Susan Lahey je novinářka a spisovatelka, jejíž práce byly široce publikovány ve Spojených státech a v Evropě. Zabývala se energií oceánských vln a digitální transformací; udržitelnou výstavbou a obnovou po haváriích; zdravotnictvím v Burkině Faso a designem protilátek v Austinu; duší AI. Žije v Portu, Portugalsko.
Nedávný experiment naznačuje, že mozek není dost horký ani vlhký na to, aby vědomí existovalo jako kvantová vlna, která se spojuje se zbytkem vesmíru... Když mluvíme o vědomí, nebo mysli, je pravda, že všechno zní k něčemu éterickému. Ať už si ho vytváříme v našem mozku na základě fungování našich neuronů, nebo existuje nezávisle na nás, neexistuje žádné všeobecně uznávané vědecké vysvětlení, odkud pochází nebo kde žije. Nový výzkum fyziky, anatomie a geometrie vědomí však začal odhalovat jeho možnou podobu. Jinými slovy, možná budeme brzy schopni identifikovat skutečnou ˝architekturu˝ vědomí. Nová práce je založena na teorii, kterou laureát Nobelovy ceny za fyziku Roger Penrose a anesteziolog Stuart Hameroff poprvé navrhli v 90. letech: Theory of Orchestrated Objective Reduction (orch OR). Obecně řečeno, říká, že vědomí je kvantový proces usnadněný mikrotubuly nervových buněk v mozku... Penrose a Hameroff navrhli, že vědomí je kvantová vlna, která prochází těmito mikrotubuly. Jako každá kvantová vlna má vlastnosti jako
- superpozice (schopnost být na mnoha místech současně)
- propletení (možnost, že jsou spojeny dvě velmi vzdálené částice)
Mnoho odborníků platnost Orchovy teorie zpochybňuje. Zde je příběh vědců, kteří pracují na jeho oživení...
Aby vysvětlil kvantové vědomí, Hameroff nedávno v televizním pořadu Closer To Truth řekl, že musí být měřítko-invariantní, jako fraktál. Fraktál je nekonečný vzor, který může být velmi malý nebo velmi velký a může si zachovat stejné vlastnosti v jakémkoli měřítku. Normální stavy vědomí mohou být to, co považujeme za běžné, např.: vědomí, že člověk ˝existuje˝ ...
Když ale máte zvýšený stav vědomí, je to proto, že je to vědomí na kvantové úrovni schopné být ve všech stavech všude současně. To znamená, že vaše vědomí se může propojit nebo zamotat s kvantovými částicemi mimo váš mozek, teoreticky kdekoli ve vesmíru...
Jiní vědci teorii vyvrací. Snahy o znovuvytvoření kvantové koherence - zachování kvantových částic jako součást vlny spíše než rozpad na diskrétní, měřitelné částice - fungují pouze ve velmi chladných, kontrolovaných prostředích. Pokud jsou kvantové částice odstraněny z tohoto prostředí, vlna se zlomí a zůstanou izolované částice. Mozek není chladný a kontrolovaný: je docela teplý, vlhký a měkký... Vědomí tedy nemohlo zůstat v mozku superponované. Částice mozku se nemohly spojit s vesmírem.
Pak ale přišly objevy v kvantové biologii. Ukazuje se, že živé bytosti využívají kvantové vlastnosti, i když nejsou chladné a kontrolované. Fotosyntéza například umožňuje rostlině uchovávat energii fotonu nebo kvantové částice světla. Světlo, které dopadá na rostlinu, způsobí vytvoření excitonu, který přenese energii do reakčního centra rostliny, kde ji lze uložit. Ale abyste se dostali do reakčního centra, musíte projít strukturami rostliny, něco jako procházka neznámou čtvrtí na cestě k zubaři. Exciton musí dorazit dříve, než spálí veškerou energii, kterou nese. Aby našli správnou cestu před vyčerpáním energie částice, exciton využívá kvantovou vlastnost superpozice, aby vyzkoušel všechny možné cesty současně.
