Zprávy

920 Život krále Artuše v Merlinově legendě Valerie Kolcová [ Ezoterika ] 2021-03-26
Staré legendy o slavných rytířích kulatého stolu a králi Artušovi se dlouho potulovali po světě. Legendy o grálu, kouzelném meči Excalibur a kouzelníku Merlinovi... Legendy o lásce... Legendy o krásné zamilované paní a Lancelotovi. Tyto legendy přerostly v romány, básně a balady. Co je v nich pravda a co je fikce? Kdo byl král Artuš a kdo Guinevere, byla mu věrná a co skutečně stojí za milostným trojúhelníkem, o kterém všichni spisovatelé a básníci rádi diskutovali?

Zdravím vás znovu na cestě vesmírem. Legendy mě nazývají stařec Merlin. Starodávný grál nebyl tím, čím byl. Zapomněli jste všechno, co jste byli v Getsemanské zahradě. Potomci hledali pohár zbytečně. Dokonce i výpravy pro něj na východ jsou zapomenuty, v legendách o nich není ani slyšet... A byli tam více než jednou... S přestávkou sedmi století... Všechno je zapomenuto, pamatujete si pouze lež o ženě, která byla čestnější, než kdy na světě najdete. Její čest byla po staletí poskvrněna slovem závistivého a marnotratného hraběte. I za starých časů existovalo více krásných příběhů o zradě, milencích a darebácích než o lásce a loajalitě k nejčistšímu svědomí a cti. Ve vašich dnech jsou tyto koncepty téměř úplně zapomenuty a jsou jimi obdarováni pouze hlupáci. Snad přijdou časy, kdy padne veškerá pomluva a poslání svatých bude očištěno.

Tenkrát jsem žil ve starém domě zarostlém břečťanem. Zdi z divokého kamene s jedním oknem a dubové dveře s vyřezaným kruhem nad třemi schody. V místnosti dubový stůl, hořící lampa v odlehlém rohu. V místnosti se objevil stín figurky člověka s rozvětvenými rohy sedícího v orientální póze - starověký bůh Kern / Cernunnos - strážce Mezisvěta, také Strom světa. Jeho zásluhou se Artušovi podařilo splnit své poslání. Rohatý bůh vždy chránil potomky kmene Danann, potomky bohyně Dana, která přišla se svým kmenem z Cassiopeii. Bez něj by se nenalezli pozůstatky Kalicha, kterému jste říkali Grál, který se váže staletí zpátky k Jeruzalémskému chrámu.

Na začátku mi starověký Kern řekl blízko vod Oblivionu, že proudí v mezisvětí, že do tohoto světa sestupuje jako velký Duch ze světa nebes, aby splnil misi důležitou nejen pro Zemi, ale také velkou hodnotu v jiných světech. Znalí kouzelníci Mezisvětí neznají nepřátelství s Kristovým učením a osobností. Kern přišel na Zemi vícekrát, jako Osiris, Mitra, Krišna, Kryshen a mnoho dalších jmen. Pouze ignorant, který neví o různých inkarnacích stejných duší, je považuje za různé bohy, nevidí svatého ducha v cizím převleku. Tak se zde objevili příběhy o tom, jak Ježíš dostal kalich vytesaný ze starověkého hvězdného krystalu Chintamani, který byl uchováván na Zemi ve vzdálených Himalájích.

Mudrci Brány do Mezisvěta zde na ostrovech, které se později staly Britské, své bohy ctili - abych byl přesnější, předky hvězdných ras, které udržují dnešní svět. Mocný Kern a Ježíš - poutník věčnosti nemohli být nepřáteli. Druidští mágové věděli a viděli víc než lidé, zapletení do temnoty Země. A věděli, že vaši bohové slovanské země jsou bratry našich bohů a mnozí z nich se zde inkarnovali, nebo byli stejní pro nás i pro vás, protože Strážce Rusi se jmenovala Brigit.

