7845 Být pozorovatelem, vybrat si sebe, lásku a štěstí Dariy Kraft

[ Ezoterika ] 2024-11-07

Když se obrátíte na pozorovatele, začnete si všímat, že lidé se začali vzdávat lásky a štěstí a věří, že to neexistuje. Rodiny a vztahy jsou ve větší míře založeny na tom, že "takhle se má žít", "kvůli dětem", "všichni tak žijí", "rodina by měla být plnohodnotná", "žil jsem, nebo žil bez táty, děti by měly mít tátu" a můžeme pokračovat ve výčtu rámce, kterým se lidé řídí a žijí podle šablon. Byl jsem pozorovatelem druhé strany, kde se člověk rozhodl jít za rámec. Rozhodl se být šťastný a žít v lásce a dát si příležitost vybudovat si nový život. Ten člověk je z blízkého okolí a jsem hrdý na to, že dal příležitost sobě a osobě, se kterou vztah ukončil. Ukončil to přesně tam, kde už vše skončilo, nedržel se šablony - takhle byste měli žít. Obrátil se na spravedlnost a ukázal ji další osobě. Člověk si vybral lásku, tedy vztah, ve kterém byla skutečně láska. Dal příležitost nejen sobě, ale i ostatním, přestal slepovat to, co už přežilo svou užitečnost.

Pokud se něco, co neexistuje, začne hroutit, pak se to dříve, nebo později zhroutí. A začala ta nejkrásnější fáze. Objevili se specialisté, kteří vědí, jak žít, a že je nutné držet "rodinu" v uvozovkách, protože tak žijí všichni. Jakápak láska, ta vůbec neexistuje, zvláště pro ty, kteří jednou trpěli a rozhodli se, že neexistuje. Hlavní je udržet rodinu pohromadě kvůli dětem. Uchováváme si to, co vidíme, a ne to, co vidí dítě, že máma s tátou jsou pořád nespokojení, že po sobě neustále něco požadují, že někdo neustále nadává, nebo že táta je pořád pryč z domova, někam mizí, není žádná podpora a péče. Kde platí zásada, že někdo někomu dluží. Co si dítě z takové rodiny odnese? Je to přesně totéž, co se v naší generaci vrací, že je nutné zachovat to, co již neexistuje, a žít kvůli dětem. A pak jsme překvapeni: co je to za špatný svět? Jak se může stát dobrým, když ho neuděláme dobrým sami. Kdykoli slyším, že se někdo rozchází, zeptám se, jestli se milují, nebo jestli je to jen zvyk. Po nějaké době člověk odpoví: ne, není žádná láska, ale je tu zvyk.

Zvyk je horší než láska, ale je to těžké, když se rozejdete trvá to, než se přes to přenesete. Pokud se ale něčím se zaměstnáš, zabere pochopení jen málo času. Je to způsob, jak žít? Vždycky si kladu otázku, kdo to má zapotřebí, nebo je alespoň někde poblíž. Pokud se nudíte, že jste sami, najdete si člověka, hlavně aby byl nablízku, a držíte ho. Je to dobré uspořádání. Rozhodujete o štěstí člověka a nutíte mu to, co nepotřebuje. Proč se vzdáváme lásky a štěstí, držíme něco tam, kde není opora, kde není teplo, žijeme tam, kde někdo někomu něco dluží. Tady chceme laskavý a světlý svět, a co nakonec? Jsme s těmi, s nimiž už nemůžeme být, ale pilně tam vaříme. Nic z vás nevyjde a nebudete šťastní, nikdo vám nebude věřit a podporovat vás, když na sebe vezmete břemeno, že musíte pro někoho žít. Děti všechno dokonale prožívají a vy si myslíte, že nechápou. Chceme, aby děti byly šťastné, ale jsme my sami šťastní? Kde je příklad? Kdo řekl, že když muž opustil rodinu, nemůže být skvělým otcem, i když je to na dálku? Pokud chce být dobrým otcem, nic mu v tom nebrání. Nejdůležitější je, aby oba rodiče byli šťastní. Tím dají dítěti více štěstí.

Sami si stanovujeme hranice a limity, kterými se ochuzujeme. Nikdo za to nemůže: pokud se zhroutí, tak se zhroutí a vy s tím nemůžete nic dělat. Dříve nebo později se to zhroutí natolik, že se budete muset utápět ve vší té negativitě. Když se rozhodnete být šťastní, nebudete pro nikoho dobří, protože jste mimo rámec. Vždycky tě bude někdo odsuzovat, ale věř mi, že nejsi pro každého, a tví lidé přijdou a budou si tě vážit a respektovat tě. Svět se nezhroutí, když se vzdáte toho, co ještě neexistuje, a přestanete zachovávat to, co již neexistuje. Uděláte však šťastnými sebe i druhého člověka, protože máte plné právo být šťastní. Nemusíte žít kvůli někomu, tím ho šťastným neuděláte. Láska existuje, jen se jí bojíme a uzavíráme se do sebe a myslíme si, že si ji nezasloužíme. Zpravidla se sami zaženeme do úzkých a dříve nebo později přijde případ, kdy vás to začne vytlačovat ven. Ano, je těžké opustit komfortní zónu, protože jsme zvyklí vařit z vody a předstírat, že je nám dobře, ale uvnitř jsme rozervaní. Stává se, že je kolem vás nějaký člověk ale v podstatě jste osamělí. Není to váš člověk, přestaňte na sebe upínat, že s ním musíte být.

Pokud je vztah přežilí, tak dříve, nebo později praskne, dříve, nebo později vás ze vztahu vykopnou, nejprve mírně, pak středně tvrdě, ale finále je vždy těžké. Jako táhnout srdce po asfaltu. Přestaňte mučit sebe a osobu vedle vás. Všechno se děje - překračujte limity, rozšiřujte se. Budeme souzeni. Kdo si zvolí sám sebe, přestane splňovat měřítka, a je vždy souzen, a kdo tak nemůže učinit, taky. My sami se dusíme a chodíme v kruhu, myslíme si: není dáno být dobrý. A co se děje ve vašich myšlenkách? Změní se on/ona? Nikdo se nezmění, kdyby to mělo být, stalo by se to okamžitě. Člověk se změní a nikdo ho nebude nutit. Pokud je zamilovaný, pak lidé rostou sami a nepřekáží si navzájem, ale podporují se, radují a věří v to, ale neomezují druhého. Pokud jste uvnitř roztrháni na kusy a zmáčknuti, věřte, všechno má svůj čas. Hranice si vytyčujete sami. Nikdo z vás nebude mít radost, pokud nebudete šťastní. Udržujeme to, co nemáme, a vzdáváme se toho, co nás dělá šťastnými. Je na vás, abyste se rozhodli, ale čím více chcete být šťastní, tím širší je hranice. Nemučte sebe a osobu vedle vás, nechte ji jít, každý z vás si zaslouží štěstí. Vždy se najde někdo, kdo vás přijme takové, jací jste, a bude vás milovat a dělat šťastnými, věřit ve vás, dá vám něco cenného - možnost najít sebe sama a být šťastný.

Pokud chcete ve světě dobro, pak buďte tvůrcem a začněte sami, vzdejte se standardů. Rozšiřte své hranice, jste hodni lásky a štěstí!! Svět se dá změnit, ale nejprve musíte začít sami.

Zdroj: https://absolutera.ru/article17281
Zpět