Nové důkazy naznačují, že mikrotubuly v našem mozku mohou být ještě lepšími strážci této kvantové koherence než chlorofyl. Jeden z vědců, kteří spolupracovali s týmem Orch OR, fyzik a profesor onkologie Jack Tuszynski, nedávno provedl experiment s výpočtovým modelem mikrotubulu.
Jeho tým simuloval svítící světlo na mikrotubule, něco jako foton, který vysílá exciton skrz rostlinnou strukturu. Ověřili, zda přenos světelné energie v mikrotubulární struktuře může být i nadále koherentní, jako v rostlinných buňkách. Myšlenka byla taková, že pokud světlo vydrželo dostatečně dlouho, než bylo vyzářeno - stačil zlomek sekundy - znamenalo to kvantovou koherenci. Tým Tuszynského tým simuloval dodávku tryptofanové fluorescence neboli fotonů ultrafialového světla, které nejsou viditelné pro lidské oko, do mikrotubulů. V nedávném rozhovoru Tuszynski uvádí, že ve 22 nezávislých experimentech tryptofanové excitace vytvořily kvantové reakce, které trvaly až pět nanosekund. To je tisíckrát déle, než bychom očekávali, že koherence v mikrotubulu vydrží. Je to více než dostačující k plnění nezbytných biologických funkcí. ˝Jsme si jisti, že tento proces je delší v tubulu než v chlorofylu.˝
Tým publikoval svá zjištění v časopise ACS Central Science začátkem tohoto roku. Jednoduše řečeno, mozek není ani příliš horký, ani příliš vlhký, aby mohlo existovat vědomí jako vlna, která se spojuje s vesmírem. Tuszynski upozorňuje, že jeho tým není jediný, kdo vysílá světlo do mikrotubulů. Tým profesorů z University of Central Florida osvětloval mikrotubuly viditelným světlem. V těchto experimentech pozorovali opětovnou emisi tohoto světla během stovek milisekund až sekund. To je typická doba odezvy člověka na jakýkoli typ podnětu, vizuálního nebo zvukového. Nasměrování světla na mikrotubuly a měření času, který potřebují k vyzařování tohoto světla, je nepřímým indikátorem stability určitých postulovaných kvantových stavů, což je klíčem k teorii, že tyto mikrotubuly mohou mít koherentní kvantové superpozice, které mohou být spojeny s myslí nebo vědomím.
Jednoduše řečeno, mozek není příliš horký ani vlhký, aby vědomí existovalo jako vlna spojující se s vesmírem. Ačkoli je ještě mnoho k prokázání teorie Orch OR, jedná se o významná a slibná data. Penrose a Hameroff pokračují v posouvání hranic a spolupracují s lidmi, jako je duchovní vůdce Deepak Chopra, aby prozkoumali výrazy vědomí ve vesmíru, které by mohli být schopni identifikovat v laboratoři při svých experimentech s mikrotubuly. Takové věci jsou pro mnohé vědce nepříjemné. Přesto existují výzkumníci, kteří zkoumají, jaká by mohla být ˝architektura˝ tohoto univerzálního vědomí... Jedna z těchto myšlenek pochází ze studia klimatu...
Architektura univerzálního vědomí
Dr Timothy Palmer je matematický fyzik z Oxfordu specializující se na chaos a počasí. (Je také velkým obdivovatelem Rogera Penrose.) Palmer věří, že fyzikální zákony musí být zásadně geometrické. Invariantní teorie množin je jeho vysvětlením toho, jak funguje kvantový svět. Mimo jiné naznačuje, že kvantové vědomí je výsledkem fungování vesmíru ve ˝stavovém prostoru˝ konkrétní fraktální geometrie. Je to jazykolam, ale obecně to znamená, že jsme uvízli v pruhu, nebo na cestě kosmické fraktální formy, kterou sdílejí jiné reality, které také uvízly ve svých trajektoriích.
