Zprávy

3148 Cesta apoštola Saula Valerie Kolcová [ Ezoterika ] 2022-09-20
Apoštol Pavel (Saul) byl jedním z těch apoštolů, kteří za svého života Ježíše osobně nepoznali. Navíc byl horlivým farizejem a pronásledovatelem stoupenců Ježíšova učení. Existuje legenda, že navzdory tomu ho Ježíš na cestě do Damašku zázračně povolal k apoštolské službě. Během cesty byl Saul osvícen nejjasnějším světlem, od něhož padl slepý k zemi. Ze světla se ozval hlas: ʺSaule, Saule, proč mě pronásleduješ?ʺ Na Saulovu otázku: ʺKdo jsi?ʺ Pán odpověděl: ʺJá jsem Ježíš, kterého pronásleduješ. Hospodin Saulovi přikázal, aby šel do Damašku, kde mu řekne, co má dělat dál. Saulovi společníci slyšeli Kristův hlas, ale neviděli světlo. Oslepený Saul byl veden se zbraní v ruce do Damašku, kde byl vyučován víře a třetího dne byl pokřtěn Ananiášem. Když byl Saul ponořen do vody, získal zrak. Od té doby se stal horlivým kazatelem dříve pronásledovaného učení. Na nějaký čas odešel do Arábie, pak se vrátil do Damašku, aby tam kázal Krista, a následovaly další apoštolské cesty.

Kdo byl Pavel a je tato legenda skutečně pravdivá? Proč Ježíšův světelný duch zranil Saula, možná to vůbec nebyl Ježíšův duch? Jaká byla Pavlova úloha při zavádění nového náboženství. Co a kdo skutečně potřeboval misionářskou práci. Pomohla taková metoda skutečně vynést spící duše na světlo?

Saint Germain ve vyšívané kamizole. V Ježíšově době mi v Judsku říkali Josef. Po smrti své ženy jsem si vzal těhotnou Marii za manželku, abych ji zachránil. Byla by to ostuda pro otce. Nikdo by nevěřil, že se dítě může v děloze jen tak zhmotnit, jak se Ježíš rozhodl pro své vlastní účely. Bohužel tomu nikdo nevěřil, i když to bylo později oficiálně zakotveno v dogmatech víry. Příběh o Neposkvrněném početí je napsán, ale bohužel ani kněží, zvláště ti vysoce postavení, nevěří všichni v jeho pravdivost. Ježíšovo následovníci, kteří horlivě nesli Krista na svých praporech, tím jeho učení obrátili v pravý opak toho, co sám říkal. Dnes budeme mluvit o Saulovi, neboli farizejovi Saulovi, jak se mu tehdy říkalo.

Nejprve bychom se měli zmínit o jednom starověkém knězi z Hermovy družiny, který se ve své povýšenosti nazýval ʺtrojnásobně největšímʺ. V Hermově družině byl velmi silný kouzelník Alaron. Ve staré Atlantidě se zabýval popularizací mystických mystérií a obřadů hermovského učení, které se stalo hlavním náboženstvím. V poslední epoše Atlantidy byl hermetismus oficiálním učením o vesmíru, s uctíváním ducha takzvaného nositele Světla, Lucifera. Byl uctíván jako mistr, který přetváří prvotní chaos v řád vesmíru. Alaron byl žákem Herma - velekněze - a sám se účastnil strašlivých černých rituálů ʺMistra, který z chaosu vybudoval světʺ. V Hermových mystériích se vyprávělo o monstrózních obětech, které měly přeměnit utrpení a energie chaosu v čistou energii, údajně pro stvoření. Podle tohoto učení platí, že chceme-li něco vytvořit, musíme nejprve zničit to staré. Sexuální energie byla považována za energii stvoření a k její aktivaci a získání osobní síly se prováděly nejrůznější tělesné perverze. Kdysi pravdivé poznání energií vesmíru se změnilo v bahno antisvětskosti, vázané na čistě tělesné a zkažené, a začalo manipulovat s tělem, naznačujícím vesmírné cykly a toky energií vesmíru. Neslučitelný magický přenos kosmických energií do tělesných vždy způsobuje zvrat kosmických energií do stavu, kdy jsou protismyslné. Na tom všem byla založena Hermova černá magie.

