2874 Od tajemství Williama Shakespeara k tajemství Francise Bacona Valerie Kolcová

[ Ezoterika ] 2022-07-13

Jméno velkého anglického dramatika a básníka Williama Shakespeara zná celý svět. Je nepřekonaným klasikem dramaturgie. S tímto jménem je ale spojeno i mnoho záhad, které dosud nebyly vyřešeny. Vznikla tak tzv. ʺshakespearovská otázkaʺ.

Nevíme, jakého vzdělání se Shakespearovi dostalo ani jak strávil svá mladá léta. První událostí v jeho životě po křtu, o níž se ví s jistotou, je svatba, pak narození dětí a pak Shakespeare opět na sedm let zmizí, aby se objevil v Londýně jako slavný herec, spolumajitel divadelní společnosti a zřejmě i dramatik.

ʺZřejměʺ, protože se nedochovaly žádné dokumenty týkající se Shakespeara, autora her. Neexistují žádné smlouvy o jejich inscenování, žádné dokumenty nebo dopisy, v nichž by se sám Shakespeare zmínil o některé z 38 tragédií, komedií a kronik, které napsal, nebo dokonce o jediné básni či sonetu. Neexistují ani originální rukopisy.

Soudě podle dokumentů, které zůstaly po ʺmuži ze Stratforduʺ, jak mu říkají skeptici historického Williama Shakespeara, byl to člověk lakomý a ziskuchtivý, často se soudil se svými sousedy a ve své závěti se vůbec nezmínil o svých dílech nebo knihách, ačkoli pečlivě uváděl peníze, stříbrné poháry a postele. Kritici ʺmuže ze Stratforduʺ (antistratfordovci) nevěří, že by tak přízemní člověk mohl vytvořit nejhlubší a nejkouzelnější hry své doby. Shakespearova díla navíc podrobně popisují život na královských dvorech, složitosti sokolnictví, medicíny, soudnictví, nemluvě o autorově vynikající znalosti literatury, mytologie, historie a ovládání francouzštiny a latiny. Odkud se bere tak široký rozhled?

Rozpor mezi obrazem vznešeného shakespearovského autora a životem historického Shakespeara dal postupně vzniknout řadě teorií, které tvrdí, že ʺmuž ze Stratforduʺ byl jen vhodnou zástěrkou pro autentického génia. V současné době existuje více než 70 verzí, kdo přesně pro Shakespeara psal.
Jednou z nich je verze, že skutečným autorem dramatikových děl byl slavný filozof té doby Francis Bacon. Mimochodem, je to také velmi tajemná a neobvyklá postava. Někteří stoupenci teosofických učení věří, že obecně dosáhl fyzické nesmrtelnosti a poté, co zinscenoval svou smrt, žil pod jiným jménem, konkrétně se stal stejným hrabětem Saint Germainem.

Takže...
Ze šera se náhle vynořil starobylý hrad. Jeho tmavá silueta se proměnila v prázdnou stěnu vyřezávaným oknem s vitráží. Těžký závěs sotva propustí tlumené blikající světlo. Nádherný bronzový svícen s tlustou svíčkou kreslí na zeď bizarní stíny.
Starobylé obrazy, těžká skříň a knihy, folia, svitky posazené na policích... Kalamář se lvem, brk...
Muž ve staré košili si sundá vysoký klobouk a posadí se ke stolu. Na krku má nádherný límec - volán z krajky, podobný mlýnskému kameni - ʺSaint-Germainʺ.

.. Jsem rád, že vás opět vidím. Tady jsem se jmenoval jinak. Sir Francis Bacon... dovolte mi, abych se představil ...
Kdysi jsem existoval v tomto těle a jako obvykle jsem měl pro tuto inkarnaci konkrétní úkol, zabránit obzvláště kanibalským touhám britské aristokracie po světě.

Většinu života jsem musel strávit v ʺčerných šatechʺ, abych byl přijímám v kruzích ʺpanstvaʺ. Byly chvíle, kdy jsem byl téměř odhalen, a ke konci si uvědomili, že nejsem tím, za koho mě považovali. Ale popořadě.

