Zprávy

4254 Smrt a Ego Cosmic agency [ UFO ] 2023-03-10
Mari Swaruu
Tělo a způsob, jakým uzavírá vědomí a uvědomění duše, která má zkušenost, jež je omezena vnímací schopností pouze pěti základních smyslů, a v kombinaci se závojem zapomnění vytváří velmi silnou iluzi, že hmotný svět je vše, co existuje. To také způsobuje, že se jedinec dostává do deterministického stavu a také do režimu oběti. Způsobuje, že duše má omezenou zkušenost, protože nemá kontext, například paměť, aby plně poznala nebo si zapamatovala, že je mnohem víc než jen tělo, že má pouze dočasnou zkušenost ve světě živých. To přirozeně vytváří omezené vnímání toho, co je existence, a spolu s tím se vytváří pojem ʺjáʺ, ʺjáʺ, identita ega, takže duše, pravé vědomí, kterým všichni jsme, zůstává jen jako něco vzdáleného, co se projevuje jako hluboký pocit, že nám něco velmi podstatného chybí. Strach ze smrti se pak objevuje přirozeně, jednak jako důsledek pozorování jiných bytostí umírajících kolem subjektu, jednak jako hluboké vnitřní vědomí vlastní konečnosti. Smrt jako konec oné identity, onoho já spojeného s tím konkrétním tvorem, který prožívá svých pár dní existence ve světě živých a který udělá vše pro to, aby zůstal naživu co nejdéle a ať se děje cokoli, což může často zahrnovat i přežití příslušníků vlastního druhu. Přispívá tak ke konceptu přežití nejsilnějšího.

Tato silná a přirozená vazba na život a vrozený strach ze smrti ještě více ztěžuje jedinci skutečné poznání, že jeho vědomí nekončí, když skončí jeho fyzický život. Ponechání představ a konceptů spojených s životem po smrti, včetně všech možných zkoušek, jen jako výsledek silného přání, jako výsledek popření a neschopnosti přijmout vlastní zničení, zničení ega smrtí, protože jsme všichni tak silně naprogramováni, abychom se drželi života, ať se děje, co se děje, dokud žijeme. Někteří lidé si však v té či oné míře pamatují minulé životy a někteří další si dokonce pamatují, jaké to bylo v prostoru mezi životy. Kupodivu tito jedinci otevřeně přiznávají, že si dokáží života vážit ještě více než jedinci, kteří si nepamatují nic mimo svůj současný život. Ačkoli se jedná pouze o subjektivní pozorování, potvrzují to i zkušenosti jedinců, kteří po prožití zážitku blízké smrti nakonec změní své smýšlení o životě a smrti. Takoví jedinci se během svého života obvykle tolik neobávají své zkázy v okamžiku smrti, takže se více soustředí na užívání si života, a to i s vědomím, že smrt nevyřeší jejich psychické problémy a duševní bolest. Vše, co jedince trápí na straně živých, ho bude následovat do duchovního světa, protože naše zkušenosti a vše, co jsme se naučili za života, si s sebou bereme na druhou stranu, což vytváří dojem, že se musí reinkarnovat, aby vyřešil vše, co podle svého mínění zanechal nedokončené.

Všechny tyto duševní a psychické problémy se nakonec přenesou do posmrtného života, když se jedinec nevzdá své identity ega, protože tyto problémy jsou hlavním egoformujícím faktorem, a to právě kvůli strachu člověka ze zničení, protože si ego přirozeně spojuje pouze s fyzickou identitou ve světě živých. Jedinci, kteří zemřeli sebevraždou, nakonec jen zjistí, že to, před čím se snažili uniknout, veškerá jejich duševní a psychická bolest, je následovalo na duchovní stranu, a co je horší, nemohou už nic udělat pro vyřešení svých problémů, protože to, co je způsobilo, je pro ně nyní nedostupné, protože je to ve světě živých a oni ne. To v jedinci vyvolává silnou touhu reinkarnovat se, a to do někoho, kdo má v jeho duchovním vnímání nějaký úhel pohledu, který by mu mohl pomoci vyřešit jeho problémy a záležitosti. Další silnou příčinou reinkarnace je to, že někdy duše nemůže uniknout všem zraněním a psychické bolesti, které ji provázely z jejího posledního života, což ji nutí využít závoj zapomnění jako určitý druh dočasné úlevy, aby unikla svým problémům, jako reakci nebo mechanismus úniku.

