1782 Tajemství hory Elbrus a zlatého rouna Valerie Kolcová

[ Ezoterika ] 2016-06-10

Na Zemi je mnoho tajemných míst, míst opředených legendami. Jedním z nich je hora Elbrus na Kavkaze. Legendy o obrech, příběhy o Alatyru, kavkazský epos o Nartech a nakonec i řecký mýtus o Argonautech a zlatém rounu se tak či onak týkají tohoto místa.

Za útesem se objevila obrovská průsvitná postava. Její obrysy byly stále ostřejší a objevil se obrovský bojovník, vysoký jako skála na mohutném koni. Slunce plně rozptýlilo noční temnotu a na přízračném bojovníkovi se zaleskla jeho zbroj. Huňaté obočí, plnovous - ″Svjatogor″. ″Dlouho jsem žil na zemi Dei, tehdy jste ji nazývali planetou Faeton, přišel jsem tam z daleké hvězdy, která je v síni Malého medvěda. Po zničení Dei jsem přišel sem na Midgard (planetu Zemi) a usadil se v zemi Lemurie. Tam jsem se seznámil se svou ženou a narodila se mi dcera Maja, přezdívaná Zlatogorka.

Tehdy však nastaly nebezpečné časy a temné, podlé síly ztěžkly Zemi. Její tíha mě začala drtit. Lidé se začali rodit malí a ti, kteří zůstali velcí, nemohli unést její tíhu. Buď se zbavili svých těl, jak říkáte, zemřeli, nebo odešli do horního světa, kam odešla dávná část Lemurie (později zvaná Šambala) a později zrozená země Sva (Hyperborea), kterou vaši předkové nazývali Irii nebo Belovodí. Tyto země se sjednotily v horním světě, který žije v nejvyšších dimenzích. Od té doby tam bydlím. Přicházím do vašeho světa v průhledném těle, je to tu velmi obtížné. Musím se však přijít podívat na starobylé svatyně, na nichž spočívá svět, na posvátná místa, která brání tomu, aby byl svět zcela pohřben v temnotě. Často chodím mezi horami Ripu, které nazýváte Ural, protože tam leží velký kus kamene z Alatyru. (pozn. ...hele Říp)

Přicházím také sem na Kavkaz, na velkou horu Bel Gorjuch Kamen, které jste přezdívali Elbrus. White Mountain je skvělé místo. V jeho lůně je totiž pohřben kus původního kamene Alatyr. A původní Alatyr byl přivezen z Faetonu a předtím z jiných vzdálených míst vzniku univerzálního života.

Tu Svjatogor vytáhl svůj obrovský meč a namířil ho na sněhobílou čepici hory Elbrus. A na konci meče vzplála jiskra. V okamžiku Svjatogor proťal mlhu mečem a vytvořil se v ní průchod. Tato pasáž zářila duhou a třpytila se. Nějaká síla mě skrz něj táhla a já se najednou ocitla v obrovské jeskyni. Přede mnou byla prázdná zeď. Opět se objevil Svjatogor, jako stín na oné zdi, a mocnou rukou pohnul kamenem jako horou.
Za zdí byl průchod. I on byl naplněn duhovou září a sešel po plochých schodech vytesaných do skály. Duhová záře se zdála být odolná. Pak ale zmizel, jakmile se ho Svjatogor dotkl mečem. Schody vedly daleko dolů. Zdálo se, že nemají konce. Schodiště se kroutilo jako spirála a zanechávalo za sebou řadu podivných tunelů a chodeb. Konečně se vdálce objevil otvor. Zase ta záře. A za ní byla mohutná zeď s podivným nápisem. Svjatogor opět odstranil záři a znovu se dotkl stěny. S hukotem se ″odsunula″ do strany a odhalila obrovskou halu. Stály tu podivné ...přístroje, obrovské stříbrné disky, podivné spirály a obrovská kola s vyřezávanými paprsky. Ale šli jsme dál...

