8931
Nová světová geopolitika a EU Ernesto Milá
[ Ezoterika ] 2025-03-03
Historie se odvíjí před našima očima
Ernesto Milá 03 března 2025
V roce 1989 publicisté oznámili konec studené války.
Což vyvracím tím, že místo aby NATO zrušili - zrušení vynucené nedostatkem nepřítele vzhledem k rozpadu aliančního systému SSSR, nejenže se posílili, ale zahájili neúprosný "pochod na Východ", čímž nedodrželi slib George Bushe daný Michailu Gorbačovovi na Maltě v prosinci 1989. Rusko mělo v té době vážné problémy, které se ještě prohloubily v letech 1991-1999, kdy se země dostala do rukou alkoholika Borise Jelcina. Od roku 2000 se však Rusko začalo napravovat a do roku 2013 bylo schopno "pochod NATO na Východ" zastavit. Pak přišel ukrajinský konflikt, 16 balíčků sankcí proti Rusku a nakonec změna mezinárodní politiky, která přišla s druhým nástupem Trumpa k moci. Nyní je historická změna radikální a jediní, kdo si ji neuvědomili, jsou ty země, které se domnívají, že se čas zastavil před rokem 1939, a věří, že na světové scéně mají stále váhu: Francie a Spojené království.
Stojí za to se podívat na geopolitické změny, které se v současné době odehrávají a které budou poznamenávat zbytek století.
1945 - POSLEDNÍ HODINY EVROPY
Adriano Romualdi napsal knihu s tímto názvem. Naráží na hodiny, které předcházely německé kapitulaci po pádu Berlína do rukou Rudé armády. Romualdi správně tvrdil, že výsledkem druhé světové války - chtěné svatou aliancí, americkým kapitalismem, židovsko-anglo-saským finančnictvím a "válečnou stranou" vedenou tandemem Roosevelt-Churchill, na to nezapomínejme - byla "porážka Evropy". Od té chvíle SSSR a USA, přeměněné na protichůdné supervelmoci, dominovaly kouskům Evropy. Angličtí a francouzští vládci odmítali uvěřit, že jejich země jsou na straně poražených a že vítězství bylo sovětsko-americké, zatímco Evropa byla zdevastovaným kontinentem. Kromě toho měli křeslo v Radě bezpečnosti nově vytvořené OSN, a proto patřili mezi vůdce Nového světového řádu, který se vynořil z Jalty v roce 1945.
Tak to nebylo, ve skutečnosti to bylo právě naopak. Ani Angličané, ani Francouzi si v roce 1939 nemohli udržet své kolonie, které již předváděly vysoce rozvinutá hnutí za nezávislost. Oswald Spengler měl pravdu, když v Hodině rozhodnutí poznamenal, že použití koloniálních sil oběma zeměmi v první světové válce ukázalo domorodcům, že "bílí" nejsou nezranitelní a stejným způsobem, jakým bojovali proti centrálním impériím, mohou bojovat i proti anglickým a francouzským kolonialistům. Nemýlili se. Ačkoliv neexistovala žádná OSN ani její "dekolonizační výbor", bylo více než zřejmé, že koloniální říše jsou v otevřeném rozkladu, který se zrychlil s výsledkem druhé světové války.
PROJEKT EVROPSKÉHO OBRANNÉHO SPOLEČENSTVÍ
Ve skutečnosti, deset let po skončení konfliktu Francie a Anglie ztratily podstatu svého impéria. Anglo-francouzská intervence v Suezu v roce 1956 byla USA přerušena: Evropa se již nikdy nepokusila jednat v mezinárodní politice samostatně. Evropané ještě nevyvodili závěry ze zmařeného projektu Evropského obranného společenství (EDC) spojeného se šesti zeměmi, které podepsaly pakt Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), což byl první krok v dlouhém budování toho, co je nyní EU. Francie se v té době pustila do války v Indočíně (1946-1954) a cítila porážku Diem-Bien-Phu poté, co prezident Eisenhower odmítl podpořit Francii bombardéry B-29 Superfortress. V srpnu 1954 se projekt EDS zhroutil, když Francouzské shromáždění odmítlo podpořit zakládající smlouvu, která měla jít ruku v ruce se vznikem ESUO a pokusy o evropské sjednocení. Koncept CED implikoval "německé přezbrojení", což francouzská vláda odmítla. A přesto byl projekt EDC mimořádně konzistentní s myšlenkou "evropského sjednocení": evropská armáda by tak nahradila národní armády a "národní vojáci" by existovali pouze pod velením evropského ministra obrany. To by mělo uspokojit francouzský nacionalismus: Německo by nebylo znovu vyzbrojeno přímo, ale byly by mu dodány zbraně, které by byly použity pouze pod evropským dohledem... Bylo to nejblíže k vytvoření jednotné evropské armády. Teprve po Suezu Francie a Velká Británie pochopily, že navzdory "vznešenosti" a filozofii "Společenství národů", navzdory svým křeslům v Radě bezpečnosti OSN, jsou na mezinárodní scéně irelevantní. To byla doba duopolu USA-SSSR...