Proto mi Kern - strážce lesa a Veles, jeho bratr, vyprávěli o Grálu, který bude nutné přivést ze vzdálených zemí vyslance hvězd - El Moria (jméno, které dostal během setkání s Kristem v pouštní zemi, když přišel do judské země jako perský astrolog, aby pozdravil svého bratra, který přišel v Ježíšově těle.) El Moria byl znovu nucen se narodit v zemích s Dračím králem. Je drak, protože se tak nazývala pobočná větev králů z rodu Merovejců - mudrců, kteří přišli v dobách dávno zapomenutých ze severních zemí, nyní pokrytých ledem. Mudrci krystalu hory Meru neboli Merovei se stali vládci několika kmenů, které odešli ze zemí pokrytých ledem. Mudrci dračího rodu přišli na ostrovy a zpříznili se s rodinou Danu, také ze souhvězdí Kassiopea. Proto měl náš král obecné jméno Pendragon. Jmenoval se Uter Pendragon.

Po mnoho let byl osamělý a sužován tajnou vášní. Byl zamilovaný do Eigiry, manželky vládce v Cornwallu. Dokonce ke mně přišel, aby je moje magie spojila. Poslal jsem ho přemýšlet o své duši a nedělat špatné vášně. Tehdy jsem mu řekl, že pokud se to bohům bude líbit, Eigir se stane jeho ženou bez magie, ale neměl by si přát někomu ublížit. Eigir navázala vazby se svým manželem v minulé inkarnaci. Uther se s tím dokázal smířit, dal vše do vůle vyšších mocností. Nezabil svého rivala a až do jeho smrti s Eigir nebyl. Manžel Eigir zemřel v bratrovražedné hádce se svým synovcem. A poté Eigir truchlila dalších pět let a teprve poté jsem ji v posvátném háji zasnoubil Pendragonovi. Zvěsti vždy vylévají bláto na všechno čisté a špinavci v davu se rádi prezentují jako čistí. Pomluva závistivců na mě vrhla temnou skvrnu v legendách, ale milostnou magii, která nese podvod, jsem nikomu nedal, neporušil jsem zákony Nejvyššího.

Už jsem tehdy věděl, že bohové se rozhodli, aby se jejich posel narodil v tomto páru. Starověký Kern sám přišel na svatbu, objevil se v napůl tenkém těle před Pendragonem a Aigir. Tehdy nám všem řekl, že syn by neměl žít s králem, a měl by téměř od narození ovládat tajemství magie a starodávného poznání, a řekl mi, abych byl jeho učitelem. A tak se narodil ten, kdo se jmenoval Arthuš, jak ho starověký Kern pojmenoval na počest svého bratra Medvěda. Art ve welštině znamená medvěd. Jakmile byl malý Artuš odstaven, přinesli ho Eigir a Uther ke mě, jak zněla slova mocného Kerna. Artuše jsem hodně naučil. Viděl jsem v něm jiskru zářícího ducha. Tady v lese k nám nejedenkrát přišel duch starověkého Cernunnosa, který nám vyprávěl o vzdáleném Poutníkovi a Artuš si na všechno vzpomínal. Potom jsem mu prostřednictvím své křišťálové koule ukázal ve vizích předchozí inkarnace a velkého Ducha, který se vtělil v Judeji pod jménem Ježíš.

Tehdy jsme uviděli starodávnou hvězdnou relikvii - jednoduchou půlkulatou misku z kamene Chintamani. Tento pohár mohl odhalit všechny znalosti, které chcete, a mohli byste v něm vidět celý svět, každou zemi, každou vesnici a každého, o kom chcete vědět. Proto bylo nemožné takový objekt nechat jen tak na Zemi. Vládci Země by mohli ve svých vášních zničit země i celý svět, kdyby to měli ve svých rukou. Temné síly, které bránily Ježíšovi v plnění jeho poslání, hledaly tento pohár nejen kvůli nadvládě nad tímto světem, ale aby uvrhly svou moc na celý vesmír. Od raného věku vstřebával Artuš, že bude muset starodávnou relikvii najít. Neustále mu bylo dáváno pochopit, že v tomto životě bude mnoho zkoušek, aby byl duch připraven vidět zázraky a znamení vyšších mocností a zároveň nebyl zapálen pýchou. Pro hrdost může být v pozemském životě ničen tisíci neřestí dokonce i ten nejčistší duch, a mise pak nebude dokončena včas.

