7447 Jak rozbít západní iluzi demokracie Finn Andreen

[ Ezoterika ] 2024-09-16

V těchto politicky bouřlivých časech se "iluze demokracie celosvětově vytrácí", jak nedávno napsal jeden učenec. Na Západě sílí pocit, že "demokracie" nefunguje dobře, ale tato skutečnost ještě není plně a jasně uznána. Michel Maffesoli, čestný profesor pařížské Sorbonny, již několik let říká, že "se projevuje konec demokratického ideálu". Náznaky toho lze vidět v problematických volbách, které se konaly v jeho rodné Francii a dalších západních zemích.
"Ideál" či "iluze" demokracie pramení z rozšířených mylných představ o tomto politickém systému, navzdory jasným pochybnostem nejvýznačnějších politických myslitelů minulosti.

Nejdůležitější mylné představy o demokracii jsou, že volení zástupci jsou obecně loajální a nezaujatí a že voliči jsou obecně informovaní a racionální, pokud jde o politiku. David Hume ve svých slavných Esejích (1777) napsal, že demokracie nemůže být "zastupitelská", protože všechny společnosti jsou "řízeny hrstkou vyvolených". Sociolog Robert Michels pak ve své průkopnické práci o politických stranách (1911) definoval to, co nazval "železný zákon oligarchie", když metodicky ukázal, že všechny zralé organizace bez výjimky se stávají oligarchickými (tj. ovládanými menšinami).

V raných demokratických hnutích 19. století nebyla zastupitelská demokracie obecně vnímána jako skutečně demokratická; Athénský model byl ideálem. Jak poznamenal Robert Michels, koncept politické reprezentace získal legitimitu teprve tehdy, když se staly zjevnými praktické nemožnosti přímé demokracie ve velkém měřítku. Postupem času se tento koncept stal synonymem pro "demokracii". Montesquieu se v knize Duch zákonů (1739) domníval, že hlavním ospravedlněním zastupitelského systému není jen to, že průměrný člověk nemá čas, nebo zájem zapojit se do politického života, ale že k tomu není ani kompetentní. Tocqueville v knize Demokracie v Americe (1835) varoval, že jednou z potenciálních hrozeb pro demokracii je to, že lidé mohou být natolik pohlceni honbou za ekonomickými příležitostmi, že ztratí zájem o politiku.

Většina nemá ani zájem,ani motivaci se hlouběji angažovat v politice. Voliči implicitně chápou, že jejich hlas je jen malou kapkou v oceánu hlasovacích lístků a sám o sobě nebude mít žádný vliv na výsledek voleb. Někteří také tvrdí, že voliči nejen postrádají zájem a motivaci, ale také čas a schopnost racionálně přemýšlet o politice, jak shrnul politický teoretik James Burnham ve svém zásadním díle The Machiavellians (1943):
Neschopnost mas vědecky fungovat v politice spočívá v první řadě na následujících faktorech: obrovská velikost masové skupiny, která ji činí příliš těžkopádnou pro použití vědeckých technik; neznalost metod správy a vlády na straně mas; nutnost mas vynaložit většinu svých sil na holé živobytí. což ponechává málo energie, nebo času na získávání dalších znalostí o politice, nebo na provádění praktických politických úkolů; U většiny lidí chybí dostatečný stupeň psychologických kvalit - ctižádosti, bezohlednosti a tak dále - které jsou předpokladem pro aktivní politický život.

Ačkoliv jsou tyto poznatky o politické reprezentaci známy již dlouho, byly potlačovány, aby se udržela iluze vlády většiny."Demokracie" má v západním hodnotovém systému tak pozitivní konotaci, že je pro většinu lidí pochopitelně obtížné přijmout, že "nevládnou" v žádném smysluplném smyslu. Tato skutečnost je o to těžší pochopit, že některé politiky vládnoucí menšiny do určité míry zohledňují, a dokonce musí, brát v úvahu většinové veřejné mínění. Pokud by na ně byl vyvíjen nátlak, většina lidí by nicméně připustila, že ačkoli si zvolili "zástupce", ve skutečnosti nemají žádné skutečné slovo v několika oblastech (např. zahraniční, monetární a obchodní politice), přestože tyto oblasti mají velký vliv na jejich životy.

