9532
Sága o severských bozích Valerie Kolcová
[ Ezoterika ] 2018-08-17
Historie naší planety je zmatená, zapomenutá a přepsaná tak, aby vyhovovala potřebám různých vládců v různých epochách, takže se pravděpodobně nikdy nedozvíme pravdu. V průběhu tisíciletí se některé kmeny smísily s jinými, rozdělily se do mnoha nových kmenů, zapomněly na svůj původ, staly se nepřáteli a bojovaly mezi sebou. Bohužel tento proces pokračuje dodnes. Nadále zapomínáme na svůj původ ve prospěch sil, které rozdělují a vládnou. A tak tomu bylo na zemi po tisíciletí.
Dnes bych se chtěl dotknout historie Skandinávců a Slovanů, kteří byli nejednou zasaženi dějinami, sblížili se a rozdělili na různé strany, donuceni cestovat po naší Zemi - Midgardu, aby zanechali stopy, které jsou nyní pro vědce hádankou...
Ledový vítr sténá a kvílí. Vlny zmítají hejnem draků uvězněných v úzkém fjordu. V zoufalství otevírají svá zpěněná ústa a snaží se rozdrtit mohutné kameny.
Loď s kýlem v podobě draka uvízla za skálou. Zraněný pták bije do plachty prázdné lodě. Ve skalách se výš a výš v zeleném listí vine cesta. Najednou se bouře uklidnila a strážci skal nenechají foukat jemný vítr. Pouze zvonivé zvuky... Harfy jsou v této divočině stěží rozeznatelné. V dálce je ale vidět odraz ohně a lidé ve starobylých šatech a helmách z kůže. U skály stojí dřevěný štít s hlubokou jizvou.
Starý muž u ohně zpívá píseň a hraje na harfu. Vítr mu čechrá šedivé kadeře, ale jeho oči jsou jasné jako obloha. Vousy má spletené do pevných copů, prsty obratně přejíždí po provázcích.
Ociátm se v jejich společnosti. Sedím na kameni porostlém mechem, za opaskem mám připnutý těžký meč. Vedle mě si můj bratr sundává helmu a dává ji vedle mé. Skald vypráví starodávnou ságu - to co bude dnes v legendě, můžeme očekávat zítra ve velké bitvě. Starý skald musel slyšet svou píseň od Bragy, našeho boha krásných písní. Rozhostila se mlha a všichni zmizeli. Starý vypravěč se změnil. Srdce mi náhle projel povědomý pohled a v hlavě mi blesklo: "Apollo." Stařec se usmál a ozval se známý hlas. "Už jsem starý, zde jsem nyní volán Bragi. V mládí jsem byl dlouho nazýván Apollónem. Ale život, který tam byl, spolu s mojí drahou Mobou - mou ženou, odešel do jiného světa. Od té doby odteklo mnoho, mnoho vody, která Atlanťany pohřbila. S Mobou jsme žili šťastně až do smrti, dcera byla kněžkou v Delfách a náš syn Mabon vládl v keltské zemi. Má Borea už nemohla být! Síla krystalu byla vyčerpána. Po dva tisíce let stála po zničení Atlantidy, ale jeho síly ho také opustily. Zřítil se do propasti a veliký chlad začal vše spoutávat.
Všechny národy opustily svou rodnou zemi a byly zmateny světem. Princ Rama vzal některé z lidí do zemí Daaria. Tam však začala zápalná oběť a Ráma šel ještě dál. Z nebe začaly padat strašlivé bomby. Oheň roztavil železo a kámen. Malá monstra na svých černých lodích házela tyto bomby na zem. Jsou to Anunnaki. Daria v těch dnech hořela. Zůstala jen západní část, která se v té době nazývala Bjarmia. Vládce Daarie, Tarkh, vzal některé lidi do této Jarmie, ale z popela vzešel špinavý vzduch a lidé odešli do podzemí. Vůdce Arius vedl část lidu do hor, které se nyní nazývají Ural. Zima a led je však zahnaly na jih. Někteří zůstali a usadili se, někteří šli ještě dále na jih. Trvalo to roky a staletí, a co tam je - tisíce let... Klany na sebe zapomněly a bratři se stali cizinci. Z jejich středu se na zemi zrodilo mnoho kmenů.
Země se stávala těžší a těžší, a pto nás bylo stále obtížnější být na ní v našich starých tělech. Pak se starověký válečník Perun, syn Svarga, rozhodl vrátit ze Svargy opět v lidském těle. Narodil se daleko od břehů Boreasu, který se potopil do ledového moře... Narodil se v jižních stepích u moře, které Heléni nazývali Meotis, v kmeni, který přišel z Boreje a dlouho se toulal po sackých stepích. Kmen si však stále pamatoval své severní předky a nazýval se potomky Asurů nebo Ásů. Své moře nazvali mořem Ásů, a ne jako Řekové Meotis. Ve vašich dnech se moře jmenuje Azov...