Artuš se mnou strávil celé své dětství a v tichosti naslouchal mým příběhům o bozích a o Kristu, o tajemstvích vesmíru a o nepřátelích vesmíru, o těch, kteří otočili Kristovo učení a z jeho obdivovatelů učinili nepřátele obdivovatelů přírodních bohů. Jasně rozuměl této linii, aby poté, co se stal králem, nepálil lesní chrámy, kterým se říkalo posvátné háje, ale aby ani kostely nebyly v hněvu ničeny, protože prorok neměl nic společného s otočením jeho učení. Sám Kern hovořil s mladým Artušem a nařídil mu, aby nevěřil v pokrytce a nedal starodávný pohár Krista do rukou nepřátel převlečených za Ježíšovy přívržence. Věděl, že Řím na něj dlouho čekal jako na nástroj světové kontroly. Artuš se musel dostat před posly trůnu apoštola Petra, který třikrát zradil Ježíše aby si zachránil život, a který jako první zkreslil Ježíšovo učení zuřivostí svých pozemských soudů.

Artuš vyrostl mezi dubovými háji v Posvátném háji. Na radu starověkého Kerna jsem ho nevzal k jeho otci, který byl úplně utopen v občanských sporech a válkách, ale ke slavnému a čestnému válečníkovi Hektorovi, přičemž jsem zachoval tajemství Artušova narození jako králova syna. Viděl jsem, co se brzy stane. Na výzvu Kerna jsem u jezera v Posvátném háji našel kámen, který mi Kern ukázal. Přitáhl jsem ho do blízkosti královského hradu a vložil do něj meč, který mi dal Uther Pendragon, když dal Artuše do pěstounské péče. Meč, jak slíbil Cernunnos, se vnořil do kamene, ale vyndat již nešel.
Artušův otec samozřejmě pochopil, kdo bude jeho brzký konec, ale musel splatit dluh. Odvážně mi řekl: ˮVíš nejlépe, co dělat a kdy přijde časˮ.

Ačkoli ve válce nastal klid, Uther již věděl, že zemře zradou. Studna byla otrávena. A tak se stalo. Možná si myslíte, že neexistuje budoucnost a nelze ji předvídat a že existují možnosti a měla by existovat možnost volby. Samozřejmě existují možnosti. Bylo na výběr. Ale kdyby Artušův otec zvolil jinou možnost, jeho syn by vládl jindy a na mapě variant vesmíru by šlo vše jinou cestou a tyto cesty by se nespojily s grálem. Věštci proto řekli možnosti a co by mohlo být, pokud si zvolíte jinou cestu. Máte také starodávné legendy o kameni na cestě, na kterém je znamení toho, co čeká, pokud jdete vpravo, vlevo, nebo rovně. Toto je mapa možností života, která je vidět z Mezisvětí. A pokud vidoucí viděl na mapě možností, co člověk musí udělat předtím, než něco získá, řekl to. Zapojili se do toho všichni kněží a mágové všech národů. Ve starověkém Řecku věštily Pythie, ale ne o tom, co bude a co je ustaveno bohy, protože každá událost přináší změnu cesty nejen osoby, ale také země, pokud je tato osoba králem nebo vůdcem.

Kdyby se rozhodl ve prospěch svého života, Uther by všechno změnil a jeho syn by nebyl schopen získat štěstí ve výpravě za Grálem. Samotná výprava by nebyla možná kvůli novým objevujícím se důvodům na cestě, kterou by si vybral jeho otec. Ne každý musí odvážně volit svou pozemskou smrt, aby v budoucnu na jím nyní zvolené cestě událostí mohli jeho potomci splnit poselství bohů ve prospěch světa, nebo pro spásu světů. Dokud žili na Zemi takoví hrdinové, stále jsme mohli nějak změnit svět a byli jsme schopni plnit poselství bohů. Ale když se pozemský život, který trvá jen mrknutí oka, stal na Zemi cennějším než cokoli na světě, všichni nepřátelé okřáli a vesmír se vrhl do chaosu...