Z titulu své funkce jsem byl členem mnoha spolků místní šlechty, včetně tajných společností. Ale protože jsem znal všechny jejich tajné ʺznalostiʺ bez jakéhokoli zasvěcení, reprodukoval jsem na setkáních ústně to, co věděli jen zasvěcení, čímž jsem je mátl a vyhýbal se zasvěcovacím obřadům, jako bych jimi už prošel v nějakém vzdáleném městě nebo společnosti. Ano, svým způsobem dobré časy. Bylo velmi obtížné to zkontrolovat, protože vzdálenosti a nejrůznější další překážky byly mimo můj dosah. Ověřování se tehdy provádělo převážně zkouškou. Nováček byl podroben debatě, aby se ověřilo jeho povědomí o nejtajnějších znalostech. Pokud odpověděl na všechny otázky a dokázal se vypořádat s argumenty, testem prošel. To dokazovalo, že již prošel zasvěcením. Totéž jsem udělal i v následující inkarnaci hraběte Saint-Germaina. Znal jsem kódová slova a hesla, odpovídal jsem na všechny testové otázky a mohl jsem být přítomen na nejtajnějších schůzkách společností, které snily o vládě nad tímto světem smrtelníků a o uzavření dohody s ďáblem v osobě mimozemských bytostí ze systému Nibiru a jejich vládcem, duchem Lucifera.

Když se však později dozvěděli o mé přítomnosti a o této malé lsti, zcela uzavřeli své společnosti pro ty, kteří v jejich přítomnosti nepodstoupili satanské obřady, aby zajistili, že v jejich společnostech budou přítomny pouze entity z protisvěta. Tyto obřady přece nemohou jen tak zmizet, zcela vypínají centrální životní vír ducha, který se na Východě nazývá síla kundaliní. Nebudu se však těmito podrobnostmi příliš zabývat a přiblížím se k tomu, čím se chci dnes zabývat. Dlouho se říkalo, že William Shakespeare není autorem svých děl. Dlouho jsem toto tajemství nechtěl prozradit, ale někteří lidé už ho vlastně uhodli, i když ostatní je vyvedli z omylu. O svých zásluhách nemám moc co říct. Takže řekněme, že v tomto případě nemám žádné zvláštní zásluhy. Byl to prostě odpočinek pro duši od těžkého břemene povinností mezi těmi tajnými spolky a špinavou politikou.

Už od dob studií jsem obdivovala řeckou bohyni Athénu. Věděl jsem, že je Atlanťanka, ale že se nepostavila na stranu ničitelů světa, ale naopak se postavila Poseidonově rodině a dělala, co mohla, aby uchránila svět před strašlivou válkou a těžkou katastrofou. Bohužel nebyla nikdy vyslyšena. Přesto se jí po staletí dařilo zadržovat šílené Poseidonovy nápady, které mu do mysli chytře podstrčil lstivý kněz Hermes, jenž ve skutečnosti sloužil cizím vetřelcům. Ve skutečnosti Hermes, který si říkal Trismegist, zradil samotnou Atlantidu a prodal celou planetu do otroctví do rukou šíleného krále Poseidona, který vůbec nechápal, co se děje a že je jen loutkou, která rozpoutává válku a ničí světlo civilizace na planetě. Sehrál roli čističe planety od civilizace, zoral pole pro vetřelce, aby zasadil nová semena, novou šlechtitelskou rasu Adamu, jak jim říkali staří Sumerové. Proto mi byl od mládí velmi blízký obraz Athény, která dlouho odolávala Poseidonovu šílenství a Hermovým intrikám (tato informace je z řeckých mýtů prakticky vymazána).

