Zprávy

10226 Etruská bohyně Vatica aneb Jiná kniha Sibyly Valerie Kolcová [ Ezoterika ] 2025-07-28
Kdo by neslyšel o tak slavném místě, jako je Vatikán... Město-země Vatikán, papežský stolec, rezidence papežů, hlavní město katolického světa. Ale proč má toto místo takové jméno? Vatikánský pahorek nad řekou Tiberou... Mimochodem, v době Etrusků se tato řeka jmenovala Vatica. Kdo je Vatika, po kterém byla tato místa pojmenována? A jaká dávno zapomenutá tajemství se skrývají dokonce i v samotném názvu Vatikán?

Bílé domy a štíhlé sloupy chrámu jsou pohřbeny v zeleni. Kamenitá cesta vede do stinného háje. V nazelenalé, lehce duhové mlze se všechno roztočilo v jakémsi víru a já jsem se ocitla v těle staré, ale stále silné ženy v ošuntělé bílé látce se vzorovaným lemem. V mysli se mi mihla prastará řeč, myšlenky však zůstávají jasné … Tady se jmenuji Demophila a považují mě za Sibylu. Už je to dlouho, co jsem neviděla své rodné břehy se stejným opotřebovanýmii sloupy, jako zde.

… Chlad mé jeskyně hluboko pod zemí. Mnoho cest a rozcestí zde vede do nekonečné dálky. Vzpomínám si, že jsem jednou šla do těch hlubin, abych si promluvila s mrtvou dívkou, jejíž otec se velmi ptal. Je tam vchod do království mrtvých. Pravda, nemají hutné tělo a jsou mlčenliví. V těchto hlubinách světového labyrintu jsou jistá zařízení, která nedovolují duším opustit žaláře. Ale pak se mi to podařilo. Její otec ji tak moc chtěl vidět a ona se k němu vrátila... Jen jsem jí řekla, aby přestala myslet na nemožnost dostat se zpět do světa živých, a že tam je jen jedna cesta - znovu se narodit. Zapomněla na to už dávno v nějakém svém životě, jak jí to vštípila společnost. Naše společnost říká totéž, myslí si, že ve světě mrtvých jsou těla, a je možné se do nich vrátit. Ale žádná těla už neexistují. Zemřela. Proto se nelze vrátit. Duše to tam nevědí, nevěří v nové zrození, stále se považují za stejná těla, která zemřela, jen si myslí, že jsou nyní průsvitná, ale stejné tělo.. Řekla jsem jí to, a že nemá co ztratit, když si jednoduše představí, že to, co jsem řekla, je pravda, a dovolí si myšlenku na její nové zrození. … A ona tam zmizela. O několik měsíců později za mnou přišel její otec a řekl mi, že jeho žena je znovu těhotná, i když byla stará jako on. Měli dceru, přišli za mnou a řekli, že je přesně jako jejich Agapia v dětství. Tak se jmenovala ta, kterou jsem se snažila dostat z Hádu. ...

Uplynulo toho hodně. O velkém labyrintu, který leží zde pod celou zemí a o jeho vlastnostech, jsem se snažila napsat do knih - svitků. Psaly je kněžky dávno před mou službou zde a každá kněžka vždy pokračovala v kronice poznání z toho, co se sama naučila ve znějícím prostoru (éteru). A prostor vždy přidává poznání, pokud se na něj naladíte. Pomáhá s tím také starodávný krystal. Ale nyní už tam tyto svitky nejsou. Mnohé muselo být spáleno, protože král této země Tarquinius chtěl mít toto všechno pro sebe a použít to ke zlu. Nemohla jsem mu ty knihy dát, protože by si je vzal násilím a začal by válku s místním vládcem řecké osady. Mnoho lidí mohlo trpět a zemřít... Podle zákonů této země je ale bylo možné prodat., jenže duchovní znalosti se prodávat nesmějí. To byl starodávný zákaz. Tehdy ale Apollon povolil prodej knih, a králova chamtivost tomu pomohla... Ve smlouvě napsal, že buď musím cenu snížit, nebo knihy spálit, a tak to, co si koupit nechtěl, skončilo v ohni, aby to všechno nikdo nedostal. Věděl, že kněžky nikdy nepálí knihy, proto to řekl. Musela jsem to udělat. Dala jsem mu jen poslední svitek a to nejvzácnější bylo vhozeno do labyrintu do proudů rozžhavené lávy.

Tarquinius to tak chtěl, zničil znalosti, a tou poslední knihou se neřídil. Odvezl do Říma poslední svitek, ale jeho potomky to nezachránilo. Jeho syn si tam násilím vzal cizí ženu -Lucrecii, což je superzločin zákona života. Ona odešla do říše mrtvých poté, co se probodla, aby smyla tento čin. Znovu jsem ji našla v říši stínů Háda. Tehdy mě tam temné síly chtěly připravit o tělo, protože jsem přišla pro druhou duši. Ale objevily se sestry Vatika a Vesta. Ty jsou již dlouho bez těl v jiných světech. Tentokrát mi zachránily tělo a já stihla Lucrecii všechno říct, a ona se také osvobodila z Hádových komnat a zrodila se znovu nedaleko odtud.