Ale v oněch stoletích si více cenili čest a spásu duše, než záchranu vlastní kůže a osobní profit. Stále dokázali plnit vůli vesmíru. I v těch dobách ale bylo mnoho těch, kteří rádi zaprodali své duše za vášeň pro zvířecí maso nebo podivnou slávu a závist. Byl tu takový ˮsnaživecˮ... o něm o něco později... Jakmile Uther Pendragon zemřel otrávený nepřáteli, rytíři se shromáždili, aby si vybrali krále. Tehdy to bylo zvykem a ne vždy byl králem králův syn. Přivedl jsem je všechny ke kameni rohatého Cernunnosa, aby nového krále schválili bohové. Každý věděl, že krále ukáže sám rohatý bůh. Mnozí se snažili vytáhnout z kamene meč, ale nikdo neuspěl. Když se začali smutně rozcházet domů, zavolal Hektor mého adoptivního syna, i když byl tehdy ještě velmi mladý. Artuš bez váhání meč snadno vytáhl a vyděšený hodil meč do křoví. Pokusil se utéct, protože si myslel, že mu nebyl dán oprávněně, meč měl dostat král, ne chlapec. Rytíři se vrátili, a začali požadovat, abych meč vrátil zpět do kamene a začal znovu. Zasekl jsem do do kamene znovu, nebo spíš meč vyklouzl a kámen ho houževnatě sevřel. Znovu se ho rytíři pokusili neúspěšně vytáhnout, a Artuš znovu zázrak zopakoval. Kámen meč snadno uvolnil.

Tehdy rytíři zvolali: ˮAť žije král!ˮ Artuš odešel do Camelotu, postaveného jeho otcem, a zaujal místo u kulatého dubového stolu, který jsem mu dal. Král byl na stejné úrovni se všemi rytíři přijatými ke stolu. Tato tradice pocházela od Merovejců, kněží z Hyperborey, kde vládla rada mudrců a válečníků, kteří se shromáždili u kulatého stolu. Znovu jsem se stal rádcem, pro Artuše se našel souputník, nejčistší dívka, která byla dcerou krále sousedních zemí. Jmenovala se Guinevere. Vtělili se, aby byli spolu. Roky plynuly, Artuš posílil stát se sousedy tím, že stavěl hranice a vždy vyhrával bitvy. Jeho království sílilo a sílilo. Mnoho rytířů ze vzdálených zemí chtělo být v Artušových službách. Věděli o Artušově snu a slavné cestě na východ za starodávným pohárem Grálu. Mezi přicházejícími adepty slávy byl rytíř z Bretaně. Jeho jméno si pamatují vaše legendy. Jmenoval se Lancelot. Časy se ale znovu staly nepříjemnými a pochod na východ byl znovu odložen. Jeden z královských vazalů, Melegant se rozhodl pomstít svého otce, kterého Uther Pendragon popravil za zradu. Melegantovi se podařilo zaútočit na Guinevere, která cestovala na hrad lesem. Stráže byly zabity a Melegantovi muži unesli Guinevere a odvedli ji na jeho hrad. Osud pomohl Lancelotovi získat Artušovu přízeň. Byl první, kdo se vrhl do pronásledování a obléhal Meleganta v jeho zámku. Podařilo se mu vniknout dovnitř, kde Guinevere dělil od smrti jen okamžik. Byla připravená vyskočit z okna vysoké věže kvůli obtěžování Meleganta. Po této události byl Lancelot přijat ke kulatému stolu a stal se jedním z Artušových blízkých přátel.

Nyní nastal čas splnit milovaný sen, kvůli kterému se Artuš narodil. Šli jsme k lesnímu jezeru, kde v divočině čekal starověký chrám Cernunnos. Tam jsem provedl nejstarší rituál a dveře do mezisvěta se nám otevřely. Jedna z víl, strážkyně těchto bran, přivezla Artušovi lodí nový meč. Byl vytvořen v jiných světech a měl pomoci splnit to, co bohové kázali. Ten meč byl pojmenován Excalibur. Kromě ostré čepele dokázal zářit a udeřit neviditelnou energií. S mečem ze světa světla odjel Artuš se svou armádou na východ. Nechal svůj hrad a věrnou Guinevere v Camelotu v péči Lancelota, i když jsem Artušovi doporučoval, aby nedůvěřoval domýšlivému Bretaňci. Ale bylo to tak, jak bylo.

