Dne 22. září 2026 Trump ve svém projevu k Valnému shromáždění OSN označil Írán za „ stát sponzorující terorismus “ a varoval, že pokud dohoda selže - vzhledem k ultimátumu, které se rovná požadavku na bezpodmínečnou kapitulaci - hrozí „rychlé zničení“.
O dva dny později následoval izraelský premiér Benjamin Netanjahu s extrémně ostrým projevem , v němž kombinoval známé rétorické prostředky - neustálé odvolávání se na roli oběti a prosazování zvláštního statusu Izraele - s popíráním zjevné genocidy v pásmu Gazy a novými, explicitními hrozbami vůči Íránu.
Kromě kontroverzí, které tato charakterizace a přidělené odpovědnosti mohou vyvolat, existuje v těchto prohlášeních závažný aspekt, který nelze ignorovat: normalizace hrozeb jako nástroje mezinárodní politiky. Když vůdci s výjimečnými vojenskými schopnostmi prezentují zničení jiného státu jako explicitní možnost před nejdůležitějším multilaterálním fórem světa, problém přesahuje bilaterální konflikty a dotýká se samotného systému norem, které - alespoň formálně - mají omezit použití síly.
Závažnost situace nabývá na významu, když se na ni podíváme v kontextu událostí, které začaly o několik měsíců dříve, kdy Spojené státy a Izrael společně zahájily - otevřeně, bez přikrášlování, obscénně - nelegální ofenzívu proti Íránu, zahrnující masakry civilistů, cílené zabíjení (včetně pokusu o atentát na prezidenta) a válečné zločiny. Klíčové je, že význam není jen použití síly, ale také skutečnost, že k této operaci došlo v době, kdy byla diplomacie nadále prezentována jako schůdná alternativa. Násilí tak zaujalo místo, které - alespoň rétoricky - patřilo k vyjednávání.
V této souvislosti se praktiky, jako je jednostranné a neočekávané porušování závazků, podvod, propaganda, historický revizionismus a zobrazování nejhrůznějšího a nadměrného násilí jako „akt spravedlnosti“, již nejeví jako izolované incidenty, ale spíše z pohledu jejich kritiků představují vzorec chování, který slouží udržení moci a hegemonie. Zdá se však, že mezinárodní krajina prochází zásadním posunem. Státy, které po celá desetiletí snášely tlak, intervence, sankce a vojenské akce ze strany velkých mocností - často poháněné směsicí strategické opatrnosti, strachu a analýzy nákladů a výnosů - stále častěji projevují odlišnou ochotu pasivně tyto podmínky akceptovat.
Abych parafrázoval George Orwella,
Je tu "Zvířecí farma"...
Reakce obvyklé oběti na zneužívání tak přestává být anomálií a stává se jedním z nejviditelnějších symptomů transformace mezinárodního systému.
To znamená „usilování o multipolaritu “.
To, co bylo patrné v OSN s argumenty Ruska a Íránu, a dokonce i Turecka a Jordánska, bylo v příkrém kontrastu s postojem „vládců světa“ který projevovali Izraelci a Američané, doprovázeni tichým přijetím jejich nepřímých vazalů a v některých případech mlčením států jako Venezuela, které byly jejich činy přímo poníženy. Nešlo jen o prostý diskurzivní rozpor, ale o stále viditelnější rozpor mezi tím, kdo si nárokuje pravomoc stanovovat pravidla mezinárodního řádu a kdo z různých pozic tento údajně spravedlivý postoj zpochybňuje.
Krátce poté, co izraelsko-americký tandem předvedl svou obvyklou aroganci, zastrašování a cynismus, se ve Washingtonu uskutečnilo setkání Trumpa s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem. Kontrast byl obzvláště pozoruhodný: Zatímco někteří prosazovali svou dominanci násilím, Si cestoval do Ameriky v duchu míru, uklidňování, vyjednávání, obchodní soutěže „v rámci morálních hranic“ a dokonce i spolupráce.
Takto majestátní přijetí čínského vůdce lze připsat výhradně mimořádnému ekonomickému a technologickému růstu Číny od 90. let 20. století, který nakonec donutil Spojené státy uznat Čínu jako významnou mocnost a rovnocenného partnera.
Washington odmítal Čínu v mezinárodním systému a zpočátku jí dokonce upíral stálé místo v Radě bezpečnosti, a s rozpadem východního bloku vsadil také na to, že integrace Číny do globální ekonomiky povede k transformaci její politické struktury. Po potlačení kontrarevolucionářů na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 a s ohledem na zmařená západní očekávání rychlé liberalizace režimu se velká část amerického vedení domnívala, že vstup Číny do Světové obchodní organizace (WTO) v roce 2001 podpoří rozvoj tržní ekonomiky a z dlouhodobého hlediska vytvoří tlak na větší politickou otevřenost. Implicitním předpokladem bylo, že ekonomická internacionalizace a expanze vlivé ekonomické elity budou stále více bránit přežití komunistického systému.
Vývoj Číny však ukázal, že propojení mezi ekonomickou a politickou liberalizací nebylo nevyhnutelné. Pekingu se podařilo integrovat do globálního kapitalismu a zároveň si udržet politickou kontrolu nad Komunistickou stranou Číny. Čína se zdaleka nenechala pohltit „korporatistickým diktátem“ - jak se to nakonec stalo Evropě a Latinské Americe téměř po celou dobu její historie - ale dokázala se překonfigurovat do podoby „nového systému“:autonomní, dynamický a vybavený vlastní vývojovou logikou.