Král Tarquinius byl vyhnán z Říma, a i když se to může zdát podivné, utekl zpět do Cumae. Místní král ho zde ukryl. Chtěl mě znovu vidět, ale už jsem s ním nemluvila. V Římě se k moci dostali latiníci, jejich kněží hledali moc, aby mohli vládnout světu, a tak chtěli vykopat starobylý pahorek Vatika...

… Chladné klenby kamenné chodby mě dovedly do sálu, kde se Apollón často objevoval. Výzva mě sem znovu zavolala. Nad oltářem zde jsou sestry postavou bez těla. Je zde Vatika...
"Ahoj sestro," řekla beze slov. "Tvé tělo je sešlé a brzy bude jeho život ukončen. Než však přijdeš na náš svět, musíš dokončit práci. Latinští kněží chtějí najít krystal, který jsme my tři kdysi dávno vložili do hvězdy Země." .. a já jsem si najednou na všechno živě vzpomněla. Ve starověkých svitcích jsem kdysi o této době a místě četla. Tam, v zemi, kde nyní stojí Řím od založení Romula a Rema, byla nejstarší hvězda Země. Její živoucí síla. Planeta projevuje takové hvězdy na svém těle v místech, odkud vychází energie jejího krystalu. Ten krystal je její duch v jiném prostoru. Na takových místech, když se vesmírné rasy rozhodly zde vysadit život, krystaly vytvořily portály a energetické paprsky spojující objekty ve vesmíru, aby svět byl jeden... V té době nic nenasvědčovalo potížím spojeným s invazí antisvěta.

My jsme tu byli taky, pamatuji si, že... Vatika, Vesta a já jsme nainstalovali krystal do středu hvězdy. Pak tu byla Brána do jiných světů. Ale čas plynul a svět se změnil. Kameny Antisvěta prorazily oblohu země a vládli zde černí draci. Ti ale nemohli tyto přechody ovládat prostřednictvím paprsků krystalů. Paprsky je spálily. Později znovu přišly světelné civilizace, ale v tomto místě, kam jsme tehdy s Vátikou a Vestou umístily krystal, se vytvořila bažina. Na Zemi je mnoho ran a jizev, a po této velké katastrofě byla země, která byla později nazvána Evropa, napůl zaplavena. V té době zde nebylo šplouchání velkého moře, ale mnoho malých moří a jezer. Nazývla se Středozem. Moře na severu tehdy zaplavilo Středozem a vzniklo zde mnoho moří a mezi nimi i rozřezaná země Hellas. Latinové tomu všemu říkají Mare Nostrum. … Každý je připraven si vše přivlastnit... ...

Když země, na které nyní stojí Řím, sestoupila do nížin, vetřelci světů z planety za Sluncem (Gloria) se rozhodli postavit tam pevnost. Mnozí nemohli pochopit, proč stavět pevnost v zátoce, když jsou tam výše položené země. Ale ne. Potřebovali ten nejstarší krystal, i když ani oni ho nemohli použít. Vše chápali, a i tak pokračovali v hledání příležitostí, jak se krystalu zmocnit a přesunout se do jiných světů (paralelních lok). Provedli mnoho experimentů, ale tehdy jsme jim nemohli nijak zabránit. Nikdo z nás zde nebyl ztělesněn. Anunaki z Glorie mezitím postavili obrovskou pevnost (základnu), a to nejen jednu, a tyto země poprvé nazvali Evropou. Byli připraveni dostat se ke krystalu, ale jejich technické síly to stále odmítaly.

