Uddijana - země dákinů... aneb tajemství Bamijanských soch
Uddijana je legendární země Východu, podobná Šambale. Země jogínů a osvícených, opředená mnoha příběhy a legendami, které se odrážejí v buddhistických traktátech a podobenstvích. Říká se jí země dákinů neboli nebeských tanečníků, osvícených jogínů. Kde se tato země nacházela a existovala skutečně v našem světě?
Věda tvrdí, že jde o buddhistickou zemi, která existovala ve druhé polovině 1. tisíciletí n. l. v severní Indii. O její přesné poloze se vedou spory, ale v buddhistické literatuře, v tibetských, indických a čínských pramenech je o Uddijáně mnoho informací. Je považována za rodiště mnoha významných učitelů, zejména Padmasambhavy, a vadžrajánových tanter. Jako pitha (posvátné místo) je Uddijana zmiňována v mnoha posvátných textech tantrického buddhismu, například v Abhidhanottara tantře, Čakrasamvara tantře, Kálačakra tantře a mnoha dalších. Čínské prameny zmiňují zemi Wuchang, územně patřící do oblasti obce Xiyu. Na severu leží knížectví Šemí a Pamír a na jih od Wuchangu leží Indie. Brahmáni tvoří elitu obyvatelstva. Zabývají se astronomií a věštěním, a to i pro vládce ve státních záležitostech. Země přináší mnoho ovoce, pole jsou zavlažována kanály a pěstuje se zde osetá rýže a pšenice. Uctívá se Buddha, je zde mnoho pagod a chrámů, mimořádně krásné je bruslení na střechách. Při soudních sporech dává stranám speciální lektvar, po kterém se špatní zblázní a správní zůstanou při smyslech. Neexistuje žádný trest smrti. Viníci jsou vyhnáni z Božských hor. Na západě na hoře Tante-šan (Sandálová hora) se nachází klášter. Jídlo tam vozí osli, kteří chodí sami bez lidí.
V zápiscích čínského mnicha Fasyana (počátek 6. století) je Uddijana popisována jako indická země s kvetoucím buddhismem a mnoha památkami. Skupina poutníků s Fasyanem pobývala v Uddijaně několik měsíců na letním poustevnickém a meditačním pobytu.
Někteří badatelé umísťují Uddijanu na území severního Pákistánu a Afranistánu až k pohoří Hindúkuš. Právě tam zůstalo mnoho stop buddhistické kultury, často násilně masakrované islamisty. Jedním z nejznámějších případů takových masakrů bylo zničení obřích soch Buddhy v afghánské provincii Bamiján v roce 2001. Cestovatelé, kteří v 10. století navštívili údolí Bamijan, popisovali třpyt zlatých šperků pokrývajících sochu velkého Buddhy jako oslnivý. Záhyby oděvu na rozdíl od samotné postavy vytesané ze skály jsou zhotoveny ze sádry a vytvarovány přes kamenný obraz, pokrytý barvou obohacenou roztaveným kovem (pravděpodobně bronzem). Drapérie oděvu byla zhotovena unikátní technikou, díky níž byl v poryvech větru slyšet melodický zvonivý zvuk. Po 1500 let byly Buddhovy sochy a skalní svatyně v Bamijánu ztělesněním slávy, přepychu, krásy, stability a prosperity v Afghánistánu, jeho rozkvětu a harmonie s jeho sousedy.
S příchodem islámu bylo údolí opuštěno a bývalé buddhistické kláštery a jeskyně jogínů se změnily v přístřešky pro dobytek. Z kdysi kvetoucího ráje země osvícených se stala země zpustošená... Islámští nájezdníci se starobylým sochám opakovaně vysmívali a ničili je, dokud je Taliban v roce 2001 zcela nevymazal z povrchu zemského.
Kdo a kdy vytesal starověké sochy do skal v Bamijánu? I v legendární Uddijnské éře byly sochy už jen restaurovány a dokončovány pomocí sádry a zdobeny pozlacenými rouchy. Nastal čas poodhalit roušku tajemství nad zničenými sochami z Bamijánu a těmi silami, které to způsobily, a také vyprávět dávnou historii dakini Lakšminkáry spojenou s posvátnou zemí Uddijana.
... Ostré skály, známé pestrobarevné vlajky přivázané k čortenu, a někde tam venku stále hledí do prázdna prastará freska Dakini Nairatimya..... vše se zmítá v duhových vírech a náhle se objeví černá postava Kálí Nairatimye v jiskřivých vlnách éteru. Její tvář se usmívala a ze zářivých očí se linulo teplo. Dnes je třeba vyprávět starý příběh o krystalu Uddijany. Pamatuješ si ho a znáš ho lépe než kdokoli jiný.
