Zprávy

7130 Ego a smrt, krátká videa Cosmic agency [ UFO ] 2024-08-07
Tělo a omezení vědomí a znalosti duše v prožitku vnímavostí pouze na vašich pět základních smyslů, vytváří v kombinaci se závojem zapomnění velmi silnou iluzi, že hmotný svět je vše, co vytváří hmotný svět. Jedinec vstupuje do deterministického stavu, a do režimu oběti, což způsobuje, že duše má omezenou zkušenost, protože nemá kontext jako paměť, aby si plně uvědomila, nebo si vzpomněla, že je mnohem víc než jen tělo s dočasnou zkušeností ve světě živých. Přirozeně tak vytváří omezené vnímání toho, co je existence, a s tím se vytváří koncept já. Přirozeně se objevuje strach ze smrti, a to jak v důsledku pozorování jiných bytostí umírajících kolem subjektu, tak v důsledku hlubokého vnitřního poznání vlastní konečnosti, kdy smrtí končí ono já spojené s konkrétním tvorem, který žije svých pár dní existence ve světě živých, a udělá vše pro to, aby zůstal naživu co nejdéle, bez ohledu na to, co se stane. Často to může zahrnovat i překonávání života příslušníků svého vlastního druhu, čímž přispívá ke konceptu přežití nejzdatnějšího.

Vrozený strach ze smrti činí pro jedince ještě obtížnějším skutečně vědět, že jeho vědomí nekončí, když je jeho život ve fyzickém světě ukončen. Představy a koncepty spojené s posmrtným životem, včetně všech důkazů, zde mohou být pouze výsledek silného zbožného přání, popírání a neschopnosti přijmout své vlastní zničení - zničení ega smrtí. My všichni jsme tak silně naprogramováni, abychom se drželi života, bez ohledu na to, co se děje. Někteří lidé si pamatují minulé životy do té či oné míry a někteří si dokonce pamatují, jaké to bylo být v prostoru mezi životy. Tito jedinci otevřeně přijímají, že jsou schopni vážit si života dokonce více než jedinci, kteří si nepamatují nic mimo jejich současný život. I když se jedná pouze o subjektivní pozorování, je podpořeno i zkušenostmi jedinců, kteří po prožití zážitku blízké smrti nakonec změní své myšlení o životě a smrti.

Takoví jedinci během svého života nemají tendenci se tolik obávat své zkázy v době smrti, a tak se více zaměřují na užívání si života. Umírání nevyřeší jejich psychické problémy. Duševní bolest, nebo co trápí jednotlivce, když je na straně živých, ho bude následovat do duchovního světa, protože naše zkušenost a vše, co jsme se naučili, když jsme naživu, je vše, co si bereme na druhou stranu. Vytváří to dojem ze strany duchovního světa, že je třeba se reinkarnovat, aby se vyřešilo, co jedinec nevyřešil. Vnímá, že všechny tyto mentální a psychologické problémy nechal nedokončené. V posmrtném životě nenechá odejít svou identitu ega, protože tyto problémy jsou velkým faktorem, který formuje ego.

Právě kvůli strachu člověka ze zničení, protože si přirozeně spojuje ego pouze s fyzickou identitou ve světě živých, jedinci, kteří zemřeli sebevraždou, nakonec zjistí že to, před čím se snažili uniknout, všechna jejich duševní a psychická bolest je pronásleduje až na duchovní stranu, a co je horší, už nemohou udělat nic, aby své problémy vyřešili, protože to, co je způsobilo, je pro ně nyní nedostupné ve světě živých a oni to nedodělají. To vyvolává v jedinci silnou touhu po reinkarnaci.

Dalším silným důvodem pro reinkarnaci je to, že někdy duše nemůže uniknout všem zraněním a psychické bolesti, které ji provázely z jejího posledního života. Nutí ji to použít závoj zapomnění jako druh dočasné úlevy, aby unikla svým problémům. (pozn. prostě se reinkarnuje na dovolenou)

Vše, co jsem právě řekla, je téměř opak předchozího videa, že všechna data ukazují na pozitivní transformaci vědomé vzpomínky na události, které se odehrály v poslední inkarnaci, protože podporují duchovní růst. V tomto videu se tyto traumatické události stávají něčím, co duši trápí, protože v jejich vnímání tyto problémy nemohou být vyřešeny ze strany duše. To nás tedy přivádí k zamyšlení, která z těchto dvou věcí je správná, a já pevně věříme, že obě. Zda je zakoušeno jedno, nebo druhé, bude záviset pouze na vnímání a mentalitě jedince, který přejde (zemře).

Znovu použiji práci Dolores Canon, která trvá na tom, že veškerou duchovní práci potřebnou k vyřešení předmětných psychologických problémů je třeba dělat pouze ze strany živých za života, ačkoli já osobně souhlasím jen částečně. Závěr, že všechny otázky Duše musí být vyřešeny ze strany živých, je způsoben tím, že tyto otázky byly vytvořeny, nebo vyvolány právě během bytí duší na straně živých. Vše v materiálním světě by bylo logicky nepřístupné, a problémy, které jsou, nebo byly vytvořeny na duchovní straně, by mohly být řešeny a fixovány jen duchovně, to vše při představě vnímání, že existuje duchovní a materiální strana.

