Zprávy

1859 Tajemství dávné Arábie Valerie Kolcová [ Ezoterika ] 2016-09-16
Naši planetu obývá mnoho národností. Každá z nich má svou vlastní historii a původ, který někdy sahá až do dob legendární Atlantidy, tajemné Lemurie nebo zapomenuté arktické Hyperborey.
Svět nebyl vždy takový, jaký je dnes. Jiné země, jiné podnebí... Kdysi Saharu pokrývaly zelené savany, kdysi byla Arábie kvetoucí zahradou... Co se stalo, proč jsou dnes v těchto místech pouště?

O předmuslimské Arábii toho věda ví jen málo, i když existují artefakty z Nabatejského království, států Sába, Libye a Samud. Oblast je však dodnes plná záhad. Jak například starověcí Nabatejci nebo Samurajové dokázali vytesat do skal celá města, jako je legendární Petra. Anebo to vůbec nebyli Nabatejci a ti tato mistrovská díla zdědili po někom jiném...? Kde jsou původy těchto přesvědčení, která byla absorbována vrstvami islámu? V samotném islámu po nich něco zůstalo...

Skrz hustou zeleň je vidět honosná fasáda nějaké budovy. Lidé v pestrých šatech někam spěchali... Před nimi bylo náměstí. Na náměstí byli vidět velbloudi, hromady ovoce, barevné látky. Rušná oáza Východu. Ženy chodí s odhalenými tvářemi, vesele cvrlikají v hejnech a tu a tam se blýskají zlatými šperky. Nejpozoruhodnější jsou však paláce, které jsou zde na každém kroku. Jejich fasády jsou vytesané přímo do skály. Útesy směřují spíše do údolí, které se změnilo v ulici. Zubaté ornamenty, sloupy: vše z růžového a nažloutlého kamene vyleštěného do lesku.

Dlážděná cesta vede k chrámu. Strmé schody, obrovské dveře a za nimi prostorná hala vytesaná do skály. U jednoho ze sloupů sedí usmívající se starý muž zahalený v bílé látce.

″ ... Jsem tady a přemýšlím o Bohu, Bůh a jeho rodina kdysi postavili všechny tyto budovy a naučili nás řeč, psát, počítat. Všichni jsme nějakým způsobem jeho potomci, potomci rodu bohů, i když mnoho lidí přišlo z daleka a smísilo se s potomky těch, kteří to všechno vybudovali. Jsme potomky všech bohů i těch, kteří přišli. Nyní se naše země jmenuje Samud. Nahi je náš bůh, chce s vámi o něčem mluvit,″ říkal stařec ve vzdálené hale. Uprostřed haly seděl kamenný velbloud. Z jeho podstavce vylétaly paprsky mozaikové hvězdy. Stařec zmizel a sál zahalila zelená mlha. Zdálo se, že obrovský velbloud stojí vzpřímeně. V nazelenalé mlze se velbloud nějak proměnil v člověka obrovského vzrůstu. Hlavu mu zdobil vysoký zelený turban a tvář mu lemoval hustý černý plnovous. V dlouhém rouchu se zlatými hvězdami vypadal jako starověký babylonský vládce nebo pohádkový orientální hvězdář. Sestoupil z podstavce a poklepal svou dlouhou holí o podlahu. Sál i chrám rázem zmizely. Horké slunce ozařovalo údolí pod námi. Všude byly kvetoucí zahrady, zelené palmy, jezera, řeky a... Mírné moře.

Takhle vypadala Arábie za našich časů. Žil jsem na planetě daleko odsud, poblíž vzdálené hvězdy v souhvězdí, kterému říkáte Velbloud. Na mapách oblohy ji nyní nenajdete. Evropané, kteří neviděli velbloudy a jiná zvířata z jihu, je nazývali souhvězdím Žirafy, ačkoli v určité době byl evropským astronomům znám ještě název Velbloud. Na této planetě byla obloha zelená a na ní svítil půlměsíc blízké průvodní planety a malá hvězda (satelit místního Slunce). Půlměsíc tam byl trvale. Nebyl žádný úplněk ani novoluní. Půlměsíc nezmizel ani během dne. Naše rasa kdysi pocházela z inteligentních nehumanoidů - příbuzných vašich zvířat - velbloudů. Na naší planetě jsme vytvořili civilizaci, která byla zelená zahradami a modrá vodami. Mezi zahradami se třpytily paláce jako drahé krystaly.″