Vzpomeň si na všechno, i na ten život v dávném království a na krásné sochy těch, kteří planetu Zemi osídlili bytostmi a postavili na ní města, v tom věku, který neznal zlo, kdy na nebi bylo vidět Tiamati - dávnou matku, planetu Učitelů, kteří vkročili na Zemi a začali na ní sázet život spolu s dalšími posly vesmíru - Telluriany. Tiamati je prastaré jméno později známého Faetonu, který zemřel v epoše velkého spalování a průlomu do našeho světa kamenů antisvěta... Poté, co na Zemi přišli temní učitelé antisvěta ze soustavy Nibiru, lidé, kteří je začali uctívat, nazvali Nibiru Tiamat. Na počest prastaré planety tak pojmenovali úplně jiné jevy. Význam slova Tiamat = pramatka. Někdy se jí také říkalo samotné Nekonečno, velká prázdnota, z níž byly stvořeny všechny světy.
Ale na to si vzpomeňte sami...˝ Kálí se znovu zářivě usmála a zmizela, splynula s dalším duhovým obrazcem... Těch obrazců je nekonečně mnoho, projevují se a a mizí v bezbřehosti Bytí, vytvářejí nové a nové obrazy a projevují se v různých světech...... A pak se někde tam, v těchto nekonečných proudech forem, objevil známý a bolestný hřeben skal a do očí mě udeřilo parné slunce. Ocitla jsem se v těle dívky, zahalené do pestrobarevného sárí a mnoha složitých ornamentů. Její otec je vládcem těchto míst, usmívá se a volá mě... Lakšminkara....
Lakšminkara
Podivné jsou jeho příběhy o daleké zemi za mořem, kam se bude třeba vydat na rychlé vimaně... Ano, to jsou nebeské lodě, plují po nebeských mořích a nechávají naše města daleko dole. Je tam mezi ostrovy mraků velmi krásně... Někdy se tam strhne soumračná bouře a blesky létají kolem lodí. Kroutí se, prolétají kolem jako ohniví draci, blýskají se a větví a mizí v bezbřehém prostoru černomodrého nebeského oceánu. A přesně takové to je, když se na nebi rozpoutá bouře.
Otec mi říká, že až vyrostu, musím jít do dalekého Lankapuri, země na druhé straně moře, a tam se stát ženou prince. ... Roky přeletěly jako jeden den. Můj otec už odešel na onen svět, ale já jsem si stále pamatovala jeho slova a byla jsem připravena žít kdekoli a opustit své rodné místo... Často jsem chodila k obrovskému Buddhovi ve zlatém rouchu, který byl vytesán v horách. Nebyl tam sám. Nedaleko byla ještě jedna menší socha. Byly tam i malé sochy, které vyřezávali naši mistři. Ale byl tam i další tajemný obraz. Byl to Ležící Buddha; ležel v hluboké jeskyni a slunce do ní sotva pronikalo. Jednoho dne se od jeho sochy oddělil průsvitný stín. Byl to duch a říkal, že se jmenuje Harati. Říkal, že tato socha je obrazem té prastaré. V tomto obraze Harati přišel na Zemi na obrovské vimaně, která může plout vesmírnými vodami.
Není to sice vůbec voda, ale dýchat se v ní nedá stejně jako pod vodou... Ten velký oceán bez vzduchu zabírá nekonečné prostory a sama Země v něm pluje jako Súrja (Slunce). Stejně tak tam v dávných dobách existovala, vznášela se obrovská planeta Tiamati. Harati byl z jejích končin, stejně jako jeho dva bratři, jejichž sochy byly také vytesány do skal poté, co Harati a jeho bratři opustili hranice hustého světa. Jejich těla se rozplynula a zmizela právě v těch skalách. Harati si lehl a jeho bratři byli u těch skal. Vydali se z našeho světa do vzdálené Šambaly a ještě dál, za svými záležitostmi do velkého oceánu mezihvězdného světa. Tam pak byla jejich přítomnost velmi důležitá, jak říkali lidem. Na jejich památku však lidé vytesali jejich postavy do kamene s vadžrou. Pak, jak řekl Harati, došlo k mnoha válkám s nájezdníky tohoto světa a při jedné z nich byly sochy částečně zničeny a na mnoho staletí zapomenuty.
Jeden z předků mého otce se rozhodl prastaré sochy obnovit. Věřil, že je zázračným znamením, že se v horách objevila jedna z jeho karavan. Zde v mém rodném Uddijanu se již silně rozšířilo učení Gautamy Buddhy. Nález soch jen potvrdil všudypřítomnost Buddhy. Samy skály jako by odhalovaly jeho podobu. Nevěděl, že jsou to obrazy jiných guruů, to už mi sdělil duch Harati. I on byl inkarnován jako Gautama, tak možná ti, kdo si jeho sochu pletli s Buddhovou, nebyli tak daleko od pravdy.