Nezabalená energie vytváří iluzi moci a osobní síly a může změnit hrubou hmotu v hustém trojrozměrném světě, protože je velmi blízká těžkým světům. Alaron byl po svém vypuzení v době katastrofy Atlantidy spoután samotným Luciferem. Poté byl Luciferem poslán, aby se převtělil do lidského světa. Jedním z jeho vtělení byl Saul, jak mu říkali v Judsku. Všichni lidé, kteří přicházejí do inkarnace na začátku své cesty, si samozřejmě nic nepamatují a jednají prostě instinktivně. Podstata ducha v nich však zůstává a temné síly, které ho vyslaly, ji využívají. Saul se vtělil do židovského kněžstva v obci Tarsus v dnešním Turecku. Vyučil se rabínem, naučil se všechny složitosti Tóry, Talmudu a kabaly. Od dětství si také osvojil odpor k následovníkům Ježíšova učení a stal se jejich zuřivým pronásledovatelem jako odpadlíků od víry předků. Dokonce se zúčastnil rituální oběti Štěpána. Nikde nepíšete, že to byl kultovní obřad, ale byl to způsob, jakým kněží komunity žádali ducha Mistra o radu, co mají dělat s křesťany. Podle starobylého zvyku obětovali nejen ovce, ale i lidi. To považovali za nejvyšší oběť pravému duchu, který podle jejich chápání stál za Jehovou a který měl podle jejich názoru absolutní moc nad vesmírem. Měli na mysli právě Lucifera a právě jemu prováděli ty nejintimnější vnitřní rituály, o nichž obyčejní obyvatelé Judska nevěděli.

Během rituálu Saul z tajných znamení, která mu byla známa, pochopil, že velmi brzy přijde jeho hodina a křesťané se stanou Mistrovou pravicí, milovanou osobou. Saul musel začít tvrdě pracovat na tom, aby se stali Mistrovou rukou. Pochopil to a přijal to jako zjevení. On a jemu podobní nepovažovali Mistrova Ducha za zlo nebo satana, věřili, že je to pravé světlo, které z chaosu prvotního vesmíru vytváří krystal vesmíru v podobě merkaby multidimenzionální harmonie prospívající koruně Božího stvoření - člověku, jeho milovanému výtvoru.

Taková byla filozofie. Všichni, kdo takové věci vytvářejí, mají velmi spletitou filozofii, stejně jako kněží z Atlanty. Základem této filozofie bylo umění vytesat z divokého a nezvladatelného chaosu vesmíru srozumitelný a jasný řád s přísnou hierarchií podřízenosti světů a jejich vládců. Takové je stvoření Světa z Chaosu. Dalším principem této filozofie bylo využít mocné síly přírodního chaosu pro své vlastní účely, podřídit si jejich nespoutanou moc, omezit ji a přivlastnit, a získat tak osobní moc. Nikdo z nich nikdy neuvažoval o tom, že to je samo zlo a podstata antisvěta. Naopak to považovali za ctnost a dílo samotného Stvořitele. Vědomí, které je zcela ponořeno do bahna svébytnosti a oddělenosti od vesmíru, si vždy představovalo chaotický strašidelný vesmír a světlo odděleného stvořitele, mistra, který vytesává světlo z temnoty.

Tato falešná moudrost byla považována za základní vědění. Na jeho základě bylo vše stvořeno magickým přenosem do těla, hledáním analogií kosmických procesů v těle. Oběti a orgie vždy obsahovaly název sakrální a ʺpravýʺ, adepti viděli smysl stvoření samotného vesmíru v ničení, utrpení a smrti. Takové bylo poznání Anunnaků - vetřelců světů, jejichž představitele Jehovu jejich vyvolený lid považoval za božstvo tohoto světa, za Pána, který za ním stojí - za stvořitele vesmíru. Ale o tomto Mistrovi věděli jen vysvěcení kněží, tyto znalosti nebyly součástí oficiálního učení pro lidi. Upřímně věřili, že jim Pán dal jako svým milovaným tvorům moc nad celým světem a stvořil tento svět jen a jen pro ně a všechny ostatní národy jen jako otroky a služebníky. Tajná víra kněží pozdní Atlanty splynula s vírou Židů, že právě oni jsou vyvoleni Bohem. Anunnaky považovali za průvodce mezi světem Stvořitele, Mistra, a svým vlastním světem. Vnímali Anu jako anděly různých hodností a stupňů. Vše podpořili tím, že často ukazovali holografické obrazy světelných mužů, jejichž podoby byly okopírovány od představitelů civilizací vysokých světů. Všichni kněží si mysleli, že znají pravdu, a věřili, že pomáhají Mistrovi vytesat světlo z Chaosu a vytvořit svět řádu. Nechápali to jako zlo, i když vše, co dělali, bylo čistě protisvětské jak v chápání, tak v jednání. Všichni hierarchové temnoty jsou upřímně přesvědčeni, že přinášejí světlo a zlepšují vesmír. ...pro své vlastní potřeby.

