5227 Skutečnost skrytá před zraky Valerie Kolcová

[ Ezoterika ] 2023-10-10

Pro ty, kdo žijí v našem světě, je náš svět realitou. To je samozřejmý závěr, který má každý od narození. Mnozí lidé navíc považují za jedinou realitu to, co vidí a cítí kolem sebe, orientují se na to, že to lze vidět a cítit, a to je pro ně nejjistější důkaz.

Ale je tomu skutečně tak? Východní filozofie, například posvátné vědění buddhismu, tvrdí, že vše je iluze... Co je tedy realita? Moderní doba se svými informačními technologiemi dala vzniknout další teorii. Ta tvrdí, že celá naše realita není nic jiného než simulace, podobně jako počítačové hry. Zároveň však žádná z těchto teorií nehovoří o tom, k čemu vznikla a jak vznikla, s výjimkou nejstarších náboženských představ o nějakém Stvořiteli, nebo moderně řečeno - Velkém programátorovi.

Mnoho věcí nemá hmotné důkazy, a proto zůstávají pouze v podobě teorií a filozofie. Důkazy, které mohou přijít v meditacích a prostřednictvím vjemů ducha, nevyhovují materialistům, kteří často zcela popírají samotného ducha. Každý má svůj vlastní způsob poznání. Snad tyto informace přimějí ty, kteří mají stále pocit, že svět je víc než to, čeho se můžeme dotknout a co můžeme vidět očima nebo přístroji..., aby se nad tím zamysleli.

Skalnatý hřeben kde nad propastí rokle visí malý sklopný most..... známá místa... Čorten a tisíce barevných vlajek vlají v ledovém větru. Za ním je černá propast a v jejích hlubinách zapomenutá prastará jeskyně s prastarým obrazem tančící dákini. Tmavomodrá postava Nairatimyi je opět moje.

Tpytivé vlny splétají prostor, který je na Zemi považován za realitu. Co je tedy realita? Pouze tato mihotání éteru.

Je velmi těžké vystavět tento příběh o něčem, co se nedá popsat... Existuje jen Prázdnota, která je živá. Je to Všechno. Je to Bytí, které vždy bylo. Nemělo počátek, protože se vždy zrodilo samo ze sebe. A není to náš vesmír. Vesmír je jen skvrnka, toto Vše, které není vůbec vidět ve velkých strukturách Bytí. A Bytí je jen éter se svými vlastnostmi. Tyto vlastnosti se mohou zdát inteligentní. Samo bytí se může zdát superinteligentní... Ale to vše je opět jen iluze vnímání.

V případě vesmírů a světů zde bylo řečeno mnohé. Bylo o nich řečeno jako o duchovních tvůrcích.

Aby se stal vesmírem, atomizuje se duch-tvůrce až do konce na mnoho neutrálních zrnek ducha, která začínají svůj vývoj. To činí pouze jednou za svou existenci - ve své první manvntáře. A poté, v době své Brahma noci neboli pralaje, je jednoduše opět sloučí, stane se sám sebou, ale zachová si vše, co během Brahma dne svými volbami vybudoval.

O těchto volbách se zde také mnohokrát hovořilo. Existuje volba impulsu jen dovnitř nebo ven, jen vyzařovat nebo pohlcovat... Ano, to je jediná volba, kterou má všechno a všichni, a vůbec nic jiného! Tak je tomu v první manvantaře stvoření duchovních zrn a tak je tomu i v těch následujících, navzdory projevům mnoha ozdob života z vln éteru. Neboť vše, co každý vidí a cítí, jsou jen lomy éteru, jeho ozdoby, existující jen proto, aby duch mohl učinit tuto volbu - vyzařovat nebo pohlcovat, aby mohl projevit jen tento impuls. Vše ostatní se duchu pouze jeví jako skutečnost a existuje jen pro tuto volbu.

...Při přechodu do jiného stavu po smrti fyzického těla duch vidí, jak se svět kolem něj mění, mizí a přechází do jiného světa, jako se to děje ve snech, a obvykle už není možnost tento svět vidět, paměť se vymaže a prožitý život se začne jevit jako sen, ale vzpomíná se na to, kde žil před inkarnací jako na skutečnost, protože ho to začne obklopovat. To, co se zde prožívá, může být zapomenuto, jako se zapomínají sny.

Vše v hustém fyzickém světě je sen. Tento svět je ve skutečnosti snem. Ale svět, který se tam zdá být skutečný, po smrti těla, je ve skutečnosti také snem...... To je skutečná realita! Všechno jsou jen vzorce světů a ty jsou iluzí, snem, simulátorem ducha...... Od manvantary k manvantaře existují tisíce a miliony miliard vzorců, vytvářejících světy a formy, okolnosti vývoje duchů, projevujících se hmotou, které se fyzické tělo může dotknout a vidět.... Ale to vše je také opět jen letmý ohyb lomu téhož éteru, který tká vzor, takže duch tento vzor vidí a cítí, myslí si, že je to skutečnost, a provádí životní volby. V zásadě však opět činí pouze jednu volbu ze dvou. A opět je tu jen proto, aby se vstřebal do sebe, nebo aby vyzařoval ven.

K tomu dochází na všech úrovních fungování ducha, a to jak ve stavu pouhé elementární částice, tak ve stavu kamene, rostliny, zvířete nebo inteligentní bytosti jakékoli civilizace, včetně planety Země. Objevuje se však také v bytosti jejího dalšího vývoje - v podobě ducha božstva, ducha planety, ducha přírody, ducha hvězdy, ducha galaxie..... Než se však stane duchem vesmíru, musí být schopen se zcela vyzářit - atomizovat se do nových, neutrálních duchů, kteří si ještě nikdy nic nevybrali..... To definuje neutrálního ducha jako duchovní zrno. Neutrální duchovní zrno je to, které dosud neučinilo jedinou volbu, ani jediný impuls své existence směrem ven nebo dovnitř......

