5257 Šok Mila

[ Ezoterika ] 2023-10-04

Ve dvou předchozích článcích ˝Tichý hráč˝ a ˝Disidentifikace˝ jsem popsala svůj stav, ke kterému došlo na pozadí 14denního podmíněného půstu na bylinném odvaru podle Marvy Ohanyan. Našla jsem se jako postava v této holografické hře...Co bude dál?

Pozadí: když píšou, že vědomí potřebuje nezbytný otřes, aby se dostalo z 3D matrice. Píšou správně! Potřebovala jsem to. Znovu jsem byla vtažena do starého scénáře a na vtipy nebyl čas. Zároveň ve mně probíhaly jakési přípravné práce a já to cítila. Začala jsem velmi jasně chápat, že už nechci být závislá na stavu jiné osoby. Můj stav nemůže donekonečna záviset na náladě někoho jiného, slovech jiných lidí a činech jiných lidí. Následující požadavek byl vygenerován interně.

V této době jsem prošla první fází programu očisty těla - 14denním podmíněným půstem. Pak začala nevysvětlitelná bolest v oblasti žaludku a střev. Musela jsem opustit program. Cítila jsem, že toho mám zatím dost a musím s tím přestat. K tomuto programu se vrátím, ale o něco později...

V posledních dnech se mi trochu točí hlava a zatemňuje se mi vidění. Zároveň se mé vědomí rozjasnilo a mé vnímání reality se změnilo. Okolní objekty ztrácely na hustotě, jako by se postupně vybíjely a někdy přecházely do tenkého oparu - jakési energie, ze které se tato hustota utvářela. Neschopnost usnout na pozadí odlétajícího vědomí a velmi čistého jemného uvědomění - kromě této husté hmoty je tu ještě něco. Platné a přítomné. Vědomí bylo roztrháno do tenké linie, která oddělovala jedno od druhého.

Moje vnitřní Esence řídila probíhající procesy, a kdyby se nezastavila, jednoduše bych ˝vyletěla˝ z tohoto prostoru. Proto se podivné bolesti, které se objevily a které se v zásadě stát neměly, nestaly bez její účasti. Prostě mě v noci ˝štípla˝ a levou dolní končetinou mi začaly proudit energie, pronikaly mým tělem dovnitř a šířily bolest do oblasti žaludku a střev. Pak jsem si uvědomila, že zastavuje proces, který začal. Ležela jsem tam a stěžovala si, proč to dělá pokaždé, když mi začne dilatace?

K této expanzi dochází velmi snadno při vystavení technikám energetického léčení. Vědomí začne rychle vibrovat v neobvyklé výšce a spánek přestává být potřeba. Hlava se vyjasní a husté předměty se začnou rozptylovat. Nyní už vím, že stejného stavu lze dosáhnout očistou těla pomocí podmíněného půstu, kdy buňky přijímají potravu pouze z odvaru z bylin.

Kolem 13.-14. dne se prostor otevřel. Viděla jsem následující obrázek:
Obrovský polní prostor plný geometrických obrazců, bylo jich mnoho a všechny měly určité obrysy - trojúhelníky s ostrým úhlem nahoru a se zaoblenými základnami. Byly umístěny velmi těsně v tomto prostoru, ale byly mezi nimi malé vzdálenosti. Každý takový trojúhelník se svým ˝nosem˝, svým ostrým rohem, dotýkal jiného trojúhelníku, nebo spíše ˝nosu˝, a tam se odehrávaly události (uvnitř těchto obrazců nějaký kontakt mezi dvěma světy). Každý svět, tento jedinečný vesmír, je jiný člověk. Někdy se ˝nos˝ jedné postavy dotkl několika dalších postav, a pak nastala událost ne s jedním světem, ale s několika světy (jiných lidí).

Celý prostor byl osvětlen tmavým pozadím, proti kterému byly fialové geometrické tvary v neustálém pohybu. Nebyl chaotický, ale pohyboval se podle určitých zákonů, jako by do rytmu nějaké hudby, která tento obecný tanec ovládala. Sotva znatelný pohyb v kruhu.

Když se podíváte ze středu tohoto nádherného obrazu, můžete jasně vidět tento pohyb, který je cyklický. Bylo dobře cítit, že každá taková světová postava, když přijde, se vrací na své místo, kde tento obecný tanec začal, ale zároveň se uvnitř každé postavy mění obsah, stává se objemnějším a bohatším. Děje se tak díky dění uvnitř, díky těm kontaktům, které se staly - sblížení světů, které se vyskytují na cestě každé postavy pohybující se v kruhu.

Ohromující celkový harmonický obraz vývoje. Obraz představuje živý obsah. Vše je přirozené, vše se děje ve svůj čas a bez jakéhokoli tlaku. Existují určité obecné milníky, fáze a období, kdy má společný prostor své vlastní vývojové cykly. A zároveň v tomto celkovém obrazu dochází k vývoji každého jednotlivého prvku - geometrického útvaru. Vše se nějakým neviditelným způsobem spojuje a nejen že se vzájemně neruší, ale naopak přispívá k rozvoji.