Černí hierarchové antisvěta, Lucifer a jeho služebníci i kněží jsou si až do hloubi svého vědomí jisti, že dělají správnou věc. Nachází se v nejhlubším marastu, pokud jde o strukturu a podstatu vesmíru. Všichni se od ní oddělují a považují ji za zdroj své existence, to je vše. Vědomí samotného Mistra Lucifera je v převráceném stavu v podobě superega, které se považuje za stvořitele řádu z Chaosu. Není schopen přijmout, že je jen jedním z nesčetných proudů éteru, substance vesmíru. Černí kněží se nepovažují za černé, myslí si, že znají velkou pravdu, ponořeni do bahna sebestřednosti a odtrženosti od vesmíru. Iluze vědomí, že jsou odděleni, je tak velká, že když začnou budovat své umělé struktury, ani si neuvědomují, že mohou Vesmír obecně zabít, a tak sami zaniknou.

Obrovský marasmus a iluze vidění vesmíru jako zdroje, který mohou pohltit, využít pro své potřeby a vybudovat z něj jejich ideální svět, z nich udělal kolonii parazitů - požíračů vesmíru, který považují za chaos. Jejich krystaly-merkaby, které považují za řád pro sebe, jsou ve skutečnosti jen odštěpky a cizí tělesa v těle Vesmíru, který není necitlivým chaosem, ale živou Přírodou, vyrůstající ze sebe sama v prvotní harmonii. Nepochopení této harmonie, neschopnost vnímat Přírodu a Nekonečnost bytí vedlo debilní duchy k vytváření umělých konstrukcí pro spotřebu zdrojů Vesmíru.

Proto jsem řekl, že jsou kolonií parazitů, kteří vysávají energii Vesmíru prostřednictvím umělých merkabových zařízení. Ztratili vědomí a zapomněli, jak být zajedno s Vesmírem, jak nechat jeho proudy, jeho éter proudit skrze sebe. Protože si ho přivlastnili v sobě zablokovali jeho proudy. Aby mohli dále existovat, začali v antisvětě a na jeho hranici se světem stavět zařízení, aby s jejich pomocí vysávali energii vesmíru. Říká se tomu těžba zdrojů. Zdroji se stalo úplně všechno, včetně vyspělých vnímajících bytostí. Netrápí je výčitky svědomí, protože už je nemají. Tento barometr povoleného zmizel. Vědomí se přepnulo jen na sebe a objevilo se pochopení všeho, co nejsem já - jako zdroj spotřeby, ať už je to cokoli. Vše musí být prospěšné. Právě toto pochopení, že vše musí být prospěšné, je počáteční a nejvyšší úrovní protisvětského vědomí! V pozemském světě, tak blízkém těžkým světům antisvěta, je takové chápání již velmi dlouho v čele. Lidé, kteří vidí svět jen z hlediska prospěchu a užitečnosti pro sebe, pro lidstvo, kráčejí po cestě do antisvěta požíračů a parazitů. Prostě pokud se duch vtělí do prostoru, kde nemůže mít z mnohého užitek, nepadá, stále se vyvíjí, i když v marasmu, a postupně musí jako duch tento konzum překonat. Pokud však začne používat jako zdroj inteligentní bytosti, které jsou mu rovny, a považuje se za vyvoleného a nejlepšího, dochází k pádu ducha do démonických světů. A pokud se rozrostlo vědomí do takzvaných vyšších světů a náhle zjistil, že tam může sám těžit, je to okamžitý pád ducha anti-světa. Ale to jsem trochu odbočil...