Artuš dorazil do pusté Anatolie, kde mezi kopci a balvany bez konce a podivnými budovami strávila poslední dny Marie, matka Ježíše a jeho učedník Jan. Artuš, který se ocitl na těchto smutných místech, usoudil, že zde najde něco, co ho povede ke konečnému cíli. Ve vzdálené jeskyni byly náhodou nalezeny starověké nádoby, i když nic se neděje náhodou a bohové to věděli a vedli hrdinu...

Nádoby byly uzavřeny již dávno, ale Excalibur v okamžiku odtrhl všechny pečeti a v amforách nalezli svitky s neznámými písmeny. Viděl jsem odtud vše přes svou kouli. Od Guinevere však přišli další špatné zprávy. Přišla mi v slzách řícz, že ji Lancelot přesvědčuje, aby zradila, a chce si ji vzít násilím. Že mu údajně dluží za záchranu od Meleganta. Nechtěla se vrátit na hrad, protože Lancelot se ji opravdu rozhodl tu noc vzít násilím. Ona a Artuš žili jako bratr a sestra, aby splnili tuto misi, aniž by byli pošpiněni pozemskými vášněmi. Schoval jsem ji u sebe v chrámu a nechal temnotu zesílit, aby Lancelot nemohl vstoupit do chrámu.

Sám jsem požádal Kernovu vůli, otevřel bránu a skončil v jeskyni, kde Artuš držel svitky. Při pohledu na ně jsem si uvědomil, že byly napsané rukou samotného Ježíše. Bylo je nutno také zachránit před ˮsilně oddanýmiˮ Kristovými následovníky, kteří zde vztyčili trůn v pozemském jménu Božím, ale sami začali uctívat Satana, soudil jsem jen podle jejich skutků, jak přikázal Ježíš... Mluvil jsem s Artušem o Guinevere a Lancelotovi, ale on tomu nevěřil. Toužil jít do Palestiny. Bohužel, ani velcí Proroci nemohou vidět všechno a vědět, zda mají emoce dovoleno vládnout, aby uspěli ve svém velkém poslání, a zapomenout na svět kolem sebe a na ty, kteří potřebují pomoc. Musel jsem trochu zchladit Artušovo nadšení a vrátit ho na zem. Řekl jsem, co znamená vůle Boží vrátit se do Camelotu, a že vše je v rukách božích, ne na něm, pokud je předurčeno získat Grál, stejně přijde. Ale že by neměl zradit a obětovat svou spřízněnou duši ani pro velkou misi!

Otevřel jsem před ním bránu, kterou jsem prošel. A za chvíli jsme byli na Avalonu, Artuš, jeho vojáci a starodávné Ježíšovo svitky. Lancelot uspořádal hostinu, zapíjel, že nedosáhl svého cíle a ztratil Guinevere, ale před sluhy a rytíři se chlubil, že je s Guinevere. Opilí malí lidé se Artušovi vysmívali, že si vybral povětrnou dívku. Horké emoce pomátly Artušovi hlavu a v zoufalství chtěl poslechnout křičící hlasatele, že je třeba upálit milence, aby očistil svou čest. Naštěstí souhlasil s tím, že poprvé stráví noc s manželkou a druhý den jako lev pobíhal po Camelotu a ti, kteří pili s Lancelotem jako krysy uprchli. Lancelot se chtěl skrýt v lese u lupičů. Artušův hněv byl silný a mocný. Artuš našel zrádce, který se odvážil pomluvit jeho dům a nejčistší Guinevere. Závistivý Lancelot se přiznal, že Guinevere pomluvil ze závisti vůči Artušovi a tajné vášni. Neměl jsem čas zasáhnout a tak jej Artuš ušlechtile vyhnal z království. Úplně zapomněl, že na tomto světě jsou ještě darebáci, zákeřnější než démoni v pekle. Měl být poslán na toto místo, a ne mu odpustit a nechat toulat po světě. Ačkoli veškerá podlost tohoto muže byla jen důsledkem nejsilnější bolesti jeho bezcennosti na pozadí ideálů a hořící vnitřní jedovaté závisti, za všechno mohla pýcha, s níž nebojoval, ale živil ji iluzí a sám skládal pohádky. Pomstil se tím, že jeho pohádky zůstaly na světě.