Můžeme říci, že kromě této volby neexistuje žádná jiná volba, ať už se život zdá jakkoli rozmanitý a mnohotvárný. Dokonce i na úrovni vnímajících bytostí, lidí existuje pouze tato volba a nic jiného. Je to impuls o sobě nebo pro druhé. Impuls vstřebávání nebo vyzařování. Jenže těchto impulsů je nespočet a nedá se spočítat, kolik jich před duchem každý okamžik letí. Každý okamžik duch činí tuto volbu, vysílá impuls ve svůj prospěch nebo ve prospěch druhých, ve svůj prospěch nebo ve prospěch něčeho, co se netýká jeho samotného... Tento impuls leží v srdci každé životní volby. Je to jediná věc, kterou si duch vybírá, a je to jediná skutečná věc. Všechny ty formy a obrazy, které život předkládá a které ducha tlačí k této volbě, jsou iluzorní.

Všechny proměnlivé životní situace jsou ve skutečnosti jen iluzí - éterickým simulátorem ducha, ale duch - například člověk - je vnímá jako skutečnost. Skutečně vidí tragédie a naopak dobro, pociťuje touhy toho, co mu éter přitahuje a co se mu skutečně projevuje v podobě předmětů, věcí, okolností, v podobě jeho tělesných příbuzných, v podobě prostředí, v němž žije... Smrt těla mu však vše odnáší z horizontu událostí jako další sen a začíná v astrálu mezi inkarnacemi spřádat nové okolnosti a věci, což opět vyvolává podněty ducha a podněcuje ho, aby si opět vybral ven nebo dovnitř......

Zrození neboli nová inkarnace opět smete proměnlivý a pohyblivý svět astrálních snů a duch se znovu projeví v nové husté hmotě. A opět má nové životní okolnosti, které okamžitě obklopují vědomí, jež nemá žádnou paměť na minulost, aby se znovu rozhodovalo pouze svou podstatou, opět pro jednu ze dvou věcí - do sebe nebo ven, energii s touhou vstřebat nebo dát ven......

Ve zdroji mechanismu vývoje ducha je jen toto a nic jiného... Čím více voleb ve prospěch impulsu směrem ven duch měl, tím je rozvinutější a vědomější. To jej přibližuje k pochopení skutečnosti, že vše je éter, vše je Jedno a živé, vše je Vesmír, pokud se na to díváme z úrovně onoho zrnka ducha, které činí volby jako zrnko ducha zrozené duchem Vesmíru. Poodíváme-li se ještě dál, vše je éterem Bytíi. A právě k uvědomění si této nejvyšší pravdy směřuje duch, který si častěji nevybírá sebe......

Ten, kdo si častěji vybírá sám sebe, se dostává stále hlouběji do iluzí bytí sebe sama, začíná vidět jen tyto iluze a nemůže si uvědomit, co je skutečnost. Pokud tím, že se stále hlouběji noří do těchto iluzí, začíná škodit tomu, co ho obklopuje, začíná těžknout z toho, že je neustále zakuklený sám do sebe. To je prostě fyzika...

Když se Duch vesmíru atomizuje na neutrální duchovní zrnka, dochází k lomu éteru, který tuto atomizaci způsobuje. Tento lom je zrcadlem sebe sama, nebo spíše jiskrou tohoto zrcadla, které může každé zrnko ducha spatřit pouze tehdy, když se projeví při rozptýlení Ducha vesmíru.

Zrcadlo Já je na samém počátku neutrální a zrnka ducha jsou nevědomá, to znamená, že si ještě nejsou vědoma sama sebe. Tato jiskra lomu éteru, která je odděluje od Jednoty, jim však umožňuje začít činit tyto volby. I bez toho, aby si uvědomovala sama sebe, může duchovní zrno díky tomuto lomu vysílat impuls do sebe nebo směrem ven. Postupným hromaděním těchto impulsů zrno ducha přetváří své struktury, respektive ony samy se mění podle těchto impulsů volby. Tak se začínají rodit struktury ducha, které na Zemi známe jako jemnohmotná těla nebo schránky zvané mentální, kauzální a jiná těla.

Účelem každého zrnka ducha je však projít koloběhem samsáry myriád inkarnací v různých podobách a dospět k poznání, že toto zrcadlo já je ve skutečnosti iluzí, která je duchu dána jen proto, aby mohl začít volit. Tato fáze však nastává, když se semeno ducha stane plně vědomým. Vědomí musí překonat bariéru sebe sama, a tak vidět realitu, ale vědomě, nikoli nevědomě, jak to dělalo semeno ducha v první manvantaře. To je cíl samsáry - proklíčení ducha skrze obal já, který původně určoval, formoval semeno ducha, které si uvědomuje, dával podnět k volbě. Semeno ducha zpočátku vidí skutečnost, ale nevědomě. Jakmile však projde lomem samsáry, začne si uvědomovat samo sebe. Nakonec se musí vrátit k uvědomění si reality, v níž není žádné já, ale pouze Jedno, ale vědomě, nikoli nevědomě, jako prvotní semeno ducha. To je to, co dává podnět k vystoupení ze samsáry.

Uvědomění si, že každý je pouze proudem Jednoho a jeho činy a touhy ovlivňují nejen jeho samotného, ale nepřímo i Jednoho, ducha Absolutna, ducha vesmíru. Každý člověk je jakoby také orgánem éteru, jen na svém místě, stejně jako každý atom a bytost, všechno. Právě toto chápání Bytí mnohé vysvětluje a umožňuje nahlédnout do bažin nevědomosti. Právě toto pochopení začíná vytahovat ducha z kola samsáry, protože právě toto pochopení nedovolí, aby byly svázány další karmické uzly, a umožňuje rozvázat ty staré.