Náš Saul byl žákem takových kněží už od svého vtělení v Atlantě. Pro něj to nebylo nic hrozného, považoval se za spravedlivého člověka, jednoho z Mistrových spolupracovníků. Když pronásledoval a popravoval křesťany, myslel si, že očišťuje zemi od pitomců, že očišťuje učení předků od kacířství. Když se mu zdálo, že by tito pitomci mohli být Mistrovi užiteční, slíbil, že udělá vše, co bude v jeho silách, a čekal na slíbená znamení. A přišla. Na cestě do Damašku spatřil na obloze zářivou pyramidu, která vyzařovala hustý sloup světla. V okamžiku byl Saul oslepen. Vzápětí se však v jeho mysli ozval hlas, který mu nařídil, aby v Damašku vyhledal Ananiáše, který mu dá moc vrátit mu zrak. Bylo mu řečeno: ʺZrak se ti vrátí, pokud přijmeš poslání, které ti Stvořitel svěřil, abys šířil poselství Ježíšova učení v různých zemích, jak ti řeknou vyšší hlasy. Poté Saul ve svém vidění spatřil Ježíšovu tvář vedle záře Stvořitele, jak si ji představoval. Nebyly to ani hologramy. Byly to obrazy přenášené přímo do Saulova mozku z létajícího stroje, který se rozplynul v mraku. Proto nikdo ze Saulových společníků neviděl ani Ježíše, ani obraz Stvořitele a loď považovali za mrak. Hlas však slyšeli všichni, protože byl vysílán pro všechny. Saul byl skutečně zaslepený a odhodlaný splnit všechna doporučení, protože se dlouho považoval za vyvoleného k nějakému důležitému dílu. Vzpomínal na svá dřívější vidění, kdy se ještě připravoval na dráhu rabína. Ve vizích mu duchové, které viděl jako anděly, slíbili vyšší poslání. Osvícení duchové vědí, že síly Světla nikdy nebudou člověku slibovat vysoké poslání a mluvit o jeho vysokém osudu. K pádu ducha vede i jediná povýšená myšlenka. Duchové z nižších světů tak ducha postiženého pýchou lákají do svých sítí a využívají ho pro potřeby temných světů. A mimochodem, pouze duchové nižších světů mohou odejmout zrak nebo způsobit zmrzačení. Síly světla to NIKDY neudělaly a nikdy neudělají.

Lidé zvyklí na krutost a nespravedlnost světa začínají takové věci ospravedlňovat a připisovat je silám světla, které je údajně dělají pro osvícení ducha... Karmickou odplatu a životní lekce nedávají entity z vyšších světů, andělé a podobně ze své vůle, ale všechny tyto lekce a odměny jsou pouze výsledkem lidských činů, přesněji řečeno výsledkem kvality duchovních vibrací díky činům, jaké vibrace duch přitahuje do svého života. To platí i pro případy, které se mu přihodí, a okolnosti. Neexistují soudci ani vykonavatelé, kteří by trestali ze své vůle nebo ze své vůle měnili poměry či posílali nemoci kvůli osvícení ducha. V přírodě nic takového neexistuje. To je největší klam spícího ducha, že někdo tam nahoře za něj všechno rozhodne nebo trestá, když jedná tak či onak. Pohled skrze lom oddělení Stvořitele od Bytí z neomezeného Bytí vytváří svůj vlastní zvláštní řád světa, považující prvotnost za Chaos. Právě tento zkreslený mlhavý pohled uvrhl vědomí i velmi vysokých duchů do antisvěta, když upadli do bažiny sebestřednosti a oddělenosti od Bytí a vidí Bytí jako zdroj pro sebe. Mnoho duchů se tak stalo černými hierarchy antisvěta. Chápání Vyšších sil jako vládců nad lidskými osudy a životy podle svého uvážení, toto otrocké vnímání a strach z Vyšších sil přišlo k lidem právě po setkání s mimozemskými vetřelci - anunnaky, kteří se nazývali lidi nejprve bohy a pak různými anděly a božskými silami, před nimiž měl člověk prožívat strach a úctu.

