5287 Ohnivá historie Balúčistánské sfingy a...tajemství Henocha Valeri Kolcová
[ Ezoterika ] 2021-08-11
Země poznala mnoho epoch a mnoho událostí, které byly dlouho zapomenuty a zahaleny tajemstvím pro mnoho generací.
Když se někdy pozorně podíváme na starověké kameny, začneme si představovat obří zdi, chrámy, bašty. V obrysech skal vidíme zničené tváře majestátních soch minulosti. Věda nám však neustále opakuje, že jsou to jen naše fantazie a kameny jsou výsledkem zvětrávání, povodní a ledovců nebo zbytky lávy vyhaslých sopek.
Někdy však přesto není možné některé kamenné útvary označit za bizarnosti přírody. Ano i zjevná starověká města, vykopávaná archeology, nesou stopy strašlivé destrukce nějakou - tou nevídanou zbraní, kterou můžeme srovnávat snad jen s jadernou bombou.
Monstrózní války kdysi rachotily naší planetou, vyhlazovaly majestátní města a celé civilizace a zanechaly nám jen roztavené skály a podivné megality na různých místech planety.
Jedním z takových míst je Balúčistánská sfinga, která je oficiálně považována jen za přírodní útvar horského masivu Makrana na pobřežním území Pákistánu.
O toto místo jako naschvál nejeví oficiální archeologie zájem. Ve skutečnosti samo jméno Makran je záhadou. Stejně se například jmenuje starobylé město v indickém Rádžasthánu, vzdálené tisíce kilometrů od pákistánského pobřeží a pohoří Makrán.
Zapomenuté listy dávné historie stále zůstávají bílými skvrnami pro mnoho generací.
A přesto, jaké pozůstatky jaké civilizace balúčistánská sfinga stále střeží? Co se v těchto končinách kdysi odehrávalo? Co mohlo změnit krásné stavby v beztvaré skály? Jak se prorok Henoch vztahuje ke vzdáleným indickým zemím? Existovaly vimanské létající lodě?
Odpovědi na tyto otázky přišly díky vědomému snění. Proto věřit či nevěřit těmto informacím - nechť si rozhodne každý sám. Někomu to bude připadat jako fantaskní pohádka. Ale stejně jako všechny zde předkládané materiály možná pro někoho tyto informace vrhnou kapku světla na dávno ztracené v tisíciletých dějinách Země, které se píší dodnes.
...Ohnivé slunce se žhnoucí koulí pomalu sestupovalo z nebes a, probleskujíce rudým úsvitem západu slunce, sklouzlo...na okraj pyramidy. Starověká Sfinga si jako obvykle nasadila večerní ohnivou korunu z paprsků slunce a dál nezaujatě hleděla skrze staletí..... Neodolatelná síla mě přenesla k její obrovské hlavě a kamenný pohled obra mě propaloval.
˝Je mi opět potěšením setkat se s tebou v mém vidění,˝ řekl mocný mužský hlas kdesi uvnitř mě. Byl to hlas Sfingy, ačkoli její tvář zůstávala nehybná. Už jsem hodně vyprávěl o historii této planety a co se na níí dělo. Dnes o tom bude vyprávět můj bratr Ptah. Již jednou zde bylo řečeno, že my - dva bratři Ptah a Phat - jsme přišli na tuto planetu v dobách velkých válek s temnotou. Od předpotopních, atlantských dob stojím já - Ptah na stráži světů zde u velkých pyramid a střežím vstup do pokladnice vědění.
Portály do jiných světů jsou zde sice již dávno uzavřeny, aby do nich nemohli proniknout nepřátelé lidstva a světů světla, ale přesto tudy prochází velká hranice světů, stejně jako tam, kde v témže kamenném těle sídlí můj bratr Ptah. I tam je velká hranice světů a odehrálo se tam mnoho událostí, zapomenutých dějinami a civilizací, na které si vzpomeneš, až k němu přijdeš. Tak jdi, to musí být známo ve tvém světě, neboť bez minulosti není celistvosti stvoření a nitky minulosti pronikají do tvé přítomnosti a tkají látku budoucnosti... Vše, co bylo skryto a odstraněno z historického tkaniva světa, se musí znovu objevit a změnit budoucnost a její varianty...˝
Hlas mocného Ptaha utichl, ale z očí mu vyšla nazelenalá záře. Byla stále silnější a nyní se vše kolem něj utápělo v tomto zeleném světle, které se změnilo v mihotavý obrovský vír. Tento vír vířil ještě silněji a vytvořil podivný světelný tunel, na jehož konci zářilo sluneční světlo. O chvíli později zůstal tunel za ním a před ním se rozprostírala mrtvá skalnatá plošina, oddělená okrajem pobřeží od obrovského oceánu.