A to je skutečnost. To je vize reality, nikoliv iluze. Jinak není v zásadě možné vůbec existovat. Pouze lom skrze já dává jiné obrazy, kvůli nimž vědomí, neustále přemýšlející o sobě, donekonečna svazuje karmické uzly. Samotný fenomén karmy jako odplaty je důsledkem podnětů duchů, které působí škodu okolním duchům, protože není vidět problémy okolí, ale jsou vidět pouze vlastní osobní snahy. A tyto osobní aspirace a touhy mají přednost, jsou hlavní a vše ostatní se ruší. Duch se nestará o to, že svými touhami porušuje práva někoho jiného, že způsobuje škodu.

Z hlediska reality, kde není nic odděleného, se v éteru objevují impulsy, které způsobují škodu samotnému éteru, rozrušení éteru. Poruchy a nárazy jako nemoc sebedestrukce. Vyvolávají vzájemné impulzy téhož éteru, které vzniklé impulzy destrukce uhasí. Tyto reakční vlny jsou generovány vlastností sebezáchovy a integrity samotného éteru vesmíru. Mohou se projevit nejen ve vzájemném působení duchů, kterým byla způsobena škoda, ale také v podobě jakýchkoli životních okolností, které se začnou vytvářet kolem zdroje škodlivých impulsů. Původce často nechápe a nevnímá příčiny těchto potíží a překážek, které se objevily na jeho cestě, a začne reptat na osud. Příčinou toho všeho jsou však jeho vlastní impulsy volby pro sebe na úkor toho, co je vně.

Ukazuje se, že se chová jako rakovinná buňka, která požírá ostatní kolem sebe nebo na ně vylévá své jedovaté výkaly. Skutečnost je však taková, že všechny buňky tvoří jeden organismus, a proto tento jeden organismus onemocní. Onemocní z neznalosti lomeného vnímání reality uvnitř svých proudů.

Zkreslenému vědomí tohoto odděleného proudu se vše zdá zkreslené a lomené, včetně toho, že si začne domýšlet existenci odděleného vědomí celého organismu, pokud se o něm dozví. Začne se k němu modlit a přinášet oběti, aby od sebe odvrátilo ony boží tresty, které jsou ve skutečnosti jen vlnami éteru, jež vznikly čistě fyzikálně, jako protiakce a obranná reakce éteru na perturbace a agresivní vlny debilního vědomí, které nyní žádá o milost. Hozený kámen na vodě vysílá kruhy, které naráží na stěny a jiné kruhy na vodě od jiných podobně hozených kamenů a vrací se zpět k našemu kameni. Kámen je divoce rozhořčen a prosí o milost, aby ho zpětné vlny nezasáhly. Dál plácá do vody a vytváří nové vlny, které se nevyhnutelně vrátí zpět, čistě podle fyzikálních zákonů éteru.

Vědomí našeho kamene nechápe, jak je vše propojeno, vidí jen sebe, nikoli celý proces nebo skutečnost. Začne prosit a žadonit, aby ho vlny přestaly tlouct, nebo aby přivolal nějaké domnělé síly, které jsou schopny je zkrotit. Pokud to nezabere, začne stavět hráze a odvádět tyto vlny od sebe, čímž vytvoří ještě větší vlnobití do strany. To je kouzlo blesků a odklonů. V tom mu mohou pomáhat stejná pokřivená vědomí, která nevidí realitu, ale potřebují energii uctívání či čehokoli jiného, kterou spotřebovávají od těch, kdo trpí, aby odklonili vlnu od sebe. Jsou to entity a démoni, kteří přicházejí na pomoc těm, kdo nevidí realitu a tvrdošíjně se snaží trvat na svém vidění.

Vlny vržené stranou na ty, kteří s tím nemají nic společného, jsou mnohonásobně zesíleny obrannými reakcemi těch, na něž byly vrženy, nebo samotným éterem, který dostal dvojí rozrušení. Energie perturbace nemůže podle vlastností fyziky éteru nikam odejít, dokud se nevrátí ke svému původnímu zdroji. Proto se při putování skrze blesky vytvořené magií po nějaké době stejně vrátí, jen znásobená. Někteří obzvlášť zruční honiči vln dokážou pokračovat ve hře, kdy od sebe odrážejí údery a proměňují vodní plochu ve vroucí kotel vln. Ty se stávají velmi těžkými a mocnými zdroji napětí a poruch, hrozícími zničit celou vodní plochu, tedy vyprsknout veškerou vodu z takového žáru vln, dokud se vlna nezřítí na kýžený kámen. Kámen nikdo nehodil, jen on sám ze sebe vysílá vlny svými vlastními touhami k sobě a o sobě, svými emisemi negativity a impulsy vtahujícími do sebe.

Proto se sebezáchovné síly celého éteru nakonec rozžhaví natolik, že postavené hráze smetou a zdroj rozruchu stejně zničí, nebo při zvláštním rozkolísání takovými supertěžkými duchy vesmír sám zahyne, rozprskne se žárem vln. Zdroj rozruchu je zcela deenergizován a sám zaniká jako součást veškerého éteru, který rozprskl a rozmetal v zapomnění. K tomu vede setrvávání ve svých touhách, nevšímání si toho, co kolem sebe vytváří, a neuvědomování si, že vše kolem vás i vy sami tvoříte jeden celek. Proto by na rušitele měly reagovat i ostatní vlny a impulsy jednotného celku a posílat zpět vlny, aby ho uhasily. Ne všechno strhávat a nechat procházet skrze sebe a bouřit éter.