Harati pak o tom místě vyprávěl mnoho zajímavého. Někde tam, pod jeho ležící sochou, začínal prastarý tunel do podzemních měst, která vybudovali poslové Tiamati během velké zápalné oběti, aby se ukryli před obludnou katastrofou. Harati byl stejně jako jeho bratři příslušníkem lidu Lunbo. Vyprávěl, že právě z tohoto lidu pocházeli Lemuřané, a že podobná města postavili daleko od těchto míst i Asurové z jiného národa Tiamati.
Vyprávěl o tom, jak postavili posvátný Kailás, vytesali ho mocnými nástroji z celého pohoří, rozpouštějíce skály kolem. Stejně tak nám vyprávěl, že jejich bratři Asurové stejným způsobem postavili i velkou horu Meru a zemi Sva kolem ní. Kdysi do těchto míst přišla jiná velká sfinga a její obraz je dodnes vidět pod obrovskou postavou Buddhy, kterou ho Udijánci ověsili. Nyní jeho duch odešel do jiného světa a odtud spolu s dalšími strážnými duchy uchovává krystaly Kailásu a Uddijany. Harati mě však také varoval, abych otci a ostatním v paláci o tajných tunelech neříkala, protože podzemní města Uddijany jsou z poloviny obsazena těmi, kdo uspořádali onu velkou zápalnou oběť. Temní mimozemšťané ze systému Nibiru - anunakové. Zároveň však neukazují svou skutečnou podobu, ale nasazují si masky ze světelných trysek (hologramy) podobné tvářím dávných Učitelů ze Šambaly a dalším stavitelům dávných pyramid na Zemi.
Vybudovali tam svou podzemní Falešnou Šambhalu. Rozprostírá se hluboko pod hřebeny Hindúkuše, Himálaje a Tibetu. Právě tam se usilovně snaží zkrotit pro své potřeby velký krystal Kailas, aby jim otevřel bránu do jiných světů ze sousední loky. Skutečná Šambala se vůbec nenachází v podzemí nebo v jeskyních, ale v jiném prostoru. V těchto kobkách jsou však zachovalá a nedotčená místa, chráněná nejstaršími způsoby Učitelů skutečné Šambhaly ...
Harati mi o takových místech vyprávěl a dokonce mi je při meditacích ukazoval. Opouštěla jsem tělo a následovala ho, cestovala tunely. Tam jsem spatřila zlatý krystal. Byla to část velkého kamene Čintamani, který leží v hlubinách pod Kailasem, a který je hlavním krystalem Země. Právě ten se snaží podmanit Anunnakové z Falešné Šambaly. Někdy přicházejí k mnichům ve svých rouchách z umělého světla a ukazují jim nejrůznější zázraky a učí je těmto zázrakům tím, že jim dávají mechanické dechové a vizualizační praktiky. Říkají si mahatmové, páni paprsků. Tímto způsobem si pro sebe vychovávají služebníky, kteří propagují jejich myšlenky a učení, aby nahradili to, co říkali Učitelé skutečné Šambhaly, kteří přišli v dávných dobách z planety Tiamat. Harati řekl, že žádný z guruů, kteří postavili Kailás, se nikdy nevyvyšoval ani se nenazýval mahátmou či pánem. Pouze tito lháři se tak nazývají.
...Brzy však musím opustit tato místa a vydat se daleko za moře, do země Lankapuri. Taková byla vůle mého otce, tak to musí být, a já budu muset přijmout vše, co mi přijde do cesty..... Harati sice řekl, že se budu muset vrátit, ale proč, to nechtěl říct.....
...Najednou se duhové třpytivé obrazce znovu zavlnily, a když se rozplynuly, uviděla jsem dole bezbřehé moře. Naše loď téměř neslyšně klouzala mezi mraky. Zapadající rudé slunce se už pomalu nořilo do oceánu, když se na obzoru objevila pevnina. Slabé víření rotujících koulí motoru vimanu signalizovalo snížení rychlosti. Před nimi se za pevně napjatým vzduchem okna objevily kruhové stříbrné mraky, sražené z oblohy rázovou vlnou motoru. Země pod námi se rychle přibližovala a nyní bylo vidět zlaté vrcholky fantaskních chrámů.
Můj otec a později i bratr, který byl nyní vládcem Uddijany, říkali, že tady, v Lankapuri, nectí a neznají Buddhovo učení, ctí Brahmu, ale jako člověka, ne jako vesmír... Podivné představy, že stvořil tento svět ze svých rukou, nohou a dalších částí těla... Ale znají Kálího a Šivu, o nichž vyprávěl Harati.
Po přistání nás nikdo nepřišel přivítat... Tak to je nutné, pomyslela jsem si, ale kam se všichni poděli? Čekali jsme docela dlouho ve vzdušném přístavu. Někteří lidé se věnovali svým záležitostem. Barevný bazar byl nedaleko. Zarazilo mě však, že se k nám lidé nemohli přiblížit a jen utíkali, když jsme se k nim přiblížili, nebo padali k zemi, jako bychom byli sochy jejich božstev v chrámu. Měli velmi tmavou pleť a já si myslela, že jsou to potomci Šivy a Kálí. Pak se ale objevil nějaký důležitý průvod a lidé před ním začali padat k zemi, což nám bylo divné. Nesli spoustu zabitých zvířat. Kníže se vracel z lovu. Ale proč zabíjet, copak tu není nic k jídlu?