Samozřejmě, že díky svým technickým možnostem, které dalece převyšovaly možnosti tehdejších lidí, dokázali nejrůznější ʺzázrakyʺ a už jejich samotný vzhled byl pro lidi zázrakem. Zdálo se, že jsou všemocní a mohou s člověkem udělat cokoli, co se jim zlíbí, oslepit ho, ochromit, dokonce ho zabít nebo rozpustit ve vzduchu, tedy dematerializovat. To vyvolávalo velký strach z těchto sil, které se představovaly jako vyšší poslové Stvořitele. Zde jsou kořeny strachu z Boha a víra ve vyšší síly, které mohou trestat, nebo se smilovat, pokud se k nim modlíte nebo přinášíte oběti. Psychologie člověka té doby se do vašich dnů příliš nezměnila. Tehdejší lidé měli skutečný kontakt s mimozemšťany - Anunnaki. Považovali je za božské síly a nebyla to pro ně otázka víry. Viděli to doopravdy, a proto neměli ani stín pochybností o pravdivosti toho, co viděli, a o poznání Vyšších sil na základě této vize.

Jakmile Saul dorazil do Damašku, byl ihned přiveden k Ananiášovi, kde mu vyprávěl o svém vidění a o tom, co mu řekli ʺanděléʺ, že je jejich vůlí, aby přijal křest. Během rituálu se Saulovi vrátil zrak, jak mu Anunnakiové pod rouškou světelných sil slíbili. Anunnaki prováděli zázraky čistě technickým způsobem. Saulovi se vrátil zrak, když se při křtu ponořil do vody. Během dlouhého putování pouští vodu neměl, a účinek paprsku z lodi Anunnaki byl navržen tak, aby byl neutralizován vodou. Pro tyto lidi to však byl skutečný zázrak uzdravení a sám Saul v něm viděl obludnou moc a vůli Stvořitele a jeho poslů. Z nějakého důvodu chtěli využít učení, jež předtím pronásledoval podle předpisů své farizejské víry. Zázraky a znamení, tak skutečné a viditelné, byly pro něj zákonem, zvláště když mu ʺanděléʺ slíbili vyšší poslání než být rabínem.

Poté, co se Saulovi vrátil zrak, stal se stoupencem křesťanského učení se stejnou vášní a zuřivostí, s jakou se hlásil k farizejství. Neustále dostával vize, přenášené anunackými technickými zařízeními přímo do jeho mozku. Základy víry získal přímo od těchto hlasů, které si spletl s anděly a samotným Ježíšem. Začal kázat o takzvané milosti, kterou Pán ve svém milosrdenství dává každému, i tomu největšímu hříšníkovi, pokud o něco prosí a je pro Pána potřebným. Prozření Ducha prý může člověku dát pouze Pán. Vidění může být člověku dáno Pánem pouze z jeho vlastní vůle za některé lidské skutky, nejčastěji za modlitbu, askezi a uctívání.

Samotnou představu, že člověk může být proměněn v duchu Boží mocí předali Anunnaki. Chtěli pozdržet dozrávání a prozření duchů novou vírou na základě Kristova učení. Chtěli čistě dětské vědomí, kde je víra a naděje, že někdo shora rozhodne a vše udělá. Od člověka se vyžadovalo uctívání a modlitby, aby se nic nestalo bez rozhodnutí shůry. Naprostá závislost na Bohu a prosba o různá dobrodiní, především tělesná. Pavel jako první mluvil o jediném životě na zemi a o tom, že po smrti čeká věčné peklo na ty, kdo se snažili odporovat Bohu a myslet jinak, zpochybňovat nové nauky, které Pavel dostal ve zjeveních, nebo věčný ráj pro ty, kdo plnili Boží vůli a horlivě se modlili. Byl to on, kdo zavedl pojem bázně Boží a Božího milosrdenství pro každého hříšníka, který činí pokání a prosí o milost v modlitbě a bohoslužbě. Také mluvil o bázni Boží, zavedl tradici povinného přijímání jako poctu poslední tajné večeře a Ježíšovi přisoudil slova o krvi a těle. Ježíš to při té večeři neřekl, Pavel však měl vidění, že právě to měl Ježíš na mysli, když lámal chléb a naléval víno. Pavel tak přenesl starobylý tajný obětní obřad Jehovových kněží do nové víry, přičemž využil Poslední večeři a fakt, že Ježíš se skutečně dělil o víno a chléb se svými učedníky. Pavel se však nejvíce proslavil svou misionářskou činností, což byl právě hlavní úkol, který mu svěřili Anunnaki ve vizích. Napsal několik listů různým národům a nesl ʺdobrou zprávuʺ do různých zemí.