Lancelot odešel, ale závist v jeho srdci nezmizela, ale ještě více se rozzlobila. Nikde nemohl být rytířem, protože Artuš nad ním zlomil meč v přítomnosti všech pozvaných vládců okolních zemí. Chtěl plout do Bretaně - své vlasti, ale i tam toho o jeho hrdinství hodně slyšeli. Potom šel k lupičům, ale ani oni se s ním nezapletli. Když změnil jméno, přidal se k potulným zpěvákům a pouličním šaškům. Dostal prostor pro příběhy domýšlivosti, pýchy, sladkého vytržení. Skládat balady o dobrodružstvích není složité, je to řemeslo a dovedná beletrie se vznášela za zvuku loutny. Pomluva ale zůstala pomluvou, a v tom se zrodila podlost. Po staletích nevinný obraz cti, loajality a lásky zčernal. (pozn. a zde máme počátek masmédií)
Balady sebrané davem se udržely po staletí, protože černé drby bezduchý dav miluje. Nízká vědomí rádi slyší příběhy o těch, kteří jsou ještě níže, a bolí je poslouchat příběhy těch, kteří jsou duchovně čistší... Proto se zakořenily příběhy o zradě, vášních a špíně rozstříkané na vše posvátné. Každý otrok je potěšen, že pán není o nic lepší. A pokud je lepší, pak by se to mělo zhoršit, abyste ve srovnání s ním horší nevypadali.

Artuš a Guinevere to všechno nechali na Božím soudu, protože kv;li tomu nepřišli na tento svět. Lidi nezměníš a každého nepředěláš. Můžete pozvednout pouze svého vlastního ducha, druhým můžete pomoci, pokud si to sami zvolili. Artuš se rozhodl jít znovu na výpravu, ale starověká brána ho projít nenechala. Uvěřil davu a svou nedůvěrou téměř zabil lásku a oddanost své spřízněné duše. Jen okamžik ho dělil od strašného pádu, kdyby popravil svou ženu ve své nedůvěře. Zchladil tedy svou horlivost a začal se zabývat státními záležitostmi, a musel vést mnoho bitev. Nepřátelé obléhali zemi. Divocí Sasové trhali království na kousky a odtrhli pohraniční vesnice. Artuš dostal znamení, že poslání bohů nemůže být jediným cílem a že musí žít svůj život, jak se sluší na pozemské poměry. Mise bude pokračovat, pouze pokud se něco spojí shora a ve správný čas. Řešit pozemské potřeby je hlavním úkolem krále, neopouštět zemi kvůli misi, ať už je jakákoli.

Brána se zavřela. Bylo to znamení shora, že po porážce ducha musí být vše obnoveno pozemskými činy, aby se znovu stal hodným tohoto poslání. Uplynulo mnoho let a došlo k mnoha bitvám. Nepřátelé byli rozptýleni a stát se znovu stal silným. Král dokázal uklidnit pýchu a spravedlivé skutky postupně stačily k tomu, aby do zemí království přišel mír. Guinevere byla vždy věrná, jen balady pouličních klaunů jí pálily uši. Pak se rozhodla jít do kláštera. Ještě usilovněji chránila Kristovi spisy. Dohodli se tak s Artušem, protože znovu dostal znamení shora o dlouhém pochodu. Mohlo se při něm stát cokoli, a také s královnou v zámku. A tak Guinevere začala žít v klášteře, ne jako oběť, ale aby se dále nešířili zlé klepy. Artuš se vydal na svou poslední výpravu pozemskou cestou: nebezpečnou, dlouhou, plnou strádání a obtíží.