Mnozí lidé mohou pokroutit logiku své mysli a začít pochybovat o tom, že například tím, že něco nebo někoho sní ve smyslu tělesné potravy, ublíží jiným duchům. Ale bez potravy je život těla nemožný. Ukazuje se, že všichni škodí a není možné se dostat ze samsáry, a všichni škodí vesmíru. Ale proč to tedy vesmír udělal tak, že bez toho není možné existovat v těle? A odtud lze začít pseudomoudrostí a přenést řečené na ducha a zdůvodnit existenci zla jako principu absorpce.....

Ale k takovým excesům v myšlení dochází opět jen proto, že duch, který takto začne myslet, vidí plně jen svět odražený a zalomený skrze já a tělesnost, a nikoliv skutečnost. Nevidí, že tělesné procesy hmoty a vývojové procesy ducha nejsou totožné. Vyvozuje logické transpozice zcela neznalý, že ve skutečnosti nic takového neexistuje. Tělo a tělesné není duch a pojídání těla duchu neškodí. Někdy duch naopak vyžaduje časté reinkarnace k vývoji. Tělesný pohled vyvozuje tragédii smrti, která pro ducha vůbec neexistuje. Pro vesmír je důležitý rozvoj ducha, nikoliv smrt těl. Zvláště sofistikovaní milovníci falešné moudrosti však opět spojí pojídání zvířecího masa až po kanibalismus, a začnou dokazovat jeho nepřípustnost. Nepochopí nebo nebudou chtít pochopit, že jíst tělo vysoce vyvinutého ducha, jemuž je dáno k vývoji a předávání lekcí, je jedna věc, a jíst tělo málo vyvinutého ducha, jemuž je dáno k vývoji mnoho těl, a tedy od přírody krátká doba života, je věc druhá.

Vše je jednoduché. Je třeba se dívat na přírodu, a ne se sofistikovaně zabývat logickými konstrukcemi a hledat triky či ospravedlnění pro své činy..... Pokud nelze existovat, aniž by se člověk fyzicky živil těly jiných bytostí, ať už jde o zvířata, rostliny, nebo dokonce minerály, pak to znamená, že tyto procesy jsou vepsány do unisono vývoje vesmíru. Kdyby nebyly vepsány, pak by byl fyzický život možný bez krmení těla jinými. Nevidíte skutečnost toho, co se děje na úrovni éterových vln.

Na úrovni éterových vln jsou důležití pouze duchové a jejich vývoj. A to, co brzdí jejich rozvoj, je škoda, samotné působení škody, a to, co nebrzdí rozvoj ducha, nikoli těla, jde v souladu s procesy vesmíru. Tělo se skládá z mnoha nevědomých duchů atomů a molekul, takže jeho smrt vždy dává impuls k novému vtělení těchto nevědomých duchů. Z toho však opět nevyplývá falešná moudrost o důležitosti smrti a ospravedlnění zabíjení. Smrt dává podnět k rozvoji těchto nevědomých duchů pouze tehdy, je-li to pro jejich rozvoj nezbytné, a dokud tělo slouží k rozvoji ducha, Tento duch a jeho rozvoj jsou pro vesmír důležité. Jakmile dokončí cyklus, nebo se změní podmínky, nastane smrt těla, ať už přirozená nebo karmická. Duch pak jde svou cestou dál a jeho tělo se rozkládá. Nevědomí duchové jeho atomů a buněk jdou svou cestou, aby se dále rozvíjeli v jiných látkách.

Všechny životní procesy jsou naprosto harmonické a člověk by neměl být falešný a lámat to, co vidí, přes zkrácenou logiku pokřiveného vědomí, které nevidí skutečnou realitu! ...Každý duch je orgánem jednotného organismu vesmíru. Pokud jeden z orgánů začne žít ne v jednotě s organismem, ostatní orgány ho musí neutralizovat, přivést k rozumu nebo zničit, aby nezničil celý organismus. To je imunita vesmíru a mechanismus odplaty na úrovni fyziky éteru.

Duchové, kteří jsou schopni žít v souladu s impulzy Celku, plní roli orgánů chránících vesmír před nemocemi. Právě takovými orgány se stali duchové bojovníci nebo duchové blesků, bojující s proudy Samaelovy strusky jako původci smrtelných nemocí Vesmíru. Duchové blesků jsou orgány éteru bojující s nemocí Vesmíru. Na úrovni sebelomného vnímání však duchové nemohou Vesmíru pomoci, neboť v nich falešné lomy skrze sebe sama vytvářejí vedlejší vlny rozrušení, které jsou pro Vesmír stejně škodlivé. Pouze pokud se zbavíte svého ega, je možné pomáhat Vesmíru a cítit JEHO impulsy, nejen své touhy pomáhat. Dokud budete mít své osobní touhy zapojit se - nebude docházet k pomoci, ale naopak k vytváření nových škodlivých vln kolem, vln vytvářených egem a generovaných nesprávnými činy, které jsou v pokřivených proudech ega vnímány jako správné.

Téměř všechny chyby duchů v jejich vývoji pocházejí z iluzorního vidění reality. Toto iluzorní vidění reality však samo o sobě pramení z velmi častých rozhodnutí ducha ve prospěch vlastního já. Jsou to podněty týkající se sebe sama, podněty pohlcení, které neustále posilují křivé zrcadlo duchova vnímání skutečnosti, když si začne něco uvědomovat a přechází z nevědomého stádia ducha do vědomého vývoje.

Pokřivené vnímání odráží všechny skutečnosti světa a všechny pocity duchů. Proto má každý duch po uvědomění si sebe sama a okolního světa za cíl probudit se z této prvotní iluze sebe sama, která pomohla sebeuvědomění vystoupit z nevědomého stavu duchovního zrna. Cílem je však být vědomím, být realizovaným proudem Jednoho. Vždyť právě neosobní vědomí vede již k dalším stupňům vývoje mimo samsáru.