Před námi byly další sály, poseté podivnými předměty, osvětlené obrovskými dlouhými lampami, které vydávaly měkké bílé světlo. ″Takhle září už tisíce let,″ vysvětlil náhle Svjatogor mé pochybnosti. V dálce se objevila silná záře. Světlo dopadalo na... zlatou stěnu.
″Tady jsou knihy na zlatých deskách, napsané v Lemurii, Hyperborei a Atlantidě,″ pokračoval bogatyr ve svém vyprávění. ″Některé z knih jsou kopiemi starověkých spisů Deia (Faeton) a země Oreos (Mars). Jsou napsány ve starých jazycích a mohou je číst pouze ti, kteří umí číst to, co je zaznamenáno v éterických polích Země. Nikdo je nedokázal rozluštit jen tak. Tyto znalosti jsou dány pouze těm, kteří je potřebují k zachování života a jeho zlepšení. A nikdy nebude dán těm, kdo chtějí zotročit svět. Mnoho zdrojů, odkud jsou přepisovány, je uloženo na Marsu.

Tuto knihovnu sestavili Mravenci. Byli to skvělí lidé, k nimž jsem patřil v jedné z inkarnací. Mravenci byli velcí. Byli pravnuky Lemurů a vnuky Hyperborejců (dětí Polárky a Síria). Tyto dvě velké rasy však nebyly jedinými předky Mravenců. V žilách Mravenců proudila také krev Atlanťanů z větve Titánů, kteří na měsíční arše dorazili na Zemi ze síně Velkého kola neboli Andromedy, jak tuto galaxii nazýváte. Mravenci byli strážci jednoho z krystalů kamene Alatyr neboli úhelného kamene a jednoho z velkých vstupů do Šambaly neboli Irianu vyšších dimenzí Země, který je tady, pod horou, za touto knihovnou. Tam však mohou vstoupit pouze ti, kteří vibracemi své duše odpovídají energiím Iria. Nízce vyvinuté duše, které se dostanou ke vstupu, riskují, že spálí svá těla a přejdou do nového vtělení.

Neexistuje zde však kompletní knihovna znalostí. Část knihovny je pohřbena ve spárech egyptské Sfingy, ve starověkém Thothově skladišti, část je pohřbena v Tibetu u hory Kailás, část ve sklepeních Teotihuacánu, na úpatí velké hory Meru, která je pohřbena vodami severního oceánu, v pohoří Ripae (Ural) a na dalších místech, kam lidé toužící po válkách a moci nemají přístup. Všechny trezory jsou chráněny speciálními poli, která zničí každého, kdo se je pokusí překonat silou nebo lstí. Ani mimozemští zloději se svou nadpozemskou technikou je nemohou prolomit, protože tato pole reagují pouze na velmi čisté duchovní vibrace vyšších měřítek, k nimž je cesta uzavřena všem, kdo mají v srdci chamtivost, zlobu a marnivost.

Zde už to zloději zkusili více než jednou. Silou a lstí. Naposledy se sem pokusili dostat, když lidská rasa chtěla zotročit svět na popud nepozemských nepřátel, Anunnaků z paláce Nibiru. Tito muži nosili starobylou svastiku, ale ta nemohla zakrýt jejich skutečné záměry.
Byli to Němci. Poslali je sem Anunnaki. Tehdy vedli velkou válku o nadvládu nad světem. A s bitvami pronikli na Kavkaz. Pošlapali zemi Bílého kamene (Elbrus). Přijely sem jejich speciální jednotky z tajné společnosti pro odhalování tajemství minulosti. Snažili se proniknout do zásobárny vědomostí. To se jim však nepodařilo. Na přístupech k Bílému kameni stále stojí na stráži starověcí bojovníci z Antesu. Když Němci uhodli, kde je vchod do tajných jeskyní, spustili jsme na ně sněhovou lavinu, přestože byl bezvětrný slunečný den. Neměli tedy čas sdělit Německu přesnou polohu vchodu. Až do vašich dnů byly všechny pohřbeny pod hustým sněhem na úbočí Elbrusu.

