Zprávy

6953 Za hranicemi království a říší David Wengrow [ Ezoterika ] 2024-07-05
David Wengrow je profesorem srovnávací archeologie na University College London. Mezi jeho knihy patří The Origins of Monsters (2013), What Makes Civilization?, a ve spolupráci s Davidem Graeberem The Dawn of Everything (2021). Revoluce v archeologii mění náš obraz o minulých populacích a rozsahu lidských svobod...

Současní historikové nám říkají, že na počátku našeho letopočtu žily přibližně tři čtvrtiny světové populace v pouhých čtyřech říších: všichni jsme slyšeli o Římanech a Chanech, méně z nás, o Parthech a Kušánech... Jen se nad tím na chvíli zamyslete. Pokud je to pravda, pak to znamená, že velká většina lidí, kteří kdy existovali, se narodila, žila a zemřela pod imperiální vládou. Taková tvrzení jsou stěží originální, ale pro ty, kdo sdílejí přesvědčení Arnolda Toynbeeho, že historie by měla znamenat víc než jen "jednu zatracenou věc za druhou", nabyla nového významu. Pro některé dnešní učence tato tvrzení dokazují, že impéria jsou samozřejmými a přirozenými strukturami, v nichž mohou lidské bytosti obývat, nebo dokonce atraktivními politickými projekty, které, jakmile byly objeveny, jsme je znovu a znovu reprodukovali po dlouhou dobu dějin. Naznačuje se, že pokud by poddaní impéria v minulosti mohli uprchnout, nebylo by moudré to udělat, a stejně by většina dala přednost (?) životu v císařských klecích před čímkoli, co leželo za nimi, v lese, nebo bažinách, v horách a podhůří, nebo venku v otevřené stepi... Takové myšlenky mají hluboké kořeny, což může být jedním z důvodů, proč často zůstávají nezpochybněny.

Na konci 18. století Edward Gibbon - inspirující se starověkými spisovateli jako byl Tacitus - popsal Římskou říši (před jejím "úpadkem a pádem") jako pokrývající "nejkrásnější část země a nejcivilizovanější část lidstva", obklopenou barbary, jejichž svoboda byla jen o málo víc než vedlejším účinkem jejich primitivního způsobu života. Gibbonův barbar je notorický lenoch: ano, je svobodný, ale žije jen v roztroušených usedlostech, nosí kůže místo oblečení, nebo následuje svá "monstrózní stáda dobytka". "Jejich chudoba," napsal Gibbon o starých Germánech, "jim zajistila svobodu." Z těchto zdrojů získáváme nejen naši představu "impéria" jako služebnice civilizace, ale také náš současný obraz života před a po impériu jako malého rozsahu, chaotického a do značné míry neproduktivního. Zkrátka vše, co se ještě skrývá pod slovem "kmenový"... Kmeny jsou pro říše (a jejich učené zastánce) tím, čím byly děti pro dospělé.

Gibbonova generace - občas okouzlující, nebo zábavné bytosti, ale většinou rušivou silou, jejímž osudem je být ukázňovány, zapojeny do užitečné práce a ovládány, alespoň do té doby, než jsou připraveni vládnout si podobným způsobem. Buď to, nebo být uvězněn, potrestán a v případě potřeby odstraněn ze stránek historie... Myšlenky tohoto druhu jsou ve skutečnosti staré jako impérium samo.

Ve své diplomatické korespondenci, kterou lze vystopovat až do doby před více než 3000 lety, vládci Egypta a Sýrie neustále reptají na podvratné aktivity skupin zvaných "Apiru". Učenci starověkého Blízkého východu to kdysi dělali. ´Apiru byl raný odkaz na Hebrejce, ale nyní se má za to, že je to zastřešující termín, používaný téměř bez rozdílu pro jakoukoli skupinu politických přeběhlíků, disidentů, povstalců, nebo uprchlíků, kteří ohrožovali zájmy egyptských vazalů v sousedním Kanaánu (podobně jako je dnes známo, že někteří moderní politici používají slovo "terorista" pro rétorický efekt).

