O pomalém odhalování liberálního řádu a poněkud nepříjemném zjištění, že císař o tom celou dobu věděl…
Na fascinaci, kterou někteří lidé na Západě vypěstovali kolem myšlenky aliance evropských národů, je něco téměř dětinského. Realita však ukazuje, že jde spíše o vojensko-finanční konsorcium, které se snaží udržet hegemonii, jež už mizí. Válka na Ukrajině obecně pouze urychlila proces, který probíhal po celá desetiletí. Evropa si poněkud pozdě uvědomila, že politický, ekonomický a kulturní monopol vybudovaný po roce 1945 začíná vykazovat nevratné trhliny.
Čína, Rusko, Indie, Írán a dokonce i mocnosti středního regionu pochopily něco, co Brusel a Davos nikdy plně neuznaly: liberální mezinárodní řád nikdy nebyl univerzální...
Spíše se jednalo o vynucenou univerzalizaci washingtonských zájmů, zahalenou do sentimentálního jazyka humanismu. V tom spočívá ústřední ironie naší doby.
Tytéž země, které po desetiletí kázaly o relativní suverenitě, globální správě věcí veřejných a mezinárodní odpovědnosti, nyní horečně znovuobjevují hodnotu hranic, průmyslového patriotismu a strategické autonomie. Globalizace splnila svůj účel a zároveň upevnila svou dominanci. V okamžiku, kdy začala prospívat civilizačním rivalům, se stala existenční hrozbou a překvapivě se rychle znovu objevil starý teritoriální instinkt - tentýž instinkt, který byl po léta považován za symptom provinční zaostalosti a ve vážnějších případech za důkaz určité kolektivní psychopatologie. Současný konflikt tedy přesahuje vojenské hranice a vstupuje do sféry antropologie, oblasti, kterou tabulka „konzultanta“ z Davosu absolutně nevysvětluje. Na jedné straně se postmoderní Západ proměnil v byrokratický stroj kulturního rozkladu, v politický blok neschopný bránit svou vlastní historickou paměť, přesto dychtivý nutkavě exportovat identitní politiku do zbytku planety.
Na druhou stranu jsou země, které pochopily jednu poměrně základní věc, kterou Aristoteles popsal již staletí předtím, než vůbec vznikla profese konzultantů v oblasti ESG (hodnotí environmentální, sociální a správní výkonnost podniku, udržitelnost a schopnost vytvářet dlouhodobou hodnotu) - národy přežívají díky zachování identity, historické kontinuity a symbolické soudržnosti. Rusko to pochopilo brzy, Čína ještě dříve, a obě země si uvědomily, že západní liberalismus přestal fungovat jako ekonomický model a proměnil se v jakousi negativní náboženskou víru, založenou na neustálé dekonstrukci organických vazeb. Rodina se stává útlakem, národ předsudkem, náboženství zaostalostí, mužskost ohrožením, hranice morálním násilím - v čím dál delším seznamu toho, co musí být rozdrceno ve jménu pokroku, který nikdo nedokáže přesně definovat.
Není náhodou, že současný Západ produkuje materiální bohatství i duchovní úpadek se stejnou průmyslovou účinností... A přesto je nejzajímavější pozorovat, jak mezinárodní tisk trvá na tom, že vše vypráví skrze starou morální optiku studené války. Demokracie proti autoritářství, svoboda proti tyranii, civilizace proti barbarství: to je ta karikatura, která už nepřesvědčí ani průměrného evropského či amerického občana, toho obyčejného člověka, který se dívá na Londýn, Paříž nebo Los Angeles a bez harvardského diplomu si uvědomuje, že kolaps možná přichází zevnitř.
Evropská migrační krize je jen viditelným příznakem.
Skutečný problém je mnohem hlubší a navíc podstatně trapnější, neboť Evropa se sama sebou unavila, ztratila základní civilizační instinkt přežití, proměnila historickou vinu ve státní politiku, nahradila identitu technokratickou správou a vyměnila sounáležitost za konzum.
Západní establishment mezitím reaguje jediným způsobem, který zná - cenzurou, sledováním a moralizující propagandou:
• Jakýkoli odlišný názor se stává hrozbou pro demokracii.
• jakákoli kritika globalismu extremismem,
• Jakýkoli kulturní odpor je radikalizací.
...a údajně liberální režimy se začaly otevřeně spoléhat na neliberální mechanismy, aby politicky přežily, v podívané, za kterou by se styděl i Carl Schmitt .
Maska,
• spadla během „pandemie“
• spadla znovu s válkou
• spadla definitivně uprostřed rostoucího zoufalství globalistických elit, které čelí vzestupu jakékoli síly s byť jen minimálními suverenistickými tendencemi...
Průměrný občan, obyčejný člověk, proto začal uvažovat o poměrně kacířské hypotéze:
že největší hrozba pro současnou svobodu možná nepochází z Moskvy ani z Pekingu, ale z vlastního byrokraticko-finančního aparátu, který vládne Západu ve jménu demokracie, neutralizuje volby, cenzuruje názory a předefinovává základní pojmy reality prostřednictvím neustálého sémantického inženýrství. Nový světový řád se obejde bez modelu formální říše. Stačí něco mnohem sofistikovanějšího: režim spravovaný finančními konglomeráty, digitálními platformami, nadnárodními organizacemi a zpravodajskými strukturami, které jsou schopny formovat lidské chování v průmyslovém měřítku a zároveň zachovávat estetiku „svobody“... A možná právě to vysvětluje rostoucí paniku na Západě. Poprvé za desítky let si zbytek světa začíná uvědomovat, že císař je nahý. Nejsmutnější na tom však je, že císař to věděl už dávno. Prostě spoléhal na to, že se na něj nikdo nebude dívat, a tak si toho nikdo nevšimne...