Brány se již neotevřely. Starověký Kern mi řekl, že je bude moci otevřít ještě jednou, ale pouze do jiného světa a navždy tam vezme celý Avalon a jeho chrám a Svatý háj. Viděl, že přicházejí poslední okamžiky světla a pak tma po mnoho staletí. Bylo však nutné odstranit ze světa starodávný zářící pohár Grálu, aby ďáblové temnoty, kteří přicházeli do tohoto světa, nemohli zničit Zemi až do konce. Nasta čas pro tuto misi. Všechno se stalo tak, jak mělo být. Bohové vždy vedli každého.

Artuš odešel na dlouhých sedm let a v obtížných bitvách rychle zestárl, ale cesty k cíli ho vytvrdila. Byl silnější než kámen. Našel křišťálovou číši v kořenech stromů, které viděly Krista. Getsemanská zahrada se změnila. Starobylé stromy byly téměř uschlé, propletené kořeny v zemi navždy. Mezi kameny vyčníval obrovský balvan. Když na tento kámen dopadl za úsvitu sluneční paprsek, Artuš všechno pochopil a poděkoval Světlu. Vykopal kámen a pod ním byla jednoduchá kamenná mísa, kterou držel Ježíš v rukou. Jen na okamžik zazářila nadpozemskou jiskrou, aby bylo jasné, že cílem byla ona. Opět se stala nenápadnou, takže ten, kdo nevěděl, nepochopil.

Znovu tvrdá cesta domů a znovu čas putování, než Artuš konečně vkročil na své domovské pobřeží. Cestou domů si uvědomil, že nepřátelé jsou všude, a že doupě nepřátel se usadilo v Římě. Odtud jako pavouk propletlo Evropu svou sítí, a odvážilo se nazvat božím vládcem Zemi. Jeho zvědové pronásledovali Artušovy rytíře všude. Potřebovali pohár, aby si podmanili celý svět a vytvořili hrozné činy - proniknout do mezisvětí na rozkaz temných mimozemšťanů.

Ve své rodné zemi se Artuš dozvěděl, že ten, komu nechal po celou dobu své kampaně vše, se zaprodal papežskému trůnu. Byl to synovec krále Artuše, Mordred. Byl sveden zlatem a mocí. Když se přišel poklonit mocnému vládci, dostal znamení krále a brzy se mu podařilo se korunovat. Veškerá síla byla nyní v jeho rukou a lidu kříže. Církev ovládla ostrovy. Mordred popravil druidské kněze a jen pár z nich přežilo a schovalo se za mlhu Avalonu. Podařilo se mi vyvolat opar, ale nezbyla mi žádná síla...

Artuš se také dozvěděl, že se tento darebák snaží dostat Guinevere ze zdí kláštera a oženit se s ní. Guinevere musela složit klášterní sliby, aby se tomuto incestu vyhnula. Artuš, vyčerpaný z výpravy, se dozvěděl, že rodový hrad nyní patří Mordredovi, který nadále pronásleduje druidy. Potkal jsem ho tady a dopřál mu oddechu po cestě. Jeho vztek se vařil a poté, co se trochu vzpamatoval, šel s hrstkou svých rytířů, kteří se vrátili z tažení, zaútočit na Camelot. Bitva byla strašná a síly nebyly vzrovnané. Bojovali dnem i nocí...

Guinevere tajně opustila klášter a vzala s sebou svitek se záznamy Ježíše. Odrazoval jsem ji od cesty do míst bitvy, ale rozhodla se vidět svého manžela nebo zemřít s ním. Ráno se jí tam podařilo dostat. Bitva v tu hodinu utichla, Mordred byl zabit, když Excalibur probodl jeho brnění. Artuš byl také zraněn. Nepřátelé byli zahnáni ze zdí. Artuš a Guinevere se setkali a svitky Ježíše a starodávný Grál ležely na stole, kde rytíři vedli radu.
Guinevere začala ošetřovat rány svého manžela, jak se naučila v klášteře. Brzy však přišly špatné zprávy. Držitel papežského trůnu nařídil svrhnout a zabít Artuše jako odplatu za smrt Mordreda, jako zákonného vládce těchto míst. Nezbyla již žádná síla... Celý svět se klaněl římskému vládci. Zbyla jen jedna cesta, o které se mnou mluvil rohatý Kern.