Během svého života podnikl čtyři velké apoštolské cesty do měst Malé Asie, Řecka a Říma. Začal tak misionářské hnutí, které se stalo jedním ze základních směrů křesťanství. Poselství, které se šířilo po světě, však časem nebylo hlásáno jen jako informace, ale bylo doprovázeno odsouzením starobylé víry lidí, kterým bylo poselství šířeno. Křesťanské komunity se začaly přeměňovat v hierarchické struktury - církve. Duchovní učení, které Ježíš předával, bylo nejen překrouceno, ale na jeho základě byla vytvořena i mocenská struktura nad věřícími, cizí vývoji samotného ducha. Duch nesmí být pod tlakem a nesmí se nechat lapit okovy doktríny jako jediné pravé a správné s tím, že vše ostatní je démonické.

Z hlediska ducha je ještě těžší samotná hierarchická mocenská struktura a duchovní moc. Síla je koncept temných světů a hustého trojrozměrného světa, protože trojrozměrný svět je velmi blízký světům temnoty a ztělesňuje mnoho duchů, kteří nevědí, co je svědomí. Moc a všechny její tlaky jsou potřebné jen ve světech bez svědomí. Ježíš přišel na tento svět, aby probudil ty, kteří ho mohou slyšet.

Náboženství nakonec museli přijmout všichni. Jakmile si nějaké duchovní učení vytvoří materiální základ spojený s penězi a nátlakem a s mocenskými a hodnostními pozicemi, odumírá jako učení a začíná sloužit silám, které nejsou ze světla. Vytváří se agregát. Cesta ducha je v takovém systému ze všech stran omezena stanovenými dogmaty a tabu, nikoliv proto, aby člověk sám něčeho dosáhl, aby něco pochopil svými úvahami v lůně učení. Osobní cesta ducha, a tedy i jeho rozvoj, se zastaví. Vede to k nepochopení vnitřní podstaty ducha, intuice. Zbývá jen strach jak neudělat něco špatně a formální rituály a obřady. Ti, kteří neměli svědomí, se jednoduše přizpůsobí novým podmínkám a přežívají na základě svých bezohledných zásad, kterými postupně nakazí slabé duchy komunity.

Takoví lidé se v těchto podmínkách poměrně rychle dostali k moci a začali využívat svého postavení k osobnímu prospěchu. Prostě se přizpůsobili nové formaci života. Zůstali stejní jako před příchodem ʺdobré zprávyʺ, jen se přizpůsobili životu v novém systému. Nestali se čistšími a jasnějšími a nezískali svědomí, protože sami toto učení necítili a nepotřebovali, jejich duch ho neměl. Každé učení otevírá srdce a probouzí duše pouze tehdy, když se chtějí probudit a naslouchat. Násilné nebo formální omezení nefunguje. Postupně vznikají sekty a podobná společenství fanatiků. Militantní fanatici jsou připraveni osvítit celý svět a přinutit každého, aby věřil a přijal učení, které oni považují za jediné správné. S dobrými úmysly tak začínají dláždit cestu do pekla.

Ti, kdo si přejí probuzení druhých, aktivní bojovníci za probuzení duší, jsou ve skutečnosti duše samy hluboce spící v bahně, které se rozhodli, že někdo má právo nakládat s ostatními a táhnout někoho ke světlu. To není omluva. Pokud to děláte, mluví z vás obrovské ego. Nedůvěřujete vesmíru a jeho přirozenému běhu událostí, spěcháte, abyste všechno a VŠECHNY napravili, čímž porušujete jejich svobodu volby, která je základním zákonem vesmíru. Každý duch musí jít svou vlastní cestou, a to pouze sám, nikoli s pomocí někoho jiného, urychlenou. Pokud projde cestu s něčí pomocí, ponese si nepochopení ve své podstatě až do konce, až k jádru, nebude cítit, a tak svou podstatu nezmění. Nikdo jiný než on sám nemůže změnit svou podstatu. Nezměněná podstata, zakrytá slupkou mrtvého, formálně zažitého vědění, se mění v dogmata a začíná být interpretována prohnilými podstatami po svém, čímž opět ospravedlňuje jejich neřesti, které nebyly překonány. Mrtvé vědomosti jsou k ničemu. Podstata ducha musí být tímto poznáním změněna. (pozn. to vypadá, že osvícenci, lezoucí do 3D, jsou v podstatě masochisti bez většího přínosu pro společnost)

