1847 Cena vítězství Eduard

[ Ezoterika ] 2021-12-18

Většina děkovala Aštarovi a GFS za pomoc pozemšťanům, a to právem. Vyskytl se i názor, že práce, kterou pro nás vykonali naši bratři, je ostudou, hanbou a naprostým fiaskem. Přemýšlel jsem, jestli to mohlo být jinak, jestli jsme se mohli reptiloidně-orionského jha zbavit sami, bez zásahu Galaktické federace?
Myslím, že bychom mohli. (pozn. budeme rádi, když se dokážeme zbavit Cempera a poblitků)

V dobách skupiny Aquilon jsme prováděli společné ″operace″, při nichž členové skupiny s podporou a vedením Nejvyšších sil vesmíru prováděli meditační seance, jejichž účinky bylo možné sledovat ve světových zprávách. To, co jsme dělali na jemné úrovni, skutečně ovlivňovalo fyzickou realitu, řídilo vývoj událostí po časové ose, kterou jsme si přáli a která byla vhodná z hlediska vesmírných zákonů.
V ideálním případě se měla skupina skládat z dvanácti lidí, z nichž každý je obdařen jedinečnými, vnitřními vlastnostmi, ale spojen se všemi ostatními v jeden celek. (no, vlastně ne tak docela ″lidí″, protože jedním z účastníků byl velekněz Aquator Chi)

Jakýsi tým superhrdinů, který dokáže vracet čas a hravě žonglovat se slunečními soustavami. To nás mělo přimět věřit v naše síly a schopnosti. V duálním světě má však každá ″medaile″ svou stinnou stránku. Je to zhruba stejný obraz spasitelů-zachránců, jaký se lidem snaží vnutit propaganda, která neúnavně lije vodu na drakoreptilské mlýnské kameny. Třeba jako sedět na zadku, jíst popcorn, pít pivo, a až přijde čas, přijdou drsňáci a všechno za vás ″spraví″.

Ve svých článcích jsem ale mnohokrát psal, že doba superhrdinů skončila.
Bylo opravdu nutné zinscenovat představení v univerzálním měřítku, aby nakonec velcí kluci vrátili lízátka dětem, které si hrály na pískovišti a mlátily své tyrany? Vzestup je kolektivní hra, ve které má KAŽDÝ možnost projevit se a splnit si své nejdivočejší sny. Každý může být superhrdinou.

Jen na první pohled se zdá, že jsme k sobě tak připoutáni, že souseda může napravit jen hrob. Ve skutečnosti existuje poměrně dost skupin a jednotlivců, kteří ve svých vesmírech zachránili svět. Nezáleží na tom, v jaké realitě se to stalo - hlavní je, že měli svůj vytoužený zážitek. Takže jsme MOHLI sami porazit Drakonce a Oriony a kohokoli jiného. Mohli bychom odzbrojit jakékoli jaderné či jiné zbraně, překazit ničivé plány jakýchkoli útočníků, nastolit spravedlnost v jakékoli situaci, mohli bychom udělat cokoli... A to vše silou myšlenky a záměru.

Vysoce vibrační energie VŽDY trumfují jakoukoli ″barvu″, jednoduše z definice. Jen dvě ″věci″ nám bránily v tom, aby se příběh stal skutečností: nevíra ve vlastní Síly a strašlivý rozptyl v úrovních Vědomí lidí, který sám o sobě vylučuje Jednotu jako takovou. Samozřejmě nás do jisté míry ospravedlňuje skutečnost, že naši nepřátelé po staletí a tisíciletí pracují v obou směrech: přesvědčují nás o naší vlastní bezvýznamnosti a bezcennosti a rozdělují nás mezi sebou ve všech oblastech našeho života.

Obrovský dík našim galaktickým bratrům a sestrám za to, že nás nenechali definitivně zemřít, ale také pozemský dík za to, že se nehrnou dělat všechnu NAŠI práci za nás. Osvobození planety ještě neskončilo, je příliš brzo na to, abychom vytrubovali vítězství. Umožňuje nám to chytit draka za ocas a ukázat naši mocnou sílu... tj. předvést naše skryté talenty a odpracovat si diety, které nám na tuto konkrétní cestu přidělily naše Hvězdné rodiny.

