3404
Vývojový pohyb jakýchkoli objektů ve vesmíru 11235813.org
[ Ezoterika ] 2022-11-12
Vývojový pohyb jakýchkoli objektů ve vesmíru lze schematicky popsat jako pohyb ve vícerozměrném fázovém prostoru. Trojrozměrnou projekci lze interpretovat následovně:
- Vertikála definuje přechod od jedné strukturální kvality k druhé.
- Horizontála definuje vnitřní strukturální konstrukce v rámci určité úrovně ohraničené bariérami. Pohyb podél vertikály je kvantifikovatelný a představuje přechody stádií s velkým počtem podúrovní oddělených od sebe bariérovými membránami.
Evoluční pohyb je vlastní biologickým bytostem. Neživé objekty jsou popsány jako konstanty, které postrádají možnost nezávislého vývoje. Protože jsou však součástí strukturních komplexů, zvyšují úroveň své relativní polohy ve schématu. V určitém okamžiku se kompozice sestavená z objektů, pro které nelze použít termín ʺživéʺ, změní na ʺživéʺ, tj. s vnitřní schopností zlepšovat se v rámci vytvořené struktury.
Úroveň strukturní stability konkrétního biologického objektu je určena vertikálním rámcem, který definuje jeho druhové rozdělení. Podúrovně v rámci tohoto rozdělení nemění druhový status daného živého tvora, ale definují jeho strukturní vlastnosti. Cyklické přechody živé bytosti jsou způsobené destrukcí rezonančního stavu stabilního fungování. Strukturální aspekty pro příslušnost k určité úrovni se testují (toto testování je však sekundární proces). Pokud kvalita struktury neodpovídá, přechází z jedné úrovně na druhou.
Mezi strukturálními kompozicemi, které mají vnitřní uspořádání dostatečné pro existenci jako biologická živá bytost, je člověk hraničním objektem, který má strukturální uspořádání dostatečné pro vnitřní (sebeuvědomělé) modifikační přizpůsobení vlastním nedostatkům a částečně i nedostatkům prostředí. Dalším krokem vertikální modifikace je přechod na jinou úroveň vývoje.
Pokud při cyklickém přechodu přes synchronizační bod s Prvotní základnou dojde k atrofizaci v důsledku oslabení strukturální integrity životních aktivit, vzniká stavový nesoulad a dochází k přechodu zpět na předchozí vývojovou úroveň. Pokud v okamžiku synchronizace s Prvotním mistrem nastane stav protirezonance, je možný přechod na vyšší úroveň.
Počet přechodových cyklů udržujících polohu uvnitř úrovně odpovídající pojmu člověk není nijak omezen. Na základě hlubších aspektů okolního prostoru však může v případě nepotvrzení a nezvýšení statusu nastat situace, kdy není možné zachovat strukturální shodu, což má za následek přechod se ztrátou statusu člověka v poměrně malém počtu kroků, minimum je v jednom kroku.
Dynamika úrovně odpovědné za člověka je určena třemi základními pohyby: shora dolů, zdola nahoru a paralelně dovnitř. Celkový integrální stav a integrální pohyb hladiny v dané oblasti prostoru je dán převahou aspektů těchto tří procesů (vzestup / sestup / sociální strukturovanost, která je zodpovědná za stabilizační aspekty).
Dynamika pohybu je posuzována z hlediska hraničních podúrovní dané úrovně. Pohyb shora dolů je degradační proces, kdy strukturní složení jedince není schopno jít nahoru a degraduje na předchozí úroveň. Pohyb zdola nahoru, podmíněný globálními evolučními procesy vytváří také celkový pokles zázemí. Pohyb v rámci úrovně, která je zodpovědná za rozvoj konkrétního jedince jako lidské bytosti, je zároveň hlavním stabilizačním aspektem, neboť právě tito jedinci jsou nositeli strukturálních rysů, které jsou zodpovědné za celkovou úroveň rozvoje určité civilizace a jejichž společenská konsolidace tuto úroveň drží pohromadě.
Vymizení horizontálního vnitřního pohybu může vést ke kolapsu dané civilizace, přičemž pohyb zdola nahoru a shora dolů vzhledem k nižší podúrovni způsobí posun v počtu přiměřeně rozvinutých jedinců směrem ke kolabující degradaci. Hlavním faktorem, který určuje obecnou úroveň rozvoje v dané oblasti prostoru, je činnost jednotlivců, kteří dosáhli určitého stupně rozvoje dostatečného pro udržení celkového strukturálního stavu civilizace, navzdory neustálému přílivu jedinců zdola a jejich odlivu nahoru.
