Zprávy

1941 Kanárské ostrovy - poslední domov vyhnaných atlanťanů aneb příběh spiknutí Valerie Kolcová [ Ezoterika ] 2017-12-08
Zdá se, že z kdysi mocných civilizací minulosti nezbylo v našem světě nic. Pouze legendy a mýty, které jsou považovány za pohádky a fikci. Někdy nám však svět předkládá hádanky, které je velmi obtížné vysvětlit tím, že z příběhu vyhodíme mýtické časy. Jednou z takových záhad je příběh Kanárských ostrovů a jejich tajemných obyvatel, Guančů. Guančové byli vysocí, atleticky stavění modroocí blonďáci. Klidný, ale hrdý. Malovali na skály barevné petroglyfy (pravděpodobně psaný jazyk, který dosud nebyl rozluštěn), zdobili si těla tetováním a mumifikovali mrtvé podobně jako ve starém Egyptě, pomocí aromatických bylin, které byly nalezeny také v mumiích Inků u jihoamerického jezera Titicaca.

Guančové, kteří žili obklopeni oceánem, se však otevřené vody báli. Dokonce ani nekomunikovali se sousedními zeměmi, vše bylo zahaleno rouškou mystiky, dohadů a naprostých pohádek.
Zde, na konci světa, v zahradě Hesperidek, ukryly nymfy zlatá jablka věčného mládí a hostily Argonauty pod Jásonovým vedením. Guančové na Kanárských ostrovech, zejména na ostrovech Homer, Hierro a Tenerife, se dokázali dorozumívat pomocí... hvízdání až na vzdálenost 14 kilometrů! Nebyly to předem domluvené signály, ale velmi živá mluvená řeč, ve které mohli klevetit - jak chtěli a o čemkoli. Jazykovědci dnes nemohou najít žádného ″příbuzného″ podivného jazyka Guančů.
Nejpozoruhodnější je jazyk, který používají Guančové na ostrově La Gomera ke vzájemné komunikaci. Nejpozoruhodnější je, že oba kmenoví příslušníci, kteří stáli vedle sebe, aniž by pronesli jediné slovo, pohnuli rty. Rozuměli si. Norman Jean de Betancourt si do svých deníků zapsal: ″Tyto ostrovy obývají vysocí lidé, kteří mají pozoruhodný jazyk. Mluví rty, jako by neměli jazyk. K tomuto kmeni se váže legenda, že náčelník jejich předků nařídil všem uříznout jazyk, aby už nemluvili jazykem bohů.″
Dodnes se traduje legenda o osmém ostrově zvaném San Brendan (San Borondon) kdesi na západě souostroví. Vidět ho může jen pár vyvolených, ostrov duchů se před námi ostatními skrývá. Zajímavé je, že se objevuje na některých starých mapách a počet šťastlivců, kteří údajně viděli San Brendan na vlastní oči, se počítá na tisíce.

Kdo jsou ti tajemní Guančové? Mohli by to být potomci bájných Atlanťanů? Jaká tajemství si odnesli, když je španělští dobyvatelé téměř úplně zničili? Existuje osmý ostrov v Kanárském souostroví, který je považován za strašidelný?
Demeter
Víte, že na Zemi existuje místo zahalené tajemstvím. Všechna tajemství však nejsou záhadná. Vše je otištěno do prostoru poznání. Různé epochy s válkami, dramaty, frašky i tragédie. Palácové intriky a spiknutí, boj o moc a spravedlnost nejsou v tomto světě ničím novým. Část velké historie je stále skrytá. Zůstaly vám jen záhady a hádanky a spletité příběhy mýtů.

