10774 Volební systémy a demokracie Ignazio Salvatore Basile

[ Ezoterika ] 2025-09-18

Stručný exkurz o italských volebních systémech od sjednocení po současnost Itálie již nějakou dobu diskutuje o potřebě zásadních reforem, a to i na ústavní úrovni. Podle mnoha pozorovatelů by naše ústava potřebovala výrazné změny, zejména, přidat ty nejopatrnější, ve druhé části. Mnoho pozorovatelů, včetně evropských i mimounijních, zdůraznilo, že italský systém trpí několika omezeními a obtížemi při fungování, zejména na institucionální úrovni. V mnoha kruzích byl hlavní viník problémů neefektivity, kterými Itálie trpí, identifikován v dokonalém bikameralismu našeho Parlamentu. Pravomoc při tvorbě zákonů, stejná a opakující se v jednotlivých záležitostech, vyžaduje vrácení dokumentů předchozí komoře, a to i v případě, že druhá komora provedla i tu nejmenší změnu v návrhu nebo projednávaném návrhu zákona, je považována za přemíru formalismu. Ve skutečnosti se zdá, že potíže s fungováním a neefektivita, kterou Itálie trpěla v posledních dvaceti letech, jsou připisovány spíše rozmanitosti volebních systémů Poslanecké sněmovny a Senátu, které tím, že neumožňují vytváření homogenních většin, ve skutečnosti vytvořily dobře známé problémy neovladatelnosti.

Pro lepší pochopení problematiky je nutné připomenout, že zatímco Senát je volen na krajském základě, Poslanecká sněmovna je volena na celostátním. I když podle názoru autora spočívá jádro problému v nedostatečnosti politické třídy a stran, které v posledních dvaceti letech okupovaly italskou politickou scénu, bude stále užitečné a nezbytné, abychom se orientovali ve složitých otázkách institucionálních reforem, abychom lépe porozuměli starému systému, který chceme "zrušit", a novému, kterým jej hodláme nahradit. Na první pohled se jeví úzká vazba mezi demokracií a volebním systémem jako intuitivní. "Ideální" demokracie byla původní, řeckého původu: lid, voliči jsou svoláni na náměstí a tam vyjadřují svou vůli k různým otázkám, na které je upozorňují ti, kdo jsou zodpovědní za správu veřejných záležitostí. Tato metoda bohužel není proveditelná ve složitých a hustě zalidněných společnostech, jako jsou dnešní demokracie. Z této složitosti vyplývá potřeba vytvořit nástroje pro realizaci demokracie. (pozn. Co je ideální na tom, že vítězí největší křikloun. . )

Nejrozšířenější metoda řízení demokracie spočívá ve volebním nástroji: voliči si vybírají zástupce, kteří zasednou do mocenských křesel, a jejich prostřednictvím budou moc řídit. Jak si ale tyto zástupce vybrat? Odpověď se zdá být zřejmá až do té míry, že samotná otázka se zdá být triviální. Ve skutečnosti je přirozené odpovědět: prostě jděte volit a vyberte si svého oblíbeného kandidáta. Nejvíce hlasovaní budou zvolení, aby vládli. Aby ti, kteří nejsou dostatečně obeznámeni, pochopili složitost tohoto jevu, mělo by být rozebráno do větších podrobností kdo může volit? To znamená, jak identifikujete aktivní voliče, ty, kteří mají právo volit? A jak vybíráte pasivní voliče, tedy lidi, kteří mají být zvoleni? A jak se hlasy promítají do křesel? Jinými slovy: jak budou přidělena dostupná místa (křesla) v zastupitelském orgánu? Na základě jakého počtu? Čím účinnější a přesnější bude volební mechanismus, tím úspěšnější bude při dosahování cíle demokracie.