V příští inkarnaci nezůstává vědění nikomu. Mysl, která je nashromáždila během fyzického života, je vyčištěna, zbývá pouze to, co se dostalo do podstaty ducha a změnilo ji. To bude vůdčí nit, jádro ducha v novém vtělení, které člověku nedovolí dělat chyby, ne vzpomínky na rány, když narazí na hrábě. Vesmír potřebuje ke změně samotnou podstatu duchů, ne mrtvý náklad znalostí a zkušeností z nárazů! K čemu by bylo, kdyby si duch pamatoval, že nemá něco dělat jen proto, že mu osud ublíží... Jeho podstata zůstala stejná. Neudělá něco jen ze strachu, aby se nedostal do problémů. Pro vesmír se takový bázlivý duch neliší od ducha, který neví o návratu. Jejich podstata je stejná! Co dělají nebo nedělají je pro vesmír jen iluze, simulátory, v nichž se duch musí rozvíjet. Duch, který ví o vzájemnosti, se prostě vyhne některým simulacím a neprojde lekcemi, nezmění svou podstatu, nezačne zářit. Vyhne se pádu, ale dále se nevyvíjí. Pokud nedělá neslušné a zlé věci ze strachu z odezvy, pak jde o zcela jinou energii ducha. A to je pro vesmír důležité.

Probuzení nemění podstatu svého ducha násilím, to je sebeklam militantních probuditelů. Vynucování doktríny mocenskými strukturami vede k oportunismu, formalismu a vnitřnímu odmítání či strachu, podle vlastností samotného ducha. Násilně probuzení v podstatě stejně spí a nesou si potenciální vývojovou chybu do vědomější sféry, a to už je spojeno se zničením samotného vesmíru. Příroda má v povaze vybíjet to, co se nevyvíjí, a ne násilně rozvíjet to, co neroste. Neklíčící zrna zahnívají a umělé prostředí, které pro ně vytvořili buditelé duší, jim zahnít nedovolí. Vyrostou z nich tlusté skořápky, stávají se balastem, struskou, která začíná zpomalovat vývoj celého vesmíru. (pozn. to mi připomíná školní inkluzi.)

Vesmír sám se vyvíjí prostřednictvím svých rozptýlených zrnek, tedy prostřednictvím každého ducha ve vesmíru. Uměle vypěstované sazenice budou vždy neživotaschopné, stejně jako skleníkové rostliny ve volné přírodě. Vidění světa jako odděleného od Stvořitele může vést k nepochopení kultivace a umělého vytváření něčeho zvenčí.

Pokud je ideální Stvořitel oddělen od světa, proč stvořil svět? Skrze stvoření a rozptýlená zrnka se vyvíjí samotný vesmír, který je samotným zrnkem kosmu a skrze něj se vyvíjí kosmos a tak dále až do nekonečna - život věčného vývoje Bytí. Pokud existuje konečný ideál individuálního Boha, kde se bere? Za jakým účelem pěstuje svět? Pro smysluplnou odpověď se musíme vrátit k pojetí nekonečného vývoje a sebezdokonalování světů skrze vyvržená zrnka duchů, což jsou bytosti. Bytosti se ale musí samy vyvinout, aby v sobě nesly sílu potenciálního rozvoje, nikoliv informaci o slabosti a o tom, že je někdo vychoval. To je vlastnost éteru jsoucna, aby se zabránilo fatálním chybám vývoje, kdy slabí duchové začnou vytvářet neživotaschopné světy a nastane smrt vesmíru. Násilné přinášení a vnucování ʺdobrých zprávʺ svět a společnost nezmění, protože vědomí zůstane na své úrovni vývoje. Není možné změnit ducha zvenčí, pokud se nechce změnit vnitřně a hledá v nových podmínkách existence jen výhody pro sebe nebo se snaží vyhnout trestu. Vývoj nelze vynutit.