...Modrozelená vodní hladina se třpytí v paprscích parného slunce a splétá složité pěnové krajky, které dopadají na břeh. Neznámá síla mě stále unáší dál, hluboko do skalnatého masivu. Žluté skály jsou rozpálené od spalujícího žáru a vznášející se mlha se chvěje nad zemí. Teď se však v dálce objeví podivná skála. Není to ani skála, ale postava. Pravda, její rysy jsou rozmazané. Pravděpodobně prastarý kámen bičovaly mnohé větry, nebo možná vyprávěl něco jiného. Přesto se v téměř beztvaré skále jasně rýsuje Sfinga. Tyčí se na obrovské skalní plošině s podivnými grottami a pologrottami, oddělenými od sebe sloupovitými kamennými útvary. Skály, které vypadají jako struktury, jež byly kdysi roztaveny nebo zasypány zeminou, obklopují majestátní postavu sfingy.
Tady je však docela blízko. Tvář odfouknutá časem, mrtvý kámen rozčleněný a jakoby roztavený......
Náhle z jejích hlubin vyšlo neznámé teplo a pulzování. A opět se ozval hlas Sfingy, ale ne hlas Ptaha.
˝Kolik staletí uplynulo! Tisíciletí proplouvala stuhou času...!˝ Hlas promluvil s hlubokým nádechem a slova byla jiná, prastará hrdelní řeč, kterou pronášel duch sfingy, byla jednoduše a harmonicky přeložena. ˝Jako by to bylo včera...,˝ pokračovala Sfinga ve svém vyprávění. ˝Vzpomeneš si, znáš starého Fata, vždyť se tu toho tolik prožilo...˝
Zničená tvář obra vydala záři. Zaplavila celý prostor a na chvíli ho oslepila. Zář zmizela a skály kolem se proměnily.
Obrovská sfinga seděla na kamenném podstavci v celé své kráse, leskla se na slunci s pozlacenou čelenkou, jakou nosili egyptští faraoni. Pruhovaný šátek rámoval rysy kamenné sochy. Kamenné tělo lva se tyčilo nad nádhernými chrámy vytesanými do skály. Ažurové kamenné sloupy, vytesané basreliéfy v černém čediči a v červenožlutém kameni okolních hor byly nádherné. Tisíce postav božstev obklopovaly obří sochy Šivy a Durgy, které zabíraly obrovské průčelí vzorovaného chrámu. Šiva a jeho choť zde byli uctíváni, neboť to byli oni, kdo vykonali největší zázrak, když vyvedli samotnou pevninu země ze zkázy a přivedli ji k břehům území, kterému se dnes říká Asie.
Tak mluvila Sfinga, ale ani to nebyla její slova, nýbrž nějaké dávno zapomenuté, ale zapamatované vědomosti.....
˝Ano, kdysi dávno vedl modrokožec Šiva - Tellurián, vládce obrovské země za oceánem, loď své země (tektonické desky Hindustánu˝), která se odtrhla od dávného kontinentu Tellurie (dnešní Antarktidy) k břehům Asie podél ohnivých vod, které proudí pod zemí (pláštěm planety, magmatem). A zakotvil. Pak vyrostly ohnivé Himálaje, které pak pokryté věčným sněhem dosahovaly vrcholků až k nebesům. (Viz téma: ˝Jak Šiva pohnul Indií aneb nejstarší dějiny Země˝).
Právě sjednocení zemí je zasvěcen tento chrám,˝ pravila Sfinga.
˝Telurijci s modrou kůží pak vztyčili mou sochu a já, Ptahův bratr Fát, jsem v ní začal přebývat.
Přišli jsme s mým bratrem v tenkých tělech ze vzdálených hvězdných světů. Vtělili jsme se do světů, které nemůžeš pojmenovat, protože je stejně nenajdeš na hvězdné mapě, jelikož nejsou v této dimenzi. Přišli jsme sem jako inženýři, ve vašem pojetí stavitelé portálů a spojení mezi světy. Tehdy ještě svítilo Radžské slunce a invaze sil Antisvěta byla v nedohlednu.Nikdo o nich v tomto světě, v této části vesmíru, nevěděl. Všichni jsme na počátku této manvantary osídlili vesmír, vytvořili jsme ho vhodný pro život civilizací, pro rychlý pohyb inteligentních ras a bytostí. Za tímto účelem jsme vybudovali portály skrze vesmíry a vytvořili, jak byste řekli, stanice na planetách vhodných pro tento účel. Takovou planetou byla budoucí Země.
Po obludné invazi bylo mnohé zničeno, celé planety byly spáleny, soustava sluncí shořela, ze sedmadvaceti planet zbyla třetina a Slunce - Syn, Otec - Rádžisvětlo zahynulo.Hranice světů však zůstala. A tak mnozí, kteří přišli budovat světy v soustavě Sluncí, zůstali jako strážci na této hranici, strážci na hranici blížící se temnoty, na hranici s nižšími světy a se samotným antisvětem.
Mnozí bojovníci světla z jiných světů přišli na pomoc. Některým se podařilo přijít v tělech ohnivých draků a hadů hned v patách černé civilizace Anunnaků a jejich vazalů, černých draků, některým se podařilo prorazit mnohem později, protože černí draci a Anunnaki z Nibiru dokázali svou clonou uzavřít systém zasažených Sluncí a změnit běh času.
Dnes si povíme něco o novějších dobách.