Existuje odvětví politologie, které se zabývá těmito složitými otázkami. V těchto stručných poznámkách proto omezím diskusi o reformách, která je skutečně velmi rozsáhlá, na volební systémy, podle nichž je Parlament volen, a pokusím se to vysvětlit jednoduchým způsobem. Začněme tím, že si připomeneme, že volební systémy se dělí do dvou velkých skupin: většinové systémy a poměrné systémy. První z nich přidělují absolutní většinu (tj. Více než 50 % křesel v parlamentu) volební listině, která se umístila na prvním místě z hlediska počtu hlasů obdržených voliči. Druhé naopak přidělují konkurenčním kandidátkám proporcionálně tolik křesel, kolik jich bylo proporcionálně získáno (např. Pokud bílá listina získala 10 % hlasů, bude mít 10 % křesel. Pokud Červená kandidátka získala 25 % hlasů, bude mít 25 % dostupných křesel atd. Pro všechny kandidátní listiny, které se zúčastnily volební soutěže).

Každému se zdá jasné, že většinové volební systémy by měly zaručovat větší vládnutí (byť na úkor zastoupení). Přesto v Itálii ani většinové systémy nebyly schopny zaručit efektivitu a ovladatelnost. První volební předpisy, ještě před sjednocením Itálie (mluvíme o roce 1848), byly většinového typu. Aktivní voliči byli v podstatě sčítáním lidu a vyhrazovali právo volit pouze mužským občanům starším 25 let, kteří splnili požadavek gramotnosti a platili celkovou přímou daň (census) ve výši nejméně 20 lir pro voliče na kontinentu. Pro voliče žijící na Sardinii a pro některé kategorie (řemeslníci, průmyslníci, obchodníci) byl požadavek sčítání lidu nahrazen formami induktivního odhadu bohatství založeného na nájemní hodnotě nemovitostí, které vlastnili. Od požadavku na sčítání lidu bylo upuštěno u devíti kategorií voličů (soudci, notáři, profesoři univerzit a královských a provinčních škol, úředníci a nezávislí pracovníci), kteří byli přijati do seznamů voličů na základě kritéria intelektuálních schopností. Systém trval až do roku 1882, byl rozšířen a přizpůsoben částem území, na nichž Sardinské království, přeměněné na Italské, zanikalo a postupně získávalo v letech 1859-1861. Dokonce i volební reforma z roku 1882, úzce spojená s přechodem kormidla země od pravice k historické levici, sice přinesla několik důležitých inovací, ale zůstala v podstatě většinového typu. Pokud jde o volební právo, věková hranice stanovená předchozími právními předpisy byla snížena z 25 na 21 let, přičemž požadavek gramotnosti byl zachován. Kritérium sčítání lidu již nepředstavovalo hlavní titul pro aktivní voliče, protože bylo uděleno, bez ohledu na sčítání, všem abecedám, které složily zkoušky povinného základního kurzu (nebo ekvivalentu) nebo měly vyšší vzdělání než státní úředníci (s výjimkou zřízenců a dělníků), těm, kteří po dobu jednoho roku zastávali úřad obecního nebo provinčního radního, smírčího soudce, předsedy nebo ředitele obchodních společností důstojníkům a poddůstojníkům ve službě nebo na dovolené.

Tímto způsobem vzrostl počet voličů z asi 600 000 na více než 2 000 000. Zákonem č. 210 z 5. Května 1891 byl proto zaveden návrat k jednomandátovému obvodu, čímž se otevřela cesta pro novou tabulku obvodů (schválenou královským dekretem č. 280 ze dne 14. června 1891) a byl schválen systém jednomandátové většiny, který trval až do roku 1913. S aktivací složitější politické dynamiky na počátku dvacátého století v letech prvního průmyslového vývoje Itálie dozrála v liberální vládnoucí třídě volba znovu zasáhnout do volebního systému. Ačkoli volební reforma z roku 1913 nepřekonala zcela překážku sčítání lidu pro uznání aktivního voličstva, byly přesto zavedeny důležité novinky, jako je náhrada výdajů a příspěvek pro poslance, které byly formálně vyloučeny z Albertinského statutu. Na druhé straně byla diskuse o zavedení volebního práva žen odložena schválením programu v debatě 2. Května 1912. Zákon č. 1401 z 15. Srpna 1919, který byl následně sloučen s konsolidovaným zákonem č. 1495 ze dne 2. září 1919, zavedl poměrný systém do italského volebního zákonodárství poté, co zákon č. 1495 ze dne 16. Prosince 1918 zavedl všeobecné volební právo pro muže, podle něhož mohou volit všichni občané mužského pohlaví starší 21 let. Proporcionální volební reforma, která byla potvrzena velkou většinou jak v Poslanecké sněmovně, tak v Senátu, odpovídala hlubokému vývoji politického rámce, vzhledem k tomu, že velké masové strany (socialisté a katolíci) se etablovaly již po první světové válce.