Právě tato autonomie z pohledu těch, kteří chápou mezinárodní řád z hlediska hegemonie, činí z Číny „hrozbu“ pro „národní bezpečnost“. (pozn. nikoli, jen se nestala dojnou krávou pro elity, což ohrožuje, že je jako nezbytné budou vnímat jinde ve světě)
Problém nespočívá jen v materiálních, ekonomických, technologických nebo vojenských schopnostech Číny, ale také v něčem potenciálně mnohem hrozivějším: jejich schopnosti ovlivňovat ostatní. Není tedy divu, že označení „komunista“ se od obyvatel metropolí stále častěji používá na jakoukoli zkušenost, která brání replikaci jejich politických modelů.
Pro mnoho národů představuje Čína měřítko mírového rozvoje, produktivní spolupráce a budování mezinárodních vztahů založených na pravidlech a vzájemném prospěchu. Západ, jehož historická expanze je neoddělitelně spjata s kolonialismem jako nástrojem dominance a organizace, právě tuto možnost jen těžko přijímá. Vojenský konflikt na vysoké úrovni v západním Pacifiku mezi dvěma největšími ekonomikami světa by však byl skutečnou katastrofou. Důležité dodavatelské řetězce by byly vážně narušeny a americký domácí trh by čelil velkým výzvám. Proto Západ útočí na klíčové spojence, jako je Rusko a Írán, i když u Washingtonu si člověk nikdy nemůže být jistý.
Je příznačné, že Trump jako by Si Ťin-pchingovi připomněl, že síla je inherentním rozměrem americké moci. Daroval Si Ťin-pchingovi sochu orla bělohlavého s roztaženými křídly. Jen stěží ji lze považovat za pouhé umělecké dílo: obraz nese symbolickou váhu, jako varování od americké moci, která jej také zamýšlela vystavit v prezidentské rezidenci v Pekingu. Si Ťin-pching na to reagoval vlastní symbolikou: oznámil vyslání dvou pand, Ping Ping a Fu Shuang, do zoo v Atlantě jako „vyslanců přátelství“. Kontrast je pozoruhodný: kovový orel, zmrazený v dravé póze, na rozdíl od dvou živých zvířat, která ztělesňují něhu, klid a hravost. Jak by Trump reagoval, kdyby během své cesty do Číny dostal od Si Ťin-pchinga bronzovou sochu ohnivého draka?
Si Ťin-pching těmto projevům moci věnuje jen malou pozornost: cílem Pekingu je udržovat strategickou stabilitu se Spojenými státy. Faktem je, že obě ekonomiky jsou úzce propojeny, a to nejen v obchodě, ale i finančně. Peking dotuje americký státní dluh nákupem amerických státních dluhopisů. Tato vzájemná závislost je tak těsná, že „komunistická“ Čína - na rozdíl od liberální teorie - požaduje od „kapitalistických“ USA volnou konkurenci bez sankcí, asymetrických pravidel nebo monopolních donucovacích opatření.
Si Ťin-pching také požadoval, aby Spojené státy respektovaly základní zájmy Číny ohledně Tchaj-wanu, zájmy spojené se zachováním národní jednoty a územní celistvosti.
Toto je citlivá otázka:
Ačkoli Spojené státy uznávají „princip jedné Číny“, zachovávají si vůči Tchaj-wanu „strategickou ambivalenci“ a neváhají ho vyzbrojit až po zuby. Biden si však dával pozor, aby se na rozdíl od Trumpa nezasazoval o nezávislost Tchaj-wanu.
Člověk se nemůže ubránit úvahám, co Si Ťin-pching dělal ve Washingtonu.
Nedošlo k žádným významným dohodám, nýbrž pouze k rozšíření některých stávajících dohod, kterých bylo dosaženo během Trumpovy návštěvy Pekingu od 13. do 15. května 2026.
Dalo by se říci, že Si Ťin-pching tuší, co se blíží, a v souladu s příslovečnou čínskou tendencí upřednostňovat prevenci před léčbou se snaží konflikt předvídat. Nabízí Washingtonu cestu ke sblížení, vyhnutí se Thúkydidově pasti a vyzývá ke klidu. Dokonce navrhuje nějakou formu společné správy věcí veřejných. Západ se však zdá být jen stěží ochoten opustit své binární myšlení, podle kterého vítězství nevyhnutelně znamená prohru pro ostatní. Jeho cíle se i nadále soustředí na dvě nejnestabilnější operační oblasti: na jedné straně na Ukrajinu a východoevropskou frontu a na straně druhé na Blízký východ.
Přesto, jako obvykle, 2. října Trump v otevřeně provokativním gestu dodal jihokorejskému letectvu první dva z 66 nejmodernějších stíhacích bombardérů F-16V Block 70.
Tento týden Spojené státy dosud nebývale zvýšily svou vojenskou přítomnost na Blízkém východě, zatímco Trump mlčel o tom, zda nařídí novou ofenzívu proti Íránu, a pokud ano, s jakou palebnou silou (jadernou?).
