Zprávy

4434 R´Kok: Hledání smyslu A.S. [ Ezoterika ] 2023-06-04
Moji drazí bratři a sestry,
promlouvá k vám R´Kok. Jsem reptilián, který v minulosti zavraždil miliony lidí, od té doby činím pokání a nyní pracuji jako vojenský poradce Galaktické konfederace.
Když jsem byl teenager a mladý muž, byl jsem posedlý vnějšími úspěchy. Toužil jsem po bohatství. Chtěl jsem moc. Chtěl jsem respekt a slávu. Chtěl jsem mít sex s mnoha ženami a chtěl jsem, aby ty ženy měly sex jen se mnou. Samozřejmě nenaznačuji, že je to rozumné, jen se dělím o to, jaký jsem býval. Částečně to pramenilo z viktimizace, plav nebo se potop, jak to v reptiliánské společnosti chodí, A jistě, byl jsem vystaven svému podílu traumat a zneužívání. Jistě, bolelo to méně, když jsem svou bolest přenášel na ostatní. Alespoň to v danou chvíli bolelo méně.

Ale ve skutečnosti, když se ohlédnu zpátky, si myslím, že velkou část z toho tvoří prázdnota, která číhá na okraji mého vědomí. Uvědomoval jsem si to jen matně. Někdy se to objevilo, když jsem odpočíval bez vnějších podnětů nebo kdykoli jsem šel v noci sám po ulici. A tak jsem hledal potěšení nebo vnější rozptýlení. Vždy jsem chtěl mít puštěnou hudbu nebo něco podobného. Protože vlastně proč bychom měli existovat? Proč žít dál? Proč bychom se měli po pádu na zem znovu zvedat?
Je to proto, že když tvrdě pracujete, můžete si vytvořit život, který přináší více potěšení než bolesti? Možná?

Na smrtelné posteli přemýšlíte, zda po dosažení množství potěšení, bohatství a úcty jste byli se svým životem spokojeni? Tisíce orgasmů a dva domy, bude to stačit ke spokojenosti na smrtelné posteli?
Zní směšně, když to napíšu takto. Ale proč v tom potom pokračovat? Jako teenager jsem si byl jistý, že kdybych mohl mít naprostou kontrolu nad jedním městem a všemi, kdo v něm žijí, byl bych konečně šťastný. Pak jsem toho cíle dosáhl, a nebyl jsem. Nakonec jsem byl správcem celé planety. A necítil jsem nic. Jediné, co si pamatuji, že jsem si říkal: ̎Tenhle úkol je splněn. Alespoň už na tom nemusím pracovat. ̎ Prostě jsem se rozhodl, že to udělám.

Ale pokud je dosažení našich úspěchů obrovskou prací nebo úkolem, a pak jsme nanejvýš krátce šťastní, není to hra na blázny? Nepodléháme svému egu? Nejsme uvězněni na hedonistickém běžícím pásu, vydáni na milost a nemilost vlastním dopaminovým receptorům? Více otázek než odpovědí. S každým dalším krokem na schodech k takzvanému úspěchu si uvědomíte, že od štěstí jste stále stejně daleko, jako když jste udělali první krok. Jenže teď jste osamělejší. Teď si musíte hlídat záda. Teď nevíte, jestli vás přátelé mají skutečně rádi, nebo se vás jen snaží využít nebo z vás něco dostat.

Po jistých událostech jsem se stal členem galaktické konfederace. Když jsem se s tímto novým způsobem života teprve seznamoval, byl jsem svědkem toho, jak muži z galaktické konfederace tráví nulový čas snahou hromadit bohatství a moc. Za svůj život nedosáhli ani velení malé skupině vojáků, dokonce ani nevybudovali malý harém. Dokonce neměli ani osobního otroka. Když zemřeli, historické knihy se o nich nezmiňovaly. Přesto byli mnohem šťastnější, než jsem kdy byl já. Byli štědří. Smáli se, upřímně, a ne posměšně. Jejich humor neměl záměr, nepoužívali vtípky, aby nenápadně podráželi ostatní. Místo toho ostatní povznášeli. Mluvili otevřeně. Nesnažili se pečlivě mít pouze královskou a ovládanou mimiku. Nemuseli jste jim číst myšlenky, abyste věděli, co si myslí. A ženy je milovaly, přestože podle měřítek své společnosti nebyli nijak zvlášť mocní, bohatí ani pohlední.

Co se tedy dělo? Ptal jsem se jich, jaké jsou jejich ambice, v čem spočívá jejich tajemství štěstí, a jejich odpovědi mě jen dále mátly a rozčilovaly. Zpočátku jsem byl přesvědčen, že se mi vysmívají a své tajemství přede mnou tají, ale když si uvědomili, že si to myslím, pozvali mě, abych jim četl myšlenky, a tam... nic nebylo. Byli šťastní, ale neexistovalo žádné tajné cvičení nebo vnější úspěch, který by jim dával štěstí. Jak to?!

