Zprávy

3801 Král Clovis (Hlodvig) Merovejský a jeho volby Valerie Kolcová [ Ezoterika ] 2023-01-17
Epochy přicházejí a odcházejí a zanechávají za sebou stopy v historii. Hrdinové a události se ztrácejí v temnotě věků. To, co známe, je jen ozvěnou minulých vítězství, minulých vášní a porážek. Mnohé je dodnes nezapomenuto a mnohé je zapomenuto, zaměněno a nazýváno jinými jmény, než bylo. Celé epochy tak upadají v zapomnění a zůstávají po nich jen mlhavé vzpomínky. Historie má mnoho bílých míst. Takovou dobou lze dobře nazvat první století po rozpadu Římské říše. Dokonce i historici je nazývají dobou temna.

V těchto staletích vládla Evropě tajemná dynastie Merovejců, kteří byli považováni za čaroděje. Počátky dynastie jsou opředeny tajemstvím a legendami. Kolem jména krále Hlodviga I. Merovejského, který přijal křesťanství a zřekl se pohanství, se vytvořilo mnoho legend... Všechny však vyprávějí o křesťanském zázraku a skutečné události té doby navždy upadly v zapomnění. Ale informace z vesmíru nezmizí, ať už je na Zemi vymazána a změněna z vůle vládců a těch, kteří píší historii pro potomky, historii, která je politicky potřebná v každé etapě dějin.

Poblíž dubu na skalistém pobřeží stojí dřevěná modla starověkého božstva. O tuto modlu se opírá pozlacený štít. Na místě modly se náhle objevil bojovník ve starobylém oděvu, v přilbě a kroužkové zbroji, s mečem v rudé pochvě ..... Zvedl štít a upřel na mě bezedný pohled.

ʺJe čas se znovu setkat na cestách Mezisvěta. Jsem rád, že si mě, Jarovíta, pamatuješ. Vyprávěl jsem o rodu volchů Hyperboreje - Merovejích. Nejprve mi říkali Jarovít, později, když se přidaly kmeny ze západu, mi začali říkat Yngvi nebo Freyr Yngvi. Moje sestra Freyja byla známá mnoha kmenům na severu. Není to důležité, protože to, v čem jsme se tehdy vtělili na Matce Zemi, je tělesné. Pro nás to není důležité, jen na Zemi v tom lidé viděli důležitost, aniž by viděli, že jsme všichni duchové jako oni, kteří přišli do pozemských těl, aby zde na tomto světě působili. Dnes však nebudu vyprávět rodokmen těch, kteří jsou na zemi nazýváni bohy, ale příběh pozdějších dnů. Sama si to připomeneš ... lépe než já. Nejprve vám musím připomenout původ rodu, který se na Zemi stal téměř mýtickým.

V Hyperborei posledních dnů se rodina žreců nazývala Merovejové, protože stále sloužili ve starověkém chrámu na hore Meru. Později se tato jména v rodu dávala a jméno Merovej dostal nejeden žrec. Jeden ze žreců se stal vládcem země Bjarmia, která vznikla po konci Boreji v zemích, které se nyní nacházejí v severním Rusku (Permský kraj). Pak přišly temné časy, útočníci z nízkých světů otřásli krystalem v hoře Kailaš a otevřeli pekelnou díru. Z nižšího světa vypadly hordy divochů z různých světů. Byli mezi nimi i Hunové a další, kteří se začali přibližovat k zemím Bjarmie - Gardariky... Do Gardariky přišlo mnoho uprchlíků z Jugry, která ležela na východ a na jih od Bjarmie. Po příchodu jugrů napadli Bjarmiji strašní divoši z pouště Gobi. Město Barma, hlavní město Bjarmije-Gardariky, bylo obklíčeno. Hořely velké ohně. Vševědoucí volchové odvedli lid do Belovodí. Od té doby tam bylo také město Barma pojmenované podle ducha vesmíru Barmy nebo Brahmy (jak říkaly některé kmeny daleko na jihu).