Tak vysoké koncentrace vojenských zdrojů nelze improvizovat ani dosáhnout bez zvážení konkrétních operačních scénářů. V regionu se již nachází dvě úderné skupiny vedené letadlovými loděmi - USS George H.W. Bush a USS George Washington - zatímco USS Theodore Roosevelt právě vyplula ze San Diega směrem k Blízkému východu, aby se k těmto silám připojila. Jinými slovy, Washington bude mít v regionu tři letadlové lodě - což je mimořádná námořní koncentrace, pokud započítáme obojživelné útočné lodě s přibližně 10 000 mariňáky. Významná je i letecká složka. Americká přítomnost na izraelských základnách je tak rozsáhlá, že tankovací letadla zabírají značnou část kapacity letiště Ben Gurion.
To vše se děje v době, kdy Washington posiluje obranu svých spojenců v Perském zálivu: V posledních týdnech byly v Saúdské Arábii a Kataru nasazeny další baterie raket Patriot. Zbývá se podívat, jakou iniciativu Íránci podniknou. Teherán se totiž zdá být již neochotný jednoduše reagovat na každý krok svého protivníka: nyní se také snaží vnutit svůj vlastní harmonogram, své vlastní náklady a své vlastní podmínky. Íránský ministr zahraničí Abbás Aragččí nicméně prostřednictvím prostředníků předložil návrh na znovuotevření Hormuzského průlivu do sedmi dnů za předpokladu, že budou respektovány body memoranda, které Washington podepsal, ale nikdy nedodržel. Trump návrh odmítl.
A nyní je jasné, že rozhodnutí o válce bylo učiněno:
Velmi brzy provedeme rozsáhlou operaci proti Íránu a je vysoce pravděpodobné, že budou použity jaderné zbraně, jak už nějakou dobu předpovídám. Brazilský analytik Pepe Escobar argumentoval, že Si Ťin-pching Trumpovi navrhl, aby se vrátili k Memorandu o porozumění (MOU), které Trump původně podepsal ve Versailles.
Čínský argument by však šel daleko za hranice íránské otázky:
Plnění podepsaných dohod by bylo především způsobem, jak obnovit mezinárodní důvěru ve slova a vážnost Washingtonu a oživit víru v ducha americké účasti.
Trumpův stále více konfrontační postoj - vůči Tchaj-wanu, Venezuele, Rusku, Kubě, Íránu nebo Grónsku - má na Si Ťin-pchinga odrazující účinek.
V čínské politické a diplomatické tradici má daný slib, a ještě více formálně podepsaný závazek, značnou reputační hodnotu. Z tohoto pohledu je obzvláště obtížné sladit Trumpovy neustálé změny postojů se vztahem založeným na předvídatelnosti a důvěře: dnes může Si Ťin-pchinga nazývat „přítelem“, ale zítra může podniknout nepřátelská opatření nebo dokonce zinscenovat strategickou léčku. Podle Escobara Si Ťin-pchingovi dochází trpělivost a začne intenzivně využívat své ekonomické nástroje proti Washingtonu. Tyto asymetrické čínské akce mě nutí přehodnotit otázku, kterou jsem nastolil ve svém článku „ Získá Čína svou ‚Ukrajinu ´?“
Jak dlouho se Čína nechá provokovat, omezovat, vyhánět a obkličovat kombinací vojenského, politického a ekonomického tlaku, aniž by na to adekvátně reagovala?
Ohledně Íránu, čínského spojence a dodavatele ropy, učinil Trump 1. října v rozhovoru pro časopis TIME děsivé prohlášení:
Novinář: Minulý týden jste řekl, že byste mohl zničit Írán. To bylo slovo, které jste použil.
Trump: Ano, udělal bych to. Je to možné.
Novinář: Už dříve vyslovil podobné hrozby. Dokonce si říkal „prezident míru“.
Trump: Ano.
Novinář: Jak může prezident, který se zasazuje o mír, vyzývat ke zničení celého národa? Trump: Zničením Íránu nastolíme mír ve světě. Podle mého názoru s Íránem nikdy nemůže být mír. (pozn. zničením planety bude dokonce mír v celém tomto sektoru vesmíru... nechce to zkusit?... a možná pro klid na planetě stačí jen separovat kretény..)
Aby Trump podpořil takové tvrzení jako tautologii, opakovaně šířil historické nepřesnosti a neúnavně démonizoval lid a jeho vedení, kteří - pomineme-li kontroverze a osobní preference - po staletí formálně nevyhlásili válku žádnému ze svých sousedů, přesto se opakovaně stali terčem vojenských akcí s ničivými důsledky pro jejich obyvatelstvo a životní prostředí.
Írán se prozatím drží základních kamenů své obrany:
Dálkové protiútoky na předsunuté americké základny a částečné uzavření Hormuzského průlivu. Jedná se však o obranné nástroje, které byly vyvinuty v reakci na tři útoky. ohavné činy spáchané izraelsko-americkou koalicí během pouhých sedmi měsíců:
• Červen 2025 (Vycházející lev/Půlnoční kladivo)
• Leden 2026 (Mahsa Amini II = Inflační útok, pomlouvačné kampaně, sabotáž a infiltrace teroristů)
• Únor 2026 (Epic Fury/Řvoucí lev)
•
Írán minulý týden tvrdil, že v Hormuzské oblasti zaútočil na 19 lodí. Na toto téma existuje příliš mnoho protichůdných informací a data nelze ověřit (Simplicius nazývá Hormuzský průliv „Schrödingerovým průlivem“). Je pravděpodobné, že mnoho lodí bude zasaženo, zatímco jiné nepozorovaně proplují „ománským koridorem“ pod ochranou a podporou Spojených států.