Slyšeli jste o Atlantidě, velké zemi, která chtěla v dávných dobách ovládnout celý svět a měla mnoho kolonií, ale místo poznání a osvěty přinesla lidem otroctví. Tehdy jsem byla mladá a moc jsem tomu nerozuměla. Žila jsem v provincii daleko v horách, které říkáte Olymp. Kdysi dávno mě Zeus jako dítě zachránil z temných kobek Chrona (Chronos) v lůně Měsíce. Kdysi tam kvetly zahrady, ale Chronos z něj vytvořil vězení pro ty, kdo by mohli narušit jeho moc, jejich rodiny a děti. Měla jsem to štěstí, že jsem tam byla jen krátce, ale i to stačilo k tomu, abych do Atlantidy nikdy nevkročila.....
Od osvobození zajatců z Měsíce sice uplynula nějaká doba, a sám Chronos byl poslán do jeho vězení, kde našel svůj smutný konec. Vyrůstala daleko od královských záležitostí, daleko od pyšného hluku hlavního města. Slyšela jsem, že král zůstal v hlavním městě sám a bratři odjeli. Vládl Poseidon, ale dal více práv provinciím. Zeus se zde stal také králem, ale pouze jako mladší král a pouze ve své provincii.

Brzy se Poseidon stal podobným Chronovi. Starověké hlavní město Atlantidy Aztlan přejmenoval na Poseidonis. Jeho pýcha ho natolik přemohla, že se rozhodl dokončit Chronovo dílo a položit mu k nohám celý svět. Věděl, že Chron má velké vazby na civilizaci Nifilim / Anunnaki z Nibiru, která svým příchodem rozsévala zkázu a smrt všemu živému. Jejich vyslanci znovu zaplavili Poseidonis. Stali se poradci u soudu. Atlanťané stejně jako za Chrona posílali zlato na Nibiru a Glorii, planetu za Sluncem. Tehdy se netěžilo. Atlanťané kov vyráběli, jak by se řeklo za vašich časů. Podmínky pro takovou výrobu byly pouze na Zemi.V té době Poseidona navštívil také had, vyslanec podzemních démonů a Anunnakův špeh. Přesvědčoval krále Atlanťanů, že mu může pomoci vlastnit planetu bez Anunnaků a bez toho, aby jim platil zlatý tribut. Mluvil také o potřebě vytvořit z celého světa jedinou říši a vládnout v ní sám. Jak mluvili Anunnaki, tak mluvil Had z kobek Agarthy, kterou kdysi stvořili stejní Anunnaki, což Poseidon nevěděl. Věřil, že je předurčen ke sjednocení světa, že byl k tomuto účelu vesmírem vyvolen, ale z nějakého důvodu mu svět nešel na ruku...Nejdřív se Poseidonovi postavila tvrdohlavá Borea. Pak se rozhodl dostat pod svou moc zemi Mu. Ale starověcí draci, potomci hvězdného rodu, přišli na Boreu pro pomoc. Tehdy bylo poprvé uzavřeno spojenectví mezi bílou a žlutou rasou. K Borei se obrátila i knížata vzdálených říší, která byla roztroušena na jihu (dnešní Indie a další země, které dnes neexistují), tj. říše, které zůstaly z dob Tellurie poté, co se starověký svět Tellurů a Lemuřanů částečně potopil. Poseidon se tehdy velmi rozčílil. Had přišel znovu a pravil, že všechno má svůj důvod. Teluřané, Lemuriáni a Borejci - Asurové že se měli už dávno přišli poklonit velkému Poseidónovi. (pozn. cítím souvislost se současnou koalicí Číny, Indie a Ruska proti praštěné EU a USA)

″Jak mohou odmítnout tvou štědrost, jak mohou odmítnout sloužit velkému vládci, odmítnout sjednocení, když je Země tak malá v obrovském oceánu hvězd vesmíru. Proč dělit svět na mocnosti, stačí jediný vládce!″ - lísal se Had a Anunnaki přizvukovali. Poradci z Nibiru a podzemní Had řekli, co chtěl Poseidon slyšet. Že je to všechno o titánech! Tento příběh začal vznikem Atlantidy, kdy se stal vůdcem moudrý Atlan, hlava Rady vládců země, která přivedla Atlanťany na Zemi ze zanikající planety, a předal vládu zbývajícím členům Rady. Neuspěli a Atlanův syn Chron se chopil veškeré moci. Chronos měl ale staršího bratra. Jmenoval se Titan. Za vlády svého otce se Titán vydal do starověké Boreje, země Asurů, kde se stal příbuzným klanů Asura. Ke svému nejstaršímu synovi Titanovi odešel i jeho starý otec, když předal vládu radě.

Asurijská rasa Titánů, potomků Asurijců a Atlanťanů, dětí Titána, se postupně rozrostla a Chron se po uchvácení moci začal Titánů bát. Viděl v nich dědice Atlantidy, kteří by ho mohli právem připravit o trůn. Děti dávného Titána a Asurijců se pevně spojily a zůstali v Boreji navždy. Poseidon se začal obávat Titanovo synů a vnuků. Titán byl totiž nejstarším synem Atlanta a Chron druhým... Po právu by se musel vzdát koruny. Poseidon, syn Chronův, se začal na popud Anunaků bát o svou moc. Na jejich popud a podle hadího výpočtu podzemních útrob a dutin chtěl Poseidón zničit Boreu i s Titany a nastolit svou vládu nad světem.

Pak začala Atlantida připravovat dosud neznámé zbraně, které měly celé jádro planety vymrštit a rozdrtit zemskou desku Boreje. Ale ne všichni v Atlantidě byli tak šílení jako Poseidon! Spikli se, aby odstranili Šíleného krále a nezničili planetu. Atlanťané si stále pamatovali, jak kdysi zahynula jejich planeta u jiné hvězdy a jak se zachránili na Zemi v měsíční arše... Vůdcem spiknutí byl potomek Titánů, který od svého narození žil v Atlantidě. Někteří z Titánů totiž v Atlantidě zůstali. Jeho otec Atlas, syn Titána, vlastnil země na nejvýchodnějších hranicích Atlantidy. Dále začínaly země a kolonie podřízené Atlanťanům, nyní je zde severní Afrika a hory, které se dodnes nazývají Atlas na počest svého dávného vlastníka.

Atlas často žil ve velkoměstě, jak by se řeklo za vašich časů. Nejednou navštívil hlavní město a oženil se s atlantskou ženou. Měl syna Hespera. Syn dospěl, a stal se členem Poseidonovy rady. V té době už rada nic neznamenala a její členové pouze schvalovali nařízení svého vládce a kontrolovali jejich plnění. Hesper věděl o Poseidonových plánech a začal shromažďovat podobně smýšlející lidi. Spěchal, aby zabránil nenapravitelnému, aby Poseidona za jeho šílenství svrhnul. Na začátku se ho snažil odradit následky, s dokumenty a výpočty vědců. Řekl, že všechno zanikne a že se Atlanta potopí. Poseidon ho však zesměšnil a pak se Hesperus odvážil udělat poslední krok. Spiknutí však bylo bohužel odhaleno a Hesperus a jeho společníci byli zajati. Rozsudek byl tvrdý. Podle zákonů Atlantidy, zavedených v době Chronově, byli za účast na spiknutí a státním převratu trestáni nejen spiklenci, ale i všichni jejich potomci, včetně nemluvňat. Atlanťané od nepaměti nepopravovali smrtí. Věřili, že je to lehký trest, protože věděli o reinkarnaci duší a měli zařízení pro komunikaci s mrtvými. Chrón se bál duší popravených, protože by mohly shromáždit své příznivce i bez těla a dokonat dílo. Existovaly technické prostředky pro komunikaci, které umožňovaly vidět a dokonce cítit ty, kteří ztratili svá těla. Poseidon se obával, že popravený Hesper bude pokračovat v tom, co v duchu začal. Oblíbenou formou popravy již od dob Chrona bylo vyhánění rodů skrze portály času. V Poseidonově věku byla tato poprava tak běžná, že téměř všichni zločinci byli Atlanťany odváženi k portálům a vhazováni do paralelních světů nebo časových děr.

Takto byl kdysi popraven pirát a jeho banda. Byli odvezeni na ostrov Thule na hranici s Boreou. Byl tam časový portál. Portál byl otevřen a zločinci do něj posláni. Pirát se tak se svou bandou vydal rovnou do raného středověku a prohlásil se mezi divokými lidmi mrazivého severu za boha, přičemž použil jméno starověkého hrdiny Odina, a bandité z jeho bandy si na sebe vzali další jména starověkých skandinávských bohů a začali jménem starověkých bohů páchat zvěrstva. Proto bylo rozhodnuto, že totéž udělají Hesperovi, jeho klanu a druhům. Klan spiklenců byl převezen na malé ostrovy nedaleko Atlasova panství, aby jeho otec viděl a věděl, že jeho syn je popravován. Atlas sám nemohl nic dělat. Jeho knížectví nemělo ani zlomek výzbroje, kterou měla Atlantida. Takto byla organizována samotná Atlantida, aby se vazalové neodvážili podniknout nic proti vládě říše, která mohla během hodiny proměnit rozsáhlá území i s jejich osadami ve vyprahlé spálené pouště.

Poprava byla naplánována na den útoku na Boreu. Portál na ostrovy existoval díky energiím labyrintu, který byl vybudován v době, kterou téměř neznali ani Atlanťané. I pro ně byl labyrint prastarý. Věděli jen, že je obrovský a že se jeho podzemní prostory rozprostírají pod samotnou Atlantidou, pod částí Afriky, Asie a podmáčené Evropy, pod provinciemi a atlantskými koloniemi... Věděli také, že právě jeho síla otevírá portály a umožňuje jim vidět a mluvit s mrtvými. Překladač a záření labyrintu využívala atlantská zařízení pro komunikaci s mrtvými. Na poslední chvíli před popravou se Poseidon obával, že portál nebude fungovat kvůli úderu na zemské jádro a Boreau. Nařídil tedy spiklencům a všem z jejich klanů uříznout jazyk, aby nemohli už nikomu vyprávět své příběhy a nemohli znovu spřádat plány, i kdyby je portál nedokázal vyhodit. Poprava se tedy protáhla, a když kat a kněz otevřeli portál, došlo k úderu do jádra planety. Smrtelná rána. Vše se začalo hroutit a obrovská sopka na ostrově, kde byl portál otevřen, explodovala. Kouřem a popelem ze sopky byli nešťastníci vrženi do portálu, který se zřítil v důsledku propadu klenby labyrintu. Popravení se ocitli v období rané antiky, jak toto období nazýváte, pod dýmajícím vulkánem. Katům zmizela země pod nohama v ohni a lávě a vlny pohltily nebeskou klenbu. Od dob zkázy Faetonu nebyla strašnější katastrofa.
Sám Poseidon zůstal zavřený ve svém podvodním paláci, ve svém útočišti. Ale k čemu to bylo dobré. Celá Atlantida padla! Říše je pryč. Hořela nám před očima a pokrývala ji voda. Na planetu se snesl krutý mráz, který zchladil polovinu světa pod ledem... Popravené klany tak byly vlastní popravou zachráněny. To se stává! Bohužel už nedokázali mluvit a neměli nic, než šaty na sobě... Tak se začala psát historie Guančů, pro vás neznámého národa, který obýval ostrovy později nazývané Kanárské. Odříznuti od civilizace a bez nástrojů a vybavení se usadili v jeskyních a začali si holýma rukama vyrábět primitivní nástroje. Když se jejich oblečení rozpadlo, oblékli si ovčí a kozí kůže, kterých bylo na ostrově dost. Z kdysi civilizovaných lidí se tak stali primitivové. Postupně jimi byly osídleny i sousední ostrovy Kanárských ostrovů, kromě ostrova se sopkou. Tam objevili divochy, i když na tom v té době nebyli o nic lépe. I tito divoši byli lidé, které Atlanťané vyhnali za nějaké zločiny. Například na jednom z ostrovů měly ženy několik manželů. Byl to svět těch, které Atlanťané popravili za to, že chtěli vládnout mužům, ponižovali je a dělali z nich otroky. Jejich zdivočelí potomci si ve svém izolovaném světě vytvořili vlastní zvrácený matriarchát.

