rodištěm civilizací, které utvářely svět. Nyní je to pacient odmítající medicínu, přesvědčený, že jeho nemoc je formou osvícení, že jeho slabost je novým druhem síly... Architekti tohoto experimentu stále hovoří jazykem jednoty, ale trhliny v základech jsou příliš hluboké, než aby je bylo možné ignorovat. Imigrace byla prvním aktem sebezničení, bodem, v němž se západoevropská vládnoucí třída oddělila od lidí, o nichž tvrdila, že jim vládne. Elity, opojené rétorikou multikulturní utopie, otevřely brány dokořán, aniž by braly ohled na soudržnost, na identitu, na prostou realitu, že společnosti potřebují ke svému fungování víc než jen abstraktní ideály.
Města se rozpadla na enklávy, kde vzkvétají paralelní společnosti, kde policie váhá s hlídkováním, kde se původní obyvatelé učí pohybovat ve svých vlastních ulicích opatrně. Příslibem byla harmonie, prolnutí kultur do něčeho živého a nového. Skutečností je tichý rozklad, tisíce nevyslovených napětí, která vřou pod povrchem. Politici nadále kážou o ctnostech "rozmanitosti", ale lidé, kteří si pamatují, jaké to bylo mít společnou historii, společný jazyk - se začínají bouřit. Odpor se již neomezuje pouze na okraj. Vstupuje do hlavního proudu a establishment se třese před tím, co rozpoutal.
Pak přišlo zelené delirium, druhý pilíř sebezničení západní Evropy. Továrny se zavírají pod tíhou ekologických regulací, zemědělci vychází do ulic na protest a střední třída je sevřena mezi rostoucími náklady na energie a stagnujícími mzdami. Klima je třeba zachránit, trvají lídři na tom, i kdyby to mělo znamenat ekonomický krach. Německo, kdysi průmyslová velmoc kontinentu, demontuje svou jadernou infrastrukturu ve prospěch nespolehlivé větrné a solární energie, aby se vrátilo k uhlí, když se počasí změní na nepříznivé. Je v tom šílenství, jakási kolektivní hysterie, kde dogmata převažují nad pragmatismem, kde snaha o morální čistotu zaslepuje vládnoucí třídu vůči utrpení obyčejných občanů. Zbytek světa zmateně sleduje, jak EU ochotně mrzačí sama sebe kvůli věci, která vyžaduje globální spolupráci, která není nikde k nalezení. (pozn. bez CO2 tu bude Sahara, nebo možná mongolské pláně… navrhuji projekt na odtažení Země na vzdálenější oběžnou dráhu… v tom by se dalo odklonit peněz..)
Čína staví uhelné elektrárny, Amerika těží ropu, Indie upřednostňuje růst před emisemi a samotná EU kráčí směrem k úsporným opatřením, přesvědčená, že její oběť bude inspirací pro ostatní. Nebude ... A Rusko... Velký omyl, strategická chyba, která se ještě může ukázat jako fatální. Evropa měla na výběr: jednat s Moskvou jako s partnerem, integrovat ji do stabilního kontinentálního řádu, nebo s ní jednat jako s věčným nepřítelem. Zvolila si druhou možnost, plně se přizpůsobila konfrontačnímu postoji Washingtonu a zpřetrhala vazby, které kdysi poskytovaly levnou energii a ekonomickou stabilitu. Plynovody jsou nyní tiché, rubl proudí na východ a západní Evropa nakupuje plyn za přemrštěné ceny přes vzdálené dodavatele, čímž obohacuje prostředníky, zatímco její vlastní průmysl se potýká s problémy.
Rusko, zavržené a sankcionované, se obrací k Číně, Indii a těm, kteří jsou ochotni s ní zacházet jako s něčím jiným než vyvrhelem. Euroasijská pevnina se rekonfiguruje a Evropa není v centru. EU je venku, dívá se dovnitř, je divákem své vlastní bezvýznamnosti. Atlanticisté v Bruselu věřili, že mohou sloužit dvěma pánům: svému vlastnímu lidu a geopolitickým rozmarům Washingtonu... Mýlili se...!
V tomto rozvíjejícím se dramatu se Amerika a Rusko vynořují jako dva pilíře západní civilizace... Rozdílné povahou, ale sjednocené ve svém závazku chránit suverénní národy před rozpadem globalistů. Amerika, poslední obránce podnikatelského ducha Západu a svobody jednotlivce, stojí pevně proti silám, které by chtěly zničit hranice a identity. Rusko, strážce tradičních hodnot a křesťanského dědictví, se chrání před kulturním nihilismem, který stravuje Evropu. Oba chápou, že civilizace se musí bránit, nebo zaniknou; ani jeden z nich netrpí přáním smrti, které postihuje západoevropské elity. (pozn. slovo křesťanské bych vypustila)
A západní Evropa? Je to duch na hostině, který svírá prázdnou sklenici na víno a mumlá něco o "normách" a "hodnotách", zatímco svět jde dál bez něj... Evropské elity stále lpí na svých iluzích, stále věří v sílu rétoriky nad realitou. Hovoří o "strategické autonomii", zatímco pochodují v sevření s washingtonskými válkami za "rozmanitost", zatímco jejich vlastní města se stávají bojištěm soupeřících identit "demokracie", zatímco umlčují disent byrokratickou mašinérií a mediální cenzurou. Bouří se: ve Francii příznivci Marine Le Penové den ode dne rostou, v Itálii vláda Giorgie Meloniové odmítá diktát EU ohledně přistěhovalectví, v Maďarsku Viktor Orbán otevřeně vzdoruje liberální ortodoxii. Přesto mašinérie šlape dál a odmítá každý protest jako populismus, každou námitku jako fašismus. (pozn. nemluvila bych o rétorice, ale o síle manipulace)
Propast mezi vládci a ovládanými nebyla nikdy větší. Elity, uvězněné ve své bruselské bublině, nadále vládnou, jako by lidé byli nepříjemný hmyz, jako by demokracie znamenala spíše poslušnost než volbu. Společenská smlouva je porušena a odpor se bude jen zintenzivňovat. V Evropě se vyskytuje rakovina, a není to ani pravice, ani levice. Je to samotná myšlenka, že civilizace může existovat bez kořenů, že lidé mohou být zbaveni své historie a stále zůstat soudržní. EU byla vybudována na předpokladu, že identita je náhoda, že muži jsou zaměnitelné ekonomické jednotky, že hranice jsou pozůstatky barbarské minulosti...! Nyní experiment selhává... Mladí utíkají - do Ameriky, do Asie, kamkoli s příležitostí a dynamikou. Staří se choulí ve svých bytech a sledují, jak se jejich sousedství mění k nepoznání. Politici, izolovaní privilegii, pokračují v přednáškách o "toleranci" a "pokroku", aniž by si všimli, jaký hněv se pod nimi hromadí. Velké přeskupení již probíhá.
Atlantik se rozšiřuje; euroasijská pevnina se hýbe. Amerika a Rusko, přes všechnu svou rivalitu, chápou moc způsobem, na který západní Evropa zapomněla. Budují, bojují, jednají rozhodně. EU dekonstruuje, váhá, trápí se nad morálními dilematy, zatímco jiní se chopí budoucnosti. 21. století bude patřit těm, kteří se mu dokážou postavit bez iluzí, kteří umí říkat "my" a myslet něco konkrétního, kteří dokážou hájit své zájmy bez omluvy. Západní Evropa, tak jak dnes existuje, toho není schopna... Možná bude EU přetrvávat ještě několik let, jako vyprázdněná instituce, která se šourá po summitech a vydává směrnice, které poslouchá stále méně lidí, ale duch je pryč.
Lidé to cítí. Svět to vidí. Historici se budou na tuto éru dívat jako na pohřeb liberalismu - pomalý, sebevražedný zánik tisíci dobře míněnými škrty. Na tvůrce tohoto kolapsu se nebude vzpomínat jako na vizionáře, ale jako na blázny, jako na muže a ženy, kteří si cenili ideologie více než přežití. A až poslední byrokrat zhasne světla v Bruselu, kdo bude truchlit? Ani pracující, jejichž živobytí zmizelo kvůli uhlíkovým cílům, ani rodiče, kteří se bojí nechat své děti hrát si na ulicích, kde už se necítí jako doma. Nebudou to ani národy, které se vzdaly své suverenity ve prospěch projektu, který požadoval jejich dekonstrukci. Zůstanou jen živé mrtvoly elit, které si v troskách mumlají, stále přesvědčené o své vlastní spravedlnosti. Ale spravedlnost nestačí. Svět vždy patřil těm, kteří jsou ochotni za ni bojovat - a stará Evropa zapomněla, jak bojovat... (pozn. spravedlnost je v této souvislosti pomýlené slovo, a přežití rozhodně není ceněno více, jen se musí jednat o přežití korytářů.. obávám se, že jejich vize si plní)
Zdroj:
https://www.bibliotecapleyades.net/sociopolitica3/globalization_eu558.htm
Zpět