Snil jsem o tom, že budu pokračovat v Athénině práci, také v kruzích blízkých moci. Dějiny se vždycky opakují a dělají jen další otočku ve spirále. Jeden z Athéniných titulů byl ʺshake-speareʺ. Jaké bylo mé překvapení, když jsem potkal někoho se souhláskovým příjmením... Překvapení však velmi rychle pominulo a já si uvědomil, že to bylo znamení dalšího obchodu, který jsem měl v této inkarnaci na anglické půdě vykonat. Byl to obyčejný člověk, který žil z procenta toho, co půjčil v drobných. Ale měl vášeň. Chtěl být hercem a zbožňoval divadlo. Moje nabídka pro něj byla manou nebeskou. Nabídl jsem mu, aby založil divadlo, ale nejprve jsem mu pomohl přestěhovat se do Londýna, kde se usadil v divadelní společnosti. Shodou okolností jsem s ním uzavřel dohodu, která pro něj byla výhodná po všech stránkách, a lakomec tuto velkorysost ocenil a dodržel své slovo. Neprozradil mě a mé tajemství si odnesl do hrobu. Dohoda se týkala koupě jeho jména. Ano, byl velmi překvapen, když si aristokrat potřeboval koupit jméno prostého člověka. ...Ale taková byla doba, že pomlouvat a psát hry pro divadlo bylo považováno za vulgární a nízké, a nesměli to dělat vznešení muži.

Dlouho jsem měl v hlavě několik zápletek životních dramat, v nichž se daly jasně a bez obalu vylíčit lidské neřesti a vášně a to, k čemu mohou vést. Ani ve své právnické kariéře, ani v politických záležitostech jsem nemohl mluvit pravdu tak otevřeně. Tam jsem musel hrát podle pravidel systému, abych ovlivnil nejdůležitější politické momenty a vyhnul se katastrofám. Veškerá moc byla v rukou téměř tak šíleného člověka, jako byl Poseidon. Dokonce i moje vědecká pojednání musela být okořeněna falešnými pravdami, aby prošla cenzurou společností, jejichž jsem byl členem. Nebyly vůbec psány pro ně, utápěly se v jejich víře, ale i pro ně tam byly jiskřičky pravdy, takže se jim možná vplížily do hlavy a vedly k pochybnostem o systému hermetismu. Přesto jsem byl idealista.... a poněkud naivní, že doufá v takový zázrak. Ale touha ducha byla silná a hledala cestu ven. A našel jsem ji v tomto obyčejném člověku! Koupil jsem mu divadlo. I když by mě okamžitě opravil, kdyby mi byl teď nablízku, protože šlo o podíl na vlastnictví divadla. Splnil jsem mu sen stát se hercem. Udělal jsem to za jeho jedinou malou laskavost - aby mi dal své jméno jako pseudonym a udržel ho v tajnosti. Byl to skutečný člověk, spolumajitel divadla, což znamenalo, že nikdo nemohl vyzvídat a pátrat po tajemném autorovi her, jako kdybych si vymyslel pseudonym.

Tak začala obnova mé duše... Začal jsem psát to, co jsem si jako rodem aristokrat a státník nemohl dovolit. Moje hry nastudoval stejný soubor pod vedením Williama Shakespeara a s jeho autorstvím. Bylo pro mě důležité, aby hry zprostředkovávaly pravdy jako podobenství a příběhy ze života starověkých králů a dalších postav. Někdy jsem Willovi také dával své básně, aby je šířil svým jménem.

V té době jsem se na žádost ʺslavného dvoraʺ stal učitelem a vychovatelem pátého hraběte z Rutlandu Rogera Mannerse. Mladík byl velmi schopný a velmi brzy projevil talent pro poezii. Ale bohužel jeho kariéra byla stejně nepravděpodobná jako ta moje kvůli jeho vznešenému původu. Rozuměl jsem mu a cítil jsem volání jeho ducha, jeho vášeň pro poezii, která se nedala utlumit. Odvážil jsem se mu tedy prozradit tajemství a navrhl jsem způsob, jak básně předat veřejnosti. Začal jsem Rogerovy básně nenápadně přinášet Willovi, stejně jako svou vlastní tvorbu, abych je šířil pod stejným pseudonymem. Tyto básně byly samozřejmě jen krásné formy a postrádaly hloubku, ale lidem se líbily, protože sny mladého Rogera souzněly s tehdejší mládeží, zejména šlechtickou, která snila o pokračování svého těla a dědicích. Kromě poezie se Roger chtěl nějakým způsobem pokusit i o dramatické umění. Stalo se to v Itálii během nemoci, kterou tam prodělal. Chtěl v životě něco nového, pohádku, zázrak, ale tak, jak to sám chápal.

