Zprávy

8685 Zrušení amerického občanství Ryan McMaken [ Ezoterika ] 2025-02-15
S výjimkou malého počtu diplomatických pasů neexistuje nic takového jako pas EU. Být občanem Evropské unie v praxi znamená být občanem jednoho z členských států EU. Jsou to samotné členské státy EU, které v konečném důsledku určují, kdo je občanem EU. Jak napsal The Economist: "Rozhodování o tom, kdo je a kdo není občanem, je žárlivě střeženým právem členských států EU."

Ti nejzuřivější eurofilové - ti, kteří chtějí centralizovat politickou moc pod stát EU v Bruselu - by byli více než šťastní, kdyby občanství na úrovni členských států úplně zrušili. Mezi mnoha Evropany však přetrvává neochota předat naturalizační pravomoci evropské vládnoucí elitě. Existuje dobrý důvod k opatrnosti. Centralizace moci udělovat občanství je už dlouho důležitá pro budování státu, pro konsolidaci politické moci a pro vymazání loajality k jakékoli politické instituci s výjimkou centrálního státu.

Tato centralizace autority nad naturalizací pomohla rozšířit státní nátlak prostřednictvím sociálních i politických dopadů. Pokud by se například členské státy EU vzdaly kontroly členského státu nad občanstvím, být "občanem Evropy" by se brzy stalo v každodenním životě mnohem důležitějším než být občanem například Itálie, nebo Dánska. Přesun naturalizačních pravomocí do Bruselu by značně urychlil eurofilní program vytvoření evropského megastátu, v jehož rámci by se místa jako Itálie, Polsko, nebo Rakousko stala pouhými administrativními jednotkami. To znamená, že Evropa by se stala podobnou Spojeným státům, kde je moc členských států nad občanstvím pouze nominální. V USA má občanství v rámci kteréhokoli konkrétního členského státu velmi malou psychologickou, nebo politickou váhu. V moderní době je jediným pasem, který má každý Američan u sebe, pas vydaný výhradně americkou vládou.

To vše je jen další způsob, jak říci, že Američané hloupě centralizovali své občanství pod centrální stát, zatímco Evropané byli až dosud dost moudří na to, aby se tomu bránili. Díky této kapitulaci před federální mocí musí nyní členské státy USA přijímat příkazy od centrálního státu ve všech záležitostech imigrace, naturalizace a občanství. Pokud se federální vláda rozhodne naturalizovat milion násilných cizinců, všechny členské státy je de facto naturalizovaly také. Žádný nesouhlas z jakéhokoli státu, nebo regionu nebude tolerován. Až Američané konečně začnou brát otěží federální moci vážně - a my to teď zjevně nemyslíme vážně -, měli bychom hledat způsoby, jak zrušit americké občanství a vrátit pravomoci k naturalizaci zpět členským státům.

Počátky Spojených států
Když se americké kolonie vynořily z války za odtržení od britského státu, původní americká ústava, takzvané Články Konfederace, neobsahovala žádnou definici amerického občanství a ústava nezmocňovala vládu USA k jeho definování. Naturalizaci a občanství měly na starosti samotné členské státy USA. To se podstatně nezměnilo ani po ratifikaci nové ústavy o několik let později. Wang Xi ve své historii amerického občanství shrnuje situaci takto:
Použití slova "občan"/"občané" v ústavě naznačovalo, že občanství bylo primárně definováno státní ústavou, nebo vládami. Ani Články Konfederace, ani Ústava neposkytovaly definici národního občanství.

V mnoha ohledech byly USA původně tím, čím je dnes EU: souborem států s volným obchodem a volným pohybem mezi nimi. Občanství a naturalizace byly regulovány samotnými státy, přesto se předpokládalo, že mezi státy bude volný pohyb občanů kteréhokoli členského státu. To byl konec konců z velké části smyslem nové konfederace: volný obchod a volný pohyb - s dodatečnou výhodou vzájemné vojenské obrany.

Navíc, protože autoři nové ústavy byli z velké části liberálové laissez-faire, předpokládalo se také, že vlastnická práva nejsou podmíněna občanstvím. Xi pokračuje: Slovo "občan", nebo "občané" nebylo v Listině práv vůbec použito... Listina práv použila "lidi" pětkrát a "osobu"/"osoby" čtyřikrát. Důsledek je jasný: základní práva, která zde měla být chráněna, nebyla práva, která měla být zaručena občanům, ale práva, která patřila lidem před vytvořením občanství. Tato práva byla mimo dosah (federální) vlády. Jinak řečeno, vlastnická práva chráněná Listinou práv se vztahují na každého, a proto vlastnická práva mohou být vykonávána kterýmkoli "obyvatelem" Spojených států bez ohledu na status naturalizace. To mělo vždy důležité důsledky pro cizí státní příslušníky žijící ve Spojených státech, ale existují zde důsledky i pro volný pohyb občanů států USA. Autoři Listiny práv a svobod si jasně představovali, že cestovatel z New Jersey do Pensylvánie nemusí žádat o občanství v novém státě, aby mohl na novém místě uplatnit svá přirozená vlastnická práva. Takže původní schéma pro občanství a práva bylo totA: vlastnická práva existují všude a pro každého. Na druhou stranu, pokud jde o zákonná "práva", jako je volební právo, nebo jiné formy politické participace, bylo na státech, aby určily zákony upravující naturalizaci a občanství.

