7470 Jak japonští bozi přišli na Zemi Valerie Kolcová
[ Ezoterika ] 2014-01-03
Mýty různých národů jsou si v něčem podobné, v jiných se liší. Všechny údajně popisují historii stvoření našeho světa a lidí bohy. Zdá se nám, že jmény božstev dávní lidé mysleli nějaké vesmírné, nebo planetární procesy. Možná, že starověcí bohové skutečně existovali a byli viděni starověkými lidmi, a to, co o nich čteme v mýtech, jsou vzdálené ozvěny popisu nejstarších civilizací napsaných lidmi... Dnes bych vám chtěla vyprávět příběh, který se odráží v japonských mýtech o bohyni Amaterasu. Pomocí lucidního snu bylo možné zjistit, že tyto mýty nevznikly odnikud, ale popisovaly skutečné lidi jiné rasy a jiné civilizace. Ale, bohužel, tyto příběhy se k nám dochovaly zarostlé bizarními zkresleními.
... Nejjasnější slunce se prodíralo nízkými mraky a ozařovalo smaragdové kopce pod nimi. Mezi nimi se klikatila šumící řeka a hlučně valila kameny do temného moře. Zde se kopce stále více přibližují a nyní již můžete vidět ostré skály útesu u moře a... Křišťálový most vznášející se nad roklí. Odstíny a barvy mi připadaly pohádkové, nadpozemské. Na vrcholu skály byla stavba, která připomínala japonskou, nebo čínskou pagodu. Vnitřní hlas mi řekl, že to není Země, ale jiná planeta a další hvězda, která osvětluje tyto prostory. Kdyby nebylo podivně jasných a šťavnatých barev a křišťálového mostu přes propast, pak by nemělo smysl mluvit o nadpozemském. Tento most ale podivně zvonil a kynul sám sobě. Jak jsme se k němu přibližovali, zvonění se stávalo hlasitějším a melodičtějším. Na druhé straně rokle, přímo na strmém útesu, se tyčí elegantní pagoda. Zdálo se mi, že kráčím po mostě, nebo letím. Dveře do pagody se samy otevírají. Prostorný sál, podepřený dřevěnými sloupy, prozářily paprsky místního slunce, které pronikalo přímo střechou. Uprostřed sálu stálo něco jako oltář, potažený bílým perleťovým hedvábím. Když jsem se přiblížila, všimla jsem si křišťálové koule položené na hedvábí. Pomalu se otáčela a zvětšovala se. Zviditelnily se v ní některé pohyby a stíny. Pak se objevila tvář japonské ženy s bílou pletí. Jemný hřeben jí rozčísnul černé lakované prameny vlasů a perlové přívěsky se lehce pohupovaly na dlouhých jehlových tyčkách, které jí trčely z vlasů. Japonce se na rtech lehce objevil úsměv a z úzkých štěrbin jejích očí se vylil podivný pocit tepla.