Írán sice Hormuzský průliv plně nekontroluje, ale skutečnost, že jím lodě řádně neproudí, hovoří v jeho prospěch, a to vyžaduje „praktická řešení“ pro izraelsko-americkou osu, jelikož saúdskoarabský ropovod stále nefunguje správně, Báb al-Mandeb je „jen co by kamenem dohodil“ od dělostřelectva Hútíů a nemohou se spoléhat na konvoje cisternových vozů křižujících poušť z Iráku do Sýrie.
Konverzace?
Dialog?
Zprostředkování?
Respekt k dopisu o záměru?
ŽÁDNÝ...!
Na obzoru se rýsuje další vojenská operace, jako vždy doprovázená intenzivní psychologickou kampaní, jejímž cílem je vykreslit Íránce jako zvrácené teroristy, ze své podstaty kruté, a tedy jako nepřátele, s nimiž nelze vyjednávat, ale pouze bojovat. Íránci považují vylodění za možné a již se připravují na městské války, dokonce vyzbrojují i ženy.
Pokud jde o zinscenování pronásledování, konstrukci narativů a jejich využití jako paliva pro vojenskou zuřivost, jen málokdo je tak zběhlý jako Netanjahu. Jeho nesnesitelné, cynické projevy před OSN jsme v posledních letech již slyšeli. 30. září 2026 došlo na palubě letu Flydubai FZ1073, Boeingu 737 letícího z Dubaje do Tel Avivu se 174 lidmi, většinou Izraelci, k neobvyklému a mimořádnému incidentu. Podle verze šířené Izraelci kopilot - ománský občan - napadl indického kapitána Smita Machchhara nožem. Letadlo poté zahájilo střemhlavé klesání a za méně než 30 sekund ztratilo přibližně 4 300 metrů. Byly vyslány nouzové signály a následně kód 7500, který se mezinárodně používá pro neoprávněný zásah na palubě. To, co následovalo, zní jako vystřižené z filmového scénáře: Zraněnému kapitánovi se podařilo otevřít dveře kokpitu; cestující a posádka přemohli a zadrželi druhého pilota; a jeden z cestujících se zkušenostmi s létáním (Janiv Hajun ) převzal řízení. Nakonec bylo letadlo odkloněno a nouzově přistálo v Tabuku v Saúdské Arábii. Netanjahu incident rychle vylíčil jako úmyslný pokus o havárii - podobný frašce z 11. září - a jako teroristický útok. Existuje však spousta informací, které „ do sebe nezapadají “ a vše se zdá naznačovat neohrabanou operaci pod falešnou vlajkou, jejímž cílem bylo vytvořit záminku pro válku proti Íránu, stejně jako tomu bylo v případě rudimentárního incidentu s dronem v Lipsku .
Ale i když je tato verze absurdní a směšná, izraelsko-americké duo má nový důvod, proč se v rámci příprav na hrozící útok odvolávat na „íránský terorismus “: Dvě z Netanjahuových ideologických bašt přirozeně zneužívají propagandistického útoku a vrtí ocasy jako rozrušení psi. Izraelský ministr národní bezpečnosti Itamar Ben-Gvir (tentýž, který tweetoval svou podporu možnému vylodění v Patagonii) - během židovského svátku Sukot 28. září vtrhl do mešity Al-Aksá. Jednalo se o do očí bijící provokaci. Zároveň oznámil svůj záměr prosazovat imigrační politiku - jinými slovy kolonizaci - v Judeji a Samaří (Západním břehu Jordánu). Druhý židovský nacionalista, ministr financí Becalel Smotrich, vehementně podporoval další genocidu Palestinců.
„Musíme vést válku na Západním břehu Jordánu. Musíme na Západním břehu Jordánu udělat to, co jsme udělali v Gaze. Chci zabít všechny teroristy. Chci zabavit všechny zbraně. Pokud se staneme vysoce sofistikovanou zbrojní říší a budeme prodávat své zbraně po celém světě, svět nás bude potřebovat. Stát Izrael musí být světem vnímán jako aktivum, aby si udržel svou pozici.“
Co se zdá neuvěřitelné a stalo se podle plánu, je úplné stažení amerických vojsk z Iráku.
Bagdád a Washington se dohodly na stažení v roce 2024; formální lhůta byla 30. září 2026. Připomínáme, že Spojené státy okupují Irák od 1. května 2003, kdy prezident Bush po třech týdnech vyhlásil ukončení nepřátelských akcí, což formálně znamenalo začátek vojenské a administrativní okupace Iráku...
Spojené státy neprojevily této zemi vůbec žádné slitování. Začali válku pod záminkami, které nakonec ztroskotaly - nechvalně známé zbraně hromadného ničení a obvinění spojující Irák s (nikdy neprokázanými) útoky antraxem - bombardováním a invazí do země po více než deseti letech sankcí, které dusily její ekonomiku, a během okupace pronikl do jejích ropných zdrojů a vydrancoval je. Odpor se setkal s masovým zatýkáním, mučením, vraždami a neúprosnými represemi.