Epochy se míjely jako vítr..... Království černých hadů padlo, Asurové znovu obnovili svou zemi, která se jmenovala země Sva (Hyperborea), Lemuřané oživili novou zemi, která se jmenovala země Mu, Tellurové začali žít na územích, která se později měla jmenovat Hindustán. Hindustán je však jen letmý pohled na zemi, kterou se Šivovi starověkému podařilo přivést k těmto břehům. V oněch dávných dobách se tam, kde je nyní Indický oceán, rozkládala obrovská země. Říkalo se jí země Meluhhu.
Epochy však běžely dál. Atlanta prožila svůj rozkvět a padla v intrikách Anunnaků, když začala válčit se zemí Sva. Byla to obludná doba, kdy se přes břehy Meluhy přehnala velká povodeň. Tehdy se odtud vydal nově inkarnovaný Thothův žák Imhotep na pomoc zemi Ki Hu Ptah (Egypt), kde na hranici světů sloužil můj bratr Ptah. Narodil se v Meluhu a odešel do Egypta, aby uzavřel poslední portál egyptských pyramid před příchodem temných časů. Ale to už je jiný příběh, který sám kdysi vyprávěl.
Říkám to proto, že všechno v tomto světě spolu souvisí. Mnozí duchové, kteří přišli s draky nebo ještě dříve, a budovali tento svět původně před průlomem Nibiru z antisvěta do soustavy Sluncí, se inkarnovali a nadále se inkarnují v tomto světě v různých tělech a rasách, pokračují v nedokončené válce, to vše jsou jen epizody, to vše jsou jen různé bitvy velké války, táhnoucí se po mnoho tisíciletí. Stejní duchové pokračují v boji..... a nepřítel je stále stejný.
Například sám kněz Atlanty, který si dal jméno Thoth z Egypta - Hermes Trismegistus. Na tento svět přišel z Nibiru. V epoše dávné Atlantidy pobýval na Glorii - planetě anunnaků - kolonii Nibiru. Anunnaki prováděli mnoho svých experimentů s genetikou Atlanťanů. Pokoušeli se vstoupit do těl Atlanťanů, protože sami by na povrchu Země nepřežili. Vytvořili tedy hybridy, kteří však donekonečna umírali.
V dobách, kdy žil Chronos, král staré Atlantidy, vynalezli metodu přenosu vědomí na čip, který ducha připoutal k sobě a nedovolil mu reinkarnaci. Za tímto účelem ten, kdo se chtěl za života přepsat na čip a vyhnout se přirozeným reinkarnacím ducha, absolvoval zvláštní rituál, kterým dával osobní vědomý souhlas s nemožností dalších chaotických, jak věřili Anunnaki, reinkarnací - tedy reinkarnací podle karmických vazeb a uzlů, které si duch v inkarnacích vypracoval. Tím, že duch vyslovil takový souhlas a prošel rituálem, zničil čistě technicky své jemnohmotné struktury (schránky, spolu s nimiž se stává duší). Anunnaki se tak snažili spálit svou karmu spolu s těmito strukturami, aniž by si uvědomili, že všechny informace o tom, co každý z nich udělal, jsou fixovány nejen v jemných strukturách duše, ale také v samotném prostoru Bytí, v prostoru Absolutna, tj. éteru, protože každý je kapkou tohoto éteru.
Anunnaki se o to pokoušeli a pokoušejí i ve vašich dnech, zbavit se této informace, zcela zničit své duše samotné, ponechat údajně jednoho nezničitelného ducha, tedy čisté zrnko ducha, zapsat na něj uměle nové schránky v podobě elektronických záznamů na čipu, se kterým své zrnko ducha svázali. Nechápou, že pokud je čip zničen, zrnko ducha okamžitě přechází do inkarnace, ale pouze do elementární částice, aniž by si uvědomilo samo sebe. To, co dělali ve svých inkarnacích, je ale k tomuto výsledku vedlo. Proto tito duchové neměli mnoho co ztratit, když souhlasili s takovými operacemi. Bylo to jejich jediné východisko, jak existovat ve světě při svých nejtěžších vibracích.
Jeden z mocných černých duchů ze soustavy Nibiru, který se inkarnoval do Anunnaků na planetě Nifilim a později na planetě Elohim této soustavy, se rozhodl nahrát se na čip, aby kvůli své tíži znovu neodletěl do antisvěta. Nejtěžší duchové, aby se nemuseli vrátit do svého anti-světa, se před záznamem na čip zřítili na Nibiru, do její dvojité černé díry, a s pomocí jejích energií se převtělili do ošklivých laboratorních těl, protože normální reprodukce nebyla možná kvůli vlastním chybám a zásahům do živých systémů. Zároveň však ztratili většinu svého vědomí, které kvůli gravitaci Nibiru shořelo v jeho energiích. Proto Anunnaki neustále bojovali o fyzickou nesmrtelnost. Všemi prostředky si chtěli zcela zachovat své vědomí, které je dostupné pouze světelným duchům.