V Babylónii mohou být takové skupiny - pokud nejsou označeny kmenovými, nebo etnickými nálepkami - popisovány různě jako "rozptýlení lidé", "násilníci", nebo prostě "nepřátelé". V prvních stoletích př. n. l. psali vyslanci říše Chan podobným způsobem o vzbouřených obyvatelích bažin na tropickém pobřeží na jihu. Historikové nyní vidí tyto dávné obyvatele Kuang-tungu a Fu-ťienu očima dynastie Chan jako "Paj-jüe" ("Sto jüe"), o nichž se říkalo, že si holí hlavy, pokrývají svá těla tetováním a obětují živé lidi svým divokým bohům. Po staletích odporu a partyzánské války, jak se dozvídáme, Jüe kapituloval. Na příkaz císaře Wu byla většina z nich deportována a nasazena na nucené práce a jejich půda byla předána koloniálním osadníkům ze severu, včetně mnoha vysloužilých vojáků.

Impéria vždy vytvářela živé a znepokojivě násilné obrazy kmenového života na svých hranicích a stavěla násilí do jiného, paternalistického světla jako jádro svých vlastních politických projektů. Takovými způsoby přesvědčujeme sami sebe, že tyto věci spolu nějak hluboce souvisí, že násilí a nadvláda jsou nezbytným substrátem "civilizace", nebo že Evropa po pádu Říma dosáhla něčeho jedinečného - dokonce nepřirozeného v globálním měřítku - tím, že se rozhodně odpoutala od starověkých cyklů impéria a vyšlapala si jedinečnou cestu ke svobodě a prosperitě. Jakmile se takové způsoby myšlení jednou zakoření v naší představivosti, je ďábelsky těžké je zvrátit...! Dokonce i zkušení učenci empiricky založených oborů mohou zjistit, že takové argumenty předkládají na základě těch nejchatrnějších zdrojů.

Podle Waltera Scheidela, profesora klasiky a historie na Stanfordově univerzitě v Kalifornii, údaje o počtu obyvatel citované na začátku této eseje "vyjadřují pocit konkurenční výhody konkrétního typu státu: rozsáhlých imperiálních struktur držených pohromadě mocnými těžebními elitami". V "kvantitativním smyslu", jak nám říká v knize The Great Leveller (2017), se to "ukázalo jako mimořádně úspěšné".

Podíváme-li se hlouběji do minulosti, až k samotnému "původu státu", Scheidel se domnívá, že "před 3 500 lety, kdy státní zřízení pokrývalo možná ne více než 1 procento zemského povrchu (s výjimkou Antarktidy), si již činilo nárok až na polovinu našeho druhu". V každém období lidských dějin se vždy najdou tací, kteří se budou cítit nejpohodlněji v hodnostech a řádech. Jak již v 16. století poukázal Étienne de La Boétie, zdroj "dobrovolného otroctví" je pravděpodobně nejdůležitější politickou otázkou ze všech. Odkud se ale berou statistiky, aby podpořily tak velkolepá tvrzení? Jsou spolehlivé? Ponořte se do poznámek pod čarou a zjistíte, že všichni citují stejný zdroj: Atlas dějin světové populace, publikovaný v roce 1978. Abychom byli spravedliví, Scheidel poskytuje ještě jednu citaci, a to k knize Joela Cohena Kolik lidí může Země uživit? (1995), ale ukazuje se, že se jedná o graf ukazující odhady velikosti lidské populace v minulosti, v němž jsou všechny údaje pro předmoderní éru odvozeny, opět z Atlasu, nebo z následných publikací na něm založených. Ve světle toho všeho je dnes každý, kdo se poprvé podívá do Atlasu dějin světové populace, překvapen. Je to nenápadný svazek, a to velmi starý. Obsahuje snadno čitelné populační grafy pro různé světové regiony, doplněné jadrnými esejemi, které někdy hraničí s lakonikou.