Potomci Bjarmiiů, kteří si říkali Venedové, vybudovali nové hlavní město, Novgorod Veliký. Slovo ʺVenjaʺ znamená hranici země. Vaši předkové, kteří se ocitli na samém okraji Bjarmie, zmrzlí, zasypaní sněhem a vypálení divochy, se tak začali nazývat. V oněch strašlivých létech se starověký rod volchů - Merovejů, rozdělil. Jeden z nich, Rus Merovej, zůstal v Novgorodu - hlavním městě nové Gardariky a jeho dva synové odjeli na západ, aby magií uzavřeli portál chladu na místě bývalého ostrova Tule. Došlo také k průlomu, jímž se do tohoto světa dostali dávní piráti, kteří se stali falešnými bohy. Zabili mnoho Učitelů, kteří žili ve vtěleném těle a nazvali se jejich jmény. Po velkém boji Góty vyhnali Veniané, kteří se stali merovejskými mágy na jihu a západě, v divokých krajích a bažinatých močálech. Dlouhou dobu museli Merovejci zašívat díru v Navi, nad severním mořem. Dědové začali, pravnuci skončili. Díra však byla zašitá. V v paměti lidí v nadcházejících temných časech zůstali pod jmény učitelů většinou piráti, falešný jednooký Odin namísto skutečného Odina.

Od té doby uplynulo hodně vody. Venedové se usadili ve Skandinávii, vytlačili Góty a stali se předky Vikingů, kteří se smísili se svými dávnými původními obyvateli, kteří přežili vpád Gótů a kteří v době Bjarmije Veliké přišli do těchto zemí z jihu od východu, od Dálného moře Asov a z města Asgardu. Tehdy došlo k velkému sbratření dávných příbuzných, kteří se po tisíciletí setkali. Část rodu volchů dávných Merovejů ze Skandie odešla po Gótech na jih - do Evropy. Chtěli ji očistit od temnoty, která vycházela děr Navi. Venedové začali čistit Evropu od severu. Usadili se na rozlehlých územích a podmanili si Góty, Lombarďany a další divochy, kteří v hojném počtu obývali tato místa.

Jeden z těchto klanů se stal známým jako Frankové. Franky vedli stejní Merovští volchové, kteří se tam nazývali Merovingové. Uplynula staletí, ale tito moudří muži si své znalosti dlouho uchovávali, ale doba se změnila a člověk je slabý, na svého ducha si nepamatuje. Bohužel takový byl Hilderik, syn jiného Meroveje, který podle tradice nesl jméno Merovius a byl nejen volchem, ale také vůdcem jednoho z franských kmenů. Hilderik si chtěl zajistit moc nad franskými rody a sjednotit je, ale prastará magie mu takové právo nedávala a nic o moci neříkala. Jeho otec mu řekl, že moc je důvěra v moc, důvěra příbuzných a nic víc... Ostatní francké kmeny mu nedůvěřovaly a měly své vlastní náčelníky. Hilderik však snil o sjednocení rodu a sjednocení kmenů.

A pak se doslechl o zámořském mágovi, který ví, jak získat moc... Jeho umírající otec ho od toho odrazoval, ale síly temnoty zesílily a jejich moc byla v těch dnech na vrcholu. Hilderik přijal smrt otce jako znamení, že slova o čaroději z ciziny nejsou správná. Když pohřbil svého otce, vydal se ho hledat. Našel ho v cizí osadě. Jmenoval se Šaul.byl to Žid. Řekl Hilderikovi, že věděl, že k němu přijde, že ho poslal Všemohoucí. Řekl to, co chtěl Hilderik slyšet - francké kmeny musí být sjednoceny silnou vládou jednoho muže a začne s tím Hilderik. Jeho syn Hlodvig bude pokračovat. Bylo však třeba vykonat nezbytné obřady. Hilderik, udivený prozíravostí a moudrostí cizího kouzelníka, souhlasil a dobrovolně odevzdal kouzelníkovi starobylý svitek svého otce, přivezený z Bjarmie, výměnou za 300 zlatých včel, které byly magicky zakleté, aby dobyly a spojily franské rody v jeden úl, jak říkal Šaul.🥇 🥈 🥉 🏅 🎖🥇 🥈 🥉 🏅 🎖🥇 🥈 🥉 🏅 🎖