Z tohoto pohledu je z hlediska udržení úrovně rozvoje civilizace jako celku adekvátní každé jednání konkrétního jedince, které nesnižuje jeho vývojový status. Vertikální pohyb jednotlivců je procesem, který vede k integrálnímu zvyšování celkové aktuální úrovně vývoje dané civilizace, a tím je adekvátní globálnímu vývoji a určuje celkový globální trend vývoje vesmíru.
*****
Vývoj a úprava informačního modulu
Informační modul interaguje s aktivním vědomím konkrétního jedince a ten vytváří vícerozměrnou systémovou rezonanci (protifunkce - informační odezva), jejíž charakter je na vnější úrovni určen základními pojmy a vyjádřením styčné osoby. V souladu s protifunkcí styčné osoby se diferencuje modul na základní jednotky podle vlastních základních pojmů a následně je primitivně integruje do dostupných informačních aspektů. U konkrétní osoby tedy může dojít ke zkreslení počátečního informačního modulu nejméně 2x: ve fázi počáteční rezonance a ve fázi integrace adaptérem.
Kontakt a výměnu informací lze chápat jako nespecifickou výměnu informací obecné povahy. Počáteční rezonanční fáze je definována obecnou strukturní shodou a souladem se základními principy. Stupeň adaptační integrace je dán obecným pojmovým terminologickým informačním polem jedince, adekvátností vnitřní struktury a pojmových aspektů a schopností tvořit vícerozměrné související aspekty vztahující se k určité kategorii. Jakýkoli terminologický nesoulad mezi kategorií a strukturovanou informací, která se k ní vztahuje, vede ke zkreslení adaptéru při překladu informačních objektů. Tento popis se týká procesu neutrálního přepisu informačních modulů.
Interpretace přepsaných informačních aspektů probíhá za účasti aktivního vědomí podobným způsobem, je dalším derivátem původního procesu, přičemž do již zkresleného obrazu vnáší další zkreslení. (pozn. UF, stačilo říct, že se buď pochopí, nebo vůbec nic nepochopí)
Informační kontakt s primitivizovaným druhým derivátem informačního modulu ze strany další úrovně vnímání jinými osobnostmi probíhá složitějším způsobem ve vztahu k původnímu procesu. Interakce s primitivizovanou druhou derivací a současně indukovaná rezonanční interakce s původním modulem. Výsledek těchto procesů se utváří v závislosti na shodě mezi základní strukturou a nativním adaptérem. V případě adekvátnější shody základní struktury je indukovaná rezonance s původním modulem schopna vést k přepisu do první derivace, která se liší v adekvátnějším směru od přepisu původní styčné osoby. Naopak v případě méně vhodné shody základní struktury a méně vyvinutého adaptéru dojde k ještě většímu zkreslení přepisu původního modulu. (pozn. blbec je vlastně derivát)
Hlavní základní deformace jsou nyní způsobeny především neopodstatněným posunem v zaměření na formování personalizované egocentrické struktury konkrétního subjektu mimo systémovou korespondenci se základním Prvotním jádrem. Vnější formativní aspekty jsou si obecně podobné, ale základní principy jsou hluboce zkreslené. Zkreslení se projevuje tím, že ve struktuře korektivního vývoje nejsou kompenzovány a sladěny polární aspekty se základním směrem k Prvotnímu základu.
Výchozím základem všech iniciačních zvratů je jejich soulad a sladění s Centrálním nulovým bodem, s Absolutními základními principy. Nezohlednění základního aspektu vede k posunu středu otáčení s nevyhnutelným vytvořením blokových zón a nevyhnutelnou následnou spirálou s nedosažením další úrovně, a to i přes obecnou vnější podobnost akcí. Hlavním úkolem v současné době je synchronizovat a sladit všechny aspekty vlastního vývoje s Absolutními základními principy. (pozn. neber úplatky, neber úplatky, neber úplatky... a je to marný, je to marný, je to marný)
*****
Systém vnímání
Je třeba věnovat pozornost aspektům spojeným s lidským percepčním systémem, jehož struktura má zpravidla výraznou asymetrii vůči zrakovému kanálu (nebo jinému kanálu v případě fyziologické nemožnosti adekvátního fungování zrakového kanálu). Tato polarita je způsobena tím, že percepční systém dostupný na fyziologické úrovni není schopen adekvátně rozlišovat přicházející dynamické kategorie v celém možném spektru vnímání, což vede k bariérovému omezení hlavního počtu možných směrů vnímání, které zabraňuje přetížení. Umělé odstraňování bariér z percepčního systému bez odpovídajícího uspořádání strukturotvorných aspektů povede k silnému přetížení na úrovni systému neuroreceptorových kanálů s vysokou pravděpodobností přerušení stávajících spojení s následným procesem kolapsu.