Je pravda, že při inkarnaci do fyzického těla hrubého trojrozměrného světa toho světlí duchové mnoho zapomenou, ale ne navždy. Světelný duch si buď může vše pamatovat i po vtělení do těla, sice až po nějaké době, ale ne hned, nebo si vzpomene sám na sebe až po fyzické smrti těla. Vědomosti o sobě a o vývoji své duše mu však zůstanou navždy, pokud se nedopustí pádu do těžkých světů a nespáchá hrozné skutky, které jsou charakteristické pro antisvět a těžké světy.
Obyvatelé temných těžkých světů a antisvěta si nemohou uchovat své vědomí, pokud jsou vtěleni v tělech, proto potřebují nesmrtelná těla. Nebo se nezachovávají, ale nemohou se již vtělit a existují jako duchové podsvětí. Všechna jejich vtělení v trojrozměrném světě jsou rovněž umělá. Jsou to většinou inkarnace ve světě stejných umělých ras, jako jsou Anunnaki, Zeta a další černé civilizace polorobotů a biorobotů, nebo inkarnace uměle zakomponované na jemnohmotné úrovni do lidského těla pro velmi těžké temné poslání, na které je vyslán duchy a hierarchy podsvětí.
V laboratořích planety Gloria, která patřila civilizaci Anunnaki, se zabývali technologií věčného života a spoutání vědomí. Tato planeta má stejnou hmotnost jako Země a Měsíc dohromady a stojí na stejné dráze jako Země, jen za Sluncem. Stále existuje jako základna Anunnaků na svém místě. Právě tam odešli dávní Anunnakové z planety Elohimm.
Jeden z nich se jmenoval Hanoch. Na Glorii podstoupil rituál spoutání svého vědomí s čipem a vstoupil do laboratorně vytvořeného těla. Tělo bylo vypěstováno z genetického materiálu atlantské rodiny Chronosů. Po vyšlechtění ve zkumavce, pokud to tak mohu říci, se pojmenoval Hermes. Hermes měl v epifýze implantovaný Hanochův čip. Na Glorii žil až do svého dospívání, ale pak se vydal na Zemi, aby splnil své temné poslání. V podstatě to byl Hanoch Anunnak. Odcestoval na Atlantidu, kde se rychle stal jedním z kněží a brzy i nejvyšším knězem atlantského náboženství, které uctívalo vesmírnou prvotní energii neboli éter. Toto náboženství však bylo ještě na Chronosu silně pokřivené a připomínalo spíše uctívání zákonů antisvěta, jako zákonů energie Absolutna.
Za Herma však magie vzkvétala. Rozvinul vědu o podřízení zákonů kosmu a energií kosmu člověku, mágovi, a možnosti řízení světa prostřednictvím těchto energií, možnosti řízení živlů, přeměn látek a mnoha dalších věcí podle uvážení mistra, jak se v Atlantě mágové nazývali. Nakonec z tohoto atlantského náboženství mág Hermés vytvořil první společnost mistrů neboli mágů, kteří začali ctít svého učitele - velikého mistra přetvářejícího vesmír pro sebe - ducha Nibiru Lucifera.
Tato společnost existovala několik posledních tisíc let existence Atlantidy a měla pod sebou i veškerou technogenní vědu Atlantidy. Král Atlantidy Poseidon byl téměř zcela pod kontrolou Herma a jeho magie. Ve skutečnosti zemi vládl Hermes, který si hrál na Poseidonův hněv a pýchu. A právě Hermes v laboratořích se shromážděnými na všech atlantských vědcích vyvinul tektonickou zbraň, kterou zasáhl Hyperboreu, a vlastně tak přivedl svět k obludné katastrofě a zničení samotné Atlanty.
Podařilo se mu však uprchnout na území Egypta, kde opět založil spolek mágů a pokračoval ve svých výzkumech. Do Egypta se mu podařilo dopravit i knihy o krystalech smaragdů - smaragdové tabulky, které se pak staly základem kabaly a mnoha černomagických knih, a také hermetismus, učení o Hermovi, které zůstalo v dědictví zednářům, kteří vedou dějiny právě od Herma, jenž se nazýval Trismegistos (Třikrát největší), ale který neměl k Tothovi žádný vztah a pouze si přivlastnil jeho jméno. (pozn. třikrát nejtlustší)
Po Atlantově smrti Hermes myslel na bezpečnost svého čipu a vytvořil jeho kopii. Znovu navštívil Glorii a tam nastavil schopnost aktivovat čip, jakmile ten starý přestal vysílat životní impulsy. Zřejmě to nebylo marné, protože při provádění dalšího hrůzného experimentu v laboratoři v Egyptě jeho tělo shořelo. Ve stejném okamžiku se aktivoval i Gloriin čip a začal reprodukovat nové tělo ve speciálním solném roztoku, kde ho Hermes zanechal. Z tohoto roztoku se tělo okamžitě zhmotnilo v dospělého člověka. To už byla v té době nová experimentální technika Anunnaků. Navenek bylo tělo téměř stejné jako poslední podoba tohoto ducha v těle před vtělením do Hermova těla s geny Atlanťanů. Hermes ˝nabil˝ onen solný roztok genetickým materiálem nového testovaného národa z Jehovových laboratoří - geny Hyksósů neboli budoucích Židů. Tak se Hanoch neboli Henoch, jak si nyní říkal, znovu narodil.