Zpočátku jsem si myslel, že jim chybí ctižádost, která je v reptiliánské společnosti považována za něco základního, jako schopnost přijít včas na domluvenou schůzku. Oni neměli ani to. Ani nezjistili, jaké jsou jejich ambice, což je téměř ekvivalent toho, jak si zavázat tkaničky u bot. A přesto byli tito základní, průměrní muži šťastní, a já ne. Jak to?! Neříkám, že jsem na svou někdejší aroganci hrdý. Ale takhle jsem kdysi uvažoval. Pak mi to v určitém okamžiku konečně došlo. Oni byli šťastní, protože byli součástí něčeho většího, a to něco bylo opravdové a skutečné a šlo o záslužnou věc. A oni k té věci aktivně přispívali.

Jejich věcí byl mír v galaxii. Ale ve skutečnosti se ukázalo, že to může být cokoli. Pokud jste součástí něčeho většího, než jste vy sami, a to něco je opravdové a skutečné a je to důstojná věc a vy k té věci přispíváte, pak budete šťastní. Něco může být důstojnou věcí, pokud usilujete o něco, co skutečně pomáhá a funguje pro všechny nebo je pro všechny alespoň neutrální. To také znamená, že byste měli brát na vědomí obavy těch lidí, kteří s vámi nesouhlasí, i když jsou to takzvaní ̎zlí lidé ̎, a nemávnout rukou nad jejich obavami nebo se snažit protlačit svůj vlastní názor. Líbí se mi pozemský koncept, že pokud něco nefunguje pro všechny, pak to nefunguje vůbec.

Když jsem se začal zabývat myšlenkou být součástí nějakého záslužného hnutí a přispívat k němu, uvědomil jsem si, že to není jen klíč ke štěstí. Byl to také klíč k dosažení alespoň určité úrovně sebeúcty a sebelásky. Jistě by bylo skvělé, kdybych se dokázal mít bezpodmínečně rád i bez toho, abych dělal cokoli ve vnějším světě, ale hluboko uvnitř, mám-li být upřímný, to prostě nedokážu. Vlastně jsem to nikdy nedokázal, a předstírání nepomáhá. Nicméně být součástí nějakého záslužného hnutí a přispívat k němu mi alespoň trochu pomáhá toho dosáhnout.

Když se dívám na Zemi, vím, že nejsem jediný. Mnoho lidí na Zemi je nešťastných a používají velmi neúčinnou strategii: ̎požadovat, aby ostatní lidé něco změnili nebo udělali, aby sám mohl být šťastný ̎. Může to znamenat, že ̎politici musí zavést jím požadovaný ekonomický systém ̎, nebo ̎lidé z druhé politické strany musí přejít na jeho stranu ̎, ̎ostatní lidé se musí probudit ̎, ̎bílé/šedé klobouky by měly začít hromadně zatýkat nebo zavést GESARA ̎, nebo nám ̎galaktici musí hmatatelněji pomoci ̎. Některé z těchto věcí by se měly stát, s tím souhlasím. Nicméně čekání, až něco udělají jiní, nepřináší štěstí. Jen vás to přivádí do podrážděného a bezmocného stavu mysli. Pokud něco nemůžete ovlivnit, pak je nejlepší prostě pozorovat svou vlastní bolest, frustraci nebo strach v souvislosti s tím a pak se pustit do něčeho užitečného, co je ve vaší moci.

Pokud všichni chtějí, aby se ostatní lidé změnili, ale jen málo lidí se chce skutečně změnit samo nebo být tím, kdo se postaví a začne pracovat na pozitivní změně, pak... se toho moc nestane. Všichni chtějí změnu, ale jen málo lidí je ochotno se změnit samo nebo se postavit na vlastní nohy a začít se o změnu zasazovat. Chcete-li být šťastní a mít sebeúctu, staňte se součástí hodnotného hnutí a přispějte k němu. Alespoň tak blízko tajemství štěstí jsem dokázal přijít. Pokud existuje klíč ke štěstí, který mi uniká, pak se o něj prosím podělte v komentáři. Jsem jedno ucho. Což je divná metafora o Zemi, ale je to tak.

Chtěl bych upřímně poděkovat všem, kteří poslouchali tyto zprávy. Přinesli jste mi určitou míru štěstí a smyslu a já jsem vám za to navždy vděčný. Jo, a podělím se ještě o jednu náhodnou myšlenku, která mě trápí. Mužská formální móda na Zemi spočívá v tom, že muži nosí kravatu kolem krku. To je v podstatě smyčka, že? Jako že když chytnete uzel mužské kravaty a pak s ním zatočíte, je opravdu snadné někoho uškrtit. Kdybych viděl někoho v reptiliánské společnosti, jak nosí pánskou kravatu, pak bych předpokládal, že je to otrok a že ho jeho vládci buď chtějí mít možnost pohodlně ho zabít, kdykoli se jim zachce, nebo se mu jeho vládci vysmívají tím, že ho nutí nosit oprátku. A nemyslete si, že dnes již odstraněné mimozemské bytosti, které kdysi řídily Zemi, neuvažují tímto způsobem. Ano, vím, že jejich lidští přisluhovači také nosí kravaty, ale to je jen znamení, že i tito lidé jsou buď přisluhovači, nebo zapomínají. Kdybych žil na Zemi, nenosil bych na krku oprátku.
S tím, co jsem řekl, se cítím vyčerpaný. Ukončuji tuto zprávu.

Zdroj: https://eraoflight.com/2023/06/04/thoughts-to-ponder/<

Zpět