Proto napsal Sen noci svatojánské. Brzy však literární tvorby zanechal, oženil se a rozhodl se stát vojákem, který se spolu s hrabětem z Essexu Robertem vydal do Irska potlačit povstání. Jeho přátelství s Robertem však zpečetilo jeho osud až později, když se hrabě z Essexu rozhodl vzbouřit proti královně. Hrabě z Essexu byl příliš ctižádostivý a pyšný, ale také zbrklý a opovážlivý. Neposlouchal rozum a ty, kdo mu radili. Často se se mnou radil a snažil se stát mým přítelem, nejprve mi začal dohazovat dámu, o kterou jsem vlastně vůbec nestál. On však ve světle toho, že jsem to byl já, kdo inicioval dohazování, prohlásil, že je to on. Později mi dokonce daroval majetek, snažil se mi lichotit tím, že s vyššími představiteli projednával můj kariérní postup a světu vyprávěl o našem údajném přátelství. Zřejmě ho zaujalo Rogerovo nadšené vyprávění o mně a moc se chtěl se mnou také spřátelit. Ale když mě požádal o radu, vůbec se jí nedržel. Trval na tom, že irské tažení bude svěřeno jemu, a potupně selhal. Královna ho potrestala a zbavila ho hlavních příjmů z vína. Rozzlobený hrabě se rozhodl vzbouřit a má slova mu byla k ničemu.

Tak se stalo, že po potlačení povstání jsem byl z moci úřední určen za jeho soudce u královského dvora. Bohužel byl podle všech tehdejších zákonů a pravidel soudnictví odsouzen k smrti. Bylo to spravedlivé, vzhledem k tomu, že se vlastně vzbouřil, aby svrhl vládu s úmyslem zabít královnu. Cílem této vzpoury nebyla ani svoboda utlačovaných, ale pouze osobní hmotný prospěch, který mu byl spravedlivě odebrán, protože selhal v operaci, kterou mu svěřila královna, a to na jeho vlastní pyšné přání.

Samozřejmě bylo těžké si uvědomit, že duše padají a že se tomu nedá nijak zabránit. A tělesný pohled většiny a samotného hraběte z Essexu ze mě v očích společnosti udělal zrádce.

Ale život šel dál a jen v literatuře jsem stále nacházel odpočinek.
Králové se změnili. Politika šla za svým cílem. Nová vláda, reprezentovaná Jacobem, byla k mým radám vstřícnější než ta stará. Osud mu však připravil další ránu. Můj žák Roger Menners pronikal stále hlouběji do záležitostí tajných společností a rozhodl se přijmout zasvěcení, aby se vyhnul trestu za své spojení s Essexem a účast na vzpouře. Nemohl jsem ho od toho odradit; jeho tělesný strach byl mnohem silnější než obavy ducha a svědomí, protože ho podporovala i přítomnost rodiny. Nikdy však neměl děti, o kterých snil, a uzavřel dohodu se svým svědomím, že je mít nebude. Se svou ženou podstoupil černé zasvěcení, účastnil se luciferitských obětních rituálů a pokřivil své původní životní energie, aby je prostřednictvím rituálu černého smilstva nasměroval do víru luciferitské moci. Nikdy předtím však nebyl neodmyslitelně spojen s hierarchy temnoty, a tak zřejmě z takového rituálu trpěl těžkou nevysvětlitelnou fyzickou nemocí, stejně jako jeho žena. Snažil se svůj stav skrýt. A i když se to navenek neprojevilo, podařilo se mu získat to, co mu Luciferiáni slíbili. Král ho zcela zprostil viny, odpustil mu a udělil mu řadu významných veřejných funkcí.