Znovu se vydal na Zemi za svým novým černým posláním, ale nyní již do ˝Země zaslíbené˝, aby připravil místo pro vytvoření obrovské podzemní laboratoře, kterou Anunnaki plánovali postavit v útrobách Země pro zdokonalení podle svých představ o vyšlechtění správného druhu člověka. Učinili tak vytvořením nové katastrofy, kterou prohlásili za stvoření svého nového světa. A protože toto ˝stvoření˝ způsobilo nejmohutnější tsunami a zaplavení údolí řek Tigrisu a Eufratu, které zcela spláchlo civilizace Mezopotámie až po Kavkazský hřeben a mnohonásobné záplavy v dalších zemích, začalo se mu současně říkat potopa světa. V myslích lidí, kteří si nepamatovali potopu z dob Atlantidy, od níž v té době uplynulo již asi čtyři tisíce let, bylo vše zapomenuto. Tak se nová potopa stala potopou světovou.
Bohužel se nikomu nepodařilo této katastrofě zabránit, protože síly byly v té době nevyrovnané. Starověký Baal, který založil svou pevnost Baalbek, byl poražen. Neměl žádné zbraně, kterými by mohl vzdorovat síle Gloriiných lodí, a i kdyby je měl, bylo by to ještě horší, neboť síla ze střetu energií světla a energií ve zbraních Anunnaků vede k prolomení prostoru a vzniku portálů do paralelních světů, kam od dob první zápalné oběti sní útočníci proniknout. Invazi do jiných světů zabránilo to, že Baalbek neměl krystaly k otevírání portálů. Anunnaki si mysleli, že existují, a vypustili na něj veškerou svou sílu. Kdyby tam takový krystal byl, už by pronikli do jiných světů a jejich expanze by vedla ke zničení sluneční soustavy a poloviny galaxie.
... Takový krystal zůstal ještě na jednom místě, a o tom si dnes povíme.....
Během implantace své laboratoře a této katastrofy Anunnaki planetu rozřízli a na jejím těle zůstala hluboká jizva v podobě Rudého moře. Její tvar je místem řezu, kam byl spuštěn objekt ve tvaru vejce s laboratořemi a základnami Anunnaků. Tato katastrofa zcela změnila magnetické pole Země, narušila běh času a doslova přidala planetě na váze. Země ztěžkla a zpomalila svou rotaci. Proto se čas v závislosti na hmotnosti planety a její dráze kolem hvězdy změnil.
Mnozí z nás, Učitelů, proto mohou uvádět různé údaje o tom, kolik let od té doby uplynulo. Mají totiž různé vztažné body, protože už neexistuje jediný vztažný bod. A ani já vám nyní nemohu přesně říci, kolik času uplynulo od tehdejší doby do vašich dnů. Vezmeme-li v úvahu staré vztažné body před touto katastrofou, pak uplynulo asi pět tisíc sedm set a něco let, právě tolik, kolik potomci vyvoleného a vyšlechtěného národa Anunnaki ze ˝Země zaslíbené˝ počítají od stvoření světa.
Protože se však změnila magnetická pole a změnila se hmotnost planety a rychlost její rotace, pak pokud se budeme řídit těmito změněnými novými referenčními body datování, od té doby uplynulo více než sedm a půl tisíce let.
Přesně tak se objevily sešité epochy, lze-li to tak vyjádřit, a v této sešité epoše se objevila ještě jedna zapomenutá a ˝sešitá˝ historie ještě jednoho vypálení. Zapomenutá je i proto, že takových vypálení bylo v této zemi několik (nyní Indie a Pákistán). Těsně před katastrofou, kdy byla na planetu zavedena cizí základna Anunnaků, došlo k největší válce, která je popsána v Mahábháratě. Bezprostředně po jejím monstrózním konci byla vypálena města v údolí Indu, která jsou vám známa jako Mohendžo-Daro a Harappa pomocí jaderné bomby neboli Prométheova ohně, který Prométheus ukradl Diovi Atlantovi, z jeho z tajné hrobky na Olympu a předal ji králům z údolí Indu, kteří byli propadlí obludné pýše.
Pak začala sešívaná éra, na kterou historie nemá vzpomínky. Já jsem však zůstal svědkem tohoto zločinu cizích nájezdníků. Využili posunu magnetického pole a na tři sta let uzavřeli Zemi kopulí falešných polí a v jiných sálech vytrhli sluneční soustavu obecně z dohledu. Něco takového už udělali ve věku První oběti, poté co ovládli Sluneční soustavu. A teď to udělali znovu. Aparátům z planet soustavy Nibiru a planety Gloria se synchronně podařilo uzavřít celou Sluneční soustavu. Kněží uzavřeli téměř všechny pozemské portály a rozhodli se využít zbývajícího nejsilnějšího, který byl stále funkční, k průlomu a rozšíření paralelního světa. Za tímto účelem bylo uvnitř samotného vejce zapuštěného do Země skrze Rudé moře zřízeno mnoho technických zařízení.