Po rozdělení mandátů podle jednotlivých kandidátních listin v rámci volebního obvodu byla křesla v rámci seznamů přidělena kandidátům, kteří měli nejvyšší individuální číslo, které bylo výsledkem součtu hlasů na kandidátní listině s preferenčními hlasy. Nový poměrný volební zákon byl poprvé aplikován při volebních konzultacích 16. Listopadu 1919, které znamenaly zmenšení politických sil v liberální oblasti a potvrzení Socialistické strany a Lidové strany. S fašismem začalo pro italskou demokracii temné období. S pádem fašismu a koncem války jsme vstoupili do fáze ústavního přechodu. Bylo ustaveno prozatímní shromáždění, dokud nebude možné vyhlásit řádné politické volby: Národní rada. Poručický legislativní výnos ze dne 5. Dubna 1945 č. 146 pověřil Ústavní soud, aby vypracovával stanoviska k obecným otázkám a k legislativním opatřením vlády, který byl povinen vyslechnout názor Ústavního soudu v určitých otázkách, jako je rozpočet, daně a volební zákony. Složení Rady bylo stanoveno poručickým legislativním dekretem č. 168 ze dne 30. Dubna 1945. Konzultoři, kterých bylo zpočátku 304, nebyli voleni a vyjadřovali strany CLN, odbory a profesní organizace, předfašistickou politickou třídu. Volby do Ústavodárného shromáždění se konaly ve všeobecných volbách, po vydání poručnického legislativního dekretu z 2. února 1945 č. 23 bylo ženám přiznáno volební právo.

Poručický legislativní dekret z 10. Března 1946 č. 74 stanovil, že volby se mají konat na základě poměrného systému, založeného na vícečlenných obvodech s konkurenčními kandidátkami. Volební systém, který charakterizoval velkou část historie republikánů, byl pro Poslaneckou sněmovnu zaveden zákonem č. 1058 ze 7. října 1947, který zavedl poměrný volební systém (hraný ve vícečlenných volebních obvodech koncipovaných jako sekce Jednotného národního kolegia) s konkurenčními kandidátními listinami, s možností vyjádřit tři nebo čtyři preference, v závislosti na velikosti volebních obvodů. Poslanecká sněmovna byla volena v poměru jeden poslanec pro osmdesát tisíc obyvatel, tedy pro zlomek z více než čtyřiceti tisíc. Po úvodním referendu o snížení preferencí, které lze vyjádřit při volbě poslanců, a o možnosti vyjádřit preferenci s uvedením čísla kandidátní listiny, které se konalo dne 9. června 1991, se dne 18. Dubna 1993 konalo referendum o zrušení některých ustanovení volebního zákona Senátu (zákon č. 29 z roku 1948 a následné novely) o zrušení pravidla, které umožňovalo volby v jednomandátovém volebním obvodu pouze po získání vysoké kvorum 65 % hlasů, v opačném případě by bylo stanoveno poměrné rozdělení hlasů. Výsledek referenda vedl parlament ke schválení zákona č. 276 ze dne 4. Srpna 1993 (týkajícího se Senátu) a zákona č. 277 ze dne 4. Srpna 1993 (týkajícího se Poslanecké sněmovny), které zavedly smíšený volební systém do Senátu a Poslanecké sněmovny.