K dispozici je také dodatek o "spolehlivosti", který začíná:
"Hypotézy historického demografa nejsou za současného stavu techniky testovatelné, a proto je vyloučena myšlenka, že by byly spolehlivé ve smyslu statistika." K tomuto důležitému bodu se vrátím za chvíli. Za prvé stojí za to zamyslet se nad tím, co to znamená, když se hovoří o "konkurenční výhodě" států ovládaných extraktivními elitami. Přinejmenším to vyvolává otázky týkající se dlouhodobé síly a životaschopnosti určitých typů společností a endemických slabostí jiných. Dá se předpokládat, že pouze "vítězové" mohou vyšlapat schůdné cesty do budoucnosti. To jsou však věci názorů, nikoli statistiky. Smetou ze stolu nepříjemné otázky jako: "Kolik z nich mělo prospěch ze života v imperiálních strukturách?" ... nebo: "Jaká je schůdná cesta do budoucnosti?"

Mohli bychom se ptát, jaké "výhody" měla dívka zajatá kilikijskými piráty a prodaná na trzích s otroky na římském Délu oproti dívce, která žila svobodně v núbských horách jižního Kordofánu? Říká se, že otroci na Délu měnili majitele rychlostí 10 000 denně a celkový počet otroků v rané Římské říši se mohl pohybovat mezi 6 a 10 miliony. V jakém smyslu mohou být jejich čísla přidána na stranu "vítězů"? Uvažování "v kvantitativních pojmech" nám ve skutečnosti neumožňuje tyto problémy obejít, nebo by alespoň nemělo.

Otázky zůstávají
V čem přesně byly starověké říše "úspěšné", když k jejich udržení nad vodou bylo zapotřebí mimořádné míry násilí, ničení a vysídlování? Dnes se zdá velmi pravděpodobné, že dalších 2000 let světové vlády "mocných vykořisťujících elit" by mohlo vést ke zničení většiny života na Zemi. Mnoho odborníků se domnívá, že by k tomu mohlo dojít mnohem dříve, pokud bychom jednoduše pokračovali ve stávajícím stavu...

Ohlédneme-li se z takového úhlu pohledu, pokud to vůbec někdo dokáže, kdo se pak bude zdát být "vítězem" dějin? Udělala historie z nás všech poražené? Našli by ti "nejschopnější" únikovou cestu, nějaký způsob, jak terraformovat jiné části sluneční soustavy a založit kolonie na Marsu, nebo Venuši, které by se podobaly Palo Altu, nebo dokonce Massachusetts? Pokud budou existovat školy (nebo alespoň TED talks...), pak se možná budoucí generace ohlédnou zpět a budou se ptát, zda jsme se nemohli něco naučit z vybledlých tradic těch, kteří žili jinak. Co když žádná planeta B neexistuje...? , nebo možná, že do té doby na ničem z toho nebude příliš záležet, protože minulost sama bude automatizována. Místo historiků budeme mít "historické stroje" založené na algoritmech a databankách...: více faktů v záznamech, navržených přeživšími posledního byrokratického útoku na to, co se kdysi s oblibou nazývalo "humanitními vědami".

Vraťme se k číslům v Atlasu dějin světové populace. Odhaduje se, že zde žilo 46 milionů římských poddaných a 50 milionů ostatních. Předpokládejme na chvíli, že je to v pořádku. Údajně - pokud zkombinujeme statistiky pro jiná impéria té doby - to znamená "dvěma třetiny až tři čtvrtiny všech lidí žijících v té době" (abychom citovali Scheidela). Co nám ale Atlas říká o všech těch ostatních částech starověkého světa, které ležely mimo dosah mocných, extraktivních elit?

Byly opravdu tak prázdné?
Jedním ze způsobů, jak kontrolovat kvalitu historických dohadů, je použití aktuálních rigorózních zdrojů. Ve společenských vědách se zakládají důležitá tvrzení na zdroji z roku 1978 už dávno (bylo mi šest let, když vyšel zmíněný Atlas). Jsou tak významné záležitosti předmětem neustálého výzkumu? Za posledních 45 let se chápání císařské římské a čínské demografie učenci možná příliš nezměnilo. Je to záležitost seriózního výzkumu na celá desetiletí. Stěží však můžeme tvrdit, že nedošlo k žádnému relevantnímu, i zásadnímu pokroku v našich znalostech o jiných částech světa. To platí zejména v mém vlastním oboru archeologie. V posledních několika desetiletích geografické prostory kdysi na mapě popisované jako bílá místa, nebo zavrhované jako "neměnné paleolitické stojaté vody" (jak uvádí náš Atlas z roku 1978 pro australské domorodce), byly zaplaveny novými údaji. Jedním z hlavních přispěvatelů k tomu je archeologie, konkrétně rychlý pokrok v archeologii sídlišť a metodách průzkumu.