Šaul při židovském obřadu s nedávno narozeným Hlodvigem umyl dítěti vlasy oleji a myrhou, čímž provedl kouzlo/prokletí. Dále Šaul řekl, že dítěti ani jeho potomkům nesmí být ostříhán jediný vlas, aby neztratili moc. Využil starodávný zvyk volchů nechávat dlouhé vlasy, čímž Hilderikova víra v to vše jen sílila. Jeho předkové také přikládali vlasům význam jako poutu duchů v tělesné rodině. Nevěděl však, že tímto rituálem židovský mág podřídil klan dávných mágů z Hyperboreje židovským mágům a vůbec silám Jahveho a vetřelcům světů - Anunnakům... Vlasová magie je nejmocnější magií v hustém světě...to, co kdysi, když svět nebyl napaden, mohlo být silou světla - se ve světě napadeném temnými silami stalo zranitelným místem... Vlasy pohlcují všechno, veškeré informace z vyššího i nižšího světa, a lze na ně navrstvit jakoukoli informaci jako na vosk nebo vodu. To je jejich zranitelnost a už dávno se staly nástrojem magie, zejména černé. Důvěřiví lidé si stále myslí, že s pomocí vlasů získají světelnou sílu. Bohužel tomu tak není. Ve starověku, před uchvácením tohoto světa temnými civilizacemi, byly vlasy stejné, jen v tomto světě neexistovaly temné informace a černá magie - to je ten rozdíl. Ochlupení nezbytné pro přežití v kmenech a klanech pochází ze světa zvířat. Vlasy pojí mezi příbuznými pocity úzkosti a tělesného nebezpečí, aby celý kmen (a zvířecí smečky) opustili nebezpečné místo. Signál prochází chlupy nebo srstí jako anténa a jeví se jako určitý šestý smysl pro nebezpečí... Vlasy se nikdy nepoužívaly k ničemu jinému!

Ale jejich obraz zůstal u mnohých a ti duchové, kteří byli v této podobě nazýváni bohy, se tak zjevují před lidmi jen proto, že by jinak nebyli přijati a pochopeni, protože člověk v zapomnění temnoty vnímá podle vzhledu. Obraz je pouze obrazem v astrálním světě. Je pohyblivý a proměnlivý. Neexistují žádná hustá těla a duch může mít jakoukoli podobu.

Když svět ztěžkl, zvyk dlouhých vlasů uvěznil ty, kdo se jím řídili. Pomocí temných sil přišli do rodu temní duchové a ne všichni příbuzní se stali světlými a spřízněnými. Temní začali tělesně absorbovat energii tělu příbuzných světlých duchů a energeticky se živit a vypouštět svou špínu přes tyto antény na světlé příbuzné, měnit jejich osud a převracet je tak, jak to pokračuje dodnes.

Čaroděj řekl Hilderikovi, že dal dítěti Hlodvigovi dar a moc starozákonního Samsona, který byl proslulý svými dlouhými vlasy. Tato moc prý pomůže jemu a jeho potomkům vládnout franckým klanům ve sjednoceném houfu a porazit všechny nepřátele. Neřekl však, že v lůně sjednoceném pod dohledem synů Abrahámových, z vůle cizích vetřelců Anunnaki, kteří kdysi vládli Atlantidě, a nedokázali pokořit nepoddajnou Boreu...

Nyní si však její potomky podmanili skrze Hilderika a jeho důvěřivost, a hlavně jeho touhu po moci, kterou ospravedlňoval sjednocením klanů pod svou vládou a používáním zvyků dlouhých vlasů, které byly vhodné pouze ve světech světla. V uchvácených světech jde o velkou zranitelnost a často nad sebou dává moc temným silám a ty o tom vědí. To je prostě vlastnost struktury vlasů: přenášet informace, jakékoli, včetně temných. Čím delší vlasy, tím silnější je zranitelnost temnou magií. Pokud je duch silný, může vzdorovat a nespoléhat se na magii, ale pak bude zasaženo jeho tělo... a pokud je duch slabý, bude to mít malý vliv na tělo, ale duch bude uchvácen a podlehne různým pokušením..

Hilderikův život nebyl dlouhý, ale podařilo se mu dát svého syna jako učedníka do rukou otcova přítele, volcha Bernarda. Bernard s tím, že pomůže vychovat Hlodviga, hned nesouhlasil, ale sama si vzpomeneš..

Jarovít nakreslil mečem ohnivý kruh. V kruhu je svět vnímán jinak. Na stěně stojí těžký stůl a kamenná pochodeň. Po stole se plíží dlouhé stíny. Na stole leží staré svitky psané latinkou, vedle nich jsou prkna s nožem vyrytými runami, spojenými čarami. U stolu sedí muž s vousy, jeho roucho se snáší na zem, přes ramena má přehozený tmavě zelený plášť, který mu zakrývá hlavu. Těžký meč v reliéfní pochvě se dotýká hrubé kožené boty...