Proto je cílem samsáry "rozběhnout ducha" tak, aby se při zachování vědomí nakonec stal neosobním a realizoval se jako součást Jednoho, jako proud, jako nástroj Jednoho, jako jeho impuls. To znamená vrátit se k tomu, čím byl původně, když byl atomizován na zrnka duchů, ale zároveň se stát vědomým, nikoli nevědomým jako původní semeno ducha.

Dokud jsou však duchové v samsáře, nevidí realitu a donekonečna roztáčejí její kolo jen proto, že jsou v bahně sebeklamů a neustále si vybírají podněty týkající se jich samotných, bez ohledu na to, že to může přinést újmu někomu jinému. To je to, co neustále svazuje uzly karmy. Neschopnost vidět škodu ve svých činech pro druhé, porušování svobodné vůle druhých svými touhami a činy pro sebe.

Dokonce i takový jev, jako je Láska v samsáře, je zcela pokřivený a obrácený naruby.

Protože duch vidí vše jen prizmatem sebe sama a dívá se jen z této pozice, je jeho vnímání lásky, dokonce i té nejčistší a nejkrásnější, nekonzumní a bez hmotných výhod, stále zkreslené sebou samým.

Pravá láska je ve skutečnosti spravedlnost a neoblomnost. Jen tak může milující zbavit toho, koho miluje, marasmu špatných rozhodnutí. A pokud vidí jen utrpení svého těla nebo svého ega a lituje, pak se oddává špatným činům a volbám toho, koho miluje, uvádí ho do ještě většího pokřivení a podněcuje ho k namotávání ještě pevnějších uzlů karmy. Ale usiluje snad láska právě o toto? I v bahně iluzí mnozí lidé cítí, že láska je, když chtějí štěstí, radost a dobro pro druhého. Je dobré, že duch získává další karmické uzly? Pravděpodobně ne... Kdo tak lituje a odpouští, vůbec nemiluje, ale snaží se brzdit rozvoj tohoto ducha, a proto ho nemiluje a škodí mu, a navíc kvůli tomu i on sám padá.

V mraku pokřivení, a zvláště v hustém tělesném mraku, však lidé nevidí, jak svou pokřivenou láskou - lítostí nebo láskou plnou obav a starostí o dočasné tělo - ničí ducha toho, koho milují. Obavy o tělo dělají z těch, které milují, slabé duchy a láska-lítost a odpouštění zla vedou k povolnosti a pádu takto milovaných. Slabost ducha je ve skutečnosti vadou, zkažeností, nemocí ducha, v měřítku Jednoho je zlem, brzdou rozvoje Celku.

Z čeho však slabost pramení? Ze zkreslení vidění skutečnosti, a také z prizmatu vidění skrze sebe sama - především z tělesných strachů. Strach ze ztráty určité formy a právě toho já, té osobnosti, která se u většiny lidí ztrácí a zapomíná se smrtí těla, aby se duch od těchto forem odtrhl a nechal se rozvíjet v jiných formách a jiných podmínkách. Právě to plus tělesný strach z bolesti vede ke strachu ze smrti. Tento strach sám o sobě oslabuje ducha a slabost ducha způsobuje tyto strachy. Takový je výsledný začarovaný kruh. Opatrování láskou, pěstování těchto strachů podporuje slabost ducha a činí z něj vězně strachů, a tedy i samsáry v její nejtěžší verzi. Slabí, bázliví duchové neustále ztrácí životní sílu. Jsou neustále bez energie, neustále se vnímají jako odtržení od celku a neustále, ze strachu z něčeho, vydávají těžké energie, kterými se energetičtí parazité živí.

Zároveň je slabost jen volbou ducha a ničím jiným, volbou v iluzích lomů vlastního já. Pochází z toho, že člověk nechce za žádnou cenu ztratit své já definované osobností a formou. Opět myšlenky na sebe a pouze sebe. Takoví duchové si nemohou zvolit vyzařování, strach o sebe jim nedovolí obětovat svůj život pro druhé, vzdát se své formy a osobnosti, odhodit je, aby se mohli rozvíjet a vyvíjet v jednotě s vesmírem. Strach a slabost zkratuje já. Volba strachu a sebe sama, volba zachovat si svou formu za každou cenu, je volbou o sobě samém. Odřezává realitu a postupně vede ducha k degradaci a pádu.

Díky vlastnostem éteru jsou duchové uzavření slabostí a strachem přitahováni situacemi, které se je snaží otevřít, pokřivit, zbavit je formy a osobnosti, dát jim impuls k růstu, ne k hnití v sebeklamu. To vede právě k tomu, že strach přitahuje to, čeho se člověk bojí. Projevit ducha s novou silou. Buď se začne otevírat a posilovat, nebo se promění v strusku páchající podlé skutky kvůli obavám o sebe a své vlastní, které v oblaku iluzí považuje za vlastní. Mohou to být věci nebo tělesní příbuzní, které si iluzorní zlomky jáství zapisují jako sobě patřící a začínají je považovat za své.

Také to vede k pohlcování energetických procesů. Tím, že považují děti za vlastní a upřímně je milují ve změti lomů vlastního já, začínají rodiče polykat energie svých dětí, považují je prostě za své a třesou se o ně strachy. Taková je, bohužel, láska v iluzi. Je to vždy pohlcování, vždy sám o sobě. I když někoho milují, sami chtějí být tomu člověku nablízku. Zase jde jen o ně samé. Je to v podstatě touha po potěšení z blízkosti sebe sama... Touha po Já je určující. Málokdo je schopen opravdové lásky - vyzařování, které nemyslí na sebe a dokáže milovat na dálku a přát druhé duši jen prospěch a nesnažit se pocítit potěšení a blaženost z blízkosti.....