Popravené ženy svobodných mravů uspořádaly na jednom z ostrovů kult kněžek lásky, údajně kvůli plodnosti. Sousedy spiklenců se tak stali bývalí zločinci, nebo spíše jejich vzdálení, odlehlí potomci. Ale i s nimi se nově příchozí postupně začali mísit. Zvláštní osud potkal klan s vyříznutým jazykem. Vynalezli nový jazyk, který nepotřebuje fyzický jazyk. Byl to pískací jazyk. Mluvili také němými pohyby rtů. Tyto způsoby komunikace přetrvaly tisíciletí a používali je potomci těch, kterým byl jazyk uříznut, ačkoli oni, tito potomci, měli jazyk na svém místě. Nemohli se naučit mluvit, protože žili dlouhou dobu v naprosté izolaci na ostrově, který se později jmenoval Homér. Tam je poslal portál. Bývalí vyhnanci žili izolovaně od světa a pamatovali si jen výbuch své sopky a skutečnost, že je někdo opustil tady na zemi. Později se ten někdo v jejich myslích stal Bohem. Stále si matně vzpomínali, že toto božstvo bylo kdysi Sluncem nebo velkým Absolutnem všeho - Achemanem, jak mu říkali ti, kterým zbyly jazyky. Postupně se potomci popravených zmenšovali, i když ještě v éře španělských kolonizátorů v 16. století vypadali velmi0 vysocí a zachovali si svůj atlantský vzhled: světlé vlasy, světlé oči a atletickou postavu.

Už v nejranějším období svého vyhnanství se setkávali s podivnými malými mořskými lidmi na nevídaných lodích. V pozdní éře Atlantidy neexistovaly žádné lodě ani čluny. Existovala pouze letadla pro různé účely, která mohla příležitostně brázdit mořské hlubiny. Rozhodně se nepodobaly dřevěným lodím Helénů. Disk versus galéra. Heléni se na ostrově dlouho nezdrželi a děsili se vyhnaných Atlanťanů, kteří pro ně byli příliš vysocí a pískali podivné zvuky. Obzvlášť se báli zpěvu nemluvných dcer Hesperidek. Jejich napůl ptačí, napůl delfíní trylky byly podivně děsivé. Zřejmě si tyto písně spletli s vytím sirén, mutantů, které vytvořili Atlanťané ve svých laboratořích a které přežily až do dávných dob a zřejmě se dostaly i do portálů Velkého labyrintu. Tady byl stále portál a z něj se občas vynořovali podivní tvorové, které vytvořili Atlanťané. Až pozdější Heléni je nazývali gorgony, hydry apod. Všechny tyto příšery byly většinou mořskými monstry a děsily starověké a středověké námořníky, kteří je považovali za mořské ďábly. Na samotných ostrovech procházeli portály draci. Pravda, byli to dobří draci, kteří jedli ovoce. Pověsti o nich musely dát vzniknout mýtům o zlatých jablkách v zahradě Hesperidek, která střežil drak.

Draci zde často trávili dlouhou dobu, kdy byl portál zavřený. Otevíral se nyní samovolně. Jejich oblíbeným místem byly místní stromy, něco jako palma. Jejich dřevo je velmi tvrdé a míza má červenou barvu. Těmto stromům se začalo říkat dračí stromy.
Draci se také usídlili poblíž zchátralých pyramid, zařízení, která kdysi otevírala portál do jiných světů. Právě v jedné z těchto pyramid otevřel palácový kněz portál během popravy spiklenců. Nyní se jim lidé vyhýbali, protože ve zchátralých ruinách, navíc spojených s velkým a pro nové generace osadníků tajemným Labyrintem, číhalo mnoho nebezpečí. Často tam mizeli lidé a zvířata, byly tam vidět děsivé přízraky nízkých světů vyhnanců z Labyrintu, kde čas často měnil svůj běh a lidé, kteří byli u pyramid jen pár minut, se vraceli po letech nebo vůbec... Jen draci uměli procházet samovolně se otevírajícími portály.