Co dalšího je v tomto prostoru cítit? Kdysi byl tento prostor jedním celkem a nebyl rozdělen na samostatné postavy. Nyní to připomíná obrázek velkého krystalu rozpadajícího se na samostatné malé krystaly. To lze porovnat, pokud narazíte na velké ledové pole něčím velkým a těžkým nebo vypustíte nějaký druh zvukového signálu, který toto obrovské pole rozbije na malé kousky ledových krystalů. Přitom samotné pole zůstalo zachováno, ale celé bylo rozbito na části, které si začaly žít vlastním životem.

Všichni tedy představujeme jakousi Jednotu společného krystalu a nacházíme se ve společném poli, ale v tuto chvíli probíhá individuální vývoj každého prvku této velké Esence.

V této vizi celkového obrazu Vesmíru jsem byla několik dní. To mě šokovalo jako člověka. Tehdy můj obranný systém začal selhávat a umožnil mi vidět se jako postava v této holografické hře zvané dualita, kde protiklady přicházejí do konfliktu.

Šokovala mě ta vize Jednoty, kde je vše plynulé, flexibilní a není potřeba se rvát. Mé vědomí objevilo v celkovém obrazu Jednoty, nádherný tanec rozvoje, kde je vše stavěno harmonicky a účelně. Kde je každý prvek druhým respektován, oceňován a zván k rozvoji společným mírovým směrem. Jak je vše krásné až k jednoduchosti!

Proč stále používáme konfliktní model jako rozvoj individuality? Proč přes sebe přetahovat deku a obohacovat se na úkor ostatních? Proč urážet slabší?

Moje vnitřní Esence mi umožnila zažít tento šok a zároveň určila můj stav, kdy jsem se potřebovala sama rozhodnout. Pokračovat v cestě utrpení (boje), nebo zahoďit tento model vývoje a vydat se cestou lásky. Na chvíli se odmlčela a čekala, co si vyberu.

Ležela jsem a snažila se vzpamatovat. Můj život se vznášel před mým vnitřním pohledem - s mými činy. Za mnohé činy jsem se prostě styděla a bylo mi to nepříjemné, jiné byly hloupé! Vyplakala jsem si oči. Všechna moje tajemství, která jsem před ostatními skrývala, ˝vyšla˝ a stala se součástí všeobecného přehledu. V určitém okamžiku jsem z toho všeho chtěla umřít. Není možné před sebou nic skrývat, vše zůstává v paměti a je zaznamenáno na vašem paměťovém krystalu.

Pak mě moje vnitřní Esence začala vracet do okamžiku ˝teď˝. Nenechala mě ztratit se v mém zmatku. Ta žena, posel z mé civilizace, se přidala a připomněla mi, že jsme sem nepřišli bojovat, ale budovat v sobě mír. A ze změn každého v jeho současném životě, ze změn v jeho pohledu na svět, dochází k nezbytným změnám v obecném prostoru. Přišli jsme sem pracovat! Vybudujte nový svět!

Pak jsem se mohla zvednout a zapojit se do nezbytných domácích prací. Umýt, vyčistit, opláchnout. Umyla jsem okna a smyla své vědomí od usazeného prachu staletí. Brečela jsem a pokračovala v práci!

Moje vnitřní Esence mě podporovala: Buď k sobě milosrdná! Opustila jsi ˝válečnou cestu˝, ˝zakopala˝ sekeru, ˝vykouřila˝ dýmku míru! Vybrala sis! Aby ses stala dneškem, musela jsi být včera! Všechno, co se stalo, všechny činy tě přivedly do tohoto okamžiku! Buď milosrdná! Nesuď se přísně. Nikdo se nemůže soudit silněji než člověk sám. Žádný jiný soud není potřeba a není! Milníky svého vývoje si (pomocí svých vyšších aspektů) určuje pouze člověk sám.

Dál jsem se dívala na svůj život... V tomto životě nejsem vrah, nezradila jsem svou vlast, nekradla jsem auta, nevysmívala se ostatním. Nejsem narkoman a nemám ráda alkohol, spíše je mi lhostejný. Ale dělala jsem malé dohody se svým svědomím, šlápla na hrdlo své ˝písně˝, přizpůsobovala se ostatním, nebyla upřímná k sobě a ostatním. Navíc jsem hájila své blaho, své vztahy, žárlila, soudila ostatní a odsuzovala sama sebe. Všechny malé ˝skutky˝ v současném životě.

Revize vyžadovala odvahu. Můj tichý hrdina ožil. Probral se z mnohaleté hibernace a rozhlédl se. Byl to vysoký a hubený muž, už trochu shrbený a se smutnýma očima. Pozorně se na mě podíval a já na něj.

Ahoj, já! - konečně řekl svá první slova. Byl mým odrazem a já tomu rozuměla.
˝Ahoj, já!˝ odpověděla jsem.

Stáli jsme vedle sebe. Musíme obnovit bývalý tandem, a to bude nějakou dobu trvat. Vše, co se v našem životě děje, je k něčemu nutné a potřebné! Návrat k sobě není snadná cesta. Mnoho úskalí je vystaveno, aby bylo možné zvážit a učinit závěr - potřebuji to? Batoh se tak odlehčí a na konci cesty ho od sebe odhodíme. Po silnici může jít člověk jen nalehko!

Někdy se vám zdá, že všechny ty okamžiky, které se vám kdy v životě přihodily, jsou úplně obyčejné a náhodné nesmysly. Někdy se ale v našem životě stanou tak mimořádné události, na které ne každý může snadno zapomenout nebo je náhodou minout.

Zdroj: https://absolutera.ru/article15673

---

Zpět