To, co je zde řečeno, nemusí vůbec zapadat do vědomí lomeného sebevědomí. Láska vzájemné přitažlivosti má ve svém základu i některé proudy vzájemné shody a není skutečně lehká. Je to pouze umrtvující láska samsáry. Skutečná láska je jen vyzařování a radost, štěstí, že je šťastný ten druhý, ne vy sami. Je to vyzařování. Pokud je přítomna v milostné přitažlivosti, je to jiskra světla. Pomáhá takovým duším jít do inkarnací, aby přijaly více duchů, kteří tam jdou se svými úkoly. Stále se však jedná o mechanismy samsáry, i když s více světla.

Mimo samsáru láskyplná přitažlivost neexistuje, protože neexistuje touha přitahovat, tedy žádný pohlcující proud. Tam je jen záře a štěstí pro ty, kdo jsou šťastní. Tyto vztahy je velmi obtížné vysvětlit těm, kteří žijí v sobeckých deformacích samsáry. Ale mimo samsáru, v tomto stadiu vývoje, cítí duch blaženost pouze z toho, že se ve Vesmíru děje dobro, jen z toho, že vidí růst, jen z toho, že někdo je také šťastný, a nepožírá se navzájem, jen z toho je zničeno zlo a nemoc já opouští jakéhokoli ducha. Jen proto, že jiný duch také dokázal přinést světlo a existovat v souladu s Vesmírem a jeho růstem a vývojem.

Světlo nedopadá na spřízněné duše, to vše je také jakási iluze, jen vzor éteru pro rozvoj ducha, další simulátor... Ve skutečné realitě není rozdělení na někoho, příbuzné nebo příbuzné... není tam nikdo oddělený, nejsou tam žádné osobnosti... Všechno jsou impulsy prázdnoty a nic víc, prázdnota, která se sama vyvíjí, spřádá z nás všech vzory. Uchopovat neustále se měnící tvary vzorů je marné a hledat v tom něco také. Není tam nic stabilního... a už vůbec nic, čeho by se dalo chytit! Je čas se uklidnit a přijmout a odevzdat naprosto vše vůli této vzorové prázdnoty. Ona na to přijde lépe. Úkolem ducha je přijmout tuto realitu, odhodit lomený pohled ega, pak a teprve potom začne tvoření v souladu s Prázdnotou.

Proto je slovo láska omýlané temnými duchy ošidné, někdy může být až ohavné, protože vůbec neodráží realitu. To je iluze a lež. Existuje jen spravedlnost a nekonečný vývoj éteru. Zbytek je bahno jáství. Citová, osobní láska je také bahno jáství, jak je chápána v samsáře. Světelní duchové se nedávají z citové, osobní lásky, ale protože je to jejich podstata a potřeba daná impulsem éteru nekonečna! To je pravá láska světla, láska, která je božská. Vůbec to není to, co čerpá lidská mysl, lomená vlastním já a osobními emocemi prožívání tohoto já.

Je však třeba dávat těm, kdo také dávají, aby proud světla dávání pokračoval, a to nikoliv tělesnou příbuzností, tělesnou morálkou. Tím, že dáváte těm, kdo pohlcují, také zhasínáte světlo, nejde dál po štafetě, jak by mělo jít pro rozvoj vesmíru. Falešná láska i k někomu je stále osobní a znamená o sobě... ten, kdo ji přijímá, jen žere energii, která je jeho vlastní, rodná - a to je také já, které definuje vlastní-cizí.....

Mnoho lidí na Zemi si myslelo, že tam, v Absolutnu, je láska neosobní, ale ego okamžitě vede k falešné moudrosti univerzální lásky ke každému a odpuštění. Odkud se bere, aby byl milován i JÁ. Právě to chce univerzální lásku... Je-li neosobní, pak jsem tam milován i JÁ a odpouštím vše, co neudělám... Absolutní Bůh a tak.... Takové zvraty se dějí stále dokola. A příčinou všeho je opět já a opět toto lomení skrze něj, které nedovoluje vidět skutečnost.

Vše, jakékoliv chápání a posuzování přichází skrze tuto iluzi sebe sama, skrze tyto lomy. Pokud člověk začne chápat slabost a usilovat o sílu, pak opět vnímá pouze osobní sílu, což je jedno z největších zkreslení reality. A o tom je také třeba mluvit. Osobní síla je iluze, prostě je to jen přání, touha a sebeklam či podvod ze strany entit z těkých světů, kdy ji slibují a údajně dávají.

Skutečná moc je nekonečná, nikdy nemůže být osobní. Je to síla samotného Éteru, samotného Vesmíru, samotného Bytí. Abyste nebyli slabí a nenechali se zabouchnout do krabice vlastních strachů, stačí jen přijmout, že nejste určitou osobností a formou. Že jste jen proudem neosobního éteru, jak je tomu ve skutečnosti. Tato vize vám pomůže rozmotat řetěz karmických uzlů, protože ty se většinou drží na stejném iluzorním já a jeho důležitosti, na lpění na formách a navyklých okolnostech, na emocích porušení a hodnocení vaší osobnosti někým. Když se to vše stane pouhou iluzí a zmizí z vnímání, karmické uzly sklouznou jako hedvábná nit a jejich příčina se stane jasnou a průhlednou. Uvědomíme si, že jsou malicherné a klamné. Toto uvědomění je odhodí, s výjimkou těch, kteří někomu velmi ublížili nebo pevně svázali ducha uzly energií kundaliní prostřednictvím vášní sexuálních vztahů nebo zvráceností.

Když jsou však všechny uzly rozvázány a duch si uvědomí, že je ve skutečnosti jen proudem éteru. Prázdný jako osoba a já, jen vlna nástrojJednoho organismu Bytí. Pak mu začne chybět samotná síla Bytí. Ale opět, v tomto stavu vědomí ho nikdy nenapadne chlubit se před ostatními touto mocí, předvádět nějaké zázraky nebo mít z ní hmotné výhody či moc. Všechny tyto touhy také pochází pouze z umrtveného vnímání reality prizmatem vlastního já. Jakmile se objeví, tato síla okamžitě zmizí, protože duch ji sám přebije onou morbiditou oddělenosti od jsoucna.
A ti, kdo jsou v této mlze a vidí jen ji, nikdy nebudou chtít takovou sílu, kterou nelze využít k osobním účelům. Nnechápou, že tato síla je silou života, silou rozvoje Vesmíru, a ne něčím, co lze použít k obchodním účelům uvnitř obrazu iluze na duhové fólii Bytí, která ve skutečnosti není vůbec ničím......

