5192 Dýchat život Nina Sumire

[ Ezoterika ] 2023-09-20

Z nějakého důvodu jsem si zrovna dnes vzpomněla, že jsem byla požádána, abych mluvila o své zkušenosti s uzdravením ze zákazu života. Vzpomněla jsem si. Píšu, sdílím, a budu ráda, když toto vyprávění bude k užitku. Přidala jsem k němu trochu svých životních zkušeností, protože vše se odehrálo téměř před patnácti lety. Večer po práci. Jdu na hodinu čchi-kungu.
Po skončení hodiny stojím na chodbě, poblíž sálu, kde se cvičení konalo, ve škole. Trápím se s časem. Vedle mě stála ona. Žena, která se v této budově ocitla z důvodu, který neznám: neučili jsme se s ní, možná přišla za svými záležitostmi. Stmívalo se, i když se dny znatelně prodloužily, je brzké jaro. Ta žena tam stála tak energická, veselá a spokojená. Dokonce tak nějak energicky skoro tančila. Stalo se snad něco dobrého? Snažila se mě vyzvat k rozhovoru, říkala něco o jaru, o obnově přírody a ještě o něčem, dost možná o lásce. Rozhovor byl opravdu dlouhý.

Nechce se mi jít domů. Bojím se večera. Stýská se mi po domově. Po večerech dělám cokoli, jen abych nemusela domů: chodím po městě, navštěvuji kamarádky, přihlásila jsem se na čchi-kung, ˝mizím˝ v knihkupectví, občas zajdu do kina..... Žena nebyla překvapená, ale viditelně ji oživilo, že jsem začala reagovat na její výzvu ˝jen tak si popovídat˝. Zeptala se mě o čem přemýšlíš, co mi chybí, když jsem smutná? Rodina?

Byla jsem vdaná a po večerech to bylo ponuré. A bylo mi smutno. Pořád myslím na to samé, jako bych selhala. O čem sním, o co usiluju, to se mi nedaří. Začnu a přestanu, jako by mě nic nepřitahovalo. Pořád mě to vrací zpátky. Hledám svou cestu, nemůžu ji najít, snažím se vést zdravý životní styl, ale není v tom žádná radost, všechno nestíhám. Jasný pocit, že se snažím jít na druhý, třetí, pátý, desátý krok, ale ještě jsem nebyla na prvním. Jako bych nezačínala od začátku. Popisuji sféry života, ale chci žít? Překvapivě pro sebe i pro svého partnera odpovídám chladně: - Ne.

A pak si to uvědomím: - Ne, nemluvím o tom, že nechci žít a přemýšlím o tom všem... Prostě nemám o nic zájem. Mnoho lidí říká: život je promarněný, mohl bys toho tolik dokázat, máš talent. Ale já nechci.

- Připomínáš mi duši z jiné planety. Nikdy jsi nezůstala na Zemi. Nikdy ses nestala pozemšťanem, a to je znepokojivá zpráva. Nestala ses pozemšťanem. Jako bys nebyla tam, nebyla tady, nebyla nikde. Teď jsme ve škole. Představ si, že sem přijde dítě. Nechce se učit, nemá zájem. Ale ty musíš. Máme přece planetu Učení (to jsou moje slova, ona to vyjádřila trochu jinak, nepamatuji si to přesně). Vzpomeneš si na situace, kdy sis zakázala žít?

Opravdu souzním s přirovnáním, že jsem mimozemšťan, a nepovažuji to za kompliment. Když už jsem tady, tak tady musím najít svůj životní zájem. To je fakt. Ten pocit, že se mi nechce žít, si pamatuji od dětství, pamatuji si ho i v pubertě. A později. Možná jsem si tuhle sklíčenost přinesla z minulého života. Také si vzpomínám, že pokaždé, když jsem se cítila provinile, říkala jsem si: lidé jako já nemají právo žít. A také pokaždé, když přišly těžké lekce, jsem často složila ruce do klína, často jsem chtěla prostě zmizet, nechtěla jsem nic řešit, nechtěla jsem ani připustit, že by mohlo existovat příznivější východisko ze situace. Moc velký student jsem nebyla. Jeden ze způsobů, jak to říct.

Možná jsme se spolu bavili z dobrého důvodu. Možná žák dospěl, dozrál. Minulost a přítomnost jdou ruku v ruce. Můžeš prostě zkusit prožít v meditaci vše právě teď, jako duše, dobu před narozením a samotné narození, dětství, dospívání s touhou žít. Nedala mi to jako domácí úkol, byla na této cestě se mnou. Nebudu to rozvádět, je to velmi osobní zkušenost. Navíc se mnou prožívala situace, kdy jsem se cítila provinile nebo sklesle tváří v tvář životním těžkostem, výzvám.

Každou situaci jsme zakončily těmito větami: Chci žít; Jsem vděčná za život; Mám ráda život, učím se ho; Chci chtít žít. To je vše, co rezonovalo různými způsoby, ale podstata je stejná. Cítila jsem se znatelně, velmi znatelně lehká. Hlava se mi vyčistila. Dokonce i večerní únava byla pryč. Ale pořád tu byly domácí úkoly. Ta žena řekla: - ˝Teď se snaž žít stále. Ve všem. Když jdeš po chodbě, co je tam? Co je pro tebe zajímavé? Za co jsi vděčná? Co ti dělá radost? Co chceš mít ráda, protože tato chodba je součástí tvého života? Na co a na koho se díváš, co slyšíš, co cítíš? A vůbec, alespoň na chvíli zapomeň na úspěchy a zdary, představ si, že nyní je hlavním a jediným úkolem jako duše naučit se milovat život na Zemi. Začni konečně prvním krokem.

Všechno se mnou rezonovalo. Rozloučili jsme se. Už jsem ji nikdy neviděla. Ani si nepamatuji její jméno. Na čchi-kung jsem dál nechodila, protože jsem nechtěla. Nechtěla jsem utíkat před životem, před sebou samou. Do něčeho, co není moje. Dělo se to postupně, něco trvalo roky, něco o rychleji. Dodnes si vzpomínám, jak jsem po schůzce došla na autobusovou zastávku. Dříve jsem na autobus čekala ponurá a ˝očekávala˝ další pochmurný večer. Ale teď jsem uviděla večerní světla svého rodného města, cítila jsem, že dýchám jinak. Bolest v zádech, která mě trápila už několik dní, byla pryč. Téměř úplně zmizela. Kolem byly obchody, budovy, domy, lidé - krásní, milí, živí. Jsem živá. A chci žít. Chci vdechnout život svému já, které stojí na autobusové zastávce. Chci vdechnout život všem přítomným i budoucím okamžikům. Vdechovat jedinečné okamžiky života na Zemi.

Zdroj: https://absolutera.ru/article15610
Zpět