Ocitla jsem se v jeho těle... ...Prsty jsem projížděl starobylé runové texty a vše bylo jasné i beze slov... V hlavě mi začaly vířit myšlenky: ʺ...Proč tam zatáhl svého syna, neposlechl svého otce... mě neposlechl... srdce Meroveje jeho hloupost neuneslo... Hilderiku, co jsi to udělal, a teď po mně chceš, abych ti pomohl vychovat syna a zasvětit ho... nemohu, má na sobě další zasvěcení, zasvěcení temnoty... co jsi to udělal! Podle starých textů je nemožné toto kouzlo zlomit... Mám pocit, že je tu šance... Hlodvig byl příliš mladý na to, aby dal vlastní souhlas. Pokusím se...

Otevřely se těžké dveře a ve dveřích se objeví Hilderik v červené gonelle po kolena. Za ním jde rusovlasý mladík. Je vyděšený, ale snaží se držet. Je to Hlodvig. ʺNechte nás,ʺ řekl jsem Hilderikovi, ale jazyk zněl jinak... V mladíkových očích se opět mihlo něco blízkého. Nebyla to jeho chyba... Přiložil jsem mu meč k vlasům a začal recitovat starobylý text... v krbu se náhle rozhořel oheň a jeho jiskry odlétly k záclonám... Nevlídné znamení... Meč se však zahřál, což znamenalo, že magie byla odstraněna. Nyní ho mohly životem provázet jen činy a vůle samotného Hlodviga. Jen on sám si mohl zvolit cestu. Pouze jeho vůle...já mu to řekl... ...Ale zase to tam bylo, všechno se to točilo v duhovém víru, a jako sen to zmizelo v zapomnění... ...Náhle blesk pronikl srdcem a bolest duše zviditelnila náměstí. Válečníci ve zbroji se seřadili. Hlodvig je již mužem a králem. Tolikrát se mnou bojoval... ale vidím černou skvrnu. Zakryla jeho srdce. Přestaň!... Ale příliš pozdě.... Zvedl sekeru a rozpůlil hlavu bojovníka, který se jen sehnul, aby zvedl zbraň ze země... Pýcha a pomstychtivost uložené v jeho srdci otrávily Hlodvigovu duši. Věděl jsem to a řekl jsem mu to. Jeho duch dlouho bojoval, ale jeho arogance a pýcha stále vítězila. A celý rok byl boj... sám si vybral...

Nespravedlivý! Bojovník v Soissonu byl čestný a spravedlivý a udělal dobře, když pohár rozdělil na dvě části. Proč, Hlodvigu, slibuješ a posíláš slova do větru, když nevíš, co se může stát...?! Slíbil jsi, že pohár z kostela vrátíš. A pak ses hrdě, protože máš veškerou moc, rozhodl předvést před těmi kostelníky. Válečník, který byl také s vámi v té bitvě, se rozhodl jinak. I on měl všechna práva a uřízl kus poháru a vrátil ti jen polovinu. Ano, tehdy jsi nemohl dodržet svůj slib a vrátit pohár biskupovi... Hlavně byl zbořen mýtus o tvé moci. Ano, byl jsi jen jedním z bojovníků, jako jsme vždy byli, stejně jako tvůj dědeček Merovei a předtím všichni tvoji předkové. Jen tvůj otec chtěl být první mezi rovnými...ty jsi taky tak chtěl, ale mstít se tak krutě a hlavně nespravedlivě tím, že toho člověka oklameš, aby se sklonil, to jsem nečekal... Chtěl jsi mít moc nad všemi a aby se tě báli, proto jsi to udělal. Tvá volba je špatná... už jsi vyrostl, já už tě to učit nemusím... 🥇 🥈 🥉 🏅 🎖🥇 🥈 🥉 🏅 🎖🥇 🥈 🥉 🏅 🎖🥇 🥈 🥉 🏅 🎖🥇 🥈 🥉 🏅 🎖🥇 🥈 🥉 🏅 🎖

Opět stůl, svíčka a svitky... ... starobylé runy vyryté do desek... Všechno uteklo jako voda, život utekl jako voda... ... brzy budu muset práci dokončit... ...všechno si pamatuji... ... pohár Soissons a tvé sliby, Hlodvigu... hlavu ti zamotali pochlebovači, kteří ti říkali, že by ses měl stát velkým a vybudovat království jako římská říše. Už je to dlouho, co ses obrátili ke svým bohům, i když ve sváteční dny chodíš vykonávat rituály. Vzal sis křesťanku, takže teď jsi mezi ohni. Ale cítím, že se blíží rozuzlení. Pavouci utkali pevnou síť. Chamtiví lichváři a kupci Židů přišli vykoupit svou porážku. Přinesli zlato, aby se v této válce stáhli. Opět jsi mluvil bez přemýšlení, Hlodvigu. Jsi takový už od bitvy u Soissonu. Už je to dlouho, co se kolem tebe potulovali papežští šakali... Tvá žena Klotylda je ovcí v jejich stádu. Je otrokyní, bez důvěry... Plní jejich vůli, i když si sama myslí, že Kristovu. Tak dlouho není žádné vítězství a ona si od tebe vzala slib, že přijdeš ke Kristu, na popud biskupa. Ty jsi to slíbil..

