4066
Prolomení cyklu bezmoci Friedemann Schaub
[ Ezoterika ] 2023-03-29
Dovolte mi, abych se vás zeptal: Jak často se cítíte bezmocní během jediného dne - zahlceni povinnostmi a nerealistickými očekáváními, uvízlí v situacích, které se vám zdají nemožné změnit, nebo se stáváte obětí lidí či emocí, které nemůžete ovládat?
Přesto se rodíme s neomezeným potenciálem růst, přizpůsobovat se a dosahovat úspěchů, což z nás činí vrozenou moc. Už jen to, že jsme se naučili lézt a pak chodit, že jsme přišli na to, jak používat ústa a hlasivky, abychom tvořili slova srozumitelná ostatním, a že jsme si vyvinuli dovednosti, jak se vztahovat ke světu kolem nás, dokazuje, že jsme vrozeně mocní. Kdy a jak tedy o svou sílu přicházíme?
Navzdory obrovskému technologickému pokroku posledních několika desetiletí (nebo možná právě díky němu) jsou nároky moderního života stále náročnější. Jak se prodíráme nabitými týdny, poháněni silným tlakem na získání jistoty zaměstnání, udržení určitého životního stylu nebo jen na to, abychom dokázali vyjít s penězi, zbývá nám jen velmi málo času na odpočinek, přemýšlení a zotavení. Když k tomu připočteme bezprecedentní globální problémy, jako jsou klimatické změny, násilí se střelnými zbraněmi, COVID-19, inflace a války, není divu, že stres, úzkost a deprese jsou označovány za ʺepidemii 21. stoletíʺ.
Role našeho vnitřního ochránce
Kvůli této míře zahlcení zůstává náš vnitřní ochránce, podvědomí, které spěchá na pomoc. Aby nám tato hlubší část naší mysli pomohla zvládnout životní výzvy, využívá dva režimy přežití: vyhýbání se a potěšení. Cílem obou strategií je ochránit nás před tím, co podvědomí považuje za nebezpečné hrozby, jako je kritika, neúspěch a opuštění.
Způsoby přežití vyhýbání se a zalíbení se skládají ze šesti různých vzorců přežití: oběť, neviditelnost, prokrastinátor, chameleon, pomocník a milenec. Naše podvědomí si tyto vzorce přežití vyvinulo již v raném věku, kdy jsme byli zcela závislí na dospělých kolem nás.
Není třeba výrazného traumatu, zanedbávání nebo zneužívání, aby vnitřní ochránce začal pochybovat o našem bezpečí. Možná jsme na papíře měli zcela běžnou výchovu a naši sourozenci možná stále vzpomínají na staré dobré časy. Přesto - možná proto, že někteří z nás jsou citlivější - neustálé škádlení, zklamané pohledy, když jsme neměli samé jedničky, nebo kamarád, který se na nás vykašlal, znamenaly, že život je děsivý a my si musíme dávat pozor, aby nám neublížil.
Naše podvědomí používá tyto emočně nabité vzpomínky jako referenční body pro budoucnost tím, že je zhušťuje do přesvědčení, která určují náš pohled na sebe sama a svět kolem nás. Mezi nejčastější patří: ʺnejsem v bezpečíʺ; ʺnejsem dost dobrýʺ; ʺnepatřím tamʺ; ʺnejsem milovánʺ; a ʺsvět není dobré/bezpečné místoʺ.
Jak nás sabotuje naše podvědomí
Kvůli chronickému stresu, ve kterém žijeme, je naše podvědomí v neustálé pohotovosti a vyhledává jakékoli potenciální nebezpečí podobné tomu, které jsme zažili v minulosti. Jakmile zjistíme ohrožení, naše podvědomí porovná aktuální zážitky se vzpomínkami na podobné události a spustí režim přežití tím, že vytáhne stará omezující přesvědčení, aby nás přesvědčilo, že budeme opuštěni nebo zahanbeni.
Chyceni v této smyčce přežití se z kompetentních dospělých lidí začneme chovat jako v dětství. Svíjíme se jako děti, když se cítíme kritizováni, přemáháme se, abychom získali uznání, a schováváme se pod deku, abychom se vyhnuli nepříjemným úkolům. I když můžeme racionálně chápat, jak bychom měli zvládat výzvy, naše podvědomé vzorce přežití nadále převažují nad jakoukoli logikou nebo uvažováním.