Na samém vrcholu jeho rituály vykoupené kariéry si nemoc velmi rychle vzala jeho tělo do hrobu. O dva týdny později ho následovala i jeho žena. Co se stalo s jejich dušemi, jsem nevěděl, ale vždycky jsem věděl, že Spravedlivé síly bytí vše urovnají na svém místě. Ještě nějakou dobu jsem zvládal svůj trik s černými šaty a král, který miloval nejrůznější tajné rituály, mě nadále považoval za člověka, který prošel všemi zasvěceními a ví mnohem víc než všichni ti mistři. I když můj čas odpočinku skončil s odchodem Willa Shakespeara. Už jsem nemohl nic publikovat, protože můj pseudonym vyprchal... Odešel a staral se jen o to, komu připadnou poháry, lžíce, vidličky a další ʺcennostiʺ, které za svůj život nashromáždil. Zůstal jsem mu však vděčný, že na smrtelné posteli nezmínil mé jméno. Bral jsem to jako znamení, že se mám plně věnovat politice. A okolnosti byly příznivé. V řadě sporů v tajné společnosti se mi podařilo přesvědčit krále o svém dlouholetém zasvěcení a znalosti i toho, co Mistr nevěděl. Během těchto let se mi také znovu podařilo napsat několik pojednání se zašifrovanými znalostmi, ale v obalu zednářských dogmat. Tato pojednání byla určena jim.

Poté jsem byl pověřen úschovou velké anglické pečeti a stal jsem se královým poradcem. Postupně však žárlivost a podrazy houstly. Tajné společnosti se mě začaly bát a spřádat intriky, protože nikdo neviděl mé zasvěcení. To všechno králi neustále viselo na uších a stále častěji mi začal říkat, abych v přítomnosti společnosti absolvoval formální iniciační rituál, který by uklidnil členy, kteří se údajně velmi obávají, že by mezi nimi mohl být vyslanec jiné síly. Jak jen to šlo, vyhýbal jsem se přímé konfrontaci a až do konce plnil úkol, který mi byl odtud svěřen, abych omezil obrovské krveprolití v Evropě. Přesto jsem se snažil zasadit jiskřičky pravdy do mysli samotného krále Jakuba. Nad Anglií i celou Evropou však síly temnoty sílily, neboť z neviditelných míst přicházely k většině nezasvěcených cizích pánů příkazy zcela jiného druhu. A na jejich příkaz byl přesto vynesen verdikt o formálním zasvěcení před všemi členy tajné společnosti, dokonce i před tím, kdo prošel všemi debatami. Byl jsem postaven před hotovou věc. Sám král nařídil, abych se podrobil zasvěcení, aby už nedocházelo k nedorozuměním. Nemohl jsem na to přistoupit a zůstal jsem věrný sám sobě. Hned druhý den jsem byl obviněn z podplácení. Navíc odněkud přišly mým jménem dopisy s přiznáním, údajně sepsané pro mé vlastní dobro jménem krále.

Bylo to v nejlepší tradici žánru. Skončil jsem ve věži a ani moje žena nebyla ušetřena. Vlastně jí byla jen oficiálně, protože jsem se k ní choval jako k dceři. Vzal jsem si ji jen proto, abych ji zachránil před její vlastní matkou, která ovdověla a vzala si jiného muže. Ten o její dceru vůbec nestál. Proto byli manželé ochotni vydat ji komukoli, třeba i netvorovi z tajné lóže, který měl na starosti rituály, Luciferovi, jen aby nepřekážela a přinesla jim materiální a statusové výhody z manželství. Král Jakub se se mnou setkal a nabídl mi, že rituál provede ještě jednou. Znovu jsem však odmítl a řekl mu, ať si vybere sám, jako když mě kdysi požádal o radu. Nic jsem od něj nepotřeboval, už jsem pochopil, že moje mise tady skončila. Nechal jsem rozhodnutí na Prozřetelnosti a ponechal svobodu volby na Jakubovi. Moje učení zřejmě nepřišlo nazmar, dostal mě z klece a odpustil mi všechny sankce, protože si byl dobře vědom spiknutí a lží, které se v parlamentu objevily. Ale už jsem se nemohl zapojit do politické činnosti. Vrátil jsem Velkou pečeť Anglie a odstoupil jsem od podnikání, jak koruna potřebovala.