Kinestetické aspekty percepčního systému jsou odrazem fungování kanálového systému, zprostředkujícího faktoru spojujícího periferii se strukturální základnou. Vývoj kinestetického vidění zpočátku umožňuje vnitřní vzájemné testování kanálového systému s vytvořením kontury protifunkce.
Vnímací systém, který je odrazem obecné strukturální nerovnováhy, je schopen vnímat převážně jen dynamické aspekty a jen zřídkakdy vykazuje schopnost vnímat statické vícerozměrné aspekty v úzkém sektoru. Rozvoj schopnosti statického vnímání v kinestetickém sektoru s vyváženým pokrytím celé vnější formy vyvolává periferní proces redukce dynamických aspektů celého těla prostřednictvím systému spojovacích kanálů, jehož roli hraje neuroreceptorový systém, což vede ke schopnosti adaptace vícerozměrných aspektů a vytváří předpoklady pro rezonanční vnímání informačních modulů vyšší strukturální úrovně prostřednictvím hlubších faktorů vnímání. Pokusy o rozvoj podobné percepční schopnosti v jiných směrech percepčního systému jsou omezeny fyziologickým rámcem a jsou schopny působit pouze prostřednictvím úzkého sektoru neuroreceptorového systému, což vytváří nebezpečí aktivace určitých jeho částí.
Nejadekvátnější pro současnou situaci, danou stavem periferie a kanálového systému, by byla maximální inhibice všech aspektů percepčního systému. Aktivace kinestetiky v počáteční fázi korekčního procesu umožňuje zničit perverzně tvarované a dynamické aspekty kanálového nervově-receptorového systému. Protikladná konstrukce strukturních vazeb na úrovni kinestetického percepčního systému umožňuje vytvořit předpoklady pro strukturování systému kanálů podle Univerzálních základních aspektů. Tento přístup však vyžaduje již určitou shodu se základními aspekty Univerzality na úrovni periferního vědomí a absenci blokád, které by bránily počátečnímu pochopení popisovaného procesu.
*****
Podstata ʺhmotného světaʺ
Na současném stupni vývoje průměrného jedince není jeho systém vnímání informací dostatečně adekvátní základnímu primárnímu základu, není schopen jednostupňové diferenciace přicházejících informací s tvorbou plně adekvátních reakcí. Stávající stav vývoje lidské civilizace v daném bodě prostoru je podřízen zákonům, které umožňují okamžitou závislost mezi funkcí a výsledkem jejího působení. Tento stav lze charakterizovat termínem ʺchronodíraʺ, který odráží přítomnost samostatně vyjádřeného vektoru času, jenž je charakteristický pro nečasování.
Vnějším projevem tohoto stavu ʺčasovostiʺ, kdy je dovoleno, aby byl v rozporu s Univerzálními principy, je podstata okolního takzvaného ʺmateriálního světaʺ, jehož odraz v periferním vědomí jediného člověka zahrnuje potřebu subjektivizace, která umožňuje přizpůsobit Univerzální kategorie vnímatelné úrovni. Právě podobný aspekt umožňuje závažné odchylky v subjektivním hodnocení základních principů v mysli konkrétního jedince.
V důsledku této tendence typické pro civilizace s nízkou úrovní rozvoje se objevuje objektivní proces multimodálního utváření subjektivizovaných odrazů objektivních aspektů adekvátních základním principům v podobě sektorů pokrývajících vědomí velkých skupin. Míra subjektivizace a následně profanace je v těchto odvětvích různá a zpravidla je třeba za nejobjektivnější považovat projekci univerzálních kategorií na existující základnu, která byla nejblíže rozmístěna v absolutním časovém měřítku, s přihlédnutím k současné cykličnosti spirálového pohybu.