Do těchto zemí se však netoužili dostat jen Němci. Kdysi dávno, v dávných dobách, se Anunnaki chtěli zmocnit hodnot Síně poznání a poslali sem své lidi. Narazili na naše kordony a nechtěli otevřenou konfrontaci, byli to mazaní a nastrčení lidé, obyčejní pozemšťané.
Kdysi dávno tu Mravenci postavili obrovský chrám. Byl to chrám velké tvůrčí síly Jar. Síla, nebo jak říkáte, energie Jar je ve vesmíru hlavní. To je to, co pohání Stvoření. Prastarý chrám Mravenčích obrů byl postaven z kamenů, které byly na vaše poměry obrovské a podle vašeho počítání sahaly kilometry hluboko do země. Jeho hluboké sály vedly přímo do síní vědění a ke kavkazským branám Irianu. Mravenci dokázali svými štíhlými silami unést těžké kameny. Věděli, jak tyto kameny změkčit, a chrám byl postaven z kamenů. Nebyl to chrám k uctívání boha. Původní chrámy nebyl místem uctívání vyšší moci, ale jen stavbou nebo budovou, sídlem, jak říkali vaši předkové. Zvláštní sídla pro komunikaci s jinými vesmírnými světy, postavená na místě vstupů do jiných prostor, do jiných dimenzí, jak říkáte, portály. Starobylý chrám u Bílého hořícího kamene se jmenoval Kjar. K´jar znamená jednoduše cestu nebo cestu do Jaru. To znamená, že to bylo místo, které otevřelo cestu k moci Jaru.

Později byla poblíž chrámu postavena osada strážců cesty. Bylo to město K´jar nebo Kijar. Žili zde kněží a kněžky Jaru, jehož moc zosobňovalo Slunce - Jarilo. Chrám se tak stal chrámem Slunce pro ty, kteří neznali jeho pravý účel. Velký chrám Slunce uchovával tajemství hory po mnoho tisíc let. Kněží tam byli zasvěcení lidé, už ne obři, kteří prostě už nemohli žít ve fyzických tělech na Zemi a odešli Bránou.

Máte starověký mýtus o zlatém rounu. Popisuje pozdní dny chrámu, než byl ukryt. V té době se Anunnakům podařilo rozptýlit národy Země, rozptýlit bratry Skythy a Sarmatské. Byli to bratři a vaši předkové a potomci Hyperborejců, Árijců ze země Sva na severu. Začali se však hádat o to, kdo má blíže k bohům, kdo má čistší krev, a jejich hádka rozdělila jejich bratrstvo. Sarmatské kmeny dobyly K´jar a pojmenovaly hornatou zemi Svaneti na počest rodného domu jejich společné země Sva. Tehdy se celá země jmenovala Svanetie, ne jako dnes.
Mísili se tam se Skythy a dalšími národy. Chrám Slunce však stál, i když kněží už neznali jeho pravý účel, ale prostě v něm začali uctívat životodárné paprsky naší hvězdy.

V posledních dobách své pozemské existence byla tato země osídlena potomky Sarmatů a příchozími z dalekého západu, Ibery, jejichž domovem je dnešní Španělsko. Byli to bojovní námořníci, kteří sem byli vrženi během velkých vln, jež zničily velkou Krétu, vln, které vyvolala sopka na ostrově Fira (Santorini). Na útěku před vlnami vpluly jejich lodě do Černého moře, jak mu nyní říkáte. Říkalo se mu Kolchida a nová země, kterou dobyli, byla později Helény nazývána také Kolchida. Ke Kolchidskému království patřila také Svaneti, kde stále žily kmeny Svanů, potomků Hyperborejců, které si Kolchidé podmanili. V kolchidském období dokonce i kněží zapomněli na skutečnou hodnotu chrámu, ale stále jej považovali za místo moci a síly, kde se lze setkat s bohy. V té době tam vládl král Kolchidy Amiran nebo Aeth, jak ho nazývali helénisté.
Pak se Anunnaki rozhodli znovu proniknout do starobylého chrámu. Poslali tedy Amirana, aby se oženil s dcerou chaldejského krále. Obratně Amirana zapletla do svých kouzel a on se s ní okamžitě oženil.