Je to ten, kterého chtěl můj otec. Cestuje se svým otcem, který nás přijel navštívit na vimanu. Viděla jsem ho už dávno, tehdy byl mladý, ale teď je z něj starý muž...... Nějaký muž uvízl s vozíkem v hlubokém příkopu a nemůže ho dostat ven. Lidé se už dlouho neučili mechanismy vimany. Královské rodiny jich mají na Zemi pět a my ostatní musíme používat sílu tažných zvířat. Kníže vydal rozkaz a jeho strážce šavlí zabil nevinného člověka. Toho, který se mu postavil do cesty. Kníže je démon? Řekli mi, že to byl šúdra, neurozený, a ti mohou být zabiti, když neudělají, co je třeba, nebo když vyruší vznešené kšatrijce.....
Tento strašný démonický zvyk je zde v Lankapuri patrný od dob Rakšů a zlého Rávany, který zde kdysi žil. Vydržím všechno, ale nespojím se s démonem, který zabije člověka tak snadno jako zvíře na lovu, člověka, který mu nic neudělal, ne nepřítele, ne padoucha, ale jen překážku na cestě. Teď to nesmím ztratit ze zřetele, musím vymyslet, jak zajistit, aby ke svatbě nedošlo... Mému bratrovi se také nesmí nic stát, vždyť mě sem dal kvůli státnímu spojenectví s Lankapuri, ještě v závěti našeho otce.
...Před mým vnitřním zrakem dál vířily obrazy vzpomínek. Slavnostní hostina, pohádkový vyřezávaný palác pokrytý zlatem, vonné vůně koření a květin, praskající stoly, a za vší tou nádherou bičování sluhy, který nestihl včas zamést schody, ještě že to tentokrát nebyla šavle...... Tihle lidé neznají pravdu, že kasty vymysleli démoni, pomáhají démonům, ponižují lidi jen proto, že se narodili v nízkých kastách, mohou je klidně zabít a nic se jim za to nestane. A nikdy člověk z nízké kasty nemůže přejít do jiné kasty... cesta rozvoje ducha je uzavřená, cesta k poznání. Ukazuje se, že žádný místní guru zde nebere lidi z nízkých kast za žáky, jejich údělem je jen sbírat odpadky, pálit mrtvoly, prát prádlo... vše je rozlišeno podle kast. Narodíte se a celý život máte předepsáno, co budete dělat až do smrti... To je největší nespravedlnost. A v této zemi se jí daří.
...A tady se o všem rozhoduje a všechno se dělá beze mě, zavřou mě do vězení jako loutku a já nemůžu říct nic proti, prostě mě nechápou. Můj strýc, který mě sem přivedl na bratrově vimanu, nesnese žádné námitky a já si uvědomuji, že odmítnout by byla válka, a spousta lidí by mohla zemřít. Ale nemohu spojovat sílu proudu s démonem. Raději bych zemřela, ale ne takhle. Ale něco mě drží a něco zasahuje, a hlas Harati uvnitř říká ˝můžeš..., musíš najít cestu ven a ta není v odchodu ze života, protože jinak nemůžeš dělat to, s čím jsi přišla na tento svět...˝.
A opět se ozvalo známé hvízdání biče, který tu práskl do něčích zad. Protest byl tak silný a usmívající se opilý obličej prince tak odporný, že jsem to nevydržla a abych skryla svůj hněv začala jsem zuřivě tančit. Celá síla mého hněvu se do něj vylila, spustila jsem si vlasy a strhla ze sebe šperky. S tímto tancem jsem nepřestala, ať se dělo cokoli, a tvář krále Jalendry začala tmavnout. Uvědomila jsem si, že mi síly proudu pomáhají pokračovat v tomto tanci a činí ho ještě zběsilejším. Princ si toho nevšímal a už právě usínal s hlavou na talíři, protože se příliš napil opojného nápoje. Jalendrovy stráže mě začaly chytat za ruce a nohy, aby mě odvedly do komnat, sám Jalendra přišel a požádal mě, abych si odpočinula, protože mi bylo špatně z cesty... Ale mé tělo pokračovalo v šíleném tanci a síla proudu rozháněla ty, kteří se mě snažili zastavit. Sice jsem si nakonec uvědomila, že za jeden den všechno nevyřeším, ale cesta se mi ukázala a já před sebou uviděl usměvavou tvář Harati. Dala jsem všechno, co jsem měla, služkám, ostříhala si vlasy nakrátko a hodila je do krbu. Shořely na popel a pak jsem se zasypala popelem, strhala ze sebe všechno oblečení a látkou si omotala jen stehna. Musela jsem vypadat jako Kálí, a tak jsem čekala až do rána, kdy mě přišli odvést na obřad.