Bytosti dostatečně pokročilé vědí, že taková dualita je pouze iluze. Jsou schopny řešit všechny jejich problémy, ať už je jejich pozornost upřena kamkoliv, pokud má bytost takové úrovně vůbec takové otázky k řešení. Věřím, že ten či onen koncept toho, co se děje s interpretací traumatických událostí subjektů, ať už jsou naživu, nebo na duchovní straně, nezávisí na ničem jiném než na jednotlivci samotném, zda dokážete přeměnit špatné události na užitečné a výživné pro váš duchovní růst, nebo zůstat ve stavu trýznění. Záleží jen na tom, kdo každá duše je, záleží na její individualitě a životní filozofii, kterou si vyvinula, když byla naživu a také během svých minulých životů, zda si je pamatuje, nebo ne. (pozn. vzhledem k rozsáhlosti existence duše, co byste chtěli napravovat mrňavým pozemským životem, co si nedokáže napravit sama.. )

Může to být ještě horší, jedinec v určitém stavu mysli, zatímco umírá, může setrvat ve svých vlastních myšlenkách na bolest, zůstat v podobě projevu éterického těla, které není plně ve světě živých, ani není ve světě duchovním - zůstavá viset v nižším astrálu, možná s extrémními pocity psychické bolesti a duševních zranění, silným připoutáním k čemukoli v materiálním světě, a především se spoustou hněvu, strachu a viny. To uvězní v nižším astrálním prostoru duši, kterou bych mohla popsat jako temnou karikaturu, nebo jako deformované zrcadlo světa živých, jako nesprávně projevený a pokřivený výklad takzvaného hmotného světa.

Podle mého názoru se nikdo nikde neztratí, nebo neuvízne, když se odinkarnuje, protože prožívá přesně to, na co se soustředí a na co má svou pozornost, a jak vysvětlil jiný vysoce uznávaný duchovní vůdce Chuan. Duch je pouze ozvěnou osoby, není objektivním zážitkem skutečné Duše. Osobně dodávám, že taková ozvěna by mohla být způsobena nějakým druhem časové anomálie, protože čas je extrémně flexibilní a závisí pouze na tom, kdo jej prožívá. Za určitých okolností může být duch jen zábleskem minulé události, která se filtrovala do přítomného okamžiku natolik, aby byl viděn. Duch nemusí být vůbec duch, ale časová anomálie, kdy se ve světě živých protnuly dvě různé události, protože neexistuje čas, pouze nyní. Náš přístup k životu, naše hodnoty, naše etika a náš postoj formují to, kým jsme. Není nám dána duše a nemáme duši, ale jsme duší. Jsme ti, kteří budují naši duši, jak postupujeme vpřed. Musíme svou duši formovat, protože to je to, kým jsme, důvod všech zkušeností.

To, co žijeme, co nám to zanechává, a jak si to vše vykládáme, je to, na čem záleží. Vše materiální je pouze prostředek k dosažení té či oné vytoužené, nebo nezbytné zkušenosti. Opravdové spojení s duší se buduje kousek po kousku, vyžaduje hodně úsilí, času v životě a oddanosti, je obtížné a komplikované, ale to je naše poslání a náš účel v tomto i v posmrtném životě - budovat to, co jsme a co děláme, a jak interpretujeme to, co prožíváme. To je to, kdo jsme. Budujeme svou duši bez ohledu na to, na co se zaměřujeme ve světě živých, nebo v duchovním světě, protože vše je zkušenost. My projevujeme svůj život a rozhodujeme o tom, co a jak v něm prožíváme, totéž se děje na straně duchovního světa, a ještě více tam. Vše se tam projevuje mnohem rychleji, protože ta realita je méně hustá. Nebe, nebo peklo není místo, kam jsme posláni, nebo kam jdeme, když zemřeme, je to to, co jsme, co děláme, nebo co sami tvoříme. Způsobujeme jedno, nebo druhé a všechny stupně mezi tím, ať už jsme naživu, nebo v duchovním světě, protože nakonec je všechno to, co jsme.

Všechno je duchovní svět, materiální svět je jen iluze. Vytváříme naše nebe, a vytváříme naše peklo, protože to, co prožíváme a jak to interpretujeme, je přímým odrazem toho, čím jsme v materiálním světě. Změna myšlení a vnímání může nějakou dobu trvat, protože všechno je pastovité a pomalé, ale mění se to a nezáleží na tom, v čem žijeme teď. Co se stane dál, závisí pouze na nás a na hodnotě, kterou přikládáme všemu ve světě živých. Je snadné mít pocit, že nad svým životem nemáme žádnou kontrolu, a v mnoha případech tomu tak může být, ale pouze v důsledku toho, že se vzdáme svého práva rozhodovat o sobě samých, a k tomu dochází většinou v důsledku připoutanosti k myšlenkám, jako je vina, karma a pocity osobní bezcennosti a nízké sebevědomí, a to může být důsledek toho, že jsme ve špatném prostředí a kolem lidí, kteří jsou pro nás toxičtí. To vše v nás vyvolává pocit, že si nezasloužíme změnu ve svém životě, možná si dokonce myslíme, že udělat pro sebe pozitivní změnu znamená být sobecký, ale tento pocit sobectví nám běžně implantují manipulativní lidé s narcistickými rysy. Kdo jsme a co budeme žít, nebo prožívat, záleží na nás a pouze na nás. Proto je tak důležité tvořit a budovat naši duši, proto musíme převzít odpovědnost za to, co si myslíme a co děláme, a nikoho nenásledovat, být těmi, kdo rozhodují o obsahu, který konzumujeme, co je pro nás užitečné. To znamená, že uchováváme a budujeme naši vlastní individualitu vždy s vědomím, že všechno je informace, nic není konečná pravda, protože závisí pouze na úhlech pohledu každé osoby. Z nejrozšířenějšího úhlu pohledu jsme všichni opravdu jedno a všichni ostatní lidé jsou jen naše stíny, kým jsme kdysi byli a kým budeme později. Být laskavý k ostatním znamená být laskavý k sobě samému, tak se prosím milujte.

Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=gE054fqBaNY

Zpět