Jako věno si chaldejská žena přinesla kouzelnou ovčí kůži posypanou zlatým práškem. Byla to kůže ze stejného berana, kterého Anunnaki poslali Abrahamovi na horu při obětování jeho syna Izáka v přestrojení za Boha. Abraham pak zabil ″božského″ berana, nikoli svého syna.
Od té doby se kůže obětního berana stala posvátnou, byla pokryta zlatým prachem a uchovávána Abrahamovými potomky. V jedné z válek ji ukořistili Filištíni a odvezli ji do řecké Boetie, kde ji uschoval řecký král Athamante. Později se však opět dostala do Mezopotámie v Chaldei, kam ji přivezli Féničané z Hellady. Tam chaldejští kněží, kteří plně plnili vůli Nibiru a uctívali Anunnaky jako bohy, provedli magický rituál a naprogramovali kůži, jak říkáte, na války, neštěstí a zničení světa, aby se lidé, kteří ji vlastnili, stali podobnými ovcemi a poslušným stádem otroků v rukou Anunnaků. Zároveň kůže posypaná zlatem přinášela svému majiteli hmotné bohatství. Takový je sladký jed... Kněží šíří pověsti o hodnotě kůže, rouna a blahobytu, který čeká toho, kdo ho má.

Na příkaz Anunnaků dali kůži chaldejské ženě, aby ji odnesla do chrámu K´jar.
Když se stala manželkou kolchidského krále, porodila dceru, která dostala jméno Médeia. Její matka ji vyučovala černé magii a zasvětila ji do kultu Lilith, bohyně smrti a královny podsvětí, kterou helénisté nazývali Hekaté. Podle zvyklostí se však královská dcera měla stát kněžkou ve starobylém chrámu Slunce. Tak se černá čarodějnice a kněžka černého kultu stala kněžkou v chrámu Slunce, vedle něhož v posvátném háji visel lstivý dar Chaldejců, střežený drakem či ochočeným dinosaurem, který se v těch dobách ještě vyskytoval.
Anunnaki doufali, že toto rouno uhasí prastará ochranná pole u vchodu do úložiště vědomostí, aby do něj mohli vstoupit jejich špehové. Krystaly, které vytvářejí pole, však přežily a rouno přineslo Aethovi jen materiální výhody a drobné hádky mezi kmeny.

Jako vždy se objevují různé fámy. Heléni o tajemné runě slyšeli. Potomek Athamanta z Boeotie se rozhodl relikvii vrátit, když se dozvěděl, že skončila v Kolchidě. Ještě více však doufal, že se zbaví svého příbuzného, skutečného následníka trůnu, jehož otce zabil. Jmenoval se Pelius a jeho synovec Diomedes, přezdívaný Jáson, protože uměl léčit. Slíbil Jásonovi, že získá zpět svůj trůn, pokud přinese zlaté rouno. To vše je již popsáno v mýtech...

Kněžka Médeia se zamilovala do cizince Jásona, ale její otec věděl o proroctví, že bude cizincem zabit, a zakázal Jásonovi přiblížit se k Médeii, natož se vzdát rouna, ačkoli kdysi patřilo Jásonově rodině. Zbytek příběhu je dobře známý. Médeia se do Jásona zamilovala pomocí kouzel, ukradla rouno z posvátného háje a uspala draka. Uteče s Jasonem a spáchá hrozný zločin. Ze strachu před otcovým pronásledováním zabila svého mladšího bratra tak, že ho rozsekala na kusy, aby ho otec déle pohřbíval a uprchlíky nepronásledoval. Obětní kožešina tak získala svou oběť, i když visela v posvátné zahradě zadržovaná mocí Bílého hořícího kamene.

A pak opět sklidila bohatou úrodu. Po plavbě do Hellady totiž Médeia pomohla Jásonovi zúčtovat s Peliem, který nedodržel svůj slib a nedal Jásonovi moc. V mýtech je popsána krutá a zákeřná vražda. A Médeia to dokázala. Peliasův syn vykázal Jásona a Médeiu za zvěrstvo, kterého se dopustili.

