9677 Oranžová labuť - Vzestup a pád impérií Willy Grotty

[ Ezoterika ] 2025-04-24

Claudi Pérezová, ekonomická novinářka španělských novin El País, se svým obvyklým talentem pro popisování podivností ekonomické historie, přezdívala Donaldu Trumpovi "oranžová labuť". Tento výraz je chromatickou a konceptuální ironií: Pokud "černá labuť" podle Nassima Taleba představuje neočekávanou událost s obrovským dopadem, kterou nebylo možné s dostupnými daty předpovědět, "oranžová labuť" je přesným opakem... Trump není nepředvídatelnou nehodou, ale nevyhnutelným důsledkem ekonomiky, která nedokázala rozpoznat její příznaky... Metafora, která ve své formulaci odkazuje na postavu a její útěk k imperiální nostalgii, nabývá plného významu, pokud se zamyslíme nad cestou, která vedla Spojené státy od nesporné supervelmoci devadesátých let až k současnosti celních rozmarů a ideologických zdí bez pevných základů.

Po pádu Berlínské zdi v roce 1989 a rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se Spojené státy domnívaly, že dosáhly konce dějin. Fukuyama ho ujistil... Studená válka skončila, aniž by v její poslední bitvě padla jediná kulka, a víra v trh jako nástroj globální nápravy se stala doktrínou. V tomto unipolárním světě Washington vnucoval podmínky, vyvážel hodnoty, napadal národy, vydával rozsudky a vytvářel globalizaci šitou na míru.

V r. 1999, letadla NATO "omylem" bombardovala čínské velvyslanectví v Bělehradě. Peking nezvýšil svůj hlas. Ani válka, ani veto... Místo pomsty se rozhodl pro Sun- c´ovu starou taktiku Umění války : tiše se přemístit... Čína přivítala přemístění západních (amerických) továren do svých kantonů se směsí strategické pokory a dlouhodobé vize... Nebyla to kapitulace, ale pád: přijala svou roli továrny světa, tolerovala pracovní podmínky, které by pohoršily Evropskou unii, a přeměnila svá města na moderní montážní závody... Ale nedělala to z poslušnosti: dělala to, aby se naučila...! Tisíce čínských inženýrů studovaly na amerických univerzitách, zatímco jejich rodiče montovali iPhony. Když Čína v roce 2001 vstoupila do WTO, už nebyla jen rozvíjející se zemí: byla to latentní mocnost, která ladila své motory.

V těchto letech Spojené státy věřily, že globalizace je zrcadlo, které se na ně bude vždy odrážet. Nedokázali pochopit, že zatímco zisky byly nafukovány nízkými výrobními náklady, jeho průmyslová základna vnitřně rezivěla. Zatímco oslavovala deficit běžného účtu jako známku dynamiky, ve skutečnosti ztrácela půdu pod nohama ve výrobě, infrastruktuře, a dokonce i v technologické suverenitě. Washington si myslel, že by mohl být strůjcem světa, zatímco jiní budou dělat práci. Ale ruce se také učí, dokonce myslí a někdy si postaví vlastní hlavu...

Dnes, kdy se spící obr, kterým byla Čína, probouzí jako přední světová velmoc z hlediska exportu, technologií a financí, oranžová labuť mává křídly a rozpačitě a hlasitě skřehotá. Trump ztělesňuje nejen zmatek, ale také zuřivost úpadku. Chce napravit desetiletí chyb způsobených improvizovanými cly, obchodními válkami a lacinými řečmi. Čína není Latinská Amerika... Myslíte si, že křičet "Amerika na prvním místě" stačí k návratu v čase? Škoda je napáchána. A konsolidovaně... Cla nenahradí zavřené továrny, stejně jako protekcionistické sliby nenahradí pracovní místa, která byla přesunuta přes Pacifik.

Přemístění průmyslu do Spojených států není jednodušš. Nyní jde o hodnotové řetězce a svět se změnil. Oranžová labuť, na rozdíl od černé, není překvapivá svým vzhledem, ale popíráním minulosti. Chce znovu vybudovat svět, aniž by chápala, jak o něj přišla. Stejně jako šachisté, když příliš pozdě zjistí, že soupeřova strategie začala o dvacet tahů dříve. Čína, trpělivá a mileniálská, již učinila svůj krok. Americký orel místo aby přijal souhrn věcí, chce hru restartovat prostřednictvím sankcí... Bude muset vyjednávat, ale nebude schopen realizovat princip "Amerika na prvním místě"...

Tady to máte: Oranžová labuť není chyba. Je to účet za sebeklam. Nelétá, ale skřehotá. Její poslední píseň není tragédií, ale komedií omylů, napsané červeným inkoustem dvojitého deficitu (fiskálního i vnějšího) a imperiální nostalgie... Pokud nás ekonomická historie něco učí, pak to, že říše nepadají kvůli vnějším nepřátelům, ale protože nevidí a nevědí, jak se pohybovat v čase...! Barranquilla, 16. dubna 2025

Zdroj: https://www.bibliotecapleyades.net/sociopolitica3/trump200.htm
Zpět