Jakou tedy získávají osobní moc? Moc, kterou získávají procházením temných rituálů, je ukradená životní síla jiných duchů, samotná gavva, zpracovaná strukturami anti-světa. Temní hierarchové nemohou přímo odrážet životní sílu vesmíru, hledají ji v projevech, v duchách, kteří se omezují strachem, pýchou nebo jinými neřestmi. Strach a neřesti v nich nadměrně odrážejí životní sílu vesmíru, danou původně každému zrnku ducha, a tak se stává vhodnou pro démony a hierarchy antisvěta. Tuto "osobní sílu" mohou temní hierarchové předávat také adeptům černých kultů za jejich ducha ve věčném zajetí v podsvětí. Takový je původ osobní moci, o níž hovoří adepti temné síly.

Přesně taková je i osobní moc, o níž mluví nevědomí, kteří jsou prostě ponořeni do sebe a kvůli tomu jsou zatíženi svazky neřestí. I oni přejdou od své duchovní tíže k pohlcování či energetickému vampyrismu a začnou pociťovat sílu, právě tu sílu vysátou z jiných duchů, jako svou vlastní. Nemusí se považovat za temné adepty, nemusí si dokonce nic uvědomovat a být zatvrzelými materialisty, ale jejich duchovní energie taková bude.

Skutečná síla ducha přichází pouze s odevzdáním sebe sama, nikoli s pohlcením, pouze s obětí ve prospěch vyšších cílů, nikoli s touhou ovládat a dobývat. Skutečná síla je vyzařování a světlo. Síla pohlcení je nemocí vesmíru a sebevraždou ducha, který se mění v duchovní mrtvolu, strusku.

Duchovně mrtvý člověk nemůže žít v jednotě s vesmírem, stává se parazitem závislým na životě druhých, ja lze vidět pouze ze skutečnosti. Svět lomený skrze já málokdy vidí rozdíl, a proto se duchové v honbě za osobní mocí dopouští pádů, v nejhlubší iluzi lomů z osobní moci pociťují euforii z povolnosti a pohlcení, z moci a vzbuzování hrůzy v druhých, z tělesných a duchovních zvráceností. K tomu všemu vede naprostá uzavřenost ducha do sebe sama, takříkajíc naruby. Pocity euforie jsou dány jástvím, je to jáství, které má potěšení z moci a povolnosti, z požitku ze sebe sama a z přijímání všech svých tužeb, které vznikají v lomech éteru prostřednictvím ega.

Tím jsou poháněni všichni démoni. Potěšení z permisivity s pocitem moci porušování všech tabu, svoboda naprosté povolnosti. Pochází z ega, všechny myšlenky a podněty jsou podřízeny pouze sobě, myšlenkám nenasytného pohlcovače. Touha po rozkoši z pohlcení, rozkoš ze zakázaného jim říká o jejich nadvládě a osobní moci prolomit zákazy a užívat si zakázaného ovoce perverze a ponížení druhých z prolomení tabu morálky.

To vše pramení z hlubokého nepochopení reality, že svět není stvořen podle něčího rozmaru a není řízen něčím, co vůbec něco zakazuje. Naprostá nevědomost dětského vědomí o zákazech někoho silného a mocného a touhy na protest tyto zákazy strhnout a užívat si... Dětské vědomí, že někdo skrývá nejsladší potěšení pro sebe a zakazuje to ostatním, a to je třeba odejmout... To je naprostá zaostalost ducha, zcela odtržená od chápání skutečnosti toho, co je vlastně éter a jeho vlastnosti.

Většina takových duchů neví, proč je to všechno zakázáno, neuvědomují si jako nemluvňata, že to vede ke smrti ducha i vesmíru a že je to zkáza. Naprosto chybí svědomí a spravedlnost obecně, mají jen jistotu, že je to jen rozmar Stvořitele. Jen vědomí dětského ducha, zcela nevyvinutého, který vidí vždy jen sám sebe a cítí jen svou vlastní bolest, ale ne bolest druhých, dítě toužící po nekonečných slastech. Všechny myšlenky se týkají jen vlastního pocitu potěšení a nadvlády a uzavírají se myšlenkám na to, co se stane později, dokonce i jim samotným. Takoví duchové prostě touží po věčném požitku ze sebe samých, po věčném tomto pocitu pohlcení a nadvlády... což je vlastně nijak neodlišuje od těch, kteří kvůli tomu samému odcházejí do nirvány.

Ti, kdo usilují o věčný a neustálý požitek a blaženost, jsou duchové, kteří nedokážou prožívat druhé, jsou zcela a do krajnosti fixováni na sebe a své pocity. Touha po věčné blaženosti, po pociťování této blaženosti a požitku je naprostým uzavřením se do sebe sama, je to konec vývoje a zhroucení ducha na principu černé díry. Proto stejná touha po věčné blaženosti pro sebe v nirváně nebo v ráji, to je stejný mechanismus, který dává vzniknout démonům jáství, jako touha po požitku ze zakázaného ovoce ukrytého jakýmsi stvořitelem-jástvím.