Tyto nové techniky mimo jiné odhalují tradice městského života, které trvají staletí, nebo dokonce tisíciletí tam, kde o nich dříve nikdo neměl ani tušení. Všechny z posledních 5 000 let, ale překvapivě málo z nich lze přesvědčivě ztotožnit se vzestupem byrokraticky uspořádaných království, nebo říší. V letech následujících po vydání Atlasu archeologové pracující ve vnitrozemské deltě středního Nigeru odhalili důkazy o prosperující městské civilizaci v oblasti Jenne-jeno bez rozpoznatelných známek vlády, nebo centrální autority, která o několik století předběhla říše Ghany, Mali a Songhai.

Také Čína má za sebou dlouhou historii měst před nástupem impéria, od dolního toku Žluté řeky až po údolí Fen v provincii Šan-si a "kulturu Liang-ču" v Ťiang-su a Če-ťiangu. Totéž platí pro pobřeží Peru, kde archeologové odkryli obrovská sídla s potopenými náměstími a velkolepými plošinami, která jsou o čtyři tisíciletí starší než říše Inků. Archeologické práce na pastvinách severně od Černého moře (Ukrajina) - které starořečtí autoři vykreslovali jako "barbarskou step", zemi divokých nomádů - přinášely podrobné důkazy o ztracené městské tradici, 3 000 let před Hérodotem, na místech, jako je například Nebelivka.

Jak jsme s Davidem Graeberem poznamenali v knize The Dawn of Everything - A New History of Humanity (2021), naše znalosti o těchto regionech a jejich hluboké historii se v posledních desetiletích exponenciálně zvýšily. Proč se tedy tak ukvapeně uchylovat ke stavu poznání, který existoval v roce 1978, a promeškat všechny tyto nové informace...? Za chvíli získáme jasnější představu o tom, co to znamená a jak nejisté věci mohou být. Nejprve však více k otázce spolehlivosti. Colin McEvedy a Richard Jones - kteří jsou autory Atlasu světové populační historie - byli ve skutečnosti odzbrojujícím způsobem upřímní, pokud jde o kvalitu svých dat: "Nepokoušeli jsme se zakrýt hypotetickou povahu našeho zacházení s dřívějšími obdobími... Tahali jsme čísla z klobouku. Ne často." Jejich vlastní uznání provizorní, hypotetické povahy některých z těchto čísel je zajímavé, protože Scheidel není zdaleka jediný, kdo zakládá některá extrémně široká tvrzení na tomto jediném, datovaném zdroji.

V loňském roce se Timothy Guinnane, emeritní profesor ekonomie na Yale univerzitě v Connecticutu, rozhodl Atlas odpískat. V článku pro časopis The Journal of Economic History Guinnane zhodnotil vědecké přínosy Atlasu. Považoval ho za "spolehlivý" - jen o málo víc než encyklopedii zombie statistik. Guinnane shledává Atlas vinným z toho, že někdy uvádí odhady populace bez zjevných podpůrných důkazů, nebo bez náznaku toho, jak byl konkrétní zdroj převeden na použitelnou statistiku. Historici by ho podle něj měli přestat používat, protože tvrzení o globálních dějinách založená na Atlasu mohou vždy připomínat jen příslovečný kus starého švýcarského sýra. Poznamenává, že jeho autoři byli často upřímnější, pokud jde o mezery v jejich práci a spekulativní povahu jejich populačních grafů, než výzkumníci, kteří jejich data nadále používají.

Jak se tak chmurný zdroj, jako je Atlas, stal jediným základem pro demografii zkázy? V nedávném rozhovoru pro Nadaci Long Now Guinnane vysvětluje, jak ho k napsání článku inspirovalo to, že viděl jednoho učence za druhým "odkazovat na data tohoto typu". Když byl znovu a znovu konfrontován se statistikami, které mají zásadní vliv na naše chápání světových dějin, včetně dlouhodobé historie lidského využívání půdy a změn životního prostředí, chtěl celkem rozumně vědět, odkud pocházejí údaje o počtu obyvatel. Jak si můžeme myslet, že na počátku našeho letopočtu většina lidí na Zemi žila pod imperiální vládou. Podle Guinnaneových vlastních slov ho výsledky jeho šetření "zarazily", protože z jeho zkušeností vyplývá, že "žádné takové údaje neexistují". Odtud název jeho článku v časopise: "Neznáme počet obyvatel všech zemí na světě za posledních dva tisíce let" (natož za posledních 5 000).