Baal uchvátil Evropu. V této válce spálil všechny pevnosti Anunnaki, ale Jahve spálil jeho pevnost, Baalbek. Pamatuji si celý tento příběh ze starodávných svitků, když tělo na Zemi vše zapomenene. A teď Vatika chce, abych tam jela...
"Ano, sestro, Bellono," řekla znovu Vatika a vyvolala mé zapomenuté jméno z dob, kdy jsme byly všechny tři sestry v tělech. "Loď z Hellas pluje sem do Cumae. Přijdou na ni lidé z Delf. Přinesou vám písek, který nasbírali kolem Omfala. Chtějí to přinést bohům na této zemi. Je tu možnost a Bytost sama vás k ní vede. Vezměte písek a vydejte se s nimi. Po Cumae mají v úmyslu doplout k hranicím Říma. Jsou to obchodníci, ale rozhodli se uctívat v Cumae, na místě podobném tomu v Delfách. …
Loď řeže vlny a plachta nad ní sténá. Na stěžni se Hellenský dívá do dálky. Držím hliněnou urnu v rukou, nepouštím ji, dívám se na západ slunce, dívám se na úsvit... Poslední cesta...
Zem je opět na obzoru. Uvidím Řím. Potřebuji najít starobylý kopec. Zde jsem řekla obchodníkům, že jedu do Říma, abych pomohla latinským kněžím vybudovat moc velké země a dodat sílu starobylému křišťálu, který se tam snažili vykopat... Tak mi tam poradila Vatika. Od dávné doby, kdy bylo všechno spáleno a pak se z toho stala bažina, se tady všechno změnilo. Vatika měl pravdu. Noví latinští kněží usilují o moc. Proto přijali tento příběh. Sami římští kněží mě tam vzali. Vím, že toto místo musí být uzavřeno a vstup do jiných světů zde musí být navždy zničen.

Latinští kněží odešli, jak jsem jim řekla. Na samém vrcholu kopce Vatica je nový oltář. Ale já ho nepotřebuji... Čekám na znamení a to se objevilo. Přede mnou se objevila tvář Vatiky.
"Odval červený kámen," řekla mi, a opravdu byl mezi kameny jeden narůžovělý balvan. Je obrovský. Jako za starých časů jsem se zapřela ramenem a zabrala. A najednou se to pohnulo, i když se to všechno zdálo nemožné. Otevřela se trhlina, prázdnota. Seskočila jsem dolů a ve tmě přede mnou vede chodba. Opět prastarý labyrint, ale temný... Moje lampa dlouho nevydrží a olej v ní nestačí na procházku do neznámé dálky. Ale znovu vidím Vatiku. Nyní přišla i její sestra Vesta. Vedou mě chodbami. Nevím, jak dlouho jsme šli, ale lampa vyschla, a cesta neskončila. Sestry mi pomohly dojít až k drahocennému kamenu nejstarší věštírny na Zemi. Ještě před spálením jsme ho sem postavili. Teď si na všechno vzpomínám, jako by to bylo včera. V ruce držím urnu... vysypávám písek, který jsme přivezli z Delf, do prohlubně a sestry se postavily do kruhu. Bez těl nemohly přinést písek z Delf. Ale tak se to všechno stalo. Společně jsme zde otevřeli Bránu a společně ji musíme zavřít. Chytili jsme se za ruce a v tu samou chvíli písek vzplanul zelenou jiskrou a osvětlil sál, ve kterém jsme stáli. Dvě bělavé postavy a moje vetché tělo. Ještě okamžik a země se otřásla. Těžké skřípění a hluk přerušily bolest. V jediném okamžiku vše pohaslo...... … Dole se objevilo město a mnoho z něj leží v troskách. Těmito místy otřáslo zemětřesení, a brány do jiných světů se navždy zavřely.

Vše se přede mnou roztočilo ve víru a já jsem znovu uviděla Vatiku.
"Vzpomněla sis na činy minulých dnů," řekla náhle, aniž otevřela ústa. "Od té doby uplynulo mnoho staletí. A mnoho věcí bylo úplně zapomenuto a mnoho věcí nebylo známo těm, kteří žili na těchto místech. Etruskové dlouho uctívali mé jméno a jméno mé sestry Vesty jako legendu. Za těmito jmény se však již neskrývaly naše příběhy. Byl za nimi jen kult, jak se na zemi vždy děje. Pokřivení znalostí a paměti plodí šílené mýty. Času odolala jen informace, že jsme byli pannami, když jsme střežili bránu. Právě tak jsme udržovali Bránu čistou.

Od té doby tento kult přetrval mezi Etrusky a Římany. Stalo se, že v Římě na mě zapomněli a vzpomněli si jen na Vestu, a Etruskové zapomněli na Vestu, ale stále si pamatovali mne. Postupně se však také stali Římany a nakonec na mé jméno zapomněli, a Belloně byl připisován úplně jiný příběh. V paměti zůstalo, že v té době byla bojovnicí a věděla, jak chodit do říše stínů. Ale pak se inkarnovala na různá místa a lidé začali psát pohádky o Marsu, který vůbec neexistoval, protože tak zbožštili planetu.