Vše, co jsem právě řekla, je téměř opakem toho, co jsem vysvětlovala ve svém předchozím videu. Jeden z pohledů se přiklání ke všem údajům, jež ukazují na pozitivní výsledek, kdy se všechny zraňující vzpomínky na události, které se odehrály v poslední inkarnaci, přemění v pozitiva, jež podporují duchovní růst. Z druhého úhlu se traumatizující události stávají něčím, co duši pronásleduje, protože v jejím vnímání nelze tyto problémy vyřešit z duchovní stránky. Nabízí se tedy otázka, která z těchto dvou možností je správná? Já pevně věřím, že správné jsou obě. Ale to, zda se prožívá jedno nebo druhé, záleží pouze na vnímání a smýšlení jedince, který překračuje hranice nebo umírá.

Jako odkaz opět použiji dílo Dolores Canon, protože trvá na tom, že vše nasvědčuje tomu, že veškerá duchovní práce nutná k vyřešení psychologických otázek subjektu musí být vykonána pouze v živých a ze strany živých, dokud žijí. Já osobně s jejími závěry zde plně nesouhlasím, nebo jen částečně. Myšlenka, že všechny problémy duše musí být řešeny ze strany živých, je proto, že tyto problémy vznikly nebo byly způsobeny právě na straně živých, a pro duši v posmrtném životě by vše v hmotném světě bylo logicky nedostupné. Problémy, které jsou nebo byly vytvořeny na duchovní straně, by však mohly být řešeny a napraveny z téže strany. To vše viděno z myšlenky vnímání, že existuje duchovní a hmotná stránka, díky čemuž jsou bytosti dostatečně vyspělé na to, aby věděly, že taková dualita je pouze iluzí, schopné řešit všechny své záležitosti a problémy z jakékoli strany, na níž se může nacházet jejich pozornost, pokud ovšem bytost na takové úrovni vůbec má takové záležitosti k řešení. Pevně věřím, že jedno nebo druhé pojetí, jak se stane s interpretací traumatických událostí u subjektů, ať už za jejich života, nebo již na duchovní straně, nezáleží na ničem jiném než na samotném jedinci.

Zda jedinec dokáže transmutovat špatné události neužitečné a výživné pro jeho duchovní růst, nebo zda zůstane ve stavu sužovaném stejnými událostmi, záleží pouze na tom, jaká je každá duše. Záleží na jeho individualitě a životní filozofii, kterou si vytvořil za života a také během minulých životů, ať už si je jedinec pamatuje, nebo ne, protože stále utvářejí to, kým je z nevědomí. A co hůř, jedinec v určitém stavu mysli, zatímco je mrtvý, může zůstat uvězněn ve svých vlastních myšlenkách bolesti, zůstává ve formě projevu éterického těla, které není plně ve světě živých, ani v duchovním světě, je sám uvězněn v tom, co bychom nazvali ʺnižší astrálʺ, třeba jako duch. Extrémní pocity psychické bolesti a duševních zranění, silná připoutanost k čemukoli v hmotném světě a především spousta hněvu, strachu a viny jsou tím, co tam duši uvězní v nižším astrálu, který by šlo popsat jako temnou karikaturu či pokřivené zrcadlo světa živých, špatně projevenou a pokřivenou interpretaci. Podle mého názoru není nikdo při své diskarnaci nikde ztracen ani uvězněn, protože zažívá přesně jen to, na co se soustředí a na co má zaměřenou pozornost, a jak vysvětlila Teal Swan, duch nebo přízrak by byl jen jakousi ozvěnou člověka, a nikoli objektivní zkušeností skutečné duše.