Zdálo se mi, že koule někam zmizela, a Amaterasu si zakryla obličej namodralým vějířem, na němž se dovedně malovaly obrazy, podobné těm, které se malují na čínských a japonských vázách, nebo zástěnách. A pak postavy obrazů ožily. Lidé v dlouhých kimonech a přepychové zbroji se pohnuli, vítr šustil ve větvích stromů a mlha vířila nad tekoucí řekou. Cizí řeč se melodicky vznášela k těmto zvukům. To zpívala a vyprávěla Amateras. Její příběh se začal překládat v mysli. "Před velmi, velmi dlouhou dobou, podle vaší doby, přišlo na vaši planetu mnoho lidí z jiných planet, aby jí dali život. Mezi nimi byli i mí předkové. Poté, co se smísili s jinými národy z planety Faeton a vstoupili na Zemi do rasy Lemuřanů. Ale na Zemi se stala katastrofa. Pak zanikl živý svět planet, které nazýváte Venuše a Mars, a na Zemi se potopila velká Lemurie. Země byla napadena civilizací černých draků, našimi přímými nepřáteli, protože naši předkové byli pradávní draci Světla. Zbytky Lemuřanů žádaly o pomoc na všech stranách. Tak jsme je vyslechli. Můj otec Izananki a moje matka Izanami, já, moji bratři a další naše klany, jejichž hlavou byl můj otec, jsme odletěli na pomoc potomkům našich předků na Zemi. Prostor a čas ve slunečním systému se od doby, kdy jsme obdrželi signál, změnily. Uvědomili jsme si to, až když jsme se přiblížili ke vzdáleným magnetickým korónám Slunce. Jejich frekvence ukazovaly na časový posun o pět milionů pozemských let. To znamenalo, že žádost o pomoc byla před pěti miliony let!! Teď tu byl úplně jiný svět. Můj otec chtěl změnit časové parametry, ale časová past zabouchla i naše lodě. Nemohli jsme se dostat do naší doby, pouze do naší budoucnosti. Stále tu byl slabý signál ze zemského portálu do říše vyšších světů, o kterou usilovali buď černí draci, nebo jiná agresivní rasa, která posunula časová pole Slunce. Jak jsme pochopili, spojili se s nejtěžším předmětem z antisvěta. Tento objekt je vám znám jako Nibiru. Nibiriáni, kteří si říkali Nephilim, nebo Anunnaki, spěchali k branám do vyšších světů, které na Zemi stále existovaly, a my jsme je museli chránit."
Amaterasu znovu zamávala vějířem a celý svět kolem ní se otočil a zmizel... Byla jsem v podivném oblečení na podivném místě. Oblečení připomínalo středověkou japonskou samurajskou zbroj, jen bizarní pláty, ramenní a kolenní vycpávky byly vyrobeny z nějakého neznámého materiálu. Měla jsem v ruce dlouhý meč s tlačítky v rukojeti. Z oválného okénka před námi byl výhled na černou propast hvězd a vyčnívající dlouhé dělo pod nimi. Vzdálené exploze začaly blikat jako jiskry v okénku. Byla to bitva mezi loděmi Amaterasina otce a Anunnaki z Nibiru. Kolem okénka se vznášela podivná struktura a já jsem cítila, že ji musím zničit stisknutím velkého tlačítka před sebou. Když bylo tlačítko stisknuto, před okénkem se rozšířila ohnivá záře, skrz kterou bylo sotva vidět otáčející se černé vraky nepřátelské lodi. V druhém okénku se znovu objevil výbuch a srdce se mi zmocnila neodbytná touha. Byli tam i rodiče Amaterasu. Zemřeli... Je nás stále méně. Amaterasu je nyní nejstarší z klanu. Další exploze... Taky jsem teď sama... Co je před námi??? Bod na Zemi stále září šeříkovým světlem. Musí být uzavřen za každou cenu. A pak přijde, co se stane... Amaterasina loď vyslala zelený paprsek a zamířila přímo na Zemi. To znamená, že je potřeba jet stejným směrem. Stiskla jsem páku někde níže. Několik dalších našich lodí následovalo našeho příkladu. Nyní nás nepřátelé nedostanou, jinak budou muset vyhodit planetu do povětří, což zjevně neudělají, protože ji tak moc potřebují.
Amaterasu
Vpředu, v okénku, se modrá koule země proměnila v modrou mísu a nyní můžete vidět mraky a oceán pod sebou. Ale pak všechno zase zmizelo a v šeříkovém mlze se roztočil jen Amaterasin vějíř a znovu se ozvaly doznívající zvuky hudby a Amaterasin hlas. "Přišli jsme na Zemi pět milionů let po vašem volání o pomoc. Lemurie v té době zmizela. Na Zemi skončila i éra jiné civilizace - Atlantidy, o které jsme se dozvěděli až při vstupu na Zemi. Jak jsme se dozvěděli, uplynuly dva tisíce let od její smrti a teprve před naším příchodem se do oceánu potopil velký krystal hory Meru, na níž se nacházela země Hyperborea. Dlouho po zničení Lemurie vydržela Země Mu, a teď byla také zaplavena. Po těchto katastrofách se v oceánu zvedl řetěz ostrovů, kdysi součást Lemurie a země Mu. Nyní je opět nahoře a hlavní věcí na jednom z ostrovů je vstup do brány Země do vyšších světů. Posvátným místem je hora Fudži. Podařilo se nám přistát v srdci těchto ostrovů. ... Žili zde divocí lidé, oblečení do zvířecích kůží. Měli zlou povahu a zabíjeli se navzájem při každé chybě. Hlavním rysem jejich vzhledu byly přední zuby vyčnívající z úst. Tito lidé byli vytvořeni Anunnaki v laboratořích z genetického materiálu posledních obyvatel země Mu a opic. Implantovali do nich esence démonů z nižšího astrálního světa.