Strach ze zničení Já jako já, jako osoby jako formy, strach z pocitu utrpení a žízeň po rozkoši, kterou je třeba za každou cenu vytěžit a vyrvat z kapes ji skrývajícího stvořitele - to je infantilní nerozvinuté vědomí ducha na úrovni jednobuněčného tvora - mikroba-absolventa. Pokud je takové vědomí přítomno v duchu, který by měl být rozumný, je to pád. Proto nakonec všechny deformace sebe sama, které nejsou odstraněny, ale naopak zveličovány a zvětšovány, vedou k démonismu. Strach o sebe a své a touha po sebeuspokojení v závěru svého apogea jsou dva hlavní podněty vedoucí ducha k pádu do démonických světů a antisvětů.

Všechny vychází z jediného kořene - z pokřivení sebe sama a osobního vnímání všeho dovedené do extrému. Pokud se takové vědomí začne dostávat k nejniternějšímu poznání skutečné reality, mění se v různé odstíny falešné moudrosti, počínaje bezpodmínečnou láskou ke všem (aby i oni mohli být milováni a bylo jim odpuštěno) a konče teorií, že celý svět je počítačová emulace a hra jakéhosi stvořitele, který ze všeho, co není, dělá rozmar. Ale i to je ve skutečnosti opět ospravedlnění sebe sama a svých tužeb po zakázaných věcech, tužeb po chamtivém požitku a čistě osobní sobecké spravedlnosti, touhy vyrvat tento požitek Stvořiteli. Ospravedlnění zla jako velmi potřebného pro Stvořitele a vesmír kvůli péči o duchy nebo kvůli nějaké rovnováze. Všude je však hlavním motorem všech těchto teorií ospravedlnění sebe sama a nalezení pro sebe a své neřesti přijatelné niky. Proto je možné i lidskou logikou dojít k závěru, že všechny tyto teorie napsali a vymysleli lidé nikoli bez hříchu, lidé neřestní, kteří se chtěli ospravedlnit. Nikoli mudrci, kteří znali skutečnou realitu takovou, jaká je. (pozn. takže dualita k vývoji není zapotřebí, proto ji prskli v samém začátku, abychom ji postupně odstranil )

Pokud se však opět začne mluvit o pravé realitě s lidmi, kteří se nacházejí v marasmu sebezpytování a nahlížejí z hlediska sebe sama, nebo dokonce v hluboké hmotné tělesnosti, pak začnou realitu tito lidé vnímat jako bezduchý stroj, pevnou mechanickou fyziku vlastností éteru, která je neúprosná frekvencím a vibracím každého ducha.....

Duchové, kteří vše vidí prizmatem sebe sama, o takovou spravedlnost nestojí. Chápou život a živé věci jinak. Nevnímají živé jako nekompromisní. Nekompromisnost je pro ně bezohlednost a necitlivost stroje. Živé je pro ně něco, co vždy odpustí a podá ruku a dovolí drobné slabosti.... Právě takové opět infantilní vědomí duchů prostě nechápe, že všechny tyto drobné slabosti a úlety jsou vlastně osudové pro ně samotné jako duchy i pro éter vesmíru jako celek. Nemohou a nechtějí to vědět, nevěří a popírají, že takové věci vůbec mohou být. Obhajujíce své malé slabosti, budou mluvit o bezduchosti této skutečnosti a o její hrůze. Není jim to příjemné, protože nekompromisní spravedlnost jim bude připadat krutá. A oni sami ve svých projevech krutí nejsou...? Vše je jednoduché... Pro ně je spravedlnost jen osobní a jen pro ně samotné, a to, co mohou způsobit druhým, prostě zpočátku necítí z mocichtivého pokřiveného pohledu skrze sebe sama.

Je realita skutečně bezduchá a je to jen strojový neúprosný mechanismus?
Ano, je to neúprosný mechanismus fyzikálních vlastností éteru, vypracovaný v Bytí velkou evolucí světadílů vesmírů a světů, aby Bytí mohlo existovat, žít a aby toto Bytí mohlo být, aby Prázdnota manifestovala světy a dále zdokonalovala éter. Není to však bezduchý bezcitný stroj, jak by se mohlo zdát. Je to Život sám. A Život je takový, že nemilosrdně odmítá vše, co mu přináší smrt a zkázu. To je právě ten nejživější z mechanismů éteru, mechanismus zachování života. Pokud to ti, kdo nesou smrt svým pohlcením, nechápou, jsou stejně vyřazeni, protože samotný princip života je důležitější než lítost nad těmi, kdo tento život požírají, aniž by věděli, co vlastně dělají.

Vlastnosti éteru se zdají být k duchovním dětem nemilosrdné, ale nutí je, aby byly silné a začaly žít, ne aby parazitovaly a vysávaly šťávy z živých, nutí je, aby kvetly duchem v jednotě s lotosem vesmíru, ne aby je nechaly hnít jako nedovyvinuté duté květy.

Pokud však žádné otřesy éteru nepomohou hnijícímu poupěti k oživení a rozkvětu, vlna živého života bytosti přeruší vitální proud a hnijící odumře a uvolní místo živým poupatům. Taková je příroda. A je tomu tak všude, na všech úrovních Bytí. A je tomu tak navzdory tomu, jak to vidí shnilí a jak se nad tím pohoršují, protože prostě nechápou zákony bytí a nechtějí vlastně žít a rozvíjet se. Toužít jen po požitcích a usilovat o ně a vyhýbat se utrpení jsou zcela odlišné věci.

Existence byla vždy zdokonalována každou kapkou každého zrnka, a vždy se bude zdokonalovat, protože je to Život a Existence sama - je to Největší Bytí ve své podstatě. Existence se bude vždy zdokonalovat, i když vesmíry umírají... Vždy to tak bylo... každý se také musí zlepšovat v jednotě s touto společnou silou. Kdo se nezdokonaluje, nežije, je mrtvý jako duch, prostě zmizí ... To je vlastnost éteru Existence .....

Zdroj: https://shambavedi.blogspot.com/2023/10/blog-post.html

---

Zpět