Lidé postavili na břehu svého moře město a nazvali je Ásgard. A v tomto městě se znovu narodil válečník Perun pod jménem Odin, na počest Jednoho Absolutna, Univerzálního Ducha. Ruiny tohoto města vám byly odhaleny, ale vědci se dohadují, a nevěří, že Ásgard byl vybudován na Zemi, ne ve výše položené zemi, kterou různí lidé nazývají různě: Šambala a Bělovodí, Svarga a Valhalla..., a to nejen v ledových severských zemích...
Narozený měl velké poslání... Aby oživil svou vlast a vrátil lid do zemí Boreas. Život válečníka Odina byl zarostlý legendami, a to většinou falešnými. Jeho život byl zasvěcen návratu, ne Boží vládě. Kmenu Ásů se svým vůdcem Odinem se podařilo vrátit do borejských zemí, nebo spíše do těch, které přežily na divokém a ledovém západě. Vrátili se ke svým bratrům, vicům, kteří zůstali ve Skandinávii a z jejichž rodiny pocházela moje žena Moba. Potomkům Asurů - obrů z klanů bílých medvědů a Cassiopaeanů - předkům Keltů.
Ale Země byla v té době již těžká a ti, kteří se narodili inkarnací po potopě a spálení, začali rychle žít a zapomínat na pravdy, které se po staletí uchovávaly. Mnozí z Ásů, kteří se vrátili s Ódinem, nepoznali své bratry ve Vicích a nazvali je Lázněmi. Viki si stále udržovali svou gigantickou postavu a Ásům, kteří přišli, připadali jako obři, i když byli menší než starověcí obři borejských asurů, vikové nebo Vanové.
Ódin a jeho žena Frigg (Makošina sestra), kteří na sebe zapomněli, se dlouho usmiřovali, ale nikdy se nesmířili až do konce. Tak veliká je nevědomost a zapomnění! Téměř se jim to podařilo! Zřídili své hlavní město v zemích, které v těch dnech trochu roztály, poblíž pyramidy Ásů starověké, borejské, medvědí rasy, která stále stojí v ledových zemích Grónska. Ódin zde obnovil prastarý severní Ásgard, vykopal a obnovil jeho mohutné hradby, postavené starověkými asury. Ale bohužel ne na dlouho zůstal nedotčen.
Došlo k novému posunu zemského krystalu. Anunnakům se jej podařilo na Kailashi posunout. Pak chlad a led úplně zamrzly Grónsko a severní asgardský sklep pod ledovcem. Země ztěžkla a Ásové z Ásgardu, který byl zaledněn, se ocitli v jiné dimenzi, v zemi, která zůstala v legendách, jako Irius, Svarga nebo Valhalla. Brány do nižších světů, světů pekelných monster, se otevřely a časy se zamotaly! Nejednou vám o tom říkali různí učitelé. V zemích pouště Gobi se otevřel obrovský portál a odtamtud se valily divoké hordy s démony inkarnovanými v lidských tělech, okopírovanými od kmenů, které v těchto zemích žily. Ve stejnou dobu se otevřel černý portál na ostrově Tule v severní zemi, zemi Viků a navrátivších se Ásů. A historie tam uvázala uzel různých dob. Tomu však ještě nerozumíte. Neboť vaše věda to nemůže dokázat a nechce v to věřit, ale musím vám říci, co je psáno v mých ságách...
V dobách mocného Atlanty přišel na Zemi vesmírný pirát ze vzdálené hvězdy. Hledal runové kameny, které byly uloženy v jednom z chrámů na zemi, právě v místech poblíž pouště Gobi. Altajské kněžky ale tyto kameny spolehlivě ukryly před zlými myšlenkami. Pirát vzal špatný orientační bod a dorazil do Atlanty. Viděl tam spoustu zlata a rozhodl se nechat runové kameny na později a začal se se svým gangem loupežit, dokud jeho loď nezajali vojáci Atlantidy. Uvrhli ho do atlantského vězení a začali ho připravovat na popravu za loupež. Atlanťané měli v té době jen jednu popravu. Všechny zločince poslali do jiných prostor skrze portály Velkého labyrintu, který byl později přezdíván Minotaurův labyrint. Portály spojené s labyrintem byly na mnoha místech a byli k nim odváděni zločinci. Tam byly aktivovány portály, jak byste to nazvali, a zločinci byli posláni kamkoliv. Mohli spadnout do paralelních světů, do minulosti nebo verzí budoucnosti, nebo dokonce shořet, pokud by se portál otevřel do vyšších světů. Zločinci nemohli překonat své vibrace.