Na ostrovech nadále žila společnost vyhnanců. Postupně vytvořili něco, co se podobalo státu, dokonce několik. Hlavní klan se snažil obnovit starověké uspořádání, které se jim zdálo ideální a které si pamatovali z vyprávění svých předků. Byl to systém samotné Atlantidy s její radou vládců. I zde začali představitelé klanů, kterým se říkalo Mensei, vytvářet jakousi radu, stejně jako v dobách Atlantidy. Stejně jako v onom dávném období se zvláštní úctě těšili kněží Slunce a portáloví kněží. Velký kněz byl členem rady. Jednoho dne si však Velký kněz usmyslel, že na všechno přišel, a vyřešil záhadu starověkých pyramid, které se mnozí obávali. Rozhodl se obnovit portál času a vydal se k pyramidám.
.. Jednou jsem se tady na Olympu dívala do zrcadla a lámala jeho paprsek v kouli, v níž jsem viděla jiné světy. Bylo to zařízení přivezené z Atlantidy. Ale čas nic nezanechal. Zařízení se rozbilo, Atlantis už neexistuje. Najednou se však v této kouli začalo něco projevovat. Viděla jsem svět, který jsem neznala. Vše lze přehrát. Všechno je nahrané!″

A Démétér vytáhla kouli, položila ji na mosaznou misku a začala s ní točit v drážce uprostřed misky. Pak vzala kulaté zrcátko a nasměrovala sluneční paprsek do středu průhledné koule. V opalizujícím lomu se náhle začal promítat ″film″. Na zelených ostrovech se procházeli vysocí a štíhlí lidé jako starověcí bohové, jen v ovčí kůži. Náhle se objeví zástupy cizích mužů v brnění, mají na sobě kyrysy, lesklé přilby, dlouhé pláště. Tito muži domorodce chytají, svazují a táhnou na vysoké dřevěné lodě. Mnozí jsou zabiti. Je to hrozný obrázek. Vysocí muži se chápou nějaké zbraně, ale ve srovnání s dlouhými meči a šavlemi je to nic. Zoufalí domorodí bojovníci pokračují v boji holýma rukama, dokonce i ženy. Najednou všechno zmizí. Koule se znovu roztočí. ″Viděla jsem to,″ pokračovala Demeter, ″a začala jsem zjišťovat, kde to je a jak mohu pomoci. Uvědomila jsem si, že do tohoto světa nemohu vstoupit, protože pro mě ještě nenastal. Tehdy totiž žádné Španělsko neexistovalo, dokonce ani Řím ještě nebyl na vzestupu. Starobylý portál však obraz tvrdošíjně přenášel dál.

V jednom starém rukopise s popisem působení koule jsem se dočetla, že někdy, když dojde k silnému časovému posunu, jsou toky éteru v prostoru tak narušeny, že se sféra začne samovolně aktivovat a přenášet zdroj narušení. K takovému narušení dochází při otevření časových portálů, ale je to důsledek chyby v systému Labyrintu. Uvědomila jsem si, že se někdo pokusil portál použít a udělal chybu, nebo že systém Labyrintu, který se na mnoha místech zhroutil, chybu způsobil. Na ostrovech se otevřela díra do vzdálené éry, která byla dosud jen možnost. Lidé z přítomnosti se dostali do budoucnosti, která by se možná nestala, kdyby neotevřeli ten portál... Možná by váš příběh dopadl jinak, kdyby nedošlo k omylu v Labyrintu, kdyby nebylo toho šíleného kněze...