Pak se znovu objevila nazelenalá mlha, skrz kterou byly vidět pohádkové orientální paláce s vysokými trachézovými oblouky, modrými kachlovými kopulemi a štíhlými věžemi minaretů nebo něčím, co minarety připomínalo. Nad majestátní stavbou z krajkového mramoru přeletěl létající koberec. V každém případě se mu létající vozidlo velmi podobalo. Po obloze se řítila měkká čtvercová vzorovaná plošina se střapci a v jejím středu seděl muž v bílém oblečení a ovládal podivné páky.

″Není to pohádka, létající koberec není výmysl, ani kouzelná lampa. Všechno jsou to chytrá zařízení, která jsme na naší planetě postavili my. Tady na zemi se všechno stalo pohádkou...
Ve své vlasti jsem zaslechl vzdálené volání. Pochází odtud, z vaší sluneční soustavy. Stálo tam, že se tu stalo velké neštěstí. Že se zhroutilo velké Slunce, otec, že se zhroutila planeta obývaná civilizací (Faeton). Že požáry sežehly jinou planetu (Venuši), že nebe strhlo jinou (Mars) a že poslední obydlená planeta byla pohlcena ohněm a válkou. To byla vaše Země. Tehdy na ní zuřily dračí války.

Nebyl jsem jediný, kdo toto volání slyšel. Byla nás tam celá výprava, jak by se řeklo. Rozhodli jsme se vydat na dálkový trek, ale nevěděli jsme, co nás čeká. Naši vědci se rozhodli vyslat na Zemi krystal s energií, která má potlačit touhu po válce a ochránit Zemi před úplným zničením. Tento krystal byl poslán a my jsme ho následovali. Dopadl na zem v dnešní Arabské poušti a byl bílý jako sníh. Lidé pocítili jeho zázračnou moc a začali ho dotykem žádat o uzdravení, ale i o trest pro nepřátele, a hlavně ze závisti a zištnosti žádali o zlo a nemoci nejen pro nepřátele, ale i pro nevinné lidi. Tento krystal časem zčernal a stal se z něj černý kámen, který nyní leží ve vaší Kaabě v Mekce. Dav k němu teprve přichází, ale už je černý od špinavých myšlenek lidí. Prorok Mohamed k němu přišel a dostal vizi naší planety.

To bylo mnohem později. Tehdy jsme se za krystalem vydali na Zemi několika loděmi. Po vstupu do Sluneční soustavy jsme však byli napadeni velmi agresivní rasou ze soustavy Nibiru. Zdá se, že Nibiřané, nebo jak se jim na Zemi říkalo Anunnaki, Niphilim, ovládli planety v blízkosti Slunce v době našeho příchodu. Po útoku následovala celá řada dalších útoků, které jsme nečekali, protože jsme letěli v klidu a neměli jsme žádné zbraně. Naše světelné energie si nedokázaly poradit s kondenzovanou hmotou antisvěta, která agresivně rozežírala samotný prostor. Výsledkem bylo, že na Zemi dorazila pouze jedna ztroskotaná loď, ostatní zahynuly. Světelné civilizace ve vesmíru se nikdy předtím nesetkaly s temnými civilizacemi antihmoty a obecně s pojmem agrese a války. Zřejmě to byla hlavní chyba nás všech, včetně vyslanců z jiných hvězdných soustav, že se nikomu nepodařilo osvobodit sluneční soustavu od agresorů najednou.

Později by přímá srážka s nimi v plném rozsahu vedla k velké katastrofě, větší než zničení vašeho Velkého Raja slunce a Faetonu. To by vedlo k vytvoření obrovské černé díry na místě celého vašeho světa a otevřenému portálu do antisvěta s myriádami temných mimozemšťanů, kteří by vtrhli do našeho vesmíru, agresorů a požíračů světa. Z naší lodi, která při dopadu na zem explodovala, pak přežila jen hrstka ubožáků. Tady na Zemi jsme si uvědomili, že už se na nic nezmůžeme. Na obloze létali ohniví a černí draci a vrhali ohnivé koule. Místní obyvatelstvo se po katastrofě s Raja Sluncem a Venuší po staletí ukrývalo v podzemních osadách před nesnesitelným horkem v atmosféře. Země byla zpustošená. Všechno shořelo a proměnilo se v popel a uhlí.