Zvláštní pozornost je třeba věnovat možnosti vzniku lokálních, obvykle krátkodobých hyperaktivních spirálních inkluzí, v nichž je stupeň subjektivizace základních principů profanován do forem, jejichž stupeň adekvátnosti je prakticky nulový. Takovéto inkluze se obvykle rozvíjejí kolem jedné osobnosti, která na základě jednotlivých adekvátních kategorií vyprovokovala vznik sektoru, ale v procesu jeho pohybu míra deformace výchozích kategorií adekvátních základním principům vytvořila spiralizaci v podobě vysokého pólového atraktoru, který se po zániku toho, kdo jeho vznik vyprovokoval, sám rozpustí.
V určitých obdobích civilizačního pohybu je možná lokální pseudosynchronizace několika cyklů, která vytváří předpoklady pro vznik přechodného, navenek heterogenního společenství, jehož každý sektor však na své úrovni subjektivizace odráží míru adekvátnosti Základním principům, která je vlastní pouze jim. Taková období lze považovat za nejpříznivější pro změnu existujících civilizačních trendů, neboť je možný synchronní pohyb několika z hlediska objektivity významných skupin po jednom vývojovém vektoru, který na jedné straně vytváří společné adekvátní zázemí základních principů, na druhé straně vytváří předpoklady pro formování schopnosti jednotlivých jedinců adekvátně vnímat základní aspekty a integrovat subjektivní projekce univerzality s pokrytím několika odvětví najednou.
*****
Důležitost pochopení problematiky spojené s postupným ʺvertikálnímʺ pohybem
Opět je třeba zdůraznit důležitost pochopení problematiky spojené s postupným pohybem ʺnahoruʺ. Aniž bychom se zabývali nuancemi nad rámec úvahy, primární pivot vedl k vytvoření zóny na periferii, kde strukturní schéma nesplňuje potřebnou kvalitu základního prototypu, což se projevuje jako slábnoucí strukturní vlnové pakety, jejichž stupeň propracovanosti překračuje kritickou hranici. Další vývoj v této zóně je podřízen zákonitostem zajišťujícím rozfázování projevující se v podobě vzniku kauzálně časových vztahů a parametrů, jejichž míra vázanosti na prostorové a časové aspekty je rozhodující pro jejich postavení na absolutní strukturní škále.
Je třeba poznamenat, že strukturální prvky jsou ve svém projevu v této zóně aspekty Celku, které neztrácejí organické spojení s Prvotním základem, ale mají prvek místní strukturální nefázovosti. Z hlediska takové úvahy je člověk složitým vícerozměrným strukturně organizovaným hraničním objektem se složitou zónovou vnitřní gradací disponujícím vlastní projekcí ʺvertikálníhoʺ obratu, jehož okrajové aspekty jsou mimo globální zónu nesouladu se Základním prototypem, tvořícím jeho bílkovinný obal, jehož specifika výstavby zcela podléhají časoprostorovým aspektům a promítají se do molekuly DNA bílkovinné cytostruktury odrážející algoritmy jejího formování v konkrétních p
Proces protipohybové korekce strukturních nesouladů, definovaný jako ʺvývojʺ, předpokládá formování strukturotvorných aspektů v souladu se základním prototypem, který, je-li úspěšně realizován, umožňuje překonat bariéru oddělující zónu nesouladu. V tomto případě je bílkovinný obal vzdálenou periferií strukturotvorného centra fázového zvratu projevujícího se v zóně neshody, která se nachází v zóně univerzality a není schopna se v ní plně udržet.
V procesu adekvátního pohybu po cestě nápravy vnitřních strukturálních nesouladů prochází celý strukturální komplex víceúrovňovým strukturálním rezonančním přenastavením v souladu se Základními principy a testováním adekvátnosti k Základnímu prototypu, což vede k nevyhnutelnému vynulování biologické periferie jako neadekvátní. Tento proces však nemá nic společného s procesem následné degradace v případě nedostatečného pohybu, který vede k vnitřním strukturálním zlomům, při nichž biologická periferie ztrácí spojení s centrálními zónami a je vyřazena.