V blízké budoucnosti si intelektuální historikové mohou lámat hlavu nad tím, jak se půl století po jeho vydání stal tak chmurný pramen jako Atlas jediným základem pro demografii zkázy. Jak jsme si mohli na tak chatrných základech napumpovat do hlavy představu, že je něco přirozeného na životě ve společnostech, kde vládci uplatňují svévolnou autoritu nad poddanými, nebo tam, kde se disent pravděpodobně setká s brutalitou, uvězněním, vyhnanstvím, nebo dokonce smrtí a kde jedinou alternativou je něco jako "svoboda" starých Gibbonových Němců: život ve svobodě, ale také v chudobě, nevědomosti a všeobecném zbídačení. Guinnane jmenuje prominentní ekonomické historiky, kteří nadále používají Atlas různými způsoby. Jak správně zdůrazňuje, vina by ve skutečnosti neměla ležet na jednotlivých učencích. Jistě má pravdu i v tom, že dokud budou renomovaní vydavatelé akademických knih a časopisů akceptovat práce založené na takových zdrojích, je nepravděpodobné, že bychom se dočkali velkého pokroku: "odhady se nezlepší, pokud nám nebude dostatečně záležet na kvalitních datech, abychom přestali naivně používat ta stará." Domnívám se, že archeologie zde hraje zásadní roli. Vezměme si jako příklad amazonský deštný prales, oblast o rozloze více než 2 miliony čtverečních mil, která až do dobytí Evropany neměla žádnou historii impéria a kterou Atlas charakterizuje jako další demografický zapadákov, řídce posetý kočovnými sběrači, jejichž způsob obživy (jak autoři jeho autoři předpokládali) by nikdy nedokázal uživit husté osídlení.

Jak to obstojí dnes?
V uplynulém desetiletí archeologové pilně obraceli celý obraz vzhůru nohama pomocí laserů, aby pronikli skrz koruny stromů. Tropické krajiny, které odolávaly suchozemskému průzkumu, se vzdávají svých tajemství. Místo prázdných míst na mapě jsme nyní schopni vidět vysoce kultivovanou krajinu s masivní infrastrukturou sahající až do prvních století před naším letopočtem. Silniční sítě, terasy, slavnostní zemní valy, členěné obytné čtvrti a regionální sídelní systémy uspořádané do vzorců s geometrickou přesností lze vysledovat po celé Amazonii, od Brazílie po Bolívii, až k východnímu úpatí And. V některých částech Amazonie se ukazuje, že prales sám o sobě je produktem minulé interakce člověka s půdou. Postupem času tak vznikly bohaté "antropogenní" zeminy zvané terra preta de índio ("indiánská černozem"), jejíž úrodnost daleko převyšuje běžnou tropickou půdu. Vědci se nyní domnívají, že v celé Amazonii zbývá objevit 10 000 až 20 000 rozsáhlých míst.

Podobně překvapivé nálezy se objevují i z jihovýchodní Asie a můžeme je důvodně očekávat i ze zalesněných částí afrického kontinentu. Samozřejmě, že stejné postupy mění náš obraz tropických krajin, které byly svědky vzestupu a pádu velkých království, a dokonce i říší. Archeologové se nyní domnívají, že v roce 500 n. l. žilo v mayských nížinách na Yucatánu a v severní Guatemale 10 až 15 milionů lidí. Pro srovnání, Atlas uvádí číslo pouhých 2 milionů pro celé Mexiko ve stejné době, včetně domorodých měst na Altiplanu (přinejmenším některá z nich, jak dnes víme, nebyla organizována jako impéria, nebo dokonce království, ale jako silně autonomní republiky, a to dlouho před dobytím Španěly).