Přišlo ráno, lichváři se stáhli a stal se ʺzázrakʺ... V slzách důvěřivé Klotildy zářilo štěstí.. Bohužel neznala triky dvojsmyslnosti a satanských intrik... Nemohl jsem nic dokázat. Dlouho jsi mě neslyšel, celý pohlcený vyprávěním tvé Klotyldy a jejího zpovědníka. Ačkoli existovala znamení. Tvůj prvorozený syn nežil ani den po křtu v křtitelnici... Tehdy jsi uvěřil, ale později se v tvé duši opět usadily pochybnosti. Záludnost nezná mezí a dávný obraz z dětství, kdy ti Freya darovala lilie jako symbol tří proudů, které utkaly svět, tři okvětní lístky počátečního stvoření vesmíru, ti nyní náhle přinesl do ruky cizí obraz... Říkáš, že ti anděl boží přinesl květinu a Freya se rozplynula..... Probuď se, i mně se zdálo, že vám tento obraz poslali nějací ʺvládciʺ, kteří vládnou světu rukama církve. Ale věřil bys... Nemohu nic udělat. Bohužel, nic zatím není možné... Ten obřad jsi už podstoupil a smyl jsi z vlasů vše, co jsem se ti snažil vrátit, když jsem myslel, že zlomím kouzlo mága Šaula. Teď se ti to vrátilo, ne nadarmo tančil oheň a jiskry málem zapálily můj dům... Nyní jsi navždy ztratil i to, co jsi ještě mohl... Dokázal jsi předvídat možnosti, viděl jsi je, ale ztrácel jsi je ze zřetele... Nebyli jsi ochoten dbát na znamení a zhroutil ses svým vlastním způsobem. Rozhodl ses pro vlastní prospěch, ne podle instinktu, abys dodržel slovo a s novou vírou získal požehnání papeže, získal od těchto vládců země smlouvu o království... Pochopil jsem. Starý věk je pryč. Je čas zavřít brány starobylého chrámu...

Cestu si vybrali v Soissonu, přijal víno s lektvarem a stal se otrokem, jak ho nazvali přede všemi v katedrále... Přijal vše, co mu přinesli, a zřekl se svých bohů. Bylo řečeno: ʺUctívejte to, co jste spálili, spalte to, co jste uctívali...

...Prostor se znovu roztočil a přede mnou bylo další místo. ...Na skále u silného dubu stojí obrovský kámen. Nad ním se třepotá stan... Zde ležel pozlacený štít a meč, který předci merovejců přinesli v dávných dobách. V kameni hoří nebeským ohněm krystal, který v dávných dobách z velké hory Meru přinesl první šedovlasý kněz Merovej u Boreje. Je to kousek prastarého krystalu, který rozdělil jeden z prapředků v daleké Barmě, zapomenuté a ztracené v lesích. Jednou jsem tě sem přivedl, Hlodvigu... Se zatajeným dechem jsi skrz něj hleděl ke hvězdám! Tehdy jsi viděl možnosti života... A ty sem teď přijdeš! Ničíš starobylé modly a pálíš vše, co bylo v minulosti. Přicházíš toto místo zničit. Bylo ti řečeno, abys svou víru prokázal tímto způsobem. Uděláš, co ti bylo řečeno. Nejsi sám, jsou s tebou, ti služebníci temných sil, kteří nesou krvavý krucifix a posvěcují jím tvou cestu. ... Jsou zde... Vidím tvé oči, Hlodwigu, neodvracej pohled... ...