O dvacet tři let později se na iráckém území stále nacházelo asi 2 500 amerických vojáků, většina z nich na letecké základně Harir v Irbílu v Kurdistánu. Jejich oficiálním úkolem bylo „bojovat proti Islámskému státu“ jako teroristicko-džihádistické organizaci, z níž vzešel současný syrský prezident Ahmed aš-Šaraa - nyní spojenec Washingtonu, a tedy i Izraele. Nakonec se však stáhli sotva do Jordánska. Přísně vzato je to symbolický akt: Spojené státy region neopouští, ale pouze přemisťují své vojenské pozice. Pro Irák je však význam mnohem větší. Stažení připomíná konec éry, která začala „rituálem“ z 11. září a vyvrcholila americkou invazí a okupací v roce 2003. Vše nasvědčuje tomu, že by tato éra mohla definitivně skončit útokem mimořádného rozsahu proti Íránu.
Ke stažení vojsk dochází po měsících útoků na americké pozice ze strany proíránských šíitských milicí integrovaných do Lidových mobilizačních sil ( Hašd aš-Šaabí ). Pro íránské revoluční gardy je přítomnost amerických vojsk v těsné blízkosti Íránu přirozeně výhodná. Problém však spočívá jinde: Podle původní dohody měly být irácké skupiny odboje odzbrojeny a integrovány do struktur státní bezpečnosti souběžně s americkým stažením. Tytéž skupiny byly 29. července těžce bombardovány USA a Saúdskou Arábií a následně 10. září zničily dvě čerpací stanice ropovodu Saudi Petroline. Možnost obnovení amerických aktivit v Iráku je na spadnutí.
Stejně jako v případě Venezuely i zde příjmy z prodeje ropy nadále plynou přes americké ministerstvo financí. To je mechanismus, kterým si Washington udržuje kontrolu nad tokem a správou těchto zdrojů, a to i v případě, že ropu těží a prodávají třetí strany.
V Grónsku nedojde k žádnému stažení, ale spíše k podivnému „uvítání“.
Sotva Trump zahájil své druhé prezidentské období, veřejně vyjádřil touhu „okupovat území, ze kterých se Spojené státy stáhly“. Podrobně jsem to zdokumentoval ve svém článku „ Trump si klade za cíl Arktidu a Panamský průplav “, který vám doporučuji znovu si přečíst. https://chcirilli.wordpress.com/2024/12/29/trump-apunta-al-artico-y-al-canal-de-panama/
Varoval jsem před hrozící iredentistickou zahraniční politikou, založenou na územním a ekonomickém nátlaku a také na vojenské síle. Tři bezprostřední scénáře byly Kanada-Mexiko, Grónsko a Panamský průplav. V Severní Americe Trump navrhl začlenění Kanady jako „51. státu“ a pohrozil Mexiku cly a nakonec i vojenskou intervencí proti kartelům. Tato hrozba v žádném případě nezmizela, ale zůstává latentně přítomna.
Aby si Kanada zachovala svou autonomii a unikla jednostrannému vlivu Washingtonu, prošla bezprecedentním obratem směrem k Evropě. Premiér Mark Carney odcestoval do Štrasburku - sídla Evropského parlamentu - a nabídl spolupráci v oblasti obrany, energetiky, kritických nerostů, umělé inteligence, vesmíru, financí a technologií. Leyenová byla z nabídky nadšená. Dokonce nastolila možnost přijetí Kanady jako „přidruženého člena“ EU. Dne 16. září Kanada formálně požádala o vstup do Společných expedičních sil (JEF), vojenské struktury vedené Spojeným královstvím. Stojí za připomenutí, že hlavou Kanady je anglický král Karel III.… Kanada zůstává konstituční monarchií.
Začátkem tohoto roku jsem varoval před hluboce zakořeněnými rozdíly, které začínají podkopávat tradiční zvláštní vztah mezi Spojenými státy a Spojeným královstvím. Na této nové geopolitické šachovnici získává Kanada klíčový význam: figurka, která se může pohybovat různými směry a měnit rovnováhu sil. Z šachového hlediska by se klidně mohla stát „královnou“ hry.
Carney, která již v lednu cestovala do Pekingu, zahájila novou fázi spolupráce s Čínou v oblasti obchodu, energetiky a zemědělství a také navázala užší vazby s Ukrajinou a Tureckem, dvěma klíčovými hráči v hledáčku Británie (s Kyjevem „v kapse“). Kanada také otevřela nový konzulát v grónském Nuuku a staví se do pozice nezávislého konkurenta Washingtonu zvýšením svých vojenských výdajů, ale samozřejmě nikdy neopouští svůj protiruský postoj. V tomto duchu se 22. září konala první ministerská schůzka Kanadsko-seversko-baltské osmičky, na které se Kanada, Dánsko, Finsko, Island, Norsko, Švédsko, Estonsko, Lotyšsko a Litva zaměřily na „omezení ruského vlivu v Arktidě“.
Pokud jde o Kanadu, zdá se, že hegemonie USA má opačný účinek, než bylo žádoucí: větší diverzifikaci obchodních partnerů, včetně Číny! V Arktidě se americký nárok na Grónsko ukazuje jako strategická otázka, která přesahuje využívání uhlovodíků, rybolov a kritické minerály (ačkoli je nevylučuje). Jde o námořní trasy a tání ledu, což vytváří konkurenční prostor mezi Spojenými státy, Ruskem, Kanadou a Čínou. Severovýchodní průliv, geograficky ovládaný Ruskem, je jedním z klíčových geopolitických cílů tohoto konfliktu.