Konec státní kontroly občanství
Ústřední role členských států při určování občanství se však brzy začala vytrácet. Díky expanzi na západ a připojení nových nestátních území ke Spojeným státům se USA ocitly s mnoha tisíci "americkými občany", kteří nebyli občany žádného státu. Vazba mezi státním občanstvím a občanstvím USA byla proto přerušena.

Centralizace občanských pravomocí byla dále usnadněna skutečností, že americká ústava zaručila americké vládě monopol na zahraniční záležitosti. I tehdy byly doklady o občanství někdy vydávány státními a místními vládami. Teprve v roce 1856 schválil Kongres legislativu, která dala americkému ministerstvu zahraničí monopol na vydávání pasů.

Tato monopolizace občanství však byla vždy zcela zbytečná pro zajištění ekonomických výhod volného pohybu a volné práce mezi občany členských států. Pro důkaz o tom se stačí podívat do samotné EU. Ačkoli si každý členský stát EU zachovává své vlastní naturalizační pravomoci, občané členských států EU mohou volně cestovat a získat zaměstnání v kterémkoli jiném členském státě EU. Kromě toho má každý občan členského státu v schengenském prostoru možnost volného cestování bez hraničních kontrol. Opravdu máme věřit, že dohoda mezi státy USA ve stylu schengenského prostoru je příliš tvrdým oříškem? Federální zákony o občanství shora dolů neposkytují nic, co by nemohlo být získáno prostřednictvím mezistátních dohod.

Zachováním naturalizace na úrovni členských států mohou navíc obyvatelé využít decentralizace v naturalizačních zákonech, zatímco členské státy jsou zároveň schopny lépe zachovat svou vlastní politickou kulturu, instituce a sebeurčení.

Pokud jde o decentralizaci, je důležité si uvědomit, že dokud má vláda USA pravomoc udělovat občanství, má také pravomoc ho odmítat. Ministerstvo zahraničí má pravomoc vydávat pasy, ale má také pravomoc odepřít vám cestovní pas a tím legálně odepřít vaše právo cestovat.

Situace je mnohem flexibilnější, pokud je naturalizace decentralizována na státy. V takovém případě, pokud je člověku odepřena naturalizace v jednom státě, má dotyčná osoba potenciálně možnosti ve čtyřiceti devíti dalších státech. Kontrola naturalizace na státní úrovni řeší i další problém: svoboda pohybu mezi všemi členskými státy je sice jednoznačně dobrá věc, ale už méně jasné je, že je dobré, aby se každý, kdo se přestěhuje, okamžitě zapojil do plného politického života komunity ve svých nových lokalitách. To je v současné době předmětem debaty v EU, kde se mnozí ptají, zda by občané jednoho členského státu EU měli mít možnost volit v jakémkoli členském státě, ve kterém zrovna žijí.

Jak říká jeden centralizující eurofilní aktivista: "Získání pasu země by nemělo ... být nezbytným předpokladem pro hlasování ve vnitrostátních volbách, pokud je již občanem EU v Unii." To je to, co si přejí mnozí zastánci silnějšího státu EU. Chtějí zajistit, aby se francouzský občan mohl přestěhovat do Maďarska a druhý den pak začít volit v maďarských národních volbách. Něco takového je už dlouho klíčovým krokem k budování větších, mocnějších a centralizovanějších států. Stejně jako v případě starých budovatelů států, kteří chtěli jednotné občanství na každém centimetru území každého státu, by to značně přispělo k eliminaci politické rozmanitosti uvnitř EU a v konečném důsledku by to pomohlo vytvořit jednotný stát EU.

Mandáty k občanství shora dolů také snižují schopnost komunity politicky se izolovat od pytláků a zahraničních politických aktivistů. To se již stalo ve Spojených státech, kde je každý členský stát nucen udělit automatické volební právo každému obyvateli, který tudy prochází. V USA koneckonců mandáty k občanství shora dolů umožňují obyvateli řekněme Kalifornie přestěhovat se na Floridu a volit do 29 dnů.1 Pokud jde o hlasování, je právně irelevantní, zda tato osoba žila a platila daně v komunitě po dobu 20 let, nebo zda se objevila teprve minulý měsíc a přestěhovala se do veřejného bydlení, zatímco volně utrácela státní fondy Medicaid.

Někdo by si mohl stěžovat, že to nějakým způsobem upírá "občanská práva" nově příchozím, kteří by si samozřejmě ponechali občanství ve svém členském státě původu. Na to říkám "koho to zajímá?" Koho zajímá, že se Kaliforňané nemohou ukázat v mém domovském státě a okamžitě zde začít volit, aniž by kdy šli s kůží na trh naše místní komunita? Koho zajímá, že zločinci bez domova, kterým stát New York udělil občanství, nemohou automaticky volit ve volbách ve všech ostatních státech? To není o nic víc popření občanských práv, než je zákaz německým občanům volit členy italského parlamentu.

Jistě, není nic nového na myšlence, že by se obyvatel měl angažovat v komunitě, v níž se chce politicky angažovat. To je rozumná představa, kterou dlouho obhajovali dokonce i libertariáni laissez-faire.

Zdroj: https://eraoflight.com/2025/02/15/abolish-us-citizenship/

Zpět