Systém, který tisk přezdíval "Il Mattarellum", byl charakterizován volbou tří čtvrtin poslanců a tří čtvrtin senátorů jednokolovým většinovým systémem v jednomandátových volebních obvodech. Zbývajících 155 míst bylo přiděleno poměrným systémem s poměrně složitým systémem. Dva zákony o revizi ústavy (17. Ledna 2000, č. 1, a 23. Ledna 2001, č. 1) následně daly italským občanům pobývajícím v zahraničí právo volit v cizím volebním obvodu šest senátorů a dvanáct poslanců. Vzhledem k tomu, že celkový počet členů obou komor zůstal nezměněn, byl počet křesel, která měla být rozdělena v národních volebních obvodech - mínus ty, které měly být přiděleny v zahraničním volebním obvodu - snížen na 618 pro Poslaneckou sněmovnu a 309 pro Senát. Zákon č. 459 ze dne 27. Prosince 2001 implementoval ústavní ustanovení tím, že reguloval výkon hlasování (poštou) a přidělování (s poměrným zastoupením) křesel přidělených zahraničnímu volebnímu obvodu. Zákon č. 270 ze dne 21. Prosince 2005 zavedl plně poměrný systém voleb do Poslanecké sněmovny s možností přidělení bonusu většině na celostátní úrovni, který nahrazuje dříve platný smíšený systém.

Tento zákon č. 270/2005 Sb. , známější jako "Porcellum" (přezdívka už mluví za vše), se dostal pod palec Ústavního soudu, který jej rozsudkem č. 1 z roku 2014 prohlásil za protiústavní v těch částech, v nichž stanoví přidělení většinového bonusu, a to jak v Poslanecké sněmovně, tak v Senátu, těm kandidátkám nebo stranám, které nezískaly alespoň 55 % hlasů. Jinými slovy, rozhodnutí Ústavního soudu (jehož zásahem vznikl tzv. Volební systém Consultelum) řeklo, že není spravedlivé ani rozumné přidělovat většinu mandátů těm, kteří u volebních uren nezískali uznání minimálního prahu hlasů od voličů. Na tomto místě je třeba učinit dva samostatné projevy. Zatímco pro Senát zůstal v platnosti Conseltullum, pro Poslaneckou sněmovnu zákona č. 52 z roku 2015 zasáhl tzv. "Italicum", bez majoritního bonusu a konfigurace "blokovaných" kandidátních listin a s přidáním preferenčního hlasu, podle stížností adresovaných Porcellum Ústavním soudem. Kurzíva však byla také předmětem kritiky z mnoha stran, zejména kvůli tomu, že se vztahovala pouze na Sněmovnu a nikoli na Senát. Zákonem č. 165 ze dne 3. Listopadu 2017 (tzv. "Legislativní nařízení ozbrojených sil"). Rosatellum) byl učiněn pokus o nápravu těchto kritik. Zákon č. 165 ze dne 3. Listopadu 2017 o "změnách volebního systému do Poslanecké sněmovny a Senátu republiky.

Delegace na vládu pro určení jednomandátových a vícečlenných volebních obvodů", . . . Nastiňuje smíšený volební systém. Rozdělení 231 křesel v Poslanecké sněmovně (plus 1 volební obvod ve Valle d´Aosta) a 109 křesel v Senátu (plus volební obvod ve Valle d´Aosta a šest volebních obvodů v Trentino-Alto Adige) se provádí v jednomandátových obvodech s většinovým vzorcem, ve kterém je zvolen kandidát s největším počtem hlasů. Rozdělení zbývajících mandátů se v rámci vícečlenných obvodů uskutečňuje poměrným zastoupením kandidátních listin a koalic kandidátních listin, které překročily prahové hodnoty: kandidáti uvedení na kandidátní listině okresu jsou proto prohlášeni za zvolené v každém vícečlenném obvodu, a to v mezích mandátů, na které má každá kandidátní listina nárok, v souladu s pořadím, v jakém jsou prezentovány. V jednomandátových obvodech je křeslo přiděleno kandidátovi, který získá nejvyšší počet platných hlasů. V případě rovnosti hlasů je zvolen nejmladší věk (čl. 77 Senátu TU. čl. 16 Senátu TU). U mandátů, které mají být přiděleny kandidátkám a koalicím kandidátních listin ve vícemandátových obvodech, se v Poslanecké sněmovně rozděluje na celostátní úrovni poměrnou metodou mezi koalice kandidátních listin a kandidátní listiny, které překročily prahové hodnoty.