Ale stalo se... a lidé tam umírali, na okraji světů. Z rukou fantomů, kteří se ještě nenarodily, ale kteří se zběsile projevily v našem světě a změnily variantu existence a stuhy dějin na další staletí a tisíciletí...

Vzala jsem poslední zbývající zařízení na Olympu, kterým se dají otevírat portály, a namířila ho na tuto kouli. Nevěděla jsem, co se stane, ale Prozřetelnost zřejmě chtěla, aby Velký labyrint do tohoto prostoru vrhl další kus země z jiného světa, z něhož přišli draci. Mimochodem, všichni se tam naráz pohnuli a hrnuli se na nový ostrov, nebo spíš na svůj starý a známý z jiného světa. A lidé to viděli. Křičela jsem na ně, aby doplavali na ten ostrov, ale moc lidí nepřišlo. Prostě se vrhali do propasti, aby se vyhnuli zajetí cizinci v brnění. Začala jsem je tedy chytat paprskem zrcadla v kouli a přenášet na dračí ostrov. Podařilo se mi vytvořit duhový most a lidé po něm přebíhali. Cizinci je však pronásledovali. Tehdy jsem si vzpomněla, že duhu lze udělat spravedlivou, a změnila jsem paprsek v zařízení zrcadla. Pak už jich přes most přešlo jen pár, ale nepřešel žádný cizinec. Přešli pouze ti, jejichž vibrace byly vyšší než vibrace hrubého světa, ale byli zachráněni. Ostrov byl v drsném světě tak bezbranný, že jsem na něj posvítila paprskem spravedlnosti, zmizel z vašeho světa a vrátil se na své místo...

Někdy, když počasí reprodukuje účinek mé koule, se tento ostrov stane viditelným ve vašem světě, ale jen ti, kteří jsou čistého ducha, se na něj mohou dostat. A tak je to až do vašich dnů a žijí tam ti spasení lidé, nebo spíše jejich potomci a ... draci, až do vašich dnů. Toto je osmý ostrov duchů, o němž vzniklo mnoho legend.

Opovážlivý kněz poslal své lidi a země do doby vzdálené antickému světu, do doby španělských výbojů. Španělští conquistadoři ochotně posílali ty, kteří přežili a nepřešli na ostrov duchů, do otroctví nebo ke svým předkům. Tak skončila historie Guančů, lidí ztracených v čase. Za vašich dnů už nejsou... Zůstali jen velmi vzdálení potomci, kteří se smísili s těmi samými Španěly... Jejich historii téměř neznáte. Jen ozvěny, zkreslené odlesky, přebývají v dávných legendách, které byly také tisíckrát přepsány. Takže to, co možná znáte, je jen představa toho, co kdysi bylo.

V římské době se spiklenec Hesperus nazýval Lucifer, což v překladu znamená ″ten, kdo studuje světlo″. Přeložili jméno Hesperus do svého jazyka. Později pod stejným jménem poslové Anunnaki zjevili lidem jméno Nibiru. Lucifer se tak stal označením temnoty. Pro tajné společnosti je temnota nositel světla. Služebníci anunackých vetřelců uctívají Lucifera, zdroj antisvětla, pod jménem Lucifer. Pro neznalé vymysleli legendu o padlém andělu, která opakuje antickou legendu o vyhnání Hespera z Atlantidy. Proto byla tato legenda zapomenuta a místo ní byla vytvořena nová. Aby se na tu starou legendu zapomnělo a s ní i na celou historii Atlantidy, byly všechny spisy a knihy vymazány a spáleny za zdmi Alexandrie a znovu přepsány, jak to potřebovali Anunnaki a jejich nohsledi, kteří se dostali k moci pro zlato a službu Luciferu, běsnému duchu Nibiru.
Dějiny se už z kousků posbírat nedají, lidé nevěří v možnost doby portálů... vše zůstává jen v magnetických záznamech Země.

Zdroj: https://shambavedi.blogspot.com/2019/04/blog-post_753.html

Zpět