Usadili jsme se poblíž hory Fuji a střežili jsme tam starobylý lemurský krystal. Na Zemi nedošlo k žádným přímým potyčkám s Anunnaki, zjevně nechtěli rozbít své pozemské laboratoře a naše zbraně by mohly vést k superkatastrofě. Naším úkolem bylo vychovat tyto divochy, kteří, jakmile nás spatřili, se nejprve pokusili útočit, ale ihned si to rozmysleli, když jim byla paprskovým mečem před očima odříznuta část skály. Pak padli divoši na tváře a prohlásili nás za bohy. Chtěli znát naši historii, a všemu rozuměli tak dobře, jak jen mohli. Byli ve svých genech naprogramováni, aby rozuměli všemu na světě. Mýty, které o nás znáte, jsou jejich převyprávěním v rámci toho, co mohli vnímat prostřednictvím programů Anunnaki.
Jsme stále na Zemi, jen v jiném prostoru, kterému říkáte Šambala. Šambala zahaluje celou planetu určitého prostoru, nejen Tibet a Altaj. Vchody do Šambaly jsou na mnoha místech: od Britských ostrovů do Japonsko, od egyptských pyramid po Kailaš, od Velikonočního ostrova k pyramidám v Mexiku a Peru.
I když nedošlo k žádným otevřeným střetům s Anunnaki, přesto se jim podařilo učinit tuto planetu vhodnou pro život pouze pro nízkoduchovní bytosti, polozvířata, takže jsme museli přejít do prostoru Šambaly. Stále jsme v něm a náš svět se zase přibližuje pozemšťanům ve dnech rozkvetlých třešní, které jsme si přivezli z naší planety a vysadili na japonských ostrovech. Podařilo se nám předat divochům na ostrovech velmi malé množství kultury, kvůli čemuž se s nimi mí potomci smísili pokrevními pouty a dali vzniknout linii, která se v průběhu urputných bojů s místními vládci divošských kmenů stala imperiální. A žel, všechno je jako všude jinde na Zemi.
To, co nazýváte zlem, nemůže být rychle vymýceno. Může to být změněno pouze samotnou podstatou Kosmu, Vesmírem. Pouze on sám nakonec překoná nesprávnost a zkreslení, které vidíte jako zlo, a to zmizí. Naším úkolem je nepovolit těmto pokřivením světy, ve kterých neexistují, a tak spolu s ostatními civilizacemi vesmíru stojíme zde u vchodů do jiných světů zde na vaší planetě, protože je na křižovatce světů. Vaším úkolem je zbavit se zkreslení a nesprávností v sobě. Pak k vám bude přitahováno stále méně pokřivení. Když člověk žije ve svých myšlenkách v harmonii s Vesmírem, kosmická a pozemská energetická špína se na něj lepí stále méně. Pokud ale začne izolovat své ego a žít jen pro ně, nebo pokud má iluze o sobě a svých příbuzných, o materiálním bohatství, tělesných potěšeních, nepřátelích, pomstě a vášni, připoutanosti, pak se stává potravou a stavebním materiálem pro Anunnaki apod. Zákony vesmíru se týkají všech: jak vás, tak temných civilizací jako Anunnaki. Nikdo nemůže uniknout těmto zákonům..." a postupujícím zkreslením polí a prostorů.
Amaterasu znovu zamávala vějířem a tisíce růžových okvětních lístků třešňových květů se rozletěly kolem a začaly se měnit v třpytivé hvězdy...