Nějaký čas jsem byl mimo velkou politiku a věnoval se výhradně psaní pojednání o vědeckém výzkumu. Uvědomil jsem si však, že s tím nemohu mnoho udělat a že to už nezáleží na mně. Tušil jsem, že je čas, abych odešel.

...V té době se v Anglii dostal k moci muž, který dokázal rozpoutat obludné občanské války, ale ve Františkově těle jsem se mu nedokázal ubránit. Byl jsem v tom těle uvězněný jako v kleci. A tak se stalo. Král Karel dostal lekci, když ho Cromwellovi revolucionáři popravili. Tajné lóže vytyčily na příkaz vetřelců z tohoto světa novou třídu, buržoazii, ačkoli v lóžích zůstala část aristokracie, která byla vetřelcům obzvlášť věrná.

Mohl jsem jen předvídat a uvědomil jsem si, že vůz světové politiky nelze zastavit ve starém těle a ve starých podmínkách. Navíc jsem zjistil, že moje žena přišla o panenství. Pustil jsem ji a rozešli jsme se. Zvolila si vlastní cestu. Dal jsem jí téměř vše, co jsem v té době měl, a napsal pro ni závěť. Vzala si muže, kterého si sama vybrala, a já jsem jí v tom nebránil. Ale aby to mohla udělat, musel jsem zemřít a ona se musela stát vdovou.

Požádal jsem velkou mocnost Kondukce a moje žádost nebyla zamítnuta. Chlad mě poměrně rychle odvedl od mého smrtelného těla. Odmítl jsem jakoukoli léčbu a přál si co nejdříve opustit tento svět. Koneckonců, čekaly ho nové úkoly, které už nebylo možné splnit ve starém Francisově těle...

Nenudil jsem vás záležitostmi z minulých let opadané historie. Tytéž společnosti jsou stále pány Británie a dalších zemí a nadále poslouchají vetřelce ze světů, které považují za bohy a velké pány vedené duchem Lucifera. Veškerou politiku nadále dělají oni. V různých inkarnacích jsem to mohl jen mírně korigovat, podobně jako jiní duchové vyslaní v opozici proti moci zla. Ve svých příbězích o dávných králích jsem se snažil zanechat jiskřičku světla, že zlo má svůj konec a vždycky přijde odplata. I když byla napsána pod pseudonymem Shakespeare.

Je to záhada, kterou jste již odhalili. Přesto mnozí, vedeni stejnými silami, které stojí za tajnými společnostmi, trvají na hercově autorství. Velmi se jim líbí obraz obchodníka, který údajně zároveň napsal tak spravedlivé zápletky a odhalil podstatu příčinných vztahů bytí, které se na Východě nazývají karma. Koneckonců se dlouho snažili ospravedlnit svůj cynismus a zisk tím, že jej prezentovali jako síly rovnováhy dobra a zla a druhou stranu mince. Říká se, že i v jedné osobě mohou vedle sebe existovat genialita a darebáctví, chamtivost a smysl pro spravedlnost. To je hlavní myšlenka takových lidí, kteří ospravedlňují své zlo a neřesti, stali se služebníky Lucifera a nadále mu slouží, nyní vydávají celou planetu vetřelcům a mají v plánu ji na příkaz vetřelců vyčistit.

Ve vašich dnech však nezačala velká bitva pouze na fyzické úrovni. Účastní se jí mnoho Duchů světla, každý na svém místě...,ʺ promluvil muž ve starobylé kamizole, který se představil jako Francis Bacon. Usmál se a jeho oblečení se změnilo. Na hlavě se mu objevila paruka z příští éry... ʺ Saint Germain,ʺ Později jsem se představil právě tímto jménem. Ale každá doba má svůj vlastní příběh...ʺ

Zdroj: https://shambavedi.blogspot.com/2022/07/blog-post.html
Zpět