ʺBernarde, jdi mi z cesty!ʺ křikl, aniž by se mi podíval do očí. Zvuky jazyka jsou sice jiné, ale význam je stejný a v mé paměti zůstane navždy... ...
ʺProč, odejít? Zůstanu tady. Opustil jsi vše, co jsem kdysi řekl, opusť tedy i mě, zapomeň na vše, co jste znali. Změnil ses a zvolil cestu. Spal vše až do konce! Všechny oltáře jsi spálil, zůstal jen tento, ale já tu zůstanu navždy! Všechny cesty jsou ti otevřeny na nové víře, zapomeň na mě, zapomeň na všechnu minulost... Tento krystal však nebude v rukou temného trůnu.
Někdo s pochodní projel na koni, aniž by si všiml našeho rozhovoru. Nad starobylým kamenem hoří stan. Oltářní meč je v mých rukou a už se dostal do kamenné štěrbiny. Křišťál se naposledy zatřpytil. Vytrhl jsem meč z kamene, když se po něm natáhly ruce chtivého stínu. Stín, který se tak dobře uměl schovat za Hlodviga s křížem na plášti. ...rozbil jsem krystal. Jiskry v ohnivé vlně uzavřely oblohu v záři spalující bolesti. Tma, a všechno bylo odříznuto... ...🥇 🥈 🥉 🏅 🎖🥇 🥈 🥉 🏅 🎖

Opět vidím z výšky postavu Hlodviga... Žije... ...utíká pryč, jeho plášť na zemi hoří... Oltář hoří karmínovými plameny, ačkoli na něm není co pálit... ...
Od té doby dělal Hlodvig všechno podle církevních pokynů a stal se hozenou rukavicí v rukou ostatních. Pod jejich vedením vykonal těžké činy, vyvraždil téměř všechny své příbuzné, kteří měli moc nad sousedními zeměmi, a splnil tak sen svého otce o sjednocení franckých zemí. Často se jich na radu svých nových ʺpřátelʺ, rádců nové víry, zbavil lstí a úskokem, vymyšleným v temnotě kostelních zdí, poslouchal rady a plnil je, protože skutečně věřil, že koná velké dílo, že shromažďuje země a vymýtí pohany, kteří nikdy nepřijali novou víru. Pod touto záminkou často masakroval francké náčelníky a ospravedlňoval se tím, že jsou to jeho pokrevní příbuzní. Na radu stejných mocností si vzal do svého domu správce neboli majordomy, jak se jim říkalo, židovského původu. Dal jim mnoho do vínku.

Hlodvigovi potomci už neměli dávné znalosti a schopnost vidět jemné věci a vnímat jiné světy, protože jejich duchové už byli jiní. Byli to ti, kteří byli svými vlastnostmi a svou podstatou přitahováni do tohoto světa ke svým tělesným rodičům... Všichni se při křtu napili nápoje s vínem. O konci této dynastie jsem vám již řekl... Její pád však původně začal téměř ve chvíli, kdy se Hilderik vydal hledat další vědomosti u kouzelníka Saula a zřekl se většiny vědomostí svého otce, vyměnil je za moc svého rodu nad všemi franckými rody, vyměnil je za kouzelné zlaté včely, které tajně představovaly nejen včely, ale i mouchy... Saul totiž tehdy povolal síly Belzebuba - Krále much, aby pomohly při podmanění evropských národů pod vládou cizích nájezdníků, které sám považoval za božské síly, vládnoucí světu podle své vůle a rozmaru, nikoli však podle všeobecné spravedlnosti... Ve spravedlnost této povahy totiž vůbec nevěřil, ale věřil, že tyto mocné síly mohou všechno zařídit: aby lidem, jimi vyvoleným na této planetě, udělily moc, aby jim udělily bohatství země a věčný život. Stačí se jim jen přimluvit a obětovat jim národy země, lesy a ornou půdu a zařídit vše, jak chtějí. Tato víra stále žije v myslích lidí, jako je Saul, a nadále slouží temným silám. Mění se názvy, mění se názvy zemí, mění se hranice, ale podstata se zatím nemění. Ale možnosti, které Merovejové mohl vidět, říkají, že je tam mezera a existuje cesta, která může vést ke světlu... . Volba cesty však stále závisí na mnoha lidech, nejen na mázích, jako je Saul. Existuje mnoho sil viditelných z pozemského světa i neviditelných, které vedou nemilosrdný boj o existenci tohoto světa. Ale příběh ještě není napsán, jeho poslední kapitola ještě nebyla napsána, takže není co vyprávět, protože nelze jednoduše zaznamenávat možnosti, které ještě neproběhly, jako by se již staly, a popisovat je...ʺ, - tak mluvil Jarovít neboli Yngvi, jak mu říkali staří Frankové. Jeho postava se rozplývala v paprscích mladého slunce nad zeleným údolím, kde kdysi stával starobylý oltář u kořenů mohutného dubu...

Zdroj: https://shambavedi.blogspot.com/2023/01/blog-post.html#more

Zpět