Zákony jsou doplněny řadou prahů, aby se zabránilo malým kandidátkám nebo malým stranám, které jsou snad prezentovány jako pouhé ostrakizování, aby získaly křesla. Zákon č. 165 z roku 2017 stanovil pověření vlády pro určení jednomandátových obvodů a vícemandátových obvodů Poslanecké sněmovny a Senátu, a to na základě stanoviska příslušných parlamentních výborů (musí být vyjádřeno do 15 dnů od předání návrhu vyhlášky). Delegace byla vykonávána se souhlasem legislativního dekretu č. 189 z roku 2017, kterým bylo státní území rozděleno na 28 volebních okrsků. Naproti tomu v Senátu jsou vícečlenné obvody tvořeny sloučením území sousedních jednomandátových obvodů tak, že každému z nich je zpravidla přidělen počet křesel nejméně dvou a nejvýše osm. Další změny v těchto okresech byly provedeny zákonem č. 51 z roku 2019. Do těchto změn je nutné zahrnout snížení počtu poslanců. Ústavním zákonem č. 1 ze dne 19. října 2020 o "změnách článků 56, 57 a 59 ústavy o snížení počtu poslanců", zveřejněným v Úředním věstníku č. 261 ze dne 21. října 2020, byl počet zvolených poslanců snížen na 400 a senátorů na 200. Cíl ústavního zákona byl dvojí: na jedné straně podpořit zlepšení rozhodovacího procesu komor, aby byly schopnější reagovat na potřeby občanů, a na druhé straně umožnit Itálii, aby se přizpůsobila zbytku Evropy: Itálie byla ve skutečnosti zemí s nejvyšším počtem poslanců přímo volených lidem (945). Následuje Německo (asi 700), Velká Británie (650) a Francie (necelých 600).

Ústavní zákon také stanovuje maximální počet doživotních senátorů ve funkci na 5, čímž rozplétá výkladový uzel současného článku 59 druhého odstavce Ústavy a stanovuje, že počet pěti senátorů jmenovaných prezidentem je "uzavřeným číslem", aby se předešlo možnosti výkladu, i kdyby byl uplatňován v ne nedávné minulosti, podle kterého mohl každý prezident republiky jmenovat 5 senátorů na doživotí. V důsledku všech těchto změn je volební systém platný od roku 2017 smíšeným volebním systémem s úplným oddělením (přejmenovaným na Rosatellum bis): v každé ze dvou komor parlamentu je 37 % křesel v zastupitelstvu rozděleno jednomandátovým většinovým systémem v jediném kole, zatímco 61 % křesel je rozděleno mezi konkurenční kandidátní listiny prostřednictvím správného poměrného mechanismu s různými prahovými hodnotami. Kandidatury pro posledně jmenovanou složku jsou předkládány ve vícečlenných obvodech, z nichž každý má nárok na pevný počet mandátů. Volič nemá preferenční hlas ani oddělený hlas. Ústava také stanoví, že osm poslanců a čtyři senátoři musí být zvoleni italskými občany pobývajícími v zahraničí. Jak si čtenář mohl všimnout, volební systémy se postupem času stávaly stále komplikovanějšími v křečovitém hledání rovnováhy, které není snadné dosáhnout. Na závěr doufám, že se politická třída zaváže k vytvoření jednoduššího volebního systému, který občanům vrátí radost z účasti ve volbách a vyjádření jejich politické vůle. I když se nedomnívám, že rostoucí neúčast ve volbách, která nyní přesahuje 50 %, lze přičítat ani tak složitosti volebních systémů, jako spíše ztrátě důvěry občanů v profesionální politiky, kteří jsou obyvatelstvem stále více neoblíbení a stále více vzdálení jejich pocitům a vnímání.

Zdroj: https://www.bibliotecapleyades.net/sociopolitica3/capitalism69.htm
Zpět