Znovu jsem začala zběsile tančit, a aniž bych se na někoho podívala, sama jsem přešla nádvoří paláce až k jeho plotu. Začala jsem zpívat mantry Kálí a vyzývat ke smrti sebe a pýchy. A, ó zázraku, mělo to účinek...... Místní obyvatelé se Kálí velmi bojí a nedotýkají se těch jogínů, kteří se jí zasvětili. Dav se rozestoupil a já jsem šla, kam jsem chtěla, jen jsem vše odevzdala proudu duhových vln. Znovu jsem začal vidět Haratiho. Vedl mě a já kolem sebe nic necítila. Došla jsem k místu, kde místní pálili mrtvoly, a dlouho jsem tam seděla jako omámená, dokud jsem nezahlédla, že se blíží správce paláce, ten samý, který byl zbičován, čehož pachatele jsem při tom šíleném tanci zbičovala stejným bičem.
Ve strachu ke mně přistoupil a podal mi misku s jídlem...... Začal za mnou neustále chodit a nosit mi jídlo. Jmenoval se Arun. Nedaleko místa, kde se pálily mrtvoly, byla hluboká jeskyně, a tak jsem tam zůstala. Nikdo mě tam nehledal. Postupně jsem mu v reakci na jeho otázky začala vyprávět o vesmíru, o Harati, o Buddhovi, o duhových vírech, o karmě a odměnách za skutky, o spravedlnosti a že ve vesmíru neexistují žádné kasty. A že každý, bez ohledu na svůj tělesný původ, je svobodný duch a dostane se mu veškeré odplaty; a že to, co sám komu udělal - bude jeho dědictvím.....
Pak přivedl svou matku a svého otce a postupně začali přicházet lidé z jeho vesnice, lidé z nízkých kast, lidé mimo kasty, nedotknutelní, stejní, jako jsem byla nyní já pro společnost. Ale oni pochopili, co jsem jim tehdy řekla. Předávali to dál... Když naše setkání začala narušovat pohřební obřady, stáhla jsem se do lesa a našla si jinou jeskyni, a opět začali přicházet lidé z té vesnice a další a poslouchali....
...Jednoho dne, za svítání, jsem seděla na slunci a viděla jsem, jak se ve mně Harati usmívá, vedle mě seděly dívky, které chtěly poslouchat a ptát se... ale tu se objevil v otvoru jeskyně starý muž Džalendra. Přinesl mé věci, kdysi opuštěné v jeho paláci. Říkal, že jeho syn zemřel na lovu a nikdy se neoženil. Roztrhal ho tygr. Miloval tygří kůže a stále lovil tygry, aby dokázal svou statečnost a sílu. Lovil a bavil se, pořádal hostiny, měl konkubíny, ale nikdy se neoženil s tou, která by mu dala......
Nevěnovala jsem Jalendrovým slovům pozornost a dál se bavila s dívkami. Mlčky stál... pak se posadil... a začal se sám vyptávat ..... Kupodivu se chtěl stát mým učedníkem, pozval mě zpět do svého paláce ... Ale já jsem řekla, že to není možné. Požádal mě, abych přišla, ale dostalo se mi odpovědi, že by se měl učit od svého vychovatele, a ne ode mě, protože jen tak může jeho duch překonat svou domýšlivost a aroganci vůči těm, kteří se narodili v nižších kastách... Řekla jsem mu to.....
- Tvůj guru je ti nablízku, proč mě hledáš... Je ti dán jako učitel. To je tvůj správce, nedotknutelný Arun. Džalendra dlouho zíral do prázdna a trávil tato slova, ale zřejmě se s jeho duchem opravdu něco stalo... Šel k Arunovi a objal ho..... Ano, stal se jeho učedníkem... Stejně sem ale občas přišel. Začal se mi měnit před očima a zanedlouho jsem zaslechla zvěsti, že byly přijaty nové zákony. Džalendra zakázal mnohé, co se týkalo ponižování těch, kteří se narodili v nižších kastách. A pak přijal Buddhovo učení a zrušil kasty úplně.
...V té době jsem ve svých vizích viděla duhový oceán a jeho vířící víry. Slyšela jsem sestry dakin a své jméno Nairatimya..., nikoli své nynější jméno Lakshminkara..., ačkoli všechna tato jména byla dána zde na zemi. Všechno mi přicházelo na mysl... Ale obraz Harati se mi vracel téměř neustále, údolí Soch v dalekém Uddijanu mě volalo stále silněji. Začala jsem ve svých meditacích vidět prastarý krystal Uddijanu a nebezpečí, které se nad ním vznášelo. Kněží Falešné Šambaly, ti, kteří měli technické prostředky, aby na sebe navlékli světelná roucha a světelné masky a vydávali se za dávné guruy, už připravovali jakési podivné technické prostředky, jak ovlivnit zlatý krystal, aby se jeho zničením otevřela prostorová díra do paralelního světa Loku. Tomu se dalo zabránit pouze zničením krystalu Uddijana.