Význam biologické periferie, která je zásadně neadekvátní Univerzálním základním principům, je definován jako rezonátor, na jehož základě se udržuje aktivita té části periferního vědomí, která je neadekvátní Základnímu prototypu, ale je nezbytná pro vytvoření vlastního počátečního zpětného korekčního pohybu.
Považujeme-li určitou civilizaci za společenství svázané určitými společnými strukturálními aspekty, pak proces jejího vývoje v pohybu vede ke vzniku rozdělení jejích jednotlivých složek na ty, které vnímají navržený výchozí algoritmus a jsou schopny ve svém adekvátním vývoji projít procesem vlastní korekce v souladu se Základními principy, a na ty, které tuto schopnost v důsledku svých subjektivních aspektů ztrácejí. Cyklická povaha takového procesu předpokládá body změny výchozího algoritmu, v jejichž zóně se proces separace objektivně uzavírá a v nichž další strukturní pohyb vede pouze k promíchání uvnitř, aniž by překročil bariéru oddělující zónu nedostatečnosti.
*****
Objekty pozorované v ʺhmotném světě
Pro správné pochopení některých důležitých aspektů je třeba znovu zdůraznit, že objekty pozorované v ʺhmotném světěʺ jsou pouze důsledkem rozvíjení aspektů za určitou bariérou, jejíž překročení určuje vstup do univerzality. Všechny aspekty ʺmateriálního světaʺ jsou tedy vzájemně propojeny, protože jsou periferními strukturálními jednotkami celkového komplexu. Je třeba znovu zdůraznit, že neexistují izolované předměty nebo jevy, ale míra jejich příbuznosti může být na úrovni subjektivního periferního vědomí neuvědomovaná, protože závažnost příčinné a následné korespondence mimo univerzálie je dána vlivem času, který lze na této úrovni vývoje sledovat pouze se stupněm subjektivity určeným úrovní strukturního vývoje analytického mechanismu bez přístupu k univerzálním kategoriím. Funkční objektivita projevených procesů navíc vzniká na hlubších podúrovních, což vytváří další obtíže při jejich adekvátním pochopení.
Na tomto místě má smysl věnovat pozornost skutečnosti, že inhibice periferní aktivity nezahrnuje pouze (a ne tolik) inhibici dynamických kategorií samotné vnější bioformy. Absence výrazné dynamiky na úrovni bioformy vytváří předpoklady pro přesun pozornosti k perifernímu vědomí, odrážejícímu rezonanční výbuchy interakce s informačními aspekty prostředí, jejichž potlačení aktivity nám umožňuje soustředit se na aspekty odrážející hluboké strukturální propojení s naším vlastním prazákladem. V souladu s tím je třeba reakci na periferii chápat především jako možnost vytvoření stabilních strukturních vazeb na úrovni periferního vědomí, které umožňují další utváření méně subjektivních kategorií, na rozdíl od reakce na úrovni bioformy, která je pouze důsledkem těchto procesů s ohledem na faktor času.
*****
O spánku
Několik slov je třeba říci o spánku jako stavu lidského těla, který trvá přibližně jednu třetinu jeho života. Spánek je ochranný mechanismus, kdy částečné uvolnění některých periferních blokád umožňuje vznik systémové rezonance se základním prapůvodním rámcem, čímž umožňuje korekci důležitých systémových strukturálních vztahů narušených během aktivního bdění, a tím udržuje stabilní rezonanční rámec, kde je možné spontánní nerozpuštění biologické periferie.
V této souvislosti je třeba zdůraznit důležitost zachování rytmických a příznivých podmínek pro spánek, jehož vážné poruchy mohou vyvolat náhlé neadekvátní změny v tělesné struktuře. Částečné odstranění některých ochranných blokovacích aspektů v určitých fázích spánku přispívá ke vzniku rezonančních vztahů s informačními moduly nepersonalizované povahy, které se částečně projevují na vnějším periferním vědomí v podobě vizuálních, sluchových a kinestetických obrazů různé úrovně fixace nepřímo odrážejících některé polární tendence struktury subjektu. Známý stav ʺvědoméhoʺ spánku částečně charakterizuje schopnost daného subjektu vnímat kategorie bližší Universu a částečně může být důkazem jeho schopnosti udržovat stabilitu periferních strukturálních vztahů, ale nic víc, a to, že není podpořen vědomým chápáním vlastního jednání v aktivním životě, neurčuje žádné výhody.
Zdroj:
https://absolutera.ru/article14029
Zpět