Osobně bych dodala, že taková ozvěna by mohla být způsobena nějakou časovou anomálií, protože čas je nesmírně pružný a záleží jen na tom, kdo ho prožívá. Za určitých okolností tak může být duch jen zábleskem minulé události, která pronikla do přítomného okamžiku natolik, že ji lze spatřit. Tento duch nemusí být vůbec duchem, ale časovou anomálií, v níž se protínají dvě různé události, které se obě odehrály ve světě živých, protože čas neexistuje a existuje pouze přítomnost. Náš přístup k životu, naše hodnoty, naše etika a náš postoj utvářejí to, kým jsme. Není nám dána duše, ani ji nemáme, ale jsme duší. My jsme ti, kdo si svou duši budují za pochodu. Svou duši musíme utvářet, protože takoví jsme. Záleží tedy na zkušenosti, na tom, co prožíváme a co to v nás zanechává, a na tom, jak si to všechno vykládáme, na tom záleží, a vše hmotné ponecháváme jen jako prostředek k dosažení té či oné vytoužené nebo potřebné zkušenosti a není to nic, k čemu bychom se měli skutečně upnout. Duše se buduje postupně, s našimi osobními zkušenostmi, a vyžaduje mnoho úsilí, životního času a obětavosti. Je to těžké a složité, ale to je naším posláním a cílem v životě i na onom světě, budovat to, kým jsme! A to, co děláme a jak interpretujeme to, co prožíváme, je to, co jsme a kdo jsme.

Svou duši budujeme bez ohledu na to, kam se soustředíme, zda do světa živých, nebo také do duchovního světa, neboť vše je zkušenost. Jestliže jsme to my, kdo projevuje svůj život a kdo rozhoduje o tom, co a jak v něm všechno prožíváme, platí totéž i na straně duchovního světa, a dokonce ještě více, protože tam vše projevujeme mnohem rychleji, protože tamní realita je méně hustá. Nebe nebo peklo tedy není místo, kam jsme posláni nebo kam půjdeme, až zemřeme, je to to, co jsme, sami si to vytváříme nebo formujeme. Způsobujeme jedno nebo druhé a všechny stupně mezi tím, buď když jsme naživu, nebo když jsme v duchovním světě, protože nakonec je to všechno stejné, všechno je to duchovní svět. Hmotný svět je jen iluze, trvám na tom. My si vytváříme své nebe a my si vytváříme své peklo, protože to, co prožíváme, a způsob, jakým to interpretujeme, je přímým odrazem toho, kdo jsme. V hmotném světě může změna myšlení a vnímání trvat dlouho, protože tam je všechno těstovité a pomalé, ale mění se to.

Bez ohledu na to, co prožíváme teď, to, co se stane dál, závisí jen na nás a na hodnotě, kterou všemu přikládáme. Ve světě živých je snadné mít pocit, že nad svým životem nemáme žádnou kontrolu, a v mnoha případech tomu tak může být, ale jen v důsledku toho, že se vzdáme práva rozhodovat o sobě samých, a to se děje většinou v důsledku připoutanosti k myšlenkám, jako je vina, karma a pocity osobní bezcennosti a nízké sebeúcty. A to může být důsledkem pobytu ve špatném prostředí a v blízkosti lidí, kteří jsou pro nás toxičtí. To vše v nás vyvolává pocit, že si ve svém životě nezasloužíme změnu, dokonce že dělat pozitivní změnu pro sebe je sobectví, ale tento pocit sobectví nám běžně vštěpují manipulativní lidé s narcistickými rysy, zvláště pokud jsou příbuzní. Kdo jsme a co budeme žít nebo prožívat, záleží jen a jen na nás. Proto je tak důležité tvořit a budovat svou duši. Proto musíme převzít odpovědnost za to, co si myslíme a co děláme, a nikoho nenásledovat, ale živit se ze všeho a být těmi, kdo rozhodují, které části obsahu, který konzumujeme, jsou pro nás užitečné a které ne. Jinými slovy, zachovávat a budovat svou vlastní individualitu, vždy s vědomím, že vše jsou informace a že nic není konečná pravda, protože ta závisí pouze na úhlech pohledu, které mohou být pro druhého člověka naprosto platné.

Všichni budujeme svou duši za pochodu, ale nakonec a z toho nejrozsáhlejšího hlediska jsme všichni skutečně jedním a všichni ostatní lidé jsou jen našimi stíny, tím, kým jsme kdysi byli a kým budeme později. Být laskavý k druhým znamená být laskavý sám k sobě, proto se prosím mějte rádi.

Zdroj: https://swaruu.org/transcripts/death-and-the-ego-english

Zpět