Inherentní nestabilita všech politických systémů
I když se iluze demokracie na Západě pomalu vytrácí, není to ani tak kvůli uvědomění si výše uvedených pravd. Spíše je to proto, že zastupitelská demokracie, stejně jako všechny politické systémy, je ze své podstaty nestabilní. Již dlouho je známo, že podmínky se neustále mění, abychom parafrázovali Hérakleita, ale není široce chápáno, že politické systémy jsou pro tuto základní realitu nevhodné. Ačkoliv se někdy může zdát, že demokraciefunguje dobře, nikdy nekončící ekonomické, sociální, demografické a technické změny ve společnosti způsobují, že tyto dojmy nemají dlouhého trvání.

Bez ohledu na politický systém je rovnováha moci mezi státem a společností a mezi vládnoucí menšinou a ovládanou většinou neustále narušována těmito měnícími se podmínkami. Zdánlivě neúprosný nárůst státního intervencionismu má negativní dopad na tvorbu bohatství a soukromé vlastnictví, vynucuje si socializaci a vede ke zvýšení politického napětí. Když se stát stane byrokratičtějším, nedokáže držet krok s měnící se společností, a tím destabilizuje rovnováhu moci. Politické napětí dále vzniká, pokud vládnoucí menšina prosazuje politickou agendu, která ignoruje, nebo si dokonce znepřáteluje většinu.
Zejména demokracie podléhá neustálým výkyvům politického napětí kvůli svému inherentnímu nedostatku spravedlnosti: poražená strana voleb (v pluralitních systémech více než polovina) není zastoupena. Jak napsal Gustave de Molinari, demokracie "trvá na tom, že rozhodnutí většiny se musí stát zákonem a že menšina je povinna se mu podřídit, i když je to v rozporu s jejím nejhlouběji zakořeněným přesvědčením a poškozuje její nejcennější zájmy". Volební fenomény jako Duvergerův zákon a Arrowův paradox mají tendenci Molinariho strohý popis zmírňovat, ale tím, že zkreslují volební výsledky, je jen stěží činí reprezentativnějšími, nebo spravedlivějšími.

Když je velikost a moc státu omezená (tj. etatistický intervencionismus ve společnosti je slabý), historie státu jako obránce vlastnických práv by byla přirozeně považována za důležitější než to, zda je, nebo není demokraticky zastoupena většina. Naopak, když je moc státu rozsáhlá (tj. stát je silně intervencionistický), ať už na národní, nebo nadnárodní úrovni, většina má od demokracie jistě vysoká očekávání, protože směřování společnosti groteskně závisí na rozhodnutích její výkonné a zákonodárné složky.

Nutná redukce státní moci
Z toho lze vyvodit závěr, že omezení státní moci je nezbytné pro snížení politického napětí ve společnosti a nastolení tolik potřebné stability, bez ohledu na to, zda je politický systém považován za "demokratický" či nikoli. To vyžaduje decentralizaci rozhodování a snížení role státu posílením volného trhu a práv jednotlivce. Výsledkem by byla svobodnější společnost, schopná přirozeněji a harmoničtěji se přizpůsobovat měnícím se podmínkám. Potřebujeme tedy "více svobody" spíše než "více demokracie". Iluze demokracie bohužel vedla většinu na Západě k tomu, že spojila demokracii se svobodou. To je významná chyba, protože demokracie není zárukou svobody, i kdyby byla možná vláda většiny. Právě naopak, když byly učiněny ústupky většině, jako jsou sociální výdaje prostřednictvím fiskálního přerozdělování, mělo to zhoubné dopady na společnost a omezilo ekonomickou svobodu. Jak řekl Tocqueville: "Vroucně miluji svobodu a úctu k právům, ale ne demokracii."

Vzhledem k mylným představám o politické reprezentaci, které zde byly prezentovány, je nejvyšší čas zcela rozbít iluzi demokracie na Západě a nahradit demokracii svobodou jako nejvyšším politickým cílem, kterého je třeba dosáhnout a chránit.

Zdroj: https://eraoflight.com/2024/09/16/smashing-the-western-illusion-of-democracy/
Zpět