Bohužel, ale tento svět byl téměř celý napaden mimozemšťany z Nibiru a malé krystaly kamene Cintamani se mohly stát důvodem jejich průniku do dosud nedotčených čistých loků s paralelními světy, kde žijí celé země a kam se chodí inkarnovat čisté duše, které zde rozpoutaly karmu. Těch zemí, kde byla kdysi zachráněna zvířata a rostliny, které vyhynuly v dobách zápalných obětí. Ty země, kde se ještě potulují chlupatí mamuti a vedle lesních lidí žijí šavlozubí tygři a jeskynní medvědi - Yetiové. Ty země, kam se lidé vydali, když utíkali před dalšími spáleništi, a kde si postavili svá města.
Ano, po zničení krystalu v Uddijanu už lidé nebudou moci do těchto světů v těchto tělech chodit, ale přesto, pokud se tam duch bude potřebovat vtělit, stane se tak. Proto je třeba udělat vše pro to, aby mágové Falešné Šambaly nemohli otevřít bránu.....
Volání bylo stále silnější a silnější. A tak, když za mnou Džalendra znovu přišel s Arunem, kterého učinil svým pomocníkem ve vedení země a kterého přijal místo svého mrtvého syna, požádala jsem ho, aby mě vzal do Uddijany. Jeho prosby, abych zůstala, neměly na mé rozhodnutí žádný vliv. Ačkoli mě on, Arun i mnozí další přemlouvali, abych Lankapuri neopouštěla. Nemohla jsem jinak, volání bylo mnohem silnější. Nakonec Džalendra ustoupil a připravil si vimanu na dlouhou cestu.
...A moře se opět rozprostíralo daleko pod námi a ohnivé slunce nám svítilo na cestu... Vimana byla velmi stará a její motor řval. Takové stroje už na Zemi téměř nikdo neměl a nikdo je už neuměl postavit. Slyšeli jsme, že jedno z indických království rozebralo motor, aby vyrobilo podobný, ale nepodařilo se jim to. Zlato, bronz ani železo nevydržely nápor. Slitinu, z níž se skládalo srdce motoru, nikdo nedokázal vytvořit, protože už v dávných dobách Krišny a velké války lidé nedokázali obnovit ztracené vimany. Vyrobili je tam, v sousední loka v zemi Šakadvipa, tam byly ty kovy, z nichž bylo možné takové materiály vyrobit. Nyní se však všechny brány do Šakadvípy zavřely, neboť se tam hnali útočníci z Nibiru... Stále se tam ženou a hledají cesty a klíče, aby jim krystal Uddijana mohl otevřít bránu.
Ale to se nikdy nestane! Na obzoru už vidím tenký pruh země a tam někde za ním, za hřebeny zasněžených hor a pouštními písky, opustím vimanu a vydám se do Údolí soch..... Džalendrova vimana už zmizela za obzorem. Nic víc není třeba, brzy odejdu z tohoto světa. V otvoru ve skále už je vidět obrovská socha. Je to Haratiho bratr, Jul Hu. I když si tu všichni myslí, že je to Gautama.
Ale to už se se mnou opět setkává ležící Haratiho socha. Usmívá se a já v ní slyším jeho hlas... ˝Vrátila ses, věděl jsem to... Ahoj,˝ říká. Hlas uvnitř se stal zřetelným a hlasitým. ˝Stiskni kámen pod mým zápěstím a sejdi dolů. Dveře se za tebou zavřou, ale ty víš, že duch je nesmrtelný, a já vím, že se ničeho nebojíš... Brzy se setkáme...˝
... Skutečně, pod mým ležícím zápěstím trčel kámen. Stiskla jsem ho a on povolil. Obrovský kamenný blok se pohnul po jakýchsi lesklých vyleštěných drážkách a v otvoru se objevily schody dolů. Vydala jsem se dolů a těžká deska se za mnou zavřela a ponořila mě do tmy. Před očima mi však opět zazářila Haratiho tvář a on řekl: ˝Můžeš vidět. Podívej se pozorně a všechno bude vidět v zelené záři. Zpočátku jsem viděla nazelenalý vír, ale pak jako by se na stěnách a schodech začal usazovat do zářivé zeleně. Dlouhé schodiště vedlo hluboko dolů a každý schod zářil nazelenalým světlem. Sestupovala jsem níž a níž a osvětlovali se další schody, až se nakonec proměnily v rovnou podlahu. Na stěnách se objevily starobylé fresky, které všechny zářily nazelenalou září. Šla jsem dál a prohlížela si ty bizarní obrazy z jiného života s beztížnými postavami lidí, kteří se vznášeli, ostrovy visící ve vzduchu mezi mraky.