A jako vždy, lidská nevědomost je vždy využívána temnými, démonickými silami. V hlubinách antisvěta byla démonka Vant. Posílala hrůzu ze smrti těm, kteří se báli zemřít tělem, a brala proudy energií, které člověk ve stejnou dobu vyzařoval. Tento prastarý démon byl jedním z padlých duchů, kteří se rozhodli následovat cestu velmi zrychleného vývoje, o kterém mnozí sní. Jednoduše skákala pomocí mechanických postupů vizualizace a kontroly myšlenek. Bylo to v jednom z Brahmových minulých dnů. Nedokázala však odolat nové realitě a hned při prvních činech projevovala sobectví. To vedlo k okamžitému pádu a její proměně v démonku. Postupně se stávala těžší a těžší, až se dostala do Bafometovy družiny. Stala se jeho žačkou a jednou z jeho společnic. Kdysi byla naší sestrou a také věděla o síle čistého toku kundaliní, čisté šakti. Rozhodla se použít síly černé anti-šakti, kterou v ní Bafomet objevil, když ji přijal. Po démonickém splynutí s ní její struktury zcela změnily svůj vzhled. Ona, stejně jako Baphomet, získala dva obrovské rohy a kopyta. Udělil jí takové formy, jako měl sám. Vant se stala monstrem anti-stvoření, démonem destrukce prostřednictvím smilstva, démonem nekrofilie.

Ale toto monstrum se začalo převlékat k mému obrazu a nazývat se před lidmi mým jménem. Tak vešlo ve známost, že Vatika má rohy ve svém obrazu a je bohyní smrti a posmrtného života. Dávala lidem strašlivé satanské obřady, údajně aby vstali z mrtvých nebo získali nový život pro duši. To vše bylo spojeno se smilstvem, souloží, údajně pro pokračování života, ale souloží s mrtvými těly. Tato hrozná barbarství měla údajně vysoký smysl pro vzkříšení mrtvých v mystériích divochů, kteří ji uctívali. Jak se však stalo, že místo Učitelů Světla a Života začali být pod jejich jmény uctíváni démoni?

Problém je v tom, že vědomí lidí je, bohužel, ve většině případů nevyvinuté a sobecké. Myslí jen na sebe a je jim jedno, že svými činy mohou někoho urazit nebo dokonce zabít. Navíc mnoho z nich tato sobeckost vede k zuřivé závisti a žárlivosti, netoleranci vůči těm, kteří jim svou pouhou existencí nějak překáží. Na místech, kam jsme přišli, postavili tito lidé chrámy proseb a žebrot. Začali se na nás obracet s ryze sobeckými žádostmi o přidělení hmotných statků, tělesného zdraví a o zřízení rodinné struktury a svého postavení ve společnosti. Takové prosby však nikdy nedosáhnou do jemnohmotných vysokofrekvenčních světů, protože se týkají ponurého tělesného bytí světa iluzí jedné inkarnace a pro vývoj ducha na nich buď nezáleží, nebo, jsou-li splněny, nastane pád ducha, který o tato požehnání prosil. Světlí učitelé, kteří se nazývají bohové, nepomohou nikdy v tom, co by zdrželo vývoj ducha nebo ho přivedlo k pádu. Akceptují jen to. Pro vesmír je důležitý pouze vývoj ducha, a ne dočasné tělesné a hmotné proměny iluzorního života v inkarnaci. Jsou-li pro ducha k plnění jeho inkarnačních úkolů nutné hmotné prostředky a život, neškodí-li to duchu v jeho vývoji, nýbrž naopak je to pro něco nezbytné, aby měl možnosti v hmotném světě, pak budou moci co nejvíce pomoci. Hmotný trojrozměrný svět je stále velmi těžký a temné, těžké síly v něm prakticky kontrolují všechny materiální zdroje, a dokonce i v prostoru sluneční soustavy, která je zajata antisvětisty. (pozn. v palestinských táborech musí být hodně povznesení… )

Je však mnoho lidí, ne ani s takovými požadavky, nýbrž s těmi zcela nepřípustnými a téměř antisvětskými. Žádají, aby někoho zničili, žádají neštěstí pro ty, kterým závidí. Žádají, aby si připoutali ty, na které žárlí a které zřejmě i milovali, žádají, aby je někdo miloval, aby někdo dělal jen to, co chtějí oni, a ne ten, kdo to dělá. To znamená, že žádají, aby porušili vůli jiných duchů, aby je zbavili práva volby, což je základní fyzikální zákon éteru. Žádají, co chtějí, aby se stalo za každou cenu. Například, aby se narodilo dítě, a to dokonce určitého pohlaví. Nevědí a nechtějí vědět, že podle jejich rezonancí ducha a jejich karmických vazeb nebo jejich inkarnačních úkolů se nemohou stát všechny události, které chtějí, nebo naopak, ne všem událostem se lze vyhnout, pokud jsou přitahováni k rezonanci v duchu, která se nazývá karma. Létá mnoho nespravedlivých a temných proseb, obtěžkaných zlobou, závistí a žárlivostí, chamtivostí, nenávistí. To vše vždy způsobuje silnou rezonanci s nižšími světy, démonickými světy a antisvěty. V reakci na takové žádosti začali démoni a démonky přicházet k lidem místo nás a plnit jejich touhy, ale jména zůstala stejná, naše. Mnoