Čas je nemilosrdný. Neúprosně zapomíná na kdysi vroucí vášně, kdysi kvetoucí země, kdysi prožité osudy. Někdy nezanechá potomkům nic a často mu pomáhají ti, kteří chtějí utajit dávné znalosti a historii národů Země. Někdy zůstávají jen holé kameny, jako by je vytvořila sama příroda. Když se na ně podíváte pozorněji, ukáže se, že to vůbec nebyla příroda, ale naši vzdálení předkové... Ti, kteří chtějí pod rouškou vědy zakrýt pravdu, budou opět tvrdit opak. A o podivuhodných městech, dávných obrech, démonech budou vyprávět jen prastaré legendy, a tento příběh bude považován jen za pohádku. Anebo to vůbec není pohádka. Možná se po zemi potulovali obři a démoni. Nebo je tak možná někdo z našich předků nazýval.
V Indii existuje mnoho legend. Jedna z nich vypráví o Rámově mostě. Je to podivná mělčina, která spojuje Indii se Srí Lankou. Lze ho snadno spatřit z letadla a je zaznamenán i na snímcích z vesmíru. Muslimové mu říkají Adamův most a hinduisté Rámův most. Délka tohoto mostu je asi 50 kilometrů, šířka 1,5 až 4 kilometry. Podle legendy tento most postavili bojovníci Hanumana (boha opic). Byli to obři porostlí srstí jako opice. Postavili ho proto, aby po něm mohl přejít dávný hrdina Ráma se svým vojskem a osvobodit svou ženu Sítu ze zajetí démona Rávany, který ostrovu vládl. Mohla to být skutečnost? Zdá se nám, že legenda je příliš pohádková. Někdo tuto stavbu ale postavil a podle nejnovějších údajů vědců - je vytvořena člověkem, nikoliv přírodou.
Stejně záhadná je i pevnost Sigiriya na ostrově Srí Lanka. Je vytesána do pevné skály a dostavěna z cihel. Oficiálně je přijímán vznik této citadely v 5. století našeho letopočtu. Její stavba je připisována místnímu vládci Kassapovi, který zavraždil svého otce. Tomuto otcovrahovi se údajně podařilo vybudovat nedobytnou pevnost na strmém útesu uprostřed neprostupné džungle a přemístit tam hlavní město. Obyvatelé ostrova přitom žili téměř primitivním způsobem života a o stavbě neexistují žádné doklady. Zůstala jen samotná citadela, obklopená vodními příkopy, majestátní skála - palác s obrovskými drápovitými tlapami u vchodu.
Na důkaz oficiální verze historie Sigiriye vám průvodci ukážou i malou nenápadnou jeskyni poblíž Kobří skály, kde je údajně celý příběh vyprávěn. Oficiální věda ji doplní jedinou zmínkou o těchto událostech v indickém prameni sepsaném po mnoha stech letech. Nenajdete žádnou zmínku o nějaké stavbě. Téměř do konce 20. století byly na Srí Lance kmeny s primitivním způsobem života. Oficiálně se však za 8 (18) let velmi podmíněné vlády Kassapy, při počtu obyvatel země nepřesahujícím 100 tisíc lidí (výpočty pro 5. století), a v podmínkách občanské války najednou staví mnoho kilometrů příkopů džunglí a žulou, fontány - sto metrů zdi je pokryto porcelánem, jsou použity miliony kamenů, cihel a dalších věcí. A pak na jeden a půl tisíce let najednou na Srí Lance vše zapomenou a nic takového nebo dokonce podobného nevznikne!
Kdo tedy postavil Sigiriyu - neboli pevnost Lví skála (Sigiriya znamená v sinhálštině Lví skála)? Možná byly Sigiriya a most Rámy postaveny ve stejnou dobu. Kým? Možná mají legendy přes všechnu svou exotičnost a pohádkovost přece jen pravdu?
... Hustá džungle zakrývala baldachýn oblohy. Všude bujná zeleň. Trhá prastaré kameny, pohybuje se a křičí ptačími hlasy. Husté kořeny se jako hadi plazí po schodech zapomenutého chrámu. Však tu také vládnou skuteční hadi, kteří les rozechvívají úzkostným křikem.....
Džungle pohltila chrám, ale není prázdný. Na schodech, na ramenou kamenných soch, u rozbitého oltáře sedí noví ˝kněží˝. Je jich nespočet. Chundelatá opičí těla se k sobě lepí a vřískají, když spatří hada. Ale teď už se odplazil do černé štěrbiny a život komunity se vrací do normálu. Zralé plody padají na kamenné desky, ale nestihnou odletět, zachyceny obratným pohybem houževnatých rukou.
Najednou křik ustane, a nastane ticho. Opice ztuhnou jako sochy a z hlubin chrámu se vynoří tajemná záře. Neznámá síla mě vtáhla dovnitř. Vládne tam vlhký chlad. Skrz rozpadající se sochy prosakuje voda a kape, zurčí kdesi dole. Záře je stále jasnější a jasnější. V hlubinách chrámu lze rozeznat obrovskou sochu. Je to starověký bůh Hanuman neboli obrovská opice s holí v ruce. Z obřích očních důlků na mě hledí dva smaragdy. Náhle se v nich zablýsklo a za nimi se objevilo něco obrovského.
˝Nebojte se!˝ - zahřmělo náhle v mysli. ˝Vždycky jsem ničil jen to, co neslo zlo.˝ Nebyla síla se otočit, ale do středu sálu vstoupila obrovská chlupatá postava. Byla průsvitná. Hnědá srst připomínala spíš obrovského medvěda než opici, ale byl to on... Hanuman.
˝Ano, jsem spíš medvěd, jako můj bratr Džambavan. Ukázal obrovskou rukou na opice, které se choulily k sobě: ˝Tito nešťastní tvorové jsou potomci strašlivých pokusů na lidech, zvířatech a mém lidu.˝
Kdysi dávno jsme s bratrem přišli na Zemi z planety poblíž vzdálené polární hvězdy. Moji předkové žili ve dvou soustavách, v Orionu a Polárce, takže jsem napůl medvěd, napůl člověk ve vašem slova smyslu, z medvědí a humanoidní rasy. Můj lid sem přišel jemným kanálem skrze portál Chrámu ohně, v němž se nacházel prastarý krystal. Tento krystal stále leží v Zemi, na vaší Sibiři, na místě zvaném Okunevo. Přišli jsme sem v těžkých letech, kdy světu vládli černí draci na místě, kde stála země Sva, podle vás Hyperborea. Přišli jsme pomoci jejím zakladatelům - mým krajanům ze soustavy Polární hvězdy a Učitelům ze soustavy Sírius, aby porazili černé draky. Pomocí krystalů jsme zahnali draky do dvojrozměrného světa, ale oni se dostali do lůna Země. Pak na Zemi rozkvetla země Sva (Hyperborea) a vedle ní jsme vybudovali naši zemi, zemi chlupatých lidí, které jste později začali říkat Yeti, na území budoucí Sibiře. Tehdy začala velká konfrontace mezi světlými rasami a pány oné temnoty, které jsme vyhnali do dvojrozměrnosti - Anunnaki z Nibiru.
Dnes mé vyprávění bude o tom, jak jsem se vydal na jih se svým bratrem Jambavanem, abych zachránil svého syna a ženu svého přítele Ramy, který vyvedl svůj lid z mrazivé Hyperboreje. To bylo mé další vtělení. A bylo to ve stejném těle jako předtím, kdy byly opět těžké časy.
Po válce s Atlanťany trvala Hyperborea dva tisíce let, ale začala zamrzat. Její národy se vydaly na jih. Jeden z národů vedl Arius přes hřebeny budoucího Uralu a ostatní národy vedl kněz Rama přes mou zemi. Spolu s ním jsme vedli lid na jih a tam Ráma založil novou zemi a můj lid se usadil v Himálaji. Země se pro nás stala těžkou a my jsme se začali usazovat v jiném světě, paralelním s vaším, jak říkáte. Jen ti z nás, kdo mají těžké emoce, se dostanou do vašeho světa, ale stanou se v něm zvířaty.
V mé zemi se usadil Tarkh - kněz se svou sestrou Tarou a další Hyperborejci, kteří tam přišli, když se vrátili, když země roztála. Tam stála země Daaria. Ráma však založil novou zemi, sestoupil z Himálaje do údolí řeky a nazval ji Ajdocha.
Svět se opět začal uklidňovat. Války utichly, civilizace, jak ji nazýváte, vzkvétala. Na západ od Ajdochy vzkvétala Meluhu, na jihu žily kmeny potomků starověkých Telurů, jejichž původní domovina ležela v ledem pokryté Antarktidě. Právě jejich telurijští předkové přesunuli celý kontinent a vytvořili Hindustán. Tak to pokračovalo více než dva tisíce let. Mimochodem, průměrná délka života byla tehdy ještě dlouhá a údaj je kratší než byl život. Potopa ztracené Atlantidy způsobila spoustu potíží, ale ducha světla a kultury hvězdných ras až do konce nesmyla.
Další potopa byla menší, ale ve svých důsledcích hrozivější. Ti, kteří v dávných dobách poslali na Zemi černé draky, ti, kteří Atlanťanům uložili daň, kroužili v blízkosti Země dál - Anunnaki z Nibiru. Rozhodli se uchytit na pevné Zemi a vybudovat si vlastní svět... v podzemí. Způsobili velkou katastrofu, když do útrob Země implantovali obrovskou bublinu svého světa. Země shořela strašlivými plameny a jizva na jejím těle zeje dosud. Nyní v ní šplouchá Rudé moře. Tehdy moře šplouchalo a zaplavovalo země Mezopotámie a Indie. Nebeská klenba a mořské dno se zachvěly a země Meluhu se začala potápět do vod oceánu, který nyní nazýváte Indický oceán. Jeho severní města v těch letech shořela v bratrovražedné válce, kterou rozpoutali Anunnaki pýchou vládců měst dnes nazývaných Harappa a Mohendžodáro. Tu zemi, kterou se jim nepovedlo zaplést do pýchy, Anunnaki vypálili svým ohněm. Tak zahynula Daaria na severu.
Jižní země tellurijských států a část Meluhhu shořely tak, že se hory roztavily. Sami Anunnaki na pozadí bharatské války začali létat na svých vimanech a rozpouštět hory obludnými paprsky a měnit je v řeky lávy. Neroztavili všechny hory, jen ty, na jejichž úpatí stály starověké tellurijské chrámy, které jsou portály do jiných světů. Tyto chrámy zaživa zalévali tekutým kamenem, aby nevyvolávali vysoké frekvence vibrací. Totéž se dělo v zemích Daaria na severu. Ano, i oni snižovali vibrace planety! Teď jsou ty chrámy pohřbeny ve skalách, některé z nich byly napůl vyhloubeny a vy je vidíte jako vytesané ve skalách. Stavitelé je vlastně vytesali do skal svými nástroji, jaké na Zemi ještě nikdo nevynalezl, a pak útočníci Anunnaki shodili celé hory roztavené horniny. Ale to už je jiný příběh...
Zhasl poslední oheň, zavládla zima a nastala spoušť. Lidé se oblékali do kůží, protože v ohni ztratili sílu své mysli vytvářet stroje. Ale to ještě nebylo to nejhorší. Cizí těleso, které Anunnaki implantovali do útrob Země, narušilo čas a vibrace planety. Lidé začali umírat a znovu se rodit jako mouchy. Život těch, kteří se narodili po této katastrofě, se stal pomíjivým. Patriarchové dožili svůj život a zemřeli, aniž by se mohli znovu vtělit.
Led spoutal někdejší Daarii a zahnal lidi do žalářů v její nejzápadnější části v Barmu (Perm). Meluhu byla téměř celá ponořena do propasti. A v Mezopotámii a nad Ajdochií a na jihu se otevřela obloha a spustily se přívalové deště. Nebylo před nimi úniku. Za těchto dešťů biblický Noe odplul do Arménie na popud jednoho z Anunnaků, aby mu předal svůj lid. Anunnaki si vybrali tento lid pro své záměry plné kontroly nad tímto světem.
Dlouho trval věk vody. Nad jižní zemí stály mlhy, rostly velké lesy, které se změnily v džungle. Pohltily mnohá města a proměnily lidi v divochy. Neměli už čas se cokoli naučit, život se stal tak pomíjivým a na popud Anunnaků, kteří se vydávali za dávné Učitele, nazývané bohy, začali být spřízněni se zvířaty.
Tak z dávných potomků Tellurie nezbylo téměř nic. V té zemi se zrodilo mnoho polodémonů, protože se v hlubinách otevřelo mnoho puklin a démoni, které tam kdysi vyhnali Učitelé ze soustavy Sírius a ze soustavy Polaris, se vyplazili na tento svět a začali obývat těla zdivočelých lidí, kteří přežili, když jim země hořela a roztékala se pod nohama... Jen v hlubokých džunglích zůstaly stopy po někdejší velikosti států vybudovaných Telluriany. Jejich jeskynní chrámy vytesané do skal tě ohromí ještě dnes. Většina z nich se však nachází uvnitř skal, zcela uvnitř, protože skály roztavené superzbraní je zaplavily a proměnily v kameny.
Daleko na jihu byla země zaplavena oceánem a zůstal po ní jen ostrov (Lanka). Starobylé království Sinhal, vybudované domorodci z Tellurie, bylo odříznuto od světa. Kdysi však Telluriané spojili ostrov se zemí Hindustán majestátním náspem, když ze dna moře vyzdvihli nevyčíslitelnou masu skal a nasypali uměle vytvořený hřeben. Nyní už nebylo nikoho, kdo by stavbu obnovil. Království se nazývalo Lankapura, což znamená ostrov. Divocí lidé, potomci kdysi mocného státu - Sinhálci ztratili veškerou sílu své techniky a ručně obnovit takovou, bohužel, nebylo možné.
Ze štěrbin na ostrově vyšlo mnoho démonů, kteří se začali stěhovat do lidských těl. Těmto lidem se říkalo rakšasové. Měli mnoho schopností, které byly pro obyčejné lidi nemožné. Zdálo se, že jsou jako bohové nebo nejvyšší jogíni. Všichni však postrádali ducha silných a byli na své schopnosti pyšní, nebo je dokonce využívali ke zlým účelům. V Lankapuře však stále vládl dávný patriarcha, který přežil potopu. Byl už tak starý, že nemohl mít děti, a všechny jeho děti zahynuly při oné strašné potopě. Anunnaki vymysleli zákeřný a dlouhodobý plán, jak říkáš. Starému vládci se zjevily vize, v nichž se setkal s krásnou rakšasí (napůl démonkou) a dozvěděl se, že jedině ona mu může porodit dědice a že tento dědic bude jako bohové a povýší Lankapuru k její bývalé slávě.
Vidění za viděním se vládce brzy při lovu v džungli setkal s dívkou nepředstavitelné krásy. Byla z jeho vize. Vládce se oženil a jeho žena mu skutečně porodila syna, který dostal jméno Ravana. Ravana se narodil jako bohatý muž a velmi rychle vyrostl. Velmi brzy dospěl do mužného věku a jeho světem unavený otec s klidným srdcem zemřel. Ravana byl velmi vzdělaný vládce. Naučil se všechny vědomosti, které si jeho lid uchoval od potopy. Byl jedním z nejlepších zápasníků starověké Sinhály a byl také velkým znalcem medicíny, autorem několika lékařských traktátů, pojednání o astrologii. Psal básně a skládal hudbu. Pýcha však začala drtit jeho srdce. Vždyť si k němu pro radu chodili sami bohové..... ˝ Chlupatý obr Hanuman se rozesmál.
˝Bohové... Kdyby věděl, co jsou to za bohy... Ale pod maskami se to nedalo poznat. Záludní Anunnaki před ním poklekli v maskách dávných bohů a guruů z hvězd, zpívali mu oslavné písně, pokračovali v maškarádě a říkali mu, jaký je velký pán a že by ho měli všichni na Zemi uctívat. Viděli jeho slabost pro ženské pohlaví a začali mu podsouvat, že všechny ženy by měly být jeho a že si může dělat, co chce, protože on sám je téměř bůh. Aby získal přízeň ženy, která se mu líbila, byl ochoten udělat cokoli. Začal dělat, co se mu zachtělo. Mnozí ho proklínali, že jim krade ženy, a to i přesto, že byl ženatý s krásnou a moudrou ženou, kterou mu vybral jeho otec. Jeho hlavní královna Mandodari byla kdysi považována za nejkrásnější ženu země.
Ponížení manželé se pak proti Ravanovi spikli a rozhodli se ho svrhnout. Obklíčen ve svém paláci se Ravana modlil k bohům, a ti přišli znovu. Tentokrát ho odvezli na své černé vimaně - létající černé pyramidě. Přistáli s ním na nedobytné skále. Zde Anunnaki, převlečení za bohy, pokračovali ve svém vyprávění o velké minulosti Sinhálců a velké budoucnosti, kterou spojovali s Ravanou. Ukázali podivuhodné skalní síně uvnitř skály, které vytesali dávní Tellurové, a slíbili Ravanovi létající stroj, na němž ho sem dopravili. Na oplátku požadovali únos mého syna.
O tom jsem však tehdy nevěděl, vůbec jsem netušil, proč potřebují mého mladého syna.....
Legendy o tom mlčí, neboť byly mnohokrát přepsány a převyprávěny a o mém synovi vše zamlčely. V historii zůstal jen Ráma a jeho žena Síta a o mně se říká jen to, že jsem byl opice a že jsem pomáhal Rámovi z přátelství. Na některých místech zůstalo jméno mého bratra Džambavana. Zapomenut byl i můj lid, který se někdy nazývá slovem Yeti. Odešli však do světa nahoře, mezi váš svět a svět guruů. Zůstaly jen opice z dávných legend. Jako by je upravili ti, kdo nařídili Ravanovi, aby mi ukradl syna.
...A Ravana to slíbil. Anunnaki mu přivedli k nohám jeho poddané, a ze skalního paláce vytvořil nedobytnou citadelu. Ravana se nyní stal hrozivým tyranem a krutě masakroval bývalé manžele svých zajatkyň, které proměnil v konkubíny.
... A, ó hrůzo, Ravanova strašlivá černá vimana, zvaná pushpaka, pronikla naším nebem. Modrý paprsek vystřelený z pushpaky vyrval mého syna z náruče jeho matky a táhl ho k vrcholu jako rozzuřený orel svou kořist.˝ Hanumanův huňatý obličej zkameněl a jeho oči se zatměly. Po tváři se mu skutálela těžká slza... Zmlkl a zavládlo mrtvé ticho.
˝Udělal jsem, co jsem mohl,˝ pokračoval náhle obr šeptem. ˝Ale syna jsem zpátky získat nedokázal... Z bharatské války zůstala v Ajdoše jen jedna vimana. Všechny byly spáleny za hradbami Mohendžo-Daro.
Přišli za mnou přátelé, bratr, bojovníci z mého lidu, abychom se podělili o ztrátu a vydali se společně hledat mého syna. Naše cesta vedla do Idohue. Chtěl jsem vyhledat pomoc u svého přítele Ramy, s nímž jsme kdysi společně cestovali z dalekých severních zemí. Na tvářích lidí té země však byl vidět zmatek a hrůza. Všichni mluvili o Sítě, Rámově krásné ženě. Sám Ráma se mi vrhl do náruče, aby mi sdělil smutnou zprávu. Jeho žena byla ukradena. Ukradl ji sám Ravana na svém černém pushpaku, Vytrhl ji z palácové terasy stejným modrým paprskem jako mého syna. Neodolal pokušení, přeletěl nad Ajdochou a ukradl Sítu do svého harému.
Ráma a já jsme se vydali v jeho vimaně do Lankapury. Mořská úžina se stala pro bojovníky překážkou. Jak jsme cestovali ve vimaně, viděli jsme ten prastarý most ve vodě a já jsem řekl, že ho postavíme znovu, abychom se dostali do Ravanova domu. Na Rámovu vimanu by se totiž naše vojsko nevešlo.
Ravanova pevnost jako věž černých démonů zlověstně stojí a modrými paprsky protíná nebesa. Ale dolů se nedostanou. Zbývá jim jen jediná cesta, jít pěšky a válčit s Ravanou.
Na břeh jsme se vrátili s prázdnou. Ráma přinesl poslední vadžru (starodávný přístroj a zbraň), která byla uchovávána od dob Borejců. Vydávala bílé blesky, ale jak se ukázalo, už nedokázala zvedat kameny a pohybovat jimi. Zesílili jsme tedy její zvuk zpíváním mantry. Celé mé vojsko i vojsko Rámovo ten zvuk svorně zpívalo... Řevem se vše otřáslo a kameny padaly ze skal. Opět jsme zpívali sto tisíci hlasy. Kameny se staly světlem. Házeli jsme je do vln a moře se stalo mělkým. Den za dnem a noc za nocí jsme jednohlasně zpívali s vadžrou. Všichni jsme nesli kameny a kráčeli dál a vytvářeli před sebou cestu. Dokud jsme nedošli k onomu břehu. Našeho ducha posílili bohové, kteří zůstali v jiné dimenzi a bohužel nám nemohli pomoci tělesně......
Ale jsme tady, citadela před námi. Na vrcholu skály byla umístěna obrovská hlava démona, aby nás děsila. Dole držely vchod ve ˝svých rukou˝ dvě drápovité tlapy... Ravanovy dodatky ke stavbě prastarých....
Bitva začala. Mnoho statečných mužů padlo, ale brány byly prolomeny, kapitula je poražena a na kusy a my jsme u cíle. Ráma drží Ravanu pod krkem svou vadžrou a přikazuje mu, aby ho odvedl ke své ženě a dal mu mého syna. Kam se poděla Ravanova pýcha... Pokleká před námi, protože zná moc zbraní bohů. Vede nás po strmém schodišti. Za ním jsou dveře, dveře z kamene. To je cela, kde Síta živoří. Ale teď je v náručí svého manžela.
˝Kde je můj syn?˝ chytám Ravanu za ramena, a on mlčí strachy. Chytám ho pod krkem a hrozím, že ho shodím ze skály jeho ˝velké˝ citadely. ˝Vrať mi mého syna,˝ - vykřikl jsem a kameny se pohnuly.....
- Nemohu, - zašeptal, - dal jsem ho pryč - Bohům, zeptej se Bhagavána Šivy. Nebyla to moje vůle, tvůj syn je u Šivy,˝ zasyčel Ravana ze všech sil.
-Šiva? Jak se opovažuješ lhát!!!! Pak se náhle objevil Šiva, ale byl divný. Dlouho nepřišel do našeho světa, jen mi z dálky pomáhal. Kupodivu mi dal sílu přijít sem, znovu postavit most a spojit ostrov. Viděl jsem jeho ruce, jak září nad mořem, dal mi kameny a pomohl mi je položit do vln..... A pak tam najednou stojí a chrání Ravanu. Železným hlasem mi říká: ˝Jdi pryč, tvého syna velmi potřebuji, vzal jsem si svou oběť a ty jsi volný. Tvůj syn bude otcem mého otce, otcem mého lidu. Ke stvoření člověka bylo zapotřebí kusu chlupatého masa. ˝Stvořím lidský rod znovu. Adam se dnes narodil!˝
Uvědomil jsem si, že je to nesmysl. Velký Šiva tohle všechno nemůže udělat. A tak jsem sebral vadžru z Ramových rukou a namířil ji přímo na Šivu, přímo do jeho čela. Blesk udeřil a ozval se zvuk kovu. Přede mnou se objevila příšera s ošklivě šedou kůží a červenými oteklými víčky. Jeho oči jsou mrtvé a prázdné.
- Ty nejsi Šiva!˝ křikl jsem na něj. - Vrať mi mého syna! Ty démone, ty zrůdo temnoty! Shoř v ohni!
Znovu jsem namířil vadžru a on po mně hodil bezvládné tělo... Můj syn je mrtvý. Zabili ho.!!!!!
Zase letí oheň a blesky, zabiju ho,˝ bušilo mi v hlavě. On je z těch, kdo lhali našim vzdáleným předkům a Rámovým předkům, on je z těch, kdo naši Zemi rozřezali a kdo ji zaplavili mořem, on je ten, kdo kryje zlo a lže ve jménu bohů, on je ten, kdo zotročil celou Zemi. On je ten, kdo zničil dávné Atlanťany a Borejce, kdo později udusil Bharaty v jaderném ohni. A nyní válčí se Sinhálci. Znovu byla prolita krev. Tisíce tisíc životů mu leží u nohou, on je vrah, on je teror, on je ďábel!!!... Ukradl mi syna, aby si z něj udělal otroky a stáda, aby ho lidé bezmyšlenkovitě uctívali jako Boha......
Ale plamen vadžry zhasíná, je pohlcen temnotou a odchází do bezedné propasti černého tunelu otevřeného ve zdi. A to je vše... vadžra se stala železnou... není tu nic..., tma zmizela, zeď se zabouchla a není tu ani náznak toho, že by tu byl průchod...... Ravana mlčí jako kamenná socha. Všechno si uvědomil... Uvědomil si, jak těžká je teď jeho karma. Uvědomil si, že se mýlil, že byl oklamán, ale sám byl oklamán, naletěl na lichotky, všechno si to udělal sám, sám.....
V černém žalu jsem vyšel na světlo, v náručí jsem držel tělo svého syna... Vzali si z něj kus, zformovali své zrůdy, vytvořili nové otroky, jsou to Anunnaki z Nibiru - páni temnoty.
Najednou vidím, jak tam stojí přízračný stín. ˝Otče, víš, že vůbec nemohu zemřít... Je to jen tělo... Jsem naživu. Jsem tady, naši guruové jsou tady, tisíckrát se vrátím a znovu se setkáme...˝
Hanuman opět zmlkl a jeho oči ožily jasným ohněm. ˝Vím, že jsme se setkali...,˝ řekl, ˝jsme teď spolu a společně s nimi stále válčíme, s černými polykači světů. A dokud bude síla, budeme bojovat, a až síla nebude, budeme bojovat také, protože jsme věční, vůbec nás nemohou zabít... vůbec tě nemohou zabít... Je to jen tělo, jak tehdy řekl můj syn. Ale oni nejsou věční, protože nemají ducha, ale jen železo, čip, jak říkáš, na kterém je napsaná informace. A železo, ať je jakkoli silné, je hmotné, a tudíž konečné. Boj ještě neskončil, ale vítězství bude naše!
A Ravana... Ten bude dlouho putovat v lidských tělech a prát svou karmu. Má svou vlastní cestu... Jednoho dne i on najde mír...˝ - promluvil chlupatý obr a... zmizel ve zdi chrámu. Slunce už sem pronikalo a osvětlovalo starobylé fresky - krásná Síta, mocný Hanuman, udatný Ráma, strašlivý Ravana..... A kdesi daleko je nedobytná pevnost, jejíž historie je už dávno zapomenuta pro marnost života jejích pozdějších majitelů, kteří na její zdi vyškrábali svá jména...<
