10545 Platónova Republika - Nespravedlnost pro všechny? Van Bryan

[ Ezoterika ] 2025-08-30

Pán prstenů, stoikové a spravedlnost.
Dědictví Platónovy Republiky. Je to jedno z nejdůležitějších a nejvlivnějších děl starověkého Řecka, a to už o něčem vypovídá.
Platónova Ústava, která zkoumá to, co by bylo ideálním státem, nastiňuje základní povahu spravedlnosti pro naši společnost. Je to překvapivě bohatý text, který je tak nějak víc, než naznačuje jeho pověst. Cestou například vypráví příběh o kouzelném prstenu, který činí své uživatele neviditelnými, ale narušuje jejich morálku. Pokud vám tato myšlenka zní povědomě, je to proto, že příběh pomohl inspirovat J. R. R. Tolkiena k napsání Pána prstenů.

Platón také nastiňuje čtyři ctnosti, které byly později přijaty stoickými filozofy a ranými křesťany. Tyto myšlenky samy o sobě měly obrovský dopad na historii a kulturu, ale zde jsou jen jedním aspektem mnohem většího filozofického projektu.

Republika však není bez své temné stránky: ne všechny Platónovy myšlenky se mohou zdát tak inspirativní vzhledem k váze dějin mezi jeho a naší dobou. I když možná je to o to větší důvod, proč se do toho ponořit: objevit moudrost, která funguje vedle toho, co nefunguje. Líbí se nám koncept Velké konverzace zde v Klasické moudrosti. Když se zabýváme Platónem, můžeme svobodně souhlasit a nesouhlasit s různými prvky, abychom dospěli k vlastním závěrům. Navíc můžeme vidět, jak se jeho odkaz prolíná s mnohými, které inspiroval: Tolkien, stoikové a mnozí další jsou jen špičkou ledovce odkazu republiky. Sean Kelly - Výkonný redaktor

Klasická moudrost
Platónova Republika je často, a z dobrého důvodu, považována za nejdůležitější filozofický text západního světa. Nemůžete se prostě nazývat filozofem, pokud jste ji nečetli. Je to jako nazývat se básníkem, aniž byste četli Roberta Frosta, považovat se za hudebníka, aniž byste kdy poslouchali Beatles, nebo o sobě mluvit jako o spisovateli, který pije alkohol, aniž byste měli rádi Ernesta Hemingwaye. To prostě nejde...

Každopádně zpět k Platónovi... Dílo magnum napsal tento filozof mezi čtyřicátými a šedesátými lety a má se za to, že nejlépe reprezentuje politické, etické a do jisté míry i metafyzické názory Platóna.
Republika je často příliš zjednodušena jako vpád do politické filozofie. Zatímco Platón skutečně dělá pokroky v oblasti politické teorie, takový předpoklad snižuje celkovou důležitost Republiky.

Nejedná se o zkoumání státu za účelem pochopení spletitostí společenské struktury. Republika vytváří hypotetickou, dokonalou společnost za účelem kritického zkoumání skutečné povahy spravedlnosti a pokouší se zjistit, jakou roli hraje spravedlnost v životech a duších lidských bytostí.

S ohledem na tuto skutečnost vidíme, že Republika je zkoumáním morálky lidstva stejně jako zkoumáním politické integrity dané společnosti. Jako celek je Republika epickým pojednáním, které se dotýká existence objektivní morálky, smyslu života a funkce lidské duše.

Jak jsem řekl, docela základní filozofické věci...

Gygský prstenec
Právě v úvodu druhé knihy Republiky je Sókratés konfrontován s Glaukonem, mužem, který tvrdí, že spravedlnost existuje jen proto, že se lidé bojí důsledků nespravedlnosti. Pokračuje tím, že říká, že bez důsledků zákona by každý člověk dával přednost činnostem, které jsou nespravedlivé.

Glaucon pak vypráví příběh Prstenu Gyges, který později inspiroval autora Pána prstenů J. R. R. Tolkiena. Je to příběh pastýře, který náhodou narazí na kouzelný prsten, který propůjčuje neviditelnost každému, kdo jej nosí. Zatímco pastýř žil až do této chvíle svůj život v souladu se zákony spravedlnosti, vzhledem k této nově nabyté schopnosti cestuje do nedalekého království, zabije vládce a ukradne jeho zlato. Glaukónův argument je, že spravedlnost není něco, co bychom hledali pro ni samotnou. Spravedlnost sama o sobě není hodna volby, ale je pouze něčím, na čem se podílíme, protože nemáme schopnosti nebo odvahu žít nespravedlivě.

Abychom tento bod ilustrovali, Glaukón nás žádá, abychom si představili hypotetického člověka, který je příkladem nespravedlnosti. Skutečně nespravedlivý člověk by přesvědčil společnost svými řečmi a rétorikou, že je skutečně spravedlivý. Neboť není nic nespravedlivějšího, než přesvědčovat lidi lstivými prostředky, že jste skutečně spravedliví. Tento nespravedlivý muž by se dostal k moci a vlivu ve společnosti pod rouškou spravedlnosti, a to vše při skrývání své skutečně nespravedlivé povahy. Začíná to znít jako politika...? "S ohledem na utajení založíme tajná bratrstva a politické kluby a budou zde profesoři rétoriky, kteří budou učit umění přesvědčovat soudy a shromáždění. Tak částečně přesvědčováním a částečně silou dosáhnu nezákonných zisků a nebudu potrestán." Republika Kniha II

Spravedlnost a společnost
Glaukón nám tedy říká, že spravedlnost není něco, o co bychom usilovali, kdybychom měli možnost žít nespravedlivě. Nechává na Sokratovi, aby mu řekl, proč by měl někdo usilovat o spravedlnost pro spravedlnost samotnou. Jaké jsou výhody spravedlivého života? Proč bychom se vůbec měli zajímat o spravedlnost? Sokrates se nevyhýbá velkým otázkám a navrhuje, aby zkoumali nejen spravedlnost pro jednotlivce, ale aby zkoumali spravedlnost uvnitř společnosti. Protože pokud bychom mohli zkoumat spravedlnost uvnitř státu, pak bychom mohli lépe identifikovat přínosy spravedlnosti pro jednotlivce.

Na tomto místě je možná důležité zdůraznit, že starověké představy o politické filozofii byly poněkud odlišné od filozofií, které zastáváme dnes. Na stát pohlíželi jako na větší extrapolaci jednotlivce. Vlastnosti státu musí být odvozeny z kvalit individuí, neboť stát existuje pouze skrze existenci individuí. Sokratův návrh zkoumat spravedlnost uvnitř státu by starým Řekům nepřipadal podivný. Zdálo by se to docela vhodné, že je to přirozená věc. Sokrates začíná tím, že nás žádá, abychom si představili hrstku mužů, kteří se rozhodnou koexistovat. Každý člověk se stane kvalifikovaným v řemesle a zajistí tak vzkvétající společnost. Nebudou zde ševci, tesaři a zemědělci. Každý člověk má dělat jen to, k čemu se nejvíce hodí a tím přispívá k blahu svých bližních. Tato myšlenka specializace je poměrně důležitá. Všichni ústředí, kteří naslouchají Sokratově řeči, se shodují v tom, že je nejmoudřejší, aby každý člověk dělal to, co je pro něj nejvhodnější. Truhlář by měl řemeslit. Švec by měl vyrábět boty. Zemědělec by měl orat pole. Tímto způsobem bude společnost růst.

A tak Sokrates pokračuje v konstrukci hypotetického městského státu, který začíná na několika jednotlivcích, kteří se rozhodnou koexistovat, a rozrůstá se v obrovskou společnost s odlišnými společenskými třídami. Na večírku se diskutuje o několika zajímavých tématech. Co kdyby naše město vstoupilo do války? Jak bychom měli vychovávat mládež? Kdo bude vůdcem? Jaký typ muže bychom měli hledat jako vojáka? O těchto a dalších věcech se diskutuje dlouze. Nakonec Sokrates dochází k závěru, že v tomto státě existují tři třídy občanů. Jsou ochránci, kteří jdou do války vždy, když je to nutné k ochraně společnosti. Existují obchodníci, kteří přispívají k obecnému blahobytu a prosperují z obchodu v rámci státu. Nakonec jsou tu vládci. Tito muži, kteří jsou označováni jako "Strážci", by měli být příkladem ctnosti moudrosti a rozumu. Vládci by nebyli štědře placeni. Za své služby by dostávali skromnou odměnu. Místo toho by vládci vedli kvůli povinnosti a potřebě uplatňovat ctnost v polis. Vládci jsou v podstatě filozofové...

Čtyři ctnosti srdce
Sokrates pokračuje ve svém zkoumání prohlášením, že v této dokonalé společnosti musí existovat základní ctnosti, jako je moudrost, statečnost, střídmost a samozřejmě spravedlnost. Ale kde je najít? A co je důležitější, jak to všechno souvisí s naším zkoumáním spravedlnosti? Sókratés prohlašuje, že první tři ctnosti musíme nalézt v polis, a to, co zbude, musí být logicky spravedlností. Tak tedy dál. Moudrost se zdá být dostatečně zřejmá. Příkladem moudrosti jsou vládci, klidní a rozvážní jedinci, kteří vedou svou zemi k velikosti prostřednictvím používání rozumu a geniality. Co statečnost?
Statečnost lze vidět ve válečnické třídě společnosti. Jsou to jedinci, kteří jsou ochotni ušlechtile bojovat a zemřít za ochranu svého domova. To se zdá rozumné.