Vše bylo připraveno a mise dokončena. Mezi rytíři, kteří prošli dlouhou cestu, byl stále jeden, který byl sveden zvukem zlata nepřátel. Tajně se vplížil do svatyně s cílem zbavit Artuše života. Jakmile se však jeho ruka dotkla mísy, zablesklo světlo a mísa se rozdělila. Na stole zírala podivná díra, zářila. Zrádce zděšeně uprchl. Když jsme se dostali ke stolu, zůstal na něm jen kousek mísy. Tehdy jsem všechno pochopil. Velký kámen Chintamani, ze kterého byla tato miska vytesána za starých časů, se možná propálil branami v prostoru a čase, a kousek mísy odletěl do jiného času na jiném místě. Zjevně to shora bylo takto nutné. Tomuto znamení jsem rozuměl. Koneckonců, pokud nemůžeme odnést celou svatyni, tak alespoň její část nepřátelé nedostanou. Střep nebude schopen dát nepřátelům sílu. Aby mohl mít tuto moc, musí být grál celý.

Vzal jsem střep poháru a šli jsme drahocennou cestou do temnoty noci bez hvězd. Musel jsem opustit všechno: starobylý hrad a zemi. Nepřátelé byli všude a přišel jejich čas. Hrstce rytířů se zraněným vůdcem se podařilo odejít před úsvitem. Guinevere byla s námi, nesla svůj balíček s Ježíšovými dopisy a fragmentem poháru. Podařilo se bránu otevřít naposledy. Jakmile jsme prošli mlhou mezi prostory, brána se s úsvitem dalšího dne navždy zabouchla. Prostor mezisvětí se zabouchl a kameny Camelotu byly roztrhány nárazem živlů, takže obléhající nepřátelé si odnesli jen strach a hrůzu z neznámých jevů..

Odešli jsme a s námi Avalon zmizel z vašeho světa. Historie Artušových výprav za grálem se z vašeho světa vytratila a legendy zprostředkovávaly jen letmý pohled, ale byly plné špinavých lží, příjemných pro uši smilníka. Odešli jsme do tohoto světa, který s vámi může přijít do styku pouze branami. Čas jejich otevření ještě nenastal.

Na vzdálených ostrovech zasněženého severu jsme museli bránu ještě jednou otevřít. Viděli jsme odtud všechno a čekali, až se na mapě možností objeví druhá část Grálu. Pokud by si lidé zvolili jinou cestu vývoje své civilizace, mohli bychom si ten kousek jednoduše vzít do Mezisvěta poté, co by události prošly celým světem. Kdyby historie ukázala vše ve vašem světě, museli bychom se znovu vtělit. A tak se stalo. Historie neúprosně tekla směrem k grálu v mezisvětí a projevovala mír. A tak jsme viděli kousek grálu, který už znovu ležel v základech Jeruzaléma. Ale ne v zahradě, ležel ve starověkém chrámu, který stavěl Šalomoun. A tam jsme viděli ještě jeden poklad. Další svitky, které Artuš našel v jeskyni v Anatolii. Část svitků, které napsal Ježíš, zůstala v chrámu a Marie, matka Ježíše, část odnesla s sebou po jeho ukřižování.

Proto kus starověkého Grálu přišel na toto místo! Teď jsme věděli, že se musíme vrátit do toho pozemského světa, abychom získali fragment poháru a záznamy, které tam zůstaly. Znovu jsme se museli narodit a znovu se stát rytíři. Byl jsem tam znovu, ale už jako rytíř, protože tato mise byla více moje, i když nejen to. Templáři byli tedy upáleni na hranici, ale podařilo se nám zachránit kousek grálu a Ježíšův rukopis. A i když jsem to tehdy nemohl udělat sám, bylo to tak, jak to bylo ve vůli vyšších mocností.

Zdroj: https://shambavedi.blogspot.com/2021/03/blog-post_26.html

Zpět