Pirát se bál o svůj osud a začal strážím opakovat o svém cíli - runových kamenech, a vymyslel si o nich pohádku, jako by tyto kameny mohly spojovat všechny světy a ukazovat cestu a dávat velkou sílu. Stráže se o tato slova zajímaly a řekly je Poseidonovi, tehdejšímu vládci Atlanty. A tak se pirát objevil před Poseidonem a začal znovu vyprávět svůj příběh... Ale Poseidón byl lstivý, a pirátským pohádkám nevěřil. Nad altajskými zeměmi neměl žádnou moc. Vynesl svůj verdikt - poslat piráta s jeho gangem na severní ostrov Thule, kde byl portál, a poslat ho portálem na onen svět, kde ho prý nechá získat své runy, jak nejlépe umí. Ve skutečnosti nezrušil rozsudek obvyklý pro Altlantu, i když předstíral, že je milosrdný a velkorysý, byl jako vždy pokrytecký...A tak byli piráti přivezeni na ostrov Thule a vhozeni do portálu...
My vidíme tento svět jen částečně ztělesněný. A tak se stalo, že se piráti dostali do vláken historie a portál je přivedl do světa, když se krystal v Gobi otřásl. Atlantští kněží skutečně vykonali Poseidonův rozkaz a pokusili se na tato místa teleportovat piráty. Nevěděli všechno a dostali se jen do doby, která byla spojena s otevřením nízké brány v těchto končinách. S místem se ale spletli... Piráti na Tule zůstali, jen v jiné éře. I tady se země třásla a šplouchaly strašlivé vlny. Mnoho lidí tehdy ve Skandinávii zemřelo. V bitvě s živly Ódin padl, tak si lidé mysleli...
Přišel hlad a led. V těchto dnech byl severní Ásgard pokryt ledem poblíž grónských pyramid...
Země se stala tak těžkou, že Perun, který žil v těle Ódina, se již nemohl vrátit v novém těle a piráti došli k divokým zbytkům kmenů Viků a Ásů, mylně považováni za bohy... Sami se začali nazývat jmény bohů a vůdců, a tak se z piráta náhle stal Odin a jeho přítelkyně, černá čarodějnice, si přivlastnila jméno Frigg.
V této hrozné době zahalila Bjarmii-Gardariku velká zima. Lidé šli dál na západ, a tam se setkali s bažinatými nížinami. Klany opět zdivočely a rozptýlily se v lesích, v evropských zemích a v zemích, které se začaly nazývat Rus. Z velkých učitelů v té době zůstal na Zemi pouze Tarkh. V těchto zemích se jmenoval Thor. Jeho tělo však náhle zesláblo tíhou země. Lidé, kteří věřili pirátům, se vydali temnou cestou a začali se zabývat loupežemi. Podvodník pod jménem Odin skončil v mé zemi, kde jsme s manželkou nesli své stáří. Jen co jsme odešli do vyššího světa, nezbyla už žádná síla pro boj v tomto světě, který byl tak těžký...
Piráti zaútočili na můj dům! I když jsem jich u jeho zdí složil mnoho, neodolal lstivosti falešného Ódina. Svou ženu jsem nezachránil. Černý nájezd rychle skončil, jakmile pirát zabil Mobu. Pohřbil jsem ji v Kole (poloostrov Kola), kde jsme prožili většinu svého života. Bezmoc a prázdný život mi nedaly pokoj... Šel jsem sem do zemí na severu, k lidem, kteří zdivočeli, uvěřili falešnému Ódinovi a stali se lupiči. Přišel jsem sem, abych se pomstil a zahynul. Lidem se ale líbilo, že hraji na harfu, a začali poslouchat mé příběhy, kterým říkali ságy. Uvědomil jsem si, že to je moje pomsta a moje zbraň. Zde, v této zemi, mi začali říkat jménem Braga. Moje ságy začali omílat po svém a nepřestali oslavovat Ódina, protože nemohli pochopit, že zrada může být tak obludná, že je jméno starověkého hrdiny prezentováno podvodníkem. Přijali příběhy o údajně získaných runách a ztrátě oka, ale nemohli přijmout nic jiného. Nepochopili moje podivné příběhy o bitvách vesmírného piráta a o tom, jak tam přišel o oko. Viděli runy, které skutečný Ódin uchovával jako posvátné, ale zapomněli na starý význam a začali jim dávat nový, který jim podvodník řekl, aby se ukázal jako Bůh.