Ve svém článku „ Arktida: Kolaps atlantického řádu “ jsem poukázal na neúnosný tlak, který Washington vyvíjí na Kodaň, tlak, který Trump výslovně vyjádřil na Světovém ekonomickém fóru v Davosu 21. ledna 2026 - a to i se skrytou vojenskou hrozbou. Také jsem předpověděl, že Dánsko přijme „kyperský model“, kdy by postoupilo základny a operační zóny, nad nimiž by Spojené státy mohly efektivně vykonávat suverenitu, výměnou za zachování regentského statusu území.
Dne 22. září 2026 podepsaly Spojené státy, Dánsko a grónská vláda v New Yorku dohodu o aktualizaci a rozšíření americko-dánské obranné dohody z roku 1951. Nejde samozřejmě o postoupení Grónska, ale spíše o ochranu vojenské přítomnosti USA. Dohoda umožňuje rozšíření kosmodromu Pituffik (dříve Thule) a zřízení nových obranných zón v Narsarsuaqu na jihu a Mestersvigu na východním pobřeží.
Je to velmi dalekosáhlé: americká letadla, lodě, vozidla a vojáci se mohou volně pohybovat mezi obrannými zónami a mohou přelétávat, přistávat a operovat na grónském území a v jeho teritoriálních vodách dle libosti. To tvoří základ pro instalaci „Zlaté kupole “, amerického systému protiraketové a kosmické obrany určeného k neutralizaci nových ruských raketových systémů. Ty, jak možná víte, nepřekračují Atlantik, ale arktický led.
Vzhledem k tomu, že celá tato geopolitická ofenziva v Arktidě má za cíl obklíčit Rusko ze severu, podívejme se, co se děje v Evropě a na východní frontě.
Rusové nyní dělají to, co měli dělat na začátku roku 2023: útočí na logistická centra, dopravní sítě, datová a komunikační centra a energetickou infrastrukturu, která podporuje Banderův režim, a nezaměřují se pouze na vojenské cíle.
Musely se odehrát desítky teroristických útoků ze strany Kyjeva/NATO:
• Bombové útoky (na vojenský personál a blogery)
• řeznictví v radnici Crocus
• drony
• masakr teenagerů ve Starobělsku
• intenzivní 40denní kampaň proti ruským rafineriím
...aby Moskva konečně reagovala zákonem odvety.
V tomto smyslu jsou ruské bombardovací nálety nepřetržité a ničivé.
Ukrajinci poprvé čelí rostoucímu nedostatku základních potravin. Nedostatek jídla, paliva, elektřiny a vody by se mohl stát velmi vážným problémem příští zimu.
Exodus už začal:
Mnoho lidí opouští Kyjev ! Díky satelitům Rassvet, satelitní internetové síti, kterou nedávno spustilo Rusko, jsou útoky na Kyjev extrémně přesné.
Starosta města, bývalý boxer a jeden ze tří strůjců převratu na Majdanu v roce 2014, Vitalij Kličko vyzval obyvatele Kyjeva k přijetí preventivních opatření. Patonův most přes řeku Dněpr byl několikrát zasažen. Doprava byla zastavena. Ačkoli incidenty zjevně nezpůsobily žádné větší škody, mohly by sloužit jako předzvěst pro budoucí kalibraci systémů řízení dopravy.
Není to jediný zasažený most: napaden byl i Jižní most a most metra. Tyto mosty postavili (nenávidění) Sověti a jsou neuvěřitelně odolné, navržené tak, aby odolaly bombardovacím náletům. V důsledku toho je extrémně obtížné je zničit. Drony Geran-5 útočí na nosné pilíře, aby poškodily napínací systémy lan. Tyto mosty jsou klíčové pro zásobování fronty, a proto jsou důležitými cíli. To, že se tak nestalo dříve, bylo „politické rozhodnutí“, ale také otázka načasování: ukrajinská protivzdušná obrana je nejslabší. Použití levných dronů - které měly být k dispozici až od roku 2026 - v kombinaci se satelity Rassvet, které poskytují přesnost, umožňuje tuto operaci.
To se však zdá být maličkost ve srovnání s tím, co by se mohlo rozpoutat na celé východoevropské frontě.
Ve všech svých článcích na toto téma jsem již dlouho varoval před směřováním Evropy k přímé konfrontaci s Ruskem. V Německu je hamburský přístav již militarizován a kancléř Friedrich Merz právě rozeslal mladým Němcům dopisy, v nichž je vyzývá, aby se hlásili v kasárnách na „test fyzické zdatnosti“. Válka plánovaná na roky 2029/30 by se mohla přesunout na konec roku 2026 nebo začátek roku 2027. Stejně jako Ukrajinci si i pobaltské státy naříkají nad tím, že Evropa umírá na oltáři své rusofobie. Německo - které má v Litvě stálou základnu - a Polsko byly historicky ochránci těchto komunit. Nyní Vilnius, který spolu s Polskem obklopuje bývalou Kaliningradskou oblast, prosadil ústavní reformu umožňující rozmístění jaderných zbraní na svém území.
Toto neuvážené rozhodnutí bylo 22. září přijato poměrem hlasů 99 ku 13. Jeden z jeho hlavních zastánců, bývalý litevský ministr obrany Laurynas Kasčiūnas, argumentoval:
Jsme jedinou zemí v regionu, která má toto omezení. Lotyšsko to nemá, Estonsko to nemá, Polsko to nemá, Finsko to právě zrušilo. Nelze to podceňovat, jelikož klíčové pozice v Evropské unii zastávají tři vysoce postavení lídři:
Vysoká představitelka Estonska pro zahraniční věci a bezpečnost Kaja Kallas.