A co střídmost?
To je trochu ošemetné. Sokrates však poukazuje na to, že střídmost je velmi podobná pocitu harmonie. Je to pocit "být svým vlastním pánem". Tak jako existuje lepší a horší část duše, existuje i lepší a horší část státu. Držíme-li na uzdě horší část společnosti a necháváme-li vládnout tu lepší a ctnostnější část, můžeme vidět, že ve státě lze nalézt střídmost.
Tak tedy velmi dobře. Konečně musíme dospět ke spravedlnosti uvnitř státu. Co je to spravedlnost?
Sokrates připomíná posluchači, že na začátku diskuse se všichni rozhodli, že společnost bude vzkvétat, pokud každý bude dělat to, co je pro něj nejvhodnější. To znamená, že bojovník, který je temperamentní, půjde do války, moudrý vládce povede a tak dále. Filozof dochází k závěru, že spravedlnost je akt konání toho, co je pro vás nejvhodnější, a nezaplétání se do činů, které jsou v rozporu s vaší přirozeností. Uplatnění spravedlnosti by znamenalo, že jednotlivec ve státě by se držel své role a v této roli by se mu dařilo.
Aby to vysvětlil, Sokrates pokračuje, že soudní spory se často zaměřují na to, že si člověk nevezme to, co patří druhému, nebo je zbaven toho, co je jeho vlastní. Když se to dělá adekvátně, říkáme, že bylo dosaženo spravedlnosti. Zdálo by se tedy, že spravedlnost ve státě je správným umístěním a aplikací každého jednotlivce a jeho schopností. Spravedlnost je dělat své vlastní záležitosti a nezabývat se věcmi, ke kterým se nehodíte.

Rozpolcená duše
Jak se to tedy vztahuje na jednotlivce? Sokrates nám říká, že stejně jako je stát rozdělen na oddělené třídy, duše je podobně rozdělena na tři odlišné části. Říká, že tyto tři jsou, rozum, oduševnělost, touha. Aplikujeme-li pojem spravedlnosti na jednotlivce, pak vidíme, že je to pouze správné uspořádání a vhodné fungování lidské duše. "Spravedlivý člověk nedovolí několika prvkům v něm, aby se navzájem rušily, nebo aby některý z nich dělal práci za druhé - dává do pořádku svůj vlastní vnitřní život a je svým vlastním pánem a svým vlastním zákonem a je v míru sám se sebou..." Zdá se tedy, že spravedlnost pro jednotlivce je vlastní harmonií duše. Když je moudrost správně používána, oduševnělost je zaměřena k obdivuhodným cílům, a když je touha držena na uzdě, lze říci, že v lidské bytosti je spravedlnost.

Pokud bychom měli přijmout toto tvrzení, pak by se zdálo, že spravedlnost je skutečně hodna volby na základě svých vlastních zásluh... Žít spravedlivě znamená žít dobře, znamená to mít duši, která je správná a dobrá. Nespravedlnost je nemoc, která sužuje duši a způsobuje deformaci vašeho pravého nitra. Tento výklad spravedlnosti byl často zpochybňován. Kromě toho je Platónova ideální společnost často považována za starověké zobrazení komunismu. To asi není překvapivé. Je pravděpodobné, že Platón by na demokracii pohlížel nepříznivě. Konec konců, bylo to pouze díky aplikaci přísné demokracie, že Athény byly schopny Sokrata vůbec popravit... Takže je možná jen přirozené, že Platón dospěl k závěru, že demokracie je systém, kde nevědomé, nespočetné masy přemohly několik skutečně moudrých jedinců. Ať už je váš názor na Platónovy politické myšlenky jakýkoliv, jeho filozofické důsledky jsou docela ohromující. Pokouší se proniknout řadou spletitých argumentů o existenci lidské duše. Navíc se pokouší duši kategorizovat a vysvětlit její skutečný účel v našich životech.

Snad právě z těchto důvodů, více než z kterýchkoli jiných, zůstává Republika jednou z mála zásadních filozofických smluv starověkého světa. Je to svědectví o potenciálu lidské ctnosti a o odměnách, které lze získat z aplikace pravé moudrosti.

Zdroj: https://www.bibliotecapleyades.net/ciencia4/historia_humanidad422.htm*

---

Zpět