Brzy se zelenkavá záře stala tak jasnou, že bylo těžké cokoli vidět. Začala mi oslňovat oči a začala pulzovat duhovými záblesky. Šla jsem k ní dál, dokud nezhoustla. Všude létala spousta duhových kuliček, které se mi lepily na tělo.
Opět se objevila Haratiho tvář a řekl: ˝Jdi skrz to husté, ať už je to cokoli, nechá tě to projít...˝ A šla jsem. Něco velmi hustého a pružného mě nechtělo nechat projít, ale já šla dál a ono to kolem mě proudilo. Intenzivní stlačení a dušení mě nezastavilo, šla jsem dál. Po chvíli se prostor stal lehkým a volným a za mnou zůstala ... bílá zeď.
˝To jsou tantrické obranné síly, ale umožňují projít těm, kteří mohou, ostatní ztrácejí svá těla a duchovně se propadají do světů svých strachů,˝ pokračoval Harati. ˝Jdi dál do světla a najdeš ho. Musí být rozbit, jinak už je připraveno technické zařízení, s jehož pomocí jsou mágové Falešné Šambaly připraveni zítra začít násilně otevírat bránu, ovlivňovat krystal z nižších sálů, kam umístili svá zařízení.˝
...Šla jsem dál a sledovala světlo. Brzy jsem si uvědomila, že to světlo vidím jen já, a kdyby byl kolem někdo jiný, viděl by jen neproniknutelnou tmu. Jakékoli světlo by mágové Falešné Šambaly zaznamenali a urychlili by své akce... Zřejmě proto něco tam nahoře nedovolilo, aby se moje myšlenka na pochodeň zhmotnila. Procházela jsem obrovskými sály s bizarními sochami a sledovala světelnou cestu, která se objevovala přede mnou a mizela za mnou. Ale i tady začala záře sílit a měnit se v duhový vír. Když jsem vstoupila do obrovského sálu, uviděla jsem zářící krystal. Něco však upoutalo mou pozornost na záři v rohu sálu. Přešla jsem tedy k tam. Ležely tu vadžry. Byly tu uchovány od dob velké války v Mahábháratě, nebo možná ještě dříve... Když jsem byla malá, viděla jsem jednu takovou u táty doma, ale už nefungovala......
Vzala jsem ho do ruky. Okamžitě jsem si vzpomněla na starobylé město, na obrovský krystal v lotosovém květu a na obludnou černou pyramidu, která se nad ním vznášela. Tehdy v dávných dobách jsem musela použít vadžru a spálit krystal, abych zničila tu pyramidu a tisíce menších, které přišly na Zemi z planety za Sluncem. A to všechno se děje znovu... jenže teď se to musí udělat tady...... Nemůžu se zdržovat... Vzpomněla jsem si, jak to funguje a kde se mačká! Pevně ji svírám v rukou a přede mnou se třpytí zlatý krystal.
Zpod podlahy se vyplazily jakési černé proudy kouře a začaly vířit kolem krystalu. Podivný kouř začal zaplňovat sál a dusil se štiplavým zápachem. Začaly mi slzet oči. Všechno začalo být téměř nerozeznatelné. .. To Anu z falešné Šambaly zapnuli svůj stroj... Ale to se nikdy nesmí stát. Brána se neotevře! Namířila jsem svou vadžru na krystal sotva viditelný v černém dýmu. Rukama jsem nemohla nic dělat a všechno začalo vířit. Sotva jsem se držela na nohou, a přesto mnou prošla obludná síla proudu a mé prsty dokázaly ztatlačit výstupek na vadžře. Páka cvakla a z otevírající se trysky vyrazil bílý paprsek. Prorazil krystal utopený v kouři. Bílý oslepující záblesk se změnil v palčivou bolest, která vše naplnila.
...Všechno se zhroutilo do černočerné tmy, Jen Haratiho usměvavá tvář se náhle stala hmatatelnou. Harati mávl rukou, tma zmizela a já se ocitla někde vysoko nad údolím, jako jsem kdysi letěla na vimanu. Po skalách se plazily praskliny, do údolí se valil mohutný skalní pád a smetl vše, co mu stálo v cestě..... Zemětřesení zasáhlo celou Uddijanu. Sochy však přežily, jen část tváře Jul Hu odpadla a odhalila ostré kamenné úlomky. Duhové víry se znovu roztočily a já se znovu ocitla v průsvitném černém těle Nairatimyi. Uprostřed nekonečných obrazců vykreslených éterem Existence se náhle znovu vynořil obraz údolí..... A obrovské sochy rozpadající se na prach a kameny.....