V zemích země Daaria se podařilo uzavřít téměř všechny portály. To však Anunnakům nestačilo. Jakmile se nad Zemí a v okolí sluneční soustavy objevila zástěna, vyrazila z Glorie na Zemi vesmírná flotila mnoha černých pyramidálních vimanů. Na palubě nesly stejný druh jaderných projektilů jako Zeus, jen méně výkonné. Byly odhodlány vyhladit všechna města Daarie.
Daariané se na takový výsledek připravovali už dlouho, už během války v Indii. Během let si vybudovali města pod městy a nyní sestoupili do kobek. Armáda z Glorie se blížila k Daarii a střely začínaly vybuchovat, všechno hořelo. Nad budoucí Sibiří na obloze posledního přeživšího království po válce popsané v Mahábháratě, království Makkhran, obývaného potomky obyvatel Meluhkhy a Árjů, kteří tam přišli po smrti země Sva se objevily vimany.
Z nějakého důvodu Anunnaki nespěchali, aby se dotkli Dárie. Zřejmě si ji nechali na konec, protože zde, v srdci této země, která zbyla z kdysi velké země Meluha po smrti Krišnova království a potopení jeho hlavního města Dvaraky, byl stále živý aktivní krystal. Jeho kněží se ze všech sil snažili s pomocí tohoto krystalu strhnout ze Země příkrovy informačních polí, proto nezanikl. Síly však stále nebyly vyrovnané. Závoje Anunnakiů se prolomily jen na krátký okamžik a závoj nad sluneční soustavou zůstal...˝
...A pak Phatův hlas utichl. Ozval se oslepující bílý záblesk a já se ocitla uvnitř vytesaného skalního chrámu. Přede mnou hořela obrovská ohnivá mísa. Ohnivé jazyky mi osvětlovaly ruce poseté množstvím náramků, které se třpytily na mé tmavé kůži. Plameny a jejich obrovské stíny tančily na stěnách a přejížděly po těle majestátní sochy černého čedičového Šivy. Nedaleko stály ženy v dlouhých rudých rouchách třpytících se zlatými nitěmi.
...Byly jsme kněžky chrámu a věděly jsme, že se blíží poslední dny. Měly jsme na sobě slavnostní roucha, jaká nosí dívky ve svatební den, protože jsme přesně nevěděly, kdy Šivu uvidíme.
Ale šance se nachýlily a brzy se to stane. Naši bojovníci se vydali na sever. Probíhá strašná hádka. Ale Šivovo zrcadlo nelže..... stojí naproti soše. Je obrovské a je v něm vidět, co se děje, nad městy království Yima. Ve strašlivém boji vimany hoří a padají dolů, dole také všechno hoří. Záře ohně je někdy zastíněna obludným hukotem výbuchů, které se v bílých sloupech zvedají nad zemí, a rozkvétajícími jedovatými květy, které pohlcují mraky. Jednu chvíli se zdálo, že je možné přemoci sílu černých pyramid, nad září ohňů jich bylo velmi málo. Pak se však nebe otevřelo a hordy, hordy stejných pyramid zaplnily oblohu........Je to nevyhnutelné! Brzy tu budou.
Je třeba, aby rodiny, které mají děti, odešly do podzemí, do zapomenutých měst, která jsou pod zemí Bharata od dob Rámy. (Hindustán). Snad se jim podaří přežít a začít zde potom nový život... Rozuměli mi tu beze slov. Přišel rozkaz,...vyšla jsem na balkon. V dálce se třpytila socha strážce Phata. V zapadajícím slunci zlatě zářila. Dole byla plocha rozdělená na dvanáct a čtyřiadvacet lotosových plátků. Klouzaly a pod nimi stále tlouklo srdce posledního obrovského krystalu Země, který sem přinesl sám Phat, muž se lvím tělem.
Nyní se otevřely menší okvětní lístky, bylo jich čtyřiadvacet, kolem dvanácti. Bohužel, krystal nyní nesměl otevřít portál do krásné země Šakdvípu. V těchto dnech je to nemožné... Kdyby se otevřel, přišly by armády černých annu (vimanů Anunnaků) nebo nebeských nepřátel a zhroutí tisíc světů, s nimiž je spojena Šakdvípa, země za viditelným světem. V Bharatu ještě země je, tam město rozkvete, tak mi zrcadlo časů ukazuje v mnoha obratech. To znamená, že mnoho je variant, co ještě bude. Ti, jimž je souzeno v tom světě žít, tam přijdou.
Tady to všechno musí skončit.
...Ale co to je? Po schodech běží poslové. Křičí, že k Mak´hranu přichází podivný nepřítel. Je vidět na okraji města. Železní muži, které nelze zabít téměř žádnou zbraní, jen tekutý oheň je ještě dokáže rozsekat, a to ještě ne vždy. Byli svrženi z černých pyramid Annu, jsou jich tisíce..... Nemají duši, jsou z kovu... Vidím je z této věže Makkhrana, města založeného lvu podobným Phatem.
Musíme si pospíšit!