Tento pojem se objevuje v poslední kapitole Palmerovy knihy The Primacy of Doubt - Jak nám může věda o nejistotě pomoci pochopit náš chaotický svět. V ní naznačuje možnost, že naše zkušenost svobodné vůle - možnosti zvolit si svůj život, stejně jako naše vnímání, že existuje vědomí mimo nás - je výsledkem vědomí jiných vesmírů, které sdílejí náš stavový prostor. Myšlenka pochází ze speciální geometrie zvané podivný atraktor.
Možná jste slyšeli o motýlím efektu, myšlence, že mávnutí motýlího křídla v jedné části světa může ovlivnit hurikán v jiné. Termín ve skutečnosti odkazuje na složitější koncept vyvinutý matematikem a meteorologem Edwardem Lorenzem v roce 1963. Lorenz se pokoušel zjednodušit rovnice používané k předpovědi, jak by se mohly vyvíjet dané povětrnostní podmínky. Zredukoval to na tři diferenciální rovnice, které byly použity k identifikaci ˝stavového prostoru˝ konkrétního meteorologického systému. Pokud by například byla určitá teplota, směr větru a úroveň vlhkosti, co by se stalo dál? Začal vykreslovat dráhy povětrnostních systémů zavedením různých počátečních podmínek do rovnic. Zjistil, že pokud by se počáteční podmínky lišily byť jen o setinu procentního bodu, pokud byla vlhkost jen o zlomek vyšší nebo teplota o chlup nižší, trajektorie - to, co by se stalo - mohou být velmi odlišné. V grafu by jedna trajektorie mohla vystřelovat jedním směrem a vytvářet smyčky a zatáčky, zdánlivě náhodně, zatímco jiná by vytvořila zcela jiné tvary v opačném směru. Jakmile je ale Lorenz začal vykreslovat, zjistil, že mnoho trajektorií nakonec obíhá v hranicích určitého geometrického tvaru známého jako podivný atraktor. Jako by auta na dráze mohla jet jakýmkoli směrem, pokud by nejela dvakrát stejnou cestou a zůstala na dráze... Dráha byla Lorenzovým atraktorem ve tvaru motýla. (Edward Lorenz vyvinul systém obyčejných diferenciálních rovnic. Lorenzův atraktor je soubor chaotických řešení Lorenzova systému, který při grafickém znázornění vypadá jako motýl nebo osmička.)
Minimální odchylky v počátečních hodnotách proměnných by vedly k enormně odlišným výsledkům. K označení tohoto fenoménu citlivosti na počáteční podmínky vytvořil termín ˝motýlí efekt˝. Tento efekt je základním mechanismem deterministického chaosu. Palmer věří, že náš vesmír může být jen trajektorie, auto, v kosmologickém stavovém prostoru, jako je Lorenzův atraktor.
Když si představíme scénáře ˝co kdyby˝, ve skutečnosti dostáváme informace o verzích nás samých v jiných vesmírech, které také navigují stejným podivným atraktorem ˝auta˝ ostatních na trati. To také vysvětluje náš smysl pro vědomí, svobodnou vůli a spojení s větším vesmírem. ˝
Moje hypotéza zní, že by se mohl vyvinout ve velmi zvláštní fraktální podmnožiny všech myslitelných stavů ve stavovém prostoru,˝ (Palmer pro Popular Mechanics)
Pokud jsou jeho myšlenky správné, pak se musíme podívat na strukturu vesmíru v jeho největších měřítcích, protože tyto atraktory nám skutečně říkají o jakési holistické geometrii vesmíru. Tuszynksiho experiment a Palmerova teorie stále neříkají, ˝co je vědomí˝, ale mohou nám říci, kde je, v jaké struktuře se nachází. To znamená, že to není jen éterický, netělesný koncept. Pokud je někde vědomí usazeno, i když je to místo komplikovaným stavovým prostorem, můžeme ho najít. Začátek návratu domů. Návrat do kvanta - návrat do lidského mozku - návrat do vědomí a vědomého vesmíru.