Tito lidé nemohli pochopit, že bohové nemohou konat zlo. Bohové již pro ně byli jako lidé se všemi svými neřestmi a podlostí. Neviděli Mistry... měli příliš krátké životy, nepamatovali si skutečného Odina a jeho Friggu, a ti, kteří si pamatovali, již zemřeli. Válečníci viděli jen podvodníky a... Thora. Tarkh, který ztratil své fyzické tělo, přišel sem a začal učit žití v divočině, co je dobré. Byl jediný, kdo to v těch temných letech dokázal, a já jsem měl možnost zpívat jeho ságy. Poslední Učitel těchto míst byl ale zákeřně zabit pirátem Lokim. Oklamal v bitvě s piráty oslepeného Baldera, syna Ódina a Friggy, aby zabil svého vlastního bratra. Lstivost mladého Lokiho neznala mezí. Dokonce i starý pirát vydávající se za Odina byl jen zločinec, ale ne tak zvrhlý padouch jako Loki. Skutečný Ódin tak neměl žádné dědice. Masakr Ódinovy rodiny byl strašlivý a já jsem o něm zpíval ságy... aby si lidé pamatovali...
Pirát a jeho společnost, kteří si přivlastnili poctivá jména, inspirovali lidi k něčemu jinému. Po dlouhou dobu docházelo ke konfrontaci mezi mými ságami a pirátskými příběhy. Byl jsem téměř u vítězství, a Thor potvrdil má slova. Jeho mjolnir je závažný argument - kladivo, kterým dělal blesky a porazil své nepřátele v prach. Bojoval se lhářem Odinem. Byla tu však podivná obrana, a lidé pirátovi opět uvěřili. Z ničeho nic se objevili obři, všichni přízraky. Nebylo možné je zasáhnout, ale lhář Odin je snadno porazil, což mu na začátku umožnilo vypálit tucet vesnic. Lid se v hrůze sklonil před pirátem a nazval obry Vany, protože si vzpomněl na dávné bitvy jejich sváru. Tak ve své nevědomosti, když utopili poslední vědění, zapomněli na staré asury, kteří byli jejich předky. Obraz obrů se zde náhle stal obrazem nepřítele, místo skutečných nepřátel.
Thor a já jsme dlouho nemohli pochopit, kdo chrání podvodníky a kdo vytváří přízraky, dokud se neobjevila černá pyramidová loď. Byli to Anunnaki, kteří nechtěli osvícení lidí. Potřebovali divochy, sílu k dobývání zemí, prolévače krve a rozsévače bídy, které by zpracovala jejich nenasytná mašinérie... Boj nebyl rovný. Na těžkém povrchu jsme už byli těžcí. Zemřeli jsme v těchto tělech... a objevili se v jiných, jemných. Zbraně byly jemné a prošly útočníky, aniž by jim ublížily. Co jsme teď mohli dělat...? Jen někdy přijít k těm, kteří nás mohli vidět a slyšet... Tak přichází mocný Perun, a jeho syn Tarkh, který se zde jmenoval Thor. A Frigg je slyšet... A Freya...
Lidé však slyší Lokiho a falešného Odina, podvodnou čarodějku, která si uzurpovala jméno Frigg. Slyší, co chtějí slyšet! Podvodníci jim slíbili zlato a krutou sílu, aby mohli prolít krev jiných. Říkalo se jim vyvolení a všechny ostatní rody brali za zvířata. A zástupy naslouchají s otevřenými ústy po celé zemi... Bratr zapomíná na bratra! Společné kořeny Rusů, Vikingů a Keltů byly zapomenuty...
Co mohu říci, když s nezapomenutými pouty jdou klany proti klanům svých příbuzných a nazývají je svými zuřivými vorogy. Probuďte se, potomci vás slavných Hyperborejců! Probuďte se alespoň Slované! Slyšte hlas svědomí a pravdy, a ne zvučné písně falešných lichocení, že jste sami vyvolení a ostatní klany vám musí sloužit jako otroci... A ať jste kdokoli, lhostejno, jaký jste kmen, nejsou žádní vyvolení a žádní otroci!
Nepřítel je jen jeden, kdo zasévá nepřátelství mezi klany, kdo zrádností svých velkých lží štve své bratry proti sobě. Co zmůžou má slova..., když nevědomost a zlato, pýcha vládnou zevnitř. Nebýt ostatních, vorogové by už dávno opustili Zemi, protože by tu neměli žádné jídlo. To však nyní pochopí sotva kdo a málokdo uvěří této sáze. I když jsem viděl svět jinak, tam, v budoucnosti... v jedné z verzí..."
Starý skald zpíval svou ságu, moudrý, nebo Apollón zpíval svou ságu o Braze... Nač jména, nic neznamenají, jsou to jména jen pro jednu epochu. Mohou být lstivě nahrazena. Důležitá nejsou jména, ale ti, kteří je nosí, tyto velké Bytosti a Duchové. Tak říkají učitelé, právě ti, které jsme v dávných dobách nazývali bohy.
Zdroj:
https://shambavedi.blogspot.com/2019/05/blog-post_3.html
Zpět