Krátkodobě nám návrat ke starým vzorcům může poskytnout pocit bezpečí nebo sounáležitosti. Když se však vzorce přežití stanou naším výchozím způsobem existence a nutí nás přistupovat k životu v neustálé sebeobraně, čelíme dvěma významným nevýhodám:
Stáváme se ještě bezmocnějšími, protože věříme, že naše bezpečí a blaho závisí na druhých, místo abychom nacházeli klid, sílu a potvrzení uvnitř sebe.
Protože nezpomalíme, abychom naslouchali svým myšlenkám, čelili svým emocím nebo si kladli hluboké otázky, jako například ʺCo opravdu chci?ʺ. ʺJaký je můj cíl?ʺ nebo ʺJaký je smysl života?ʺ, nikdy nerozvíjíme silné sebeuvědomění, sebepřijetí a sebeúctu. Nakonec se staneme více než bezmocnými - odpojíme se sami od sebe.
Deprese a beznaděj se dostaví, když si uvědomíme, že bez ohledu na to, kolika lidem nebo situacím se vyhneme a kolik uznání získáme, stejně nakonec uvízneme, jsme bezmocní a nejsme si jisti tím, kdo jsme a zda na nás záleží. To je důvod, proč vzorce přežívání v rozporu se svými záměry nakonec nezmírňují naše boje se stresem, úzkostí a nízkým sebevědomím, ale naopak je prohlubují a prodlužují.
Způsoby, jak uniknout ze ʺsmyčky přežitíʺ
Nyní dobrá zpráva: Ze smyčky přežití se můžeme nadobro vymanit. Nejsme bezmocní a ve skutečnosti se své moci nikdy nevzdáváme. Podívejme se na několik běžných příkladů toho, jak můžeme mít pocit, že se vzdáváme své moci, když jsme v režimu přežití:
Názory zvenčí bereme vážněji než své vlastní.
Řídíme se radami druhých, i když se nám nechce.
Raději zůstáváme potichu a bez povšimnutí.
Necháváme se lidmi pomlouvat, aniž bychom jim to opláceli.
Nikdy neříkáme ne tomu, co po nás chtějí ostatní.
I když to všechno zní jako hluboké znemožnění, musíme to zvážit: Dáváme svou moc pryč, nebo ji naopak neprosazujeme?
Pokud věříme spíše tomu, co říkají druzí, je to proto, že jsme nepřišli na to, v co věříme my. Pokud raději zůstáváme bez hlasu, je to proto, že jsme plně nepřijali dary, které nás činí jedinečnými. A pokud nerespektujeme své vlastní hranice, je to proto, že jsme se nestali vlastním zdrojem bezpečí. V žádném z těchto každodenních příkladů jsme se ničeho nevzdali. Cítíme se bezmocní, protože naše podvědomí stále spoléhá na známé vzorce přežití a předpokládá, že jsme stále malí a bezmocní. A protože naše podvědomí věří, že jsme bezmocní, věří tomu i naše vědomí.
Než se vrhnete na obviňování svého podvědomí, uvědomte si, že s vámi stále jedná jako s dítětem, protože jedinými referenčními body, které má, jsou vzpomínky a omezující přesvědčení z vašeho dětství. Ale podobně jako když používáte mapu z roku 1965 k orientaci v New Yorku, navigace životem se zastaralými přesvědčeními vás ke štěstí a spokojenosti nedovede. Navíc tato stará omezující přesvědčení obvykle nevycházejí z toho, kdo jste, ale z toho, jak se k vám chovali ostatní, což zpravidla vypovídá více o nich než o vás.
ʺ...stejně jako když k orientaci v New Yorku používáte mapu z roku 1965, navigace životem se zastaralými přesvědčeními vás na místo štěstí a naplnění nedostane.ʺ
Řešením posílení není vzít si svou moc zpět, protože se jí nemůžeme vzdát. Řešením je, aby se přístup k naší vrozené síle a její využití staly naším výchozím způsobem bytí. K tomu potřebujeme aktualizovat svůj systém přesvědčení, aby naše podvědomí již nereagovalo pouze v sebeobraně.
Abychom se dostali z režimu přežití a stali se silnějšími, musíme se naučit poznávat, oceňovat a milovat to, co je nám autenticky vlastní. Jakmile tak učiníme, můžeme si vytvořit život naplněný smyslem tím, že si zvolíme svobodu místo bezpečí, integritu místo neviditelnosti a účel místo pohodlí. Koneckonců vzhledem k nejistému stavu světa si nemůžeme dovolit nechat se ovládnout úzkostí, nejistotou a bezmocí.
Zdroj:
https://eraoflight.com/2023/03/29/breaking-the-cycle-of-powerlessness/
Zpět