Valdis Dombrouskis, lotyšský komisař EU pro hospodářství a produktivitu
Andrius Kubilius, litevský komisař EU pro obranu a vesmír.
Agrese a drzost pobaltských států, které umožnily využití jejich vzdušného prostoru pro přelety ukrajinských dronů - by mohly Rusku dát podnět k nutnosti „zničit“ „útočnou strukturu“ těchto zemí (jak to Rusové udělali na Ukrajině nebo jak to Sověti udělali se samotnými pobaltskými státy v roce 1940).
Analytik Alexander Nosovich vysvětlil:
Francie a Británie se již netají svými plány na umístění jaderných zbraní v ruském pohraničí. Jejich přístup k pobaltským státům je stejný jako jejich přístup k Ukrajině v posledním desetiletí: vytvořit na ruských hranicích nepřijatelnou hrozbu, která donutí Moskvu jednat. Moskva tento týden varovala před hrozící leteckou a námořní blokádou Kaliningradu ze strany NATO a vydala velmi vážné varování: pokud se aliance pokusí izolovat bývalou ruskou baštu, Rusko je připraveno uchýlit se k jaderným zbraním. Varování bylo šířeno mezi 28. a 30. zářím ruskými ambasádami v Belgii, Británii a Irsku a následně formalizováno v diplomatické nótě NATO.
Dmitrij Medveděv se k situaci vyjádřil: „Litva, pokud vím, hovořila o možnosti použití jakýchkoli zbraní, včetně jaderných. Pokud by taková situace, nedej bože, nastala a my bychom museli reagovat na jejich činy, nikdo v jejich prospěch nezasáhne.“ A pokud jde o známý článek 5 [smlouvy NATO ], ten nebude uplatněn; to je všeobecně známo. Protože jeho uplatnění by vedlo ke globální, ba dokonce planetární katastrofě. Lidé nejsou hloupí. Ale Litva by zmizela z mapy… Medveděvova slova rezonovala v celém NATO, protože naznačují, že Moskva nevěří, že evropské mocnosti jsou připraveny zasáhnout v Pobaltí. Mark Rutte musel reagovat, ale jeho odpověď byla, mírně řečeno, zvláštní: Připustil, že článek 5 nezaručuje konkrétní obranu, i když se právě tuto vágnost snažil vykreslit jako projev síly NATO.
Dokonce i litevský premiér Mindaugas Sinkevičius zasáhl, aby situaci uklidnil. Poté, co dále přiživil paranoiu a poznamenal, že jeho zemí manipulují váleční štváči v Bruselu, pocítil pobaltský vůdce strach a v důsledku toho i rozum. Zvolil zmírněnou verzi a prohlásil, že hrozba existuje - protože nemůže vyvrátit oficiální verzi - ale že neexistují žádné konkrétní důkazy o tom, že by se naplňovala.
Mezitím NATO a EU slíbily rychlou a rozhodnou operaci Barbarossa 2.0 proti Rusům - samozřejmě vždy ve jménu „sebeobrany“, což mi nevyhnutelně někoho připomíná - a na uralském cvičišti Čebarkul probíhala vojenská cvičení „ Centrum 2026“ . Cvičení se účastnily kontingenty z Číny, Mongolska a Pákistánu, stejně jako ozbrojené síly z dalších zemí. (Hořká) ponaučení z války na Ukrajině byla uvedena do praxe: od použití dronů FPV vybavených termity k ničení elektrického vedení až po nasazení bezpilotních pozemních vozidel a dalších robotických platforem.
„Centrum 2026“ bylo také koordinováno s cvičeními ODKB „Interakce 2026“, „Hledání 2026“ a „Eskalon 2026“, kterých se zúčastnily kontingenty z Ruska, Běloruska, Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Tádžikistánu. Celkem bylo mobilizováno přibližně 47 000 vojáků, asi 700 vojenských vozidel, více než 600 dronů a přes 60 robotických systémů. Prezident Putin osobně dohlížel na aktivní fázi cvičení. Slovo moudrým…
Putinovo politické vystoupení v Mezinárodním diskusním klubu Valdaj, které se konalo od 28. září do 1. října 2026, se ukázalo jako obzvláště výmluvné. Věnoval jsem mu tehdy celý článek , protože je to klíčové fórum pro pochopení toho, jak Moskva interpretuje mezinárodní politiku, jaké jsou její hlavní strategické zájmy a jaká je její vize světového řádu.
Putinovy výroky byly v mnoha ohledech pozoruhodné. Zaprvé zpochybnil asymetrii západního požadavku na „ ekonomické příměří “: ukončení ruských útoků na ekonomicky důležité ukrajinské cíle výměnou za to, že Kyjev zastaví útoky na ruské rafinerie. Argument byl jednoduchý: pokud by Rusko ukončilo útoky na zařízení klíčová pro ukrajinskou ekonomiku, Ukrajina by mohla nadále vyvážet své produkty a volně využívat své přístavy a obchodní cesty. Naopak, i kdyby útoky na ruské rafinerie kvůli západním sankcím ustaly, Moskva by nemohla volně prodávat přebytečnou naftu na mezinárodních trzích. „Jak se má naše nafta dostat na světový trh, pokud sankce budou pokračovat?“ zeptal se Putin. Když už mluvíme o naftě, ceny v Evropě dosáhly rekordních maxim.