EU: PACIFISMUS, ANTIMILITARISMUS, SLABOST
V roce 1968, kdy to všechno začínalo být historií, došlo k rozmachu antimilitarismu a pacifismu: nikdo nechtěl válku a ve skutečnosti se ani nechtěl bránit. Armády se navíc po alžírské válce staly poslušnými státními úředníky podléhajícími národním ústavám, které je vylučovaly z jakéhokoli politického rozhodování. Výsledkem bylo, že když padla Berlínská zeď, Evropa dýchala: už nebude potřeba velkých obranných rozpočtů, velkých zbrojních investic nebo dokonce ministrů obrany, kteří se v tomto sektoru vyznají... Všichni jsme doufali, že poté, co NATO zůstalo bez "nepřítele" (s rozpadem SSSR), upadne do letargie. Ale stal se opak...: sjednocení Německa, rozpad a změna systému SSSR, zánik Varšavské smlouvy a RVHP, rozpad Jugoslávie, ... byly to velké historické události konce 80. a začátku 90. let a bylo to v tomto kontextu, kdy USA doslova oklamaly Gorbačova nesplněným slibem, že přijme sjednocení Německa výměnou za to, že NATO nepostoupí "ani o píď" na východ. Pak válka v Kuvajtu a její rychlé rozuzlení vedlo prezidenta George Bushe k vyhlášení "nového světového řádu", ve kterém byly USA "jedinou hegemonickou mocností". Nikdo se proti tomu nepostavil: Čína se soustředila na své probuzení, Rusko mělo dost vnitřních problémů a Evropa trávila nečinné hodiny diskusemi o nerozlučných předpisech a vytvářením byrokracie, která postupně nahradila původní "technokracii". EU, vytvořená Maastrichtskou smlouvou 1. listopadu 1993, není v praxi ani "federálním superstátem", ani "Unií", dokonce ani aliancí: je to "de facto unie" 27 členů, kteří se zřekli ústavy a jednoduchých pravidel soužití pro větší slávu své parazitické byrokracie... Od počátku své cesty byla EU konfigurována jako "evropská noha globalizace". Ve světě bez SSSR EU nepřisuzovala žádnou zvláštní roli obraně, která zůstala svěřena NATO, tedy Pentagonu.
MATKA VŠECH KONFLIKTŮ - POMÝLENÁ GEOPOLITIKA
A pak se spustil problém:
(Američtí) stratégové NATO byli stále posedlí klasickou geopolitikou a domnívali se, že "velkým nepřítelem" "Západu" je SSSR, které se stalo Ruskem. Proti vší logice, proti všem podepsaným dohodám, navzdory všem důkazům, dospěli k závěru, že "Rusko je vinno", a proto bylo nutné rozšířit "obranu Západu" a začlenit do ní stále více členů, a to navzdory skutečnosti, že někteří z nich měli jen symbolické armády a v jiných byla integrace tak rychlá, že jejich občané ani nedostali příležitost vyjádřit svůj názor.
NATO je "aliance", v níž jsou všichni její členové společně zodpovědní za iniciativy podniknuté pouze jedním z niQ: Pentagonem, tedy americkým vojensko-průmyslovým komplexem. Zadlužit evropskou obranu neevropské skupině zastupující "staré peníze" znamenalo nechat svůj osud v rukou druhých a zříci se zahraniční politiky zaměřené na obranu zájmů starého kontinentu. To je to, co evropské vlády na pravici i na levici dělaly od 90. let... Brzezinští, Kissingerové, "klasičtí" geopolitici nedokázali vidět, že postkomunistické Rusko neaspirovalo na "expanzi" (má dostatek území na Sibiři), ale pouze na svou BEZPEČNOST. Americké administrativy nechápaly, že ponižování, které Rusko utrpělo během perestrojky a Jelcinovy vlády, poznamenalo následující generace ohněm, což mělo praktické důsledky ztělesněné v postavě Vladimira Putina. V roce 2013, kdy organizovali "Euromajdan" ("oranžovou revoluci"), si neuvědomili, že nestojí před Ruskem, kde bude vládnout alkoholik, ale zemí, která se sama vybudovala a nehodlá tolerovat žádné další urážky.