Tím však zvěrstva neskončila, protože Jason si s sebou vzal i rouno. Přijal je korintský král, a nutno říci, že ke své vlastní škodě. Jáson se rozhodl rozejít se zrádnou Médeou a oženit se s dcerou korintského krále. Médeia opět krutě potrestá svou sokyni i samotného korintského krále. Polila látky hořlavou tekutinou a dala je Jasonově nevěstě. Když její otec vedl dceru k chrámovému oltáři, látky vzplály a nevěsta i její otec uhořeli zaživa. Médeie to však nestačilo. Obludná fúrie, aby potrestala nevěrného Jásona, zabila před jeho očima vlastní děti, které mu porodila.

Za toto zvěrstvo pro ni Anunnaki poslali svůj ohnivý vůz, který Řekové vnímají jako ochranu boha Hélia. Zděšený Jáson se oběsil na vraku své lodi Argo. Médeia spolu s rounem přistála u Anunnaků v Aegeově království, kde se okamžitě stala jeho ženou jako ″dar od Hélia″ a z vůle ″bohů″. Aegeus byl vdovec, ale stále měl dědice, syna. Médeia porodila dalšího syna, Medúzu, a rozhodla se svého nevlastního syna zabít. A tak rouno znovu a znovu shromažďovalo své oběti, které mu dodávala Médeia, kněžka temnoty.

Poslední oběť se však nezdařila. Aegeus navzdory Médeině magii svého syna identifikoval a ten byl zachráněn. Médeia musela znovu uprchnout se svým rounem a synem Médem, tentokrát však zpět do Kolchidy. Tam se dozví, že její otec byl zavražděn a že zemi vládne vrah. Opět padly oběti pro Rouno. Ale my ze světa Vládce jsme tehdy posílili velký křišťálový kámen Alatyr. Když Médeia přišla do chrámu, rozhodla se znovu pověsit rouno na posvátný dub. Prastarý krystal vzplál a rouno shořelo v Médeiných rukou, přičemž sama Médeia shořela, jako kdysi spálila svou sokyni. Tak skončil příběh o zlatém rounu a chrám byl od té doby opuštěný, zarostlý trávou a stromy a hustou hradbou lesa.
Od té doby je velký chrám, místo vstupu do síní poznání a Irium Vysočiny skryté. A nikdo ho nemůže dosáhnout, dokud lidstvu vládne chamtivost a moc, dokud zuří války a kují se zbraně.
Ne nadarmo jsem vyprávěl o Médeii. Nyní se její duch opět probudil a může se snadno vplížit do duší. Bohužel je mnoho důvěřivců. Médeia ještě není tak silná a moc lidí ji neslyší. Ona však promlouvá skrze lidi a zjevuje se jako hypostáze Panny Marie, Ježíšovy matky. Je to monstrum, které nezná hranice cynismu. Buďte opatrní, pokud narazíte na knihy a ″vědomosti″ psané jejím jménem... Pokud stále nevěříte, jak je zákeřná, přečtěte si staré mýty. Přežily až do dnešních dnů.

Temné síly se stále brání, a tak již znovu pozvedáme meč. Starověká Hekaté, bohyně temnoty a podsvětí, je stále hrozivým symbolem obrovské a agresivní země. Podívejte se do tváře zámořské Sochy svobody. Není to nikdo jiný než Hekaté, která rozsévá temnotu a zkázu ve všech zemích, na celém světě.


Nastal však čas na poslední bitvu, která je nejtěžší. Do cesty se nám staví ty nejnebezpečnější síly, ale pravda bude s námi a velký Rod je s námi a Duchové světla, vaši drazí Bohové jsou s vámi!

Posílí vašeho ducha a vy budete vítězi. Vy sami, ne vaši otcové - bohové. Budou vás podporovat a budou bojovat na nebi, ale bitvu na zemi povedete vy a vy sami se stanete bojovníky světla. Tento boj však nebude probíhat pouze s mečem v ruce, ale také s vědomostmi ve vašich hlavách a myslích. Kéž by dokázali rozlišit pravdu od lži, aby se nevydali cestou pokušení, které všude kladou Anunnaki a jejich pozemští služebníci, Chaldejci naší doby z vyvoleného národa, kteří nyní drží ve svých rukou moc i zlato na zemi. Boj za spravedlivou věc již probíhá...″.

Zdroj: https://shambavedi.blogspot.com/2019/04/blog-post_410.html
Zpět