Situaci v oblasti dodávek ohrožuje především pokles ruského exportu. Rusko tradičně patří k největším světovým dodavatelům nafty a po vlně ukrajinských útoků na ruské rafinerie se Moskva rozhodla prodloužit zákaz vývozu tohoto paliva do konce října. Evropa, která po léta - byť nepřímo - nadále odebírala ruské rafinérské produkty, je nyní silně zasažena vlastními sankcemi a narušením těchto dodavatelských řetězců.
Rozsah krize se ukázal 2. října: Země G7 se dohodly, že prostřednictvím Mezinárodní energetické agentury (IEA) koordinují okamžité uvolnění 100 milionů barelů ropy a rafinérských produktů do čtyř měsíců, včetně značného množství nafty, které má být koncentrováno v prvních 20 dnech. Jinými slovy, Moskva tvrdí, že má naftu k dispozici, ale kvůli sankcím ji nemůže volně nabízet na západních trzích - což není pravda, protože produkce v důsledku útoků Ukrajiny a Atlantiku drasticky poklesla - G7 je nucena čerpat z vlastních strategických rezerv, aby udržela dodávky.
Putin zanechal ve Valdaji další dojmy. Přirozeně otevřeně hovořil o konfliktu na Ukrajině - ne s Ukrajinou: rozdíl je sice jen o dvě písmena, ale má obrovský význam. Také uvedl zřejmé: Ukrajina je manipulovaný, nepřátelský subjekt, který není schopen se udržet sám, ztratil status suverénního národního státu a je ovládán zahraničními zájmy. …
Poté se zabýval pravděpodobným opakováním tohoto scénáře v Kaliningradu, vzhledem k rostoucím hrozbám a přípravám Polska, Německa a Litvy.
Na otázku, zda by Rusko mělo podniknout nějaké kroky ke „zničení“ Evropské unie, Putin sebevědomě odpověděl, že to není nutné: EU se o to postará sama, hnaná svými vlastními sebezničujícími tendencemi. A skutečně, na evropském obzoru se množí výzvy: ve Francii a Německu získávají na síle euroskeptické síly , protesty mládeže zapalují Paříž a tisíce mladých Němců se snaží vyhnout nové povinné vojenské službě.
V ukrajinském konfliktu Rusko kompenzuje svůj extrémně pomalý postup na frontě rozšiřováním války do dalších oblastí. Tam dosáhlo obrovských úspěchů v boji proti logistické a energetické infrastruktuře a možná čeká na zimu, aby uvolnilo svou ničivou zuřivost.
Putin po sobě ve Valdaji zanechal více než jen varování a vysvětlení. Především vyvolal dojem Ruska, které sleduje úpadek svého protivníka a potřebuje jen další postrčení, aby ho poslalo do propasti - aniž by ignorovalo své vlastní problémy. Evropa mezitím zintenzivňuje svou konfrontační rétoriku tváří v tvář erozi svého energetického modelu, ztrátě konkurenceschopnosti, sociálnímu napětí a vzestupu politických sil, které zpochybňují směřování Bruselu.
Mezinárodní šachovnice se zdá vstupovat do fáze, v níž je násilí opět středem světové politiky. Ochutnávku toho nabídly nechutné projevy Trumpa a Netanjahua v OSN, zatímco jiní řečníci varovali před nevyhnutelností multipolarity. Hrozby ničením, sankcemi, vojenskými intervencemi, uzavíráním aliancí a používáním ekonomického nátlaku ukazují, že „řád založený na pravidlech“ navzdory své hluboké krizi nemizí. Zároveň se objevuje multipolární realita, v níž někteří aktéři již nejsou ochotni pasivně akceptovat podmínky stanovené Washingtonem a jeho spojenci. Ale jako každý paradigmatický posun v historii, i tento, kterému dosud plně nerozumíme, je mnohostranný: politický, sociální, technologický, biologický, náboženský a možná i dimenzionální. Problém je v tom, že se projevuje konfrontací, jelikož hegemonické mocnosti nejsou ochotny sdílet moc nebo se vzdát kontroly nad změnami.
• Rusko vyvíjí tlak na Evropu
• Blízkost Číny v Tichomoří brání zemi v navazování vztahů v zakázaných „lovištích“ (jako je americký kontinent).
• Írán je ohrožen už jen svou existencí.
• Společnost rozšiřuje svou přítomnost v Arktidě, kde instaluje svůj systém řízení vesmíru.
Každý pokus o zadržení soupeřů má také nečekané důsledky:
• Čína diverzifikuje své vztahy
• Kanada se sbližuje s Pekingem a Bruselem.
• Rusko se vrací ke svým zájmům v hyperprostoru.
• Evropská unie se rozpadá
• Země globálního Jihu vidí větší motivaci k tomu, aby se vyhnuly závislosti na jediném centru moci.
Zatímco Západ prezentuje válku jako prostředek k zadržování, možná si neuvědomuje, že tím urychluje přesně to, čemu se snaží zabránit - konsolidace mezinárodního systému, který je méně západní, méně unipolární a stále více ochotný zpochybňovat pravidla hry.
Klíčová otázka zůstává:
Co se s touto hrou stane, když se násilí vymkne kontrole a povede k třetí světové válce, v níž nebudou existovat žádná omezení ani zábrany pro použití nejděsivějších zbraní, jaké kdy byly vyrobeny...?