V jedné z podzemních osad, kam se nám podařilo uchýlit, jsem se seznámil se svou budoucí ženou Rudou, jak se jí zde říkalo, což znamená ″zemitá″. Ruda byla dcerou přeživšího z Venuše, ale narodila se na Zemi. Venušané byli příbuzní naší rasy a mnoha dalších ras ve vesmíru, takže mě a mé společníky přijali. Zde jsem se setkal se starověkým Hubalem, Venušanem, a jeho ženou Al-Lat a jejich dcerou Al-Uzza a vnučkou Rudou. Hubal byl prastarý stařešina, který žil více než sto tisíc venušských let. Komunita starce Hubala a jeho ženy Al-Lat pomáhala přežít místním pozemšťanům, kteří sem během katastrofy přišli z břehů oceánu. (nyní Perský záliv). Pozemšťané byli během katastrofy ozářeni nejsilněji, a proto se jejich životy mnohonásobně zkrátily. Nežili desetitisíce, tisíce a stovky let, ale jen roky. Bylo to strašné, narodil se člověk a hned zemřel. Dětství, dospělost a stáří byly omezeny na nějakých šedesát nebo sedmdesát let, nebo dokonce méně. Těmto lidem nebylo co vysvětlovat, protože tomu nerozuměli. Považovali nás za bohy stejně jako Venušany. Podle jejich chápání jsme byli nesmrtelní. Čas plynul. Žár začal opadat a lidé se přesunuli na povrch. Mezitím se udála spousta věcí. Na zemské obloze se objevil půlměsíc jako v naší vlasti. Často se z něj stal úplněk nebo úplně zmizel z dohledu. Lidé to však považovali za nové znamení naší božskosti. Vyprávěli jsme jim o naší vlasti a o půlměsíci na obloze. Chtěli jsme, aby si lidé uvědomili, že jsme také lidé, jen z jiné planety. Bylo to však marné. Naše nové pokusy vedly k ještě větší úctě k nám jako k bohům.

Pak jsme jim začali vyprávět o skutečném Bohu - o Absolutnu, které obsahuje celý vesmír. Volali jsme jeho jméno, ale nikdo z domorodců ho nedokázal vyslovit, stejně jako žádné z našich jmen. Jména, která jsem vám řekl, nám dali pozemšťané, protože váš jazyk nemá zvuky podobné našim, jen velmi vzdáleně. Já sám jsem na Zemi dostal jméno Nahi, což znamená ″moudrost″. Domorodci začali Boha absolutna nazývat slovem Alláh. Tak se jim podařilo vyslovit božský zvuk stvoření. Pozemšťané Alláha nechápali, nerozuměli tomu, co znamená Bůh-vesmír. Bůh nemá žádnou pozemskou podobu. Proto jsme lidem řekli, že ho nemůžeme zobrazovat jako lidskou bytost s tváří a tělem. Chápali však bohy podobné jim, tedy lidi, jen s většími schopnostmi. Zůstali nás tedy uctívat jako bohy, i když se později obrátili k Alláhovi, ale zakázali zobrazovat lidi obecně a jejich tváře. Lidé mnoha věcem nerozuměli nebo je chápali zkresleně. Děsily je naše nástroje, kterými jsme se prořezávali skálou jako máslem.

Kamenná stavba Al Harrat
Takto jsme stavěli svá obydlí. Podařilo se nám postavit několik měst a zvednout vodu na povrch, protože po té katastrofě se všechna voda dostala pod zem. Arábie se tak postupně proměnila v kvetoucí zahradu. Města byla vytesána přímo do skály. Postavili jsme je a dali lidem. V údolí stála města a na vrcholcích skal byla vytesána města mrtvých. Lidé často umírali, protože žili krátce a nevěděli, jak svá těla rozpustit. Báli se je spálit v ohni, ale chtěli mít domov i po smrti. Do skal vytesali domy, nebo spíše jen fasády, za které mohli lidé pohřbívat své mrtvé. Do vašich dnů se zachovaly jen hrobky, města byla několikrát zaplavena velkou povodní. Poprvé to bylo při zničení Atlantidy. Pak zaniklo i velké město na pomezí Atlantidy a Arábie.