ZELENSKY, JEHO ŽIDOVSKÁ KLIKA A GEORGE SOROS
Rok po "Euromajdanu" (skutečný státní převrat organizovaný CIA a Sorosovou nadací) se Doněcké a Luhanské republiky odtrhly od Ukrajiny a požádaly o členství v Ruské federaci, zatímco Krym se stal republikou a při vyhlášeném referendu 16. března 2014 85% populace schválilo své připojení k Ruské federaci. Od té chvíle ukrajinská vláda vysílala do těchto republik nepravidelné ozbrojené skupiny, které pronásledovaly proruské civilní obyvatelstvo a způsobily 14 000 až 20 000 obětí. Pokusy o integraci Ukrajiny do NATO jsou staré: v září 1992 otevřela velvyslanectví v Bruselu, odkud pokračovaly kontakty mezi Ukrajinou a NATO. 29. prosince 2014 Petro Porošenko, tehdejší ukrajinský prezident, slíbil, že uspořádá referendum o členství v NATO. Pak přišel Volodymyr Zelenskyj... Zelenskyj byl zvolen prezidentem Ukrajiny 21. dubna 2019. Jedním z jeho prvních vládních aktů byla žádost o začlenění jeho země do NATO a EU...
Zelenskyj, nováček v politice, je židovského původu a byl podporován Igorem Kolomojským, stejně židovským oligarchou... Aniž bychom chtěli rozdmýchávat myšlenku "židovského spiknutí", pravdou je, že do tohoto dramatického příběhu vstupuje od začátku třetí Žid, George Soros: byl jedním z prvních podporovatelů politických změn na Ukrajině po její nezávislosti na Sovětském svazu v roce 1991. Soros, prostřednictvím své nadace Open Society Foundation, nasměroval miliony dolarů na podporu "Euromajdanu" a spolupracoval se CIA, National Endowment for Democracy (NED) a USAID na vytvoření protiruských skupin. Soros a americké ministerstvo zahraničí spolu s tehdejším viceprezidentem Joem Bidenem byli nápomocni při instalaci Zelenského k moci. Jak Kolomojskij, tak Soros údajně financovali polovojenské aktivity neonacistické krajní pravice na Ukrajině.
Židé podporující neonacisty...?
Putinova propaganda hodně trvala na tom, že ukrajinský režim je podporován místními neonacisty... Věc je mnohem lépe pochopena, když vezmeme v úvahu, že prapor Azov byl vždy posílán na frontové linie, kde se vyčerpával a utrpěl obrovské ztráty... Dalo se očekávat něco jiného, než že Židé posílali neonacisty na smrt? V každém případě je tajná dohoda mezi Sorosem a Zelenským tak extrémní, že i na Instagramu se vtipkovalo - pohrávalo si s fyzickou podobností - že ten druhý je synem prvního nebo dokonce klonem...
RUSKÉ STRATEGICKÉ CÍLE V UKRAJINSKÉM KONFLIKTU
Problém v březnu 2025 je vážný:
po téměř čtyřiceti měsících bojů a v západních médiích (díky dotacím USAID) oznamujících řadách nepřetržitých ukrajinských vítězství a ofenziv, jsou vojenské vyhlídky pro Zelenského naprosto bezútěšné. od prvních měsíců bojů Rusové ukázali, že pro ně to byla válka s velmi jasnými strategickými cíli: zpečetit začlenění východní Ukrajiny do Matičky Rusi. Zabránit vstupu Ukrajiny do NATO a EU. Zavést neutralitu Ukrajiny (podobnou neutralitě Rakouska během studené války). Hájit práva ruských menšin na západní Ukrajině. Vymazat Zelenského a jeho kliku židovských oligarchů od moci. No, první cíle jsou prakticky pokryty, zatímco zbytek (neutralita, ruské menšiny, likvidace oligarchie) bude vyřešen v "mírových jednáních". Mezi kým...? Mezi USA a Ruskem, samozřejmě...! A to nás přivádí k velké geopolitické změně, která se odehrává před našima očima a před kterou nevarují ani evropské zpravodajské služby, ani ministerstva zahraničí, ani "pan SZBP" EU. Tato část analýzy nás potvrdí v tom, že pro bývalé kolonialistické státy, Francii a Velkou Británii, čas neuplynul a střet s realitou, který začal koncem první světové války a skončil porážkou Suezu a dekolonizací, ještě nenastal. Macron a Starmer věří, že když obejmou Zelenského (velkého ztroskotance, který žebrá o objetí, zatímco přikládá pod kotel...) a sedí v Radě bezpečnosti OSN, jsou stále "velmocemi". Nejsou, a ani znovu nebudou. Nová geopolitika je vyřadila...! Je to cena za to, že strávili něco málo přes století životem na fantaziích, vzpomínkách na minulost a koloniální říše...
Zdroj:
https://www.bibliotecapleyades.net/sociopolitica3/globalization_eu545.htm
Zpět