Vesmír má všechny duchy, kteří se v něm narodili, stejné. Všechny byly stvořeny v okamžiku zrození vesmíru ve své první manvantaře, kdy ze sebe vesmír rozptýlil zrnka duchů všeho, co je v něm. Někteří již dávno odešli do světů božstev, jiní žijí v tělech zvířat nebo hmyzu a další jsou jen v prachu a atomech a většinou v bezvědomí. To je příroda, to je přirozený vývoj.

Lucifer a jemu podobní se rozhodli, že mohou přetvořit přírodu a vytvořit z ní řád podle svých představ. Tímto uvažováním přešli do antisvěta v podobě černých hierarchů. Budováním svého vlastního cyklu rozbili, přerušili živé vazby jednotného organismu Vesmíru a dostali se do mlhy svébytnosti a oddělenosti, přičemž se ve svém zamlžení rozhodli použít jako zdroj to, z čeho se sami skládají. Mimochodem, Saul ve své žízni po debilní službě mocnostem konajícím zázraky a velká poslání dosáhl takzvaného Mistra Bílého bratrstva - Hilariona. Jedná se o další z jeho inkarnací již na planetě Anunak Gloria, kde byl v inkarnacích po Atlantidě. Mnozí z vás stále slepě věří pohádce o mistrech. Ve světlých světech žádní mistři nejsou a nikomu nic nepatří. Vlastnit znamená přivlastnit si, což znamená absorbovat, nikoliv vyzařovat světlo. V temných světech mohou být jen mistři.

Mé jméno je také připisováno těmto mistrům, často v mém jménu vysílají sladké rozhovory z Glorie prostřednictvím těch, kteří jsou díky vibracím svých duší vhodní pro takové poslání, které vy nazýváte channeling. Je to další program Anunnaků, který má uspat duše lidí, aby nadále zůstávali v dětském vědomí, že vše za ně udělají Vyšší Síly - zvýší vibrace jejich duší, očistí planetu a pozvednou ji do třicáté dimenze, dají milost všem, a odpustí všechny hříchy, a budou milovat... Bez rozvoje ducha se uloží do kolébky nirvány k blaženému spánku..... Vědomí, která se nechtějí vyvíjet, jsou úžasným zdrojem pohlcování energií, i když je svým vývojem neprodukují. Místo černých hierarchů antisvěta končí v Utilizeru (velká černá díra antisvěta). Nirvána - umělý ráj se pro mnohé může změnit v nicotu.

Aby člověk mohl existovat, musí se rozvíjet, ne hledat místo, kde by mohl blaženě nic nedělat. Svět se v poslední době již ocitl na pokraji přežití. V průběhu nedávných bojů s temnými hierarchy a anunaky byl do recyklátoru vržen duch samotného Gloriana Hilariona. Duchové bojovníků, kteří se stali blesky, ho poslali do zapomnění bez existence. Příběh Saula jsem vám řekl jako příklad člověka, který nepochopil pravdy, který nezměnil podstatu svého učení, který zůstal u stejné podstaty ducha s přívažkem starého falešného poznání. Přizpůsobil si nové učení stejným starým způsobem. Právě takovou postavu Anunnaki potřebovali jako nástroj pro svou věc. Jen takový člověk mohl změnit Ježíšovo učení o ospravedlnění hříchů a dát naději na milost, pokud o ni požádal. Jen takový militantní fanatik, který zabíjel křesťany, mohl vést militantní křesťanské fanatiky. Právě on inicioval misionářské hnutí, které později přerostlo v krvavé křížové a další dobyvačné výpravy, údajně ve jménu šíření ʺdobré zvěstiʺ, víry a Bible, sepsané samotnými Anunnaky dávno před Ježíšem. Po misijní práci se dostaly pod kontrolu autorit jedné z větví biblického učení i dříve nezasažené oblasti. Jehova se stal Bohem stvořitelem nejen pro Židy, ale pro všechny, kterým byla ohněm a mečem přinesena ʺdobrá zvěstʺ, a pro potomky těch, kteří byli upáleni za uctívání starověkých Učitelů, přezdívaných bohové. Po celé Zemi. Takový byl plán a poslání bylo dáno tomu, kdo jej mohl naplnit v podstatě svého ducha spícího a bojujícího v moru.ʺ

Zdroj: https://shambavedi.blogspot.com/2022/09/blog-post.html#more

Zpět