Atlantská říše sahala až do Arábie. Hraniční město patřilo dvěma zemím, Atlantidě a Arábii neboli státu Samud, jak jsme nazývali Arábii. Bylo to obrovské město. To, co o něm víte, je pouze horní hřbitov ve skalách. Tomuto hřbitovu říkáte Petra. Město bylo postaveno Samuďany za použití našich kamenických technik, ale jeho architektura byla z velké části atlantská.

Hlavní město Samúd bylo naopak městem v srdci Arábie. Ve vaší době z něj zbyly jen žalostné trosky hřbitova. Lidé mu říkali Hegrah. Tehdy bylo všechno zaplavené. Když voda ustoupila, odkryla jen písčité dno moře. Písek měl čas usazovat se a zcela pokrývat ruiny po mnoho tisíc let. Zároveň byla velká hraniční zeď zaplavena a pokryta mořským pískem. Nyní je zcela pohřbena pod bývalým mořským dnem. To, co z ní na povrchu zbylo, je jen tenká nitka, spíš jako pastýřská ohrada. Říkáte tomu Hutt Shebib. Tato struktura je viditelná z oblohy jako tenká nitka v Jordánsku.

V době potopy byla Země zcela jiná. Tak se stalo, že my jsme byli v jedné dimenzi a pozemšťané v jiné. Zmizeli jsme pro ně, nebo jsme vystoupili, jak věřili, což ještě více posílilo jejich víru v naše božství. Nemohli jsme s tím však nic dělat, protože Země byla z hlediska vibrací příliš zatížená. Byli jsme doslova vrženi do jiné dimenze, přesněji řečeno, prostor, kde jsme všichni žili s pozemšťany, se dostal do nízkých vibrací a my jsme tam nemohli zůstat. Je to otázka perspektivy. Začali se usazovat bez nás. Mohli jsme k nim přijít jen příležitostně a komunikovat prostřednictvím proroků. Lidé vytvořili na troskách našich měst několik malých království. Některé ruiny se jim podařilo vykopat, ale mnoho z nich dokázali postavit sami, ovšem bez našeho vybavení. Proto jejich stavby nebyly trvanlivé.

Jediným cizím pomocníkem v době po potopě zůstal Baal z býčí civilizace. Svou pevnost si postavil už v dobách Atlantidy. Toto je Baalbek, jak ho znáte. Mnoho národů ho začalo uctívat jako boha. Jako jediný se tehdy dokázal postavit útočníkům z Nibiru, kteří ve velké válce zničili Atlantidu a Hyperboreu a postavili Atlanťany proti Seveřanům. Baal byl pro Anunnaky kamenem úrazu. Zvláště když pak dospěli k plánu vytvořit na Zemi vlastní lidi a vlastní svět beze stop po cizích civilizacích. Pak přišel strašlivý čas nové katastrofy, kterou způsobili sami Anunnaki.
Vrhli do Země mimozemské těleso vytvořené na jejich vesmírných základnách. Bylo obrovské. Je to velká bublina vnitřní Země. Je to rozsáhlá laboratoř Anunnaků, kde pak vytvořili svého Adama a Evu z lidských a zvířecích buněk i ze svých vlastních.