Je snadné, povzbuzeno díly, jako je Atlas, představit si dávné dějiny jako šachovnici království a říší. Ale je to také velmi zavádějící... Starověká politická zřízení v mayských nížinách a jihovýchodní Asii měla propustné hranice, které se neustále posouvaly a byly otevřeny soupeření. Autorita upadla se vzdáleností od centra. Válčení a tribut byly převážně sezónní záležitostí, po níž se donucovací moc stáhla za zdi hlavního města. Jak upozorňuje archeoložka Monica Smithová, jen ten nejnaivnější historik by předpokládal, že tvrzení vyrytá na císařských památkách jsou prostým odrazem politické reality v terénu. Samozřejmě, že starověcí panovníci se rádi prezentovali jako "panovníci čtyř světových stran", "páni známého světa" a tak dále. Žádný císař starověkého světa si však nedokázal ani představit dohledové pravomoci, jaké mají dnes menší diktátoři, nebo oligarchové. V celosvětovém měřítku jsme svědky revoluce v našem chápání starověké demografie. Ignorovat ji v dnešní době znamená oddávat se krutému druhu intelektuálního žertu, v jehož důsledku je genocida domorodého obyvatelstva - přímý důsledek planetární revolty za svobodu v posledních 500 letech - naturalizována jako trvalá absence lidí. Nemůžeme se ani jednoduše domnívat, že chceme-li porozumět vyhlídkám našeho moderního světa, jediné "velké" příběhy, které stojí za to vyprávět, jsou příběhy impéria.

Svět, ve kterém dnes žijeme, není jen ten, který vytvořili lidé jako Tiberius z Říma, nebo dokonce císař Wu z Chanu. Až do překvapivě nedávné doby existovaly prostory lidské svobody ve velkých částech naší planety. Žily v nich miliony lidí... Neznáme jejich jména, protože je nevytesali do kamene, ale víme, že mnozí žili životy, ve kterých člověk mohl doufat, že dokáže víc než se jen vypařit z existence, nebo naplnit představy někoho jiného o "státu" - ve kterém se mohl vzdálit, neposlouchat, experimentovat s jinými představami o tom, jak žít, dokonce vytvářet nové formy sociální reality.

Někdy to dělali i nesvobodní, a to proti mnohem těžší přesile.
Kolik z nich v té době dávalo přednost imperiální kontrole před neimperiálními svobodami?
Kolik z nich dostalo na výběr?
Kolik možností máme nyní...?
Zdá se, že nikdo ve skutečnosti nezná odpovědi na tyto otázky, alespoň prozatím.
V budoucnu bude zapotřebí víc než jen zombie statistiky. V zemi jsou pohřbeny zapomenuté dějiny lidské historie a lidských hodnot.
Ukázalo se, že svrchní plášť Země, včetně samotné půdy, není jen systémem podpory života našeho druhu, ale také forenzním archivem, který obsahuje cenné důkazy, které zpochybňují časem otřepané příběhy o:
Původu nerovnosti
Soukromém majetku
Patriarchátu
Válčení
Městském životu
Státu,
... Příběhy zrozené přímo ze zkušenosti impéria, psané "vítězi" budoucnosti, která z nás všech může udělat poražené.

Zkoumání lidské minulosti tímto způsobem není otázkou hledání utopie, ale osvobozování nás k přemýšlení o skutečných možnostech lidské existence. Nezatíženi zastaralými teoretickými předpoklady a dogmatickými interpretacemi zastaralých dat, mohli bychom se podívat novýma očima na samotný význam pojmů jako "civilizace"? Náš druh existuje asi 300 000 let. Dnes stojíme nad propastí a čelíme budoucnosti definované ekologickým kolapsem, erozí demokracie a válkami bezprecedentní destruktivity - novému věku impéria, možná poslednímu v cyklu věků, které, navzdory všemu, co skutečně víme, mohou představovat jen skromný zlomek lidské zkušenosti. Pro toho, kdo se snaží změnit kurz, může být taková nejistota o rozsahu lidských svobod sama o sobě zdrojem osvobození a otevření cesty k jiné budoucnosti...!

Zdroj: https://www.bibliotecapleyades.net/ciencia4/historia_humanidad385.htm

Zpět