...A tak se všichni muži bez rodin vydali na poslední bitvu se železnými nestvůrami... Poslední rodiny opustily Makkhranu a ukryly se v podzemních chodbách vedoucích mnoho, mnoho dálek do Bharaty. Přišla poslední hodina a on sem musí přijít, musí, ten démon je rakšasa zpoza slunečního vozu, rakšasa z ohnivé ciziny Ghalori (Glorie). Jinak bude naše oběť marná.
...
Jsme opět spolu - sestry, kněžky chrámu. Někde tady je ta páka. Tisknu vrchol kamenného lotosu, který je roztažený v rukou černého Šivy. Dvanáct okenic na náměstí dole se začalo pomalu otevírat... Proud fialového světla zamířil k nebi. Hanoch - bestie temnoty neodolal... Čekal na tu chvíli. Přišel znovu do našeho světa a znovu z lůna Ghalori. Žil již v Atlantě a poté v Ki Hu Ptah. Tam bylo jeho tělo spáleno. Ale sebral ho a přišel znovu. A přichází sem... Obrovské Zrcadlo času nemůže lhát......
Černá pyramida s červenými světly je obrovská. Není to jen vimana annu. Je to obrovská loď a její zbraně k otevření portálu jsou připraveny....Návnada zafungovala..... Ó mocný Šivo. Beru si tvou vadžru, nejsilnější vadžru, která nám zbyla, ale vím, že nebude schopna prorazit pancíř Hanochova létajícího korábu, a ani nemusí. Všichni se teď s ním snesou sem dolů a žádná vadžra je všechny nespálí. Ale ten krystal... Ten to všechno ukončí! Na tisíce let..... Hanoch neuvěří, že by někdo mohl zajít tak daleko, to jim není dáno..... Poslední portál, poslední krystal viditelný světu se navždy uzavře... Ale útočníci nebudou moci proniknout do jiných světů a Šakdvípa zůstane nedotčena....
Obrovská vadžra byla těžká a třpytila se zlatem. Menší vadžry byly rozebrány ostatními kněžkami. Všichni chápeme beze slov a musíme udělat poslední věc, kterou musíme udělat v těchto tělech..... Teď už není potřeba ani Šivovo zrcadlo. Hanohova pyramida se již vznáší nad městem. Míří přímo k náměstí před chrámem přímo k zářícímu sloupu. Nastal čas... Obrovská tlama pyramidy je již připravena zaútočit na krystal, který je plně otevřený a zářící. Ještě okamžik a energie temnoty a světla, které se spojí, otevřou v prostorách díru a celá tato armáda pronikne do Šakdvípy a dalších světů vesmíru.
Ale to se nestane...! Hanoch ví, že brnění jeho vimany odolá bleskům vadžry, a tak se před námi krášlí tím, že pomalu přelétá a salutuje jako vítěz..... Je překvapený, že jsme krystal otevřeli sami... Ha ha ha! Po další chvíli stisknu zlatou kouli vadžry. Její okvětní lístky se rozevřely a do... krystalu udeřil ohnivý blesk, a spolu s ním dalších jedenáct blesků ze všech stran. Všechny kněžky také zaútočily na krystal svými energiemi a ten vzplál. Došlo ke zkratu energií, a krystal explodoval.....
Je hotovo..........
... Vše pohltil ohnivý řvoucí val, divoký žár a spalující bolest naplnily vše sebou samým a oslepující bílé světlo přerušilo ticho, poté naprostá tma...
... Ale pak najednou bylo všechno zase vidět, jen jaksi z dálky. Zuřící plazma tavila všechno kolem sebe a vyvěrala z úst jako nestvůrná sopka. V tomto strašlivém kotli se vařily zbytky Hanohovy lodi, jako mouchy do něj padaly letité lodě, socha Phata hořela, hořel i kámen, vytesané obrazce chrámů tekly jako vosk a země se chvěla. Hory začaly praskat. Praskliny je prořezávaly jako sklo, na které někdo ostře udeřil.
Vrhlo mě to vzhůru,... už nebylo žádné tělo. Jen velmi jasné vidiny dole... Vody oceánu se řítily do údolí. Zuřící vroucí voda syčela na tajících skalách a smývala zbytky roztavených mak´hranských staveb. Obloha plála obludnou září a vrhala ohnivé blesky, které se rodily v popelu, jenž stoupal vzhůru.
... Najednou se v této temnotě vše opět ztratilo, ale hlas Sfingy se probudil ze zapomnění. Její nemrkající pohled byl opět pronikavý. Phat pokračoval ve svém vyprávění....
˝... Kněžkám se podařilo přibouchnout poslední portál do jiných tehdejších světů a zničit celou flotilu Glorie i s vedoucí lodí... Ale to není všechno, bohužel v té době se na dno oceánu potopila některá další území starověké Meluhkhy, ale pohyb tektonické desky Indu stlačil Anunnaki vložený objekt, zlaté vejce, a zablokoval z něj přístup ke krystalům Kailas a k řídicímu panelu planety.