Chtěl bych se zmínit o velmi zajímavém paradoxu: mnoho lidí si na své řetězy tak zvyklo, že se jich navzdory všem těm věcem o Přechodu a Vzestupu nechtějí zbavit. Mezi nevědomými lidmi je takové chování jaksi pochopitelné a přijatelné, ale ″světlušky″ vás někdy donutí k zamyšlení. ″Někdy se podíváte na člověka, se kterým jste komunikovali, a začnete pochybovat o své vlastní příčetnosti.″

Mám několik nepříliš šťastných postřehů. Možná je právě okamžik Pravdy, kdy se testuje Duchovní síla člověka, jeho víra ve vlastní schopnosti, upřímnost jeho záměru posunout se do prostoru vyšších vibrací a mnoho dalších věcí. Obecně platí, že lidé, kteří nejsou první den v tématu Vzestupu, se začínají vzdávat svých pozic, dalo by se říci, že na samém prahu Šťastného a Věčného života. Většinou se jedná buď o nositele dvou duší, nebo o ty, kteří z toho či onoho důvodu získali astrální potomky na hrbolaté cestě duchovního vývoje.

Někteří z první kategorie mají lidskou duši, která prakticky opustila tělo nebo je připravena tak učinit v každém okamžiku. Jde o to, že v takových případech neodchází okamžitě, ale zůstává ″poblíž″ osoby až do poslední příležitosti, kdy tak může učinit, a doufá, že se něco změní a bude se moci vrátit. V každém případě však bez přítomnosti lidské duše v těle si alternativní vědomí člověka zcela podřizuje.
Zdá se, že o vysoké materii diskutuje jakoby ze zvyku, ale spíše ″automaticky″. Vibrace mu však v tomto případě jdou neúprosně dolů a vypovídají o skutečném stavu věcí mnohem výmluvněji než slova...

Šťastní majitelé astrálních subalterií naopak tvrdí, že pro své vysvobození vynakládají veškeré úsilí, ale nic se jim nedaří. Opět se zde objevuje rozpor mezi slovy a skutky. Existuje jedna okolnost, kterou si první i druhý nechtějí připustit ani sami před sebou: mnoho lidí se prostě NENÍ schopno rozloučit s tím, na co jsou zvyklí a čeho si váží.

Druhá, nízkovibrační a trojrozměrnému světu přizpůsobená duše po mnoho let pomáhala přežít a přizpůsobit se a astrální entita dodávala ″barvy″ do rutiny života a pro mnoho lidí byla příjemným společníkem. I když se po zvýšení vibrací člověka stal osadník méně zdvořilým a někdy velmi agresivním, i tehdy byla škoda o něj přijít, protože bez něj by se člověk stal ″obyčejným″, jako všichni ostatní. Tento postoj se nachází na podvědomé úrovni člověka, což znamená, že člověk může tento problém vyřešit pouze tím, že si jeho existenci uvědomí a vytáhne své přesvědčení do Světla.

Pro vaše Osvobození je třeba vynaložit velké úsilí - jako skuteční hrdinové jste si před inkarnací dali těžší úkol, že? Proto je třeba pochopit, že v takové situaci nepomůže jediná meditace, ať už je jakkoli silná. Bude však užitečné zůstat neustále ve vysokých vibracích, když se stanou tyto praktiky běžnou součástí života. Nejprve se však musíte rozhodnout, zda jste na takový život připraveni - ne slovy, ale činy.

Není to snadné, ale je to cena za vítězství, stejně jako jeho chuť. ″Cena″, kterou musí ″zaplatit″ každý z nás, bez ohledu na to, zda má či nemá osadníka, protože programy trojrozměrného světa rozhodně v té či oné míře nepominuly. Bude to osobní příspěvek každého ke SPOLEČNÉMU Vítězství.
Pak si také Aštar bude moci oddechnout a stavit se ″na návštěvu″ nikoliv pracovně, ale jen tak na čaj.

Zdroj: https://vozrojdeniesveta.com/razgovor-po-dusham-n50-tsena-pobedy/
Zpět