Při tomto stvoření se rozpoutala nová potopa, která opět spláchla Samuelova města. Zároveň Baalovi došla trpělivost a zaútočil přímo na Anunnaky. Síly však nebyly vyrovnané. Menší a ve srovnání se základnami Anunnaků na jiných planetách sluneční soustavy jedinečná pevnost Baalbek se neudržela.
Baalbek byl zničen a Baal se stáhl po těžkých bojích do vesmíru. Země kolem ″implantátu″ vnitřní Země Anunaků - a vlastně i jejich obrovská základna na této planetě - byla jednoduše zpustošena požárem a tsunami. Tak vznikla Arabská poušť a Sahara. Na místě samotného ″vpravení″ zůstala velká jizva, naplněná vodami Rudého moře. Přeživší zcela zdivočeli a začali se usazovat ve starobylých hrobkách, které stále trčely nad pouští. Časem se opět vytvořily státy, a dokonce i stát Samud se znovu zrodil, ale už ne ve stejné podobě. Tehdy vznikli Nabatejci, Lichianité a další, které zná vaše historie. Vznikly z přeživších. Zůstali na troskách dávné civilizace, provozovali karavanní obchod a střežili oázy před stále rostoucí pouští. Stále si na nás pamatovali a my jsme se snažili přijít k jejich prorokům.

Postupně se množil nový druh, který Anunnaki vytvořili z Adama a Evy. Tak začali pronikat do Arábie. Začalo jich být velmi mnoho. Spojili se s Nabatejci. Přinesli své zákony a spisy sepsané Anunnaky, které jsou součástí Bible a Talmudu. V těch dnech se ve starověkém Samudu objevil jejich prorok jménem Sálih. Přišel do Hegry, starobylého místa, které lidé obnovili, a začal kázat anunna. Lidé ho tehdy neposlouchali. Začal však lstivě nazývat Anunnak hlavním Alláhem. Přisuzuje Bohu věčné věci, které mu nepřísluší. Začal mluvit o trestech od Alláha za to, že ho neposlouchají a nepřijímají to, co je napsáno v písmech Anunny. Poté byl Sálih vypovězen. O rok později začali sami Anunnaki páchat na Samuďanech bezpráví. Virus, který vypustili do studní, způsobil neplodnost mnoha žen, suché větry ničily úrodu a poušť byla v ofenzivě. Čtyřicet let se Samuďané drželi a znovu k nim přišel šílený stařec Sálih, vedený Anunnaky a věřící, že poznal pravého Boha. Znovu kázal a Anunnaki dokonce provedli zázrak, když vytvořili hologram skal. Prostřednictvím tohoto iluzorního obrazu zahnali velblouda, kterého vyděsil pád skály. Samuďané tomu však nevěřili, protože hologram zmizel a skály zůstaly na místě.

Pak se Anunnaki rozhodli tento neukázněný kmen vyhladit jako příklad pro ostatní. Osobně vyletěli ze svých podzemních úkrytů na Sinaji a použili své zbraně proti neozbrojeným pozemšťanům. Co mohli Samuďané dělat s luky a šípy proti monstróznímu zvukovému dělu. Sonické dělo roztrhalo prostor nad městem a všichni lidé v okamžiku padli mrtví. Podobné zvukové zbraně dostali Židé od Anunnaků v podobě jerišských trubek. Židovské trubky však byly samozřejmě mnohonásobně slabší než děla samotných Anunnaků. Vyhlazení arabských kmenů je dalším ze zločinů Anunaki proti lidstvu a Zemi. . Ve skutečnosti pak zabíjeli nejen Samudy, ale i sousední kmeny. Anu o tom v koránu psali jako o božím trestu pro zlé národy. Prorok Mohamed se snažil najít pravdu a vydal se ke kameni v Mekce. Pochopil, kdo je Alláh, ale neviděl podvrh anunny. Vše ostatní bylo opět skryto a přepsáno podle diktátu anunny. Nemohl překonat jejich všudypřítomnost, stejně jako my jsme nemohli proniknout do vašeho prostoru, který se stal příliš hustým. Jejich vyvolený lid se rozptýlil všude a roznesl písmo, které se stalo Biblí a vstoupilo do Koránu. Lidé v něj začali věřit, protože se obávali strašlivé smrti, kterou jim připravili Anunnaki ve jménu Alláha. Jsou to jen stránky historie, historie pohřbené pod nánosem pouštního písku a lidského strachu, nevědomosti a důvěřivosti. Co bude napsáno na dalších stránkách záleží hlavně na nových lidech, na tom, zda dokáží pochopit pravdivost a nepravdivost učení a spisů, a nejen to...

Zdroj: https://shambavedi.blogspot.com/2019/04/blog-post_660.html

Zpět