...Takto stavěli a projektovali dávní inženýři civilizací, které obývaly planety. Bylo to v návrzích naší civilizace, podle nichž jsme svého času stavěli portály na Zemi. Byly to pojistky pro případ samolikvidace portálů, pro případ ztráty území a pro automatickou obranu světů, aby se agresor nebo následky nějaké kosmické katastrofy nerozšířily dál. Hanoch ani Anunnaki takové jemnosti neznali, znali je pouze kněží a kněžky křišťálových chrámů....A udělali to, co bylo v té době jediné možné.
Ukázalo se, že vstup do paralelních světů je pro agresory uzamčen, a mnoho zemí v nich bylo zachráněno, včetně zemí, o kterých staří věděli a s nimiž v těch staletích komunikovali, jako je země Šakdwipa, o níž nevíte téměř nic, protože se nachází v paralelní realitě..... Také ve vašem světě na několik tisíciletí ustaly tak obludné války - vypalování. Poslední vimany byly vypáleny v den spálení Mak´hrany.
V tomto ohni shořelo i Henochovo tělo a jeho čip. Po nějaké době však technologie aktivovala pro tohoto démona nový čip. Uplynuly však tisíce let, které mu opět našly tělo a nové jméno, začal si říkat Metatron - anděl, ale ve skutečnosti je to anděl Luciferův. Rozšířil mýtus, že byl vzat zaživa do nebe samotným Bohem, aby zůstal ve vědomí lidí nesmrtelný tělesně.
Křišťálový oheň ještě stihl spálit velkou část záznamu osobnosti Hanocha, Herma, než se mohl aktivovat náhradní čip na Glorii. Ve vašich dnech tento Metatron opět chytá duše prostřednictvím svých průvodců, chytá ty, kteří jsou ochotni podlehnout jeho sladkým řečem, naplněným jako vždy falešnou moudrostí, neboť Hanoch je otcem falešné moudrosti, kterou začal rozvíjet ještě v těle Herma, vytvářejícího sofistikovaný hermetismus pro mezináboženské mágy jeho společnosti a kabalu pro kněze vyvolené Anunnakem Jehovou. Je to ˝šedý kardinál˝, jak byste řekli, který přežil se svým vědomím ve vlastních, byť umělých tělech, dávné vládce anunacké kolonie na Zemi - Enlila, Enkiho, a dokonce i samotného Jehovu, jehož čip vědomí si přivlastnil nový uzurpátor mezi samotnými Anunaky - Pán Agarthy, podzemní země pod ledem Antarktidy.
...Po spálení krystalu Makhrana bylo jeho jméno zapomenuto, ale zůstalo ve jméně horského masívu Machran na pobřeží Arabského moře, a jako název města Makrana v indickém Rádžasthánu. Právě tam se dostali ti, kdo opustili odstřelenou Makranu podzemními chodbami, procházejícími podzemními starobylými městy.
Založili novou Makranu a dali vzniknout národu Rádžputů - národu bojovníků, kteří nebyli zvyklí se vzdávat a vítězili i smrtí. Ve skutečnosti to byli právě Rádžpútové, kdo po sobě na památku vypálení Makrany zanechali zvyk, který mnoho národů považuje za zrůdný a plný zoufalství. Je to džauhar, kdy se rádžputské ženy hromadně sebeupalovaly během poslední bitvy proti nepřátelům svých mužů. Dělo se tak v době, kdy síly zjevně nebyly vyrovnané. Rádžpútky raději odcházely ze života tímto způsobem a nevzdávaly se nepříteli při porušení své cti a znesvěcení svého fyzického těla.
Po vypálení starověké Machrany, nemohli Anunnaki po tisíc let ovládat Zemi, jak si přáli, a civilizace na Severu opět ožila. Povstalo starobylé město Bjarma, rozkvetla Gardarika, kde civilizace spálené Daarie zanechala města Yima. Ale to už je jiný příběh, který se nějak dotkl i nás. V době, kdy Bjarmie vzkvétala, Egypt teprve vstával z prachu, stejně jako Babylon a Akkad.
Dějiny jsou však zapomenuty a ˝zašity˝ mezi epochy změněného magnetického pole planety. Zašitá ve falešných polích, která nastolili Anunnaki, ačkoli spálení krystalu Makhrana toto cizí pole na tisíc let zmařilo a dalo tak příležitost k opětovnému probuzení civilizace v severní Bjarmii, prapůvodním domově Slovanů.....
..To je jen epizoda velké války s vetřelci tohoto světa, která pokračuje i ve vašich dnech. Možná je však na čase si uvědomit, že vždy existuje možnost vítězství, i když by podle všech známek měla přijít porážka. Jde jen o to, že pokaždé jsou okolnosti jiné a pokaždé se píše nová historie, nový příběh a nová vítězství, i když někdy nejsou vidět okamžitě a najednou...,˝ zaburácel mocný hlas lvího Phata.
...Slunce, které vystoupilo z obzoru, osvětlovalo jen popraskané skály kdysi mocných chrámů, roztavené a rozpadlé. Nad nimi však stále seděla prastará Sfinga, proměněná ve skálu. Vydržela přes oheň i tisíciletí.....