Šílené tváře podivných mužů v maskáčích a pytlovitých baretech, automatické pušky a radostná střelba do vzduchu..... Tohle je jiné století a jiná doba.˝ potvrdila sestra Kálí náhle mé tušení tím, že se objevila v duhových vírech. ˝To je Taliban, zničili to, co před nimi nezničila zemětřesení a dokonce ani výbuch Uddijanského krystalu. Ani s jejich úsilím se neponedařilo bránu otevřít... A to byl jeden z šílených plánů těch, kteří je sem poslali zpoza oceánu a ze ´země zaslíbené´ na příkaz stejných anunackých nájezdníků... Snažili se otevřít alespoň část brány v naději, že aktivují možná něco, co je ještě ukryto v sochách, jak se domnívali... Ale v zemi dávné Uddijany už žádný krystal nebyl.... Za neotevření brány hrozili anunačtí útočníci těm, kdo neuspějí, krutými tresty... a tak se jedenáctého září konala velká oběť, což posloužilo jako záminka k potrestání pachatelů i v Afghánistánu, aby se zbavili hněvu.
Pokus o Bamijánskou bránu měl být krokem k odemknutí velkého portálového kódu planety, který Anunnaki vykopali. Jedná se o sekvenci otevírání portálů, která má z planety opět učinit dopravní uzel mezi světy. Anunnaki již dlouho chtěli tyto funkce na planetě obnovit, aby mohli zahájit expanzi do dalších světů. Další milník ve spouštění portálových průchodů v tomto kódu naznačuje Brána Jeruzaléma. Stejný příběh s třetím Chrámem. Konečným cílem všech těchto aktivací je krystal Kailás. Bez nich se nikdy nikomu nepodřídí. I když je jeruzalémský krystal již v zajetí zařízení brány samotných Anunnaků, ani ten nebyl v dávných dobách aktivován útočníky a ti si museli přinést vlastní zařízení, aby mohli odplout zpět na Nibiru a udržet Zemi pod svou kontrolou na dálku......
...Černí mágové z Falešné Šambaly opakovaně rozbouřili mysl lidstva a trápili nejen tibetské mnichy. Jejich hlavním plánem bylo vytvořit nové učení, které by spojovalo kabalu vetřelců a pokřivené vědění dávných Učitelů pravé Šambhaly. Právě toto učení, sloučené s atlantským zednářským hermetismem, přenesli falešní učitelé, kteří se představili jako mahatmové Šambhaly, na Blavatskou a Roericha a stalo se základem teosofie a všech moderních odnoží ezoteriky, které se na Západě rozšířilo pod názvem New Age.
Bylo to právě toto zkreslené učení, které Západu poprvé vyprávělo o takzvaných původních rasách Země - Lemuriánech, Atlanťanech, Árijcích..... a znovu skrývalo pravdy o jiných světech a planetách a vázalo vývoj ras na jednu jedinou Zemi, což nemá daleko k Darwinovu materialismu nebo náboženským představám o Stvořiteli, který stvořil svět v sedmi dnech, a jen jednu Zemi. A znovu a znovu se světu podávají různé variace téhož, aby lidské vědomí nepřekročilo rámec jediné planety a hmotné trojrozměrnosti... bez ohledu na to, jaká krásná slova se říkají a jaká falešná moudra se vyprávějí...˝, - ve vědomí se mihla slova Kali....
PS
Zničení obřích soch Buddhy ze strany Talibanu v centrální afghánské provincii Bámján bylo možná největším příběhem roku 2001 až do zářijových teroristických útoků v New Yorku. V roce 2003 se ruiny v Bamijánu staly chráněnou památkou UNESCO, poté se na ně sice úplně nezapomnělo, ale už nebyly tak pečlivě sledovány jako dříve. Mezitím se zde začalo hodně pracovat: probíhaly přípravy na částečnou rekonstrukci soch a archeologické vykopávky, které nečekaně přinesly velký úspěch. Skupina vedená profesorem Zemaryalaiem Tarzim, veteránem afghánské archeologie, objevila sochu ležícího, tj. spícího Buddhy. Hledali však třísetmetrovou postavu, ale našli mnohem skromnější - 18 nebo 19 metrů dlouhou.
Zmínka o obřím spícím Buddhovi se dochovala v zápiscích čínského mnicha, cestovatele, filozofa, překladatele a vědce jménem Xuanzang (602-664). Ten v roce 632 navštívil Bamiján, jednu z nejzápadnějších výsp buddhismu na Hedvábné stezce. V té době zde existoval velký klášter. Xuanzangova zpráva se zmiňuje o dvou stojících sochách Buddhy ve skalních výklencích a o nedalekém chrámu, vedle kterého stál spící Buddha. Xuanzangova cestovní zpráva je považována za mimořádně spolehlivý středověký zdroj o geografii Asie a nikdo vlastně nepochybuje o tom, že mnich kolosální sochu viděl. Jiná věc je, že mohla v uplynulých staletích zaniknout.
...Můžeme předpokládat, že 19 metrů vysoká socha není ta, kterou Xuanzang popsal. Je nepravděpodobné, že by se v její velikosti tak mýlil, i když se samozřejmě může stát leccos. Je docela dobře možné, že třísetmetrový Buddha se prostě příliš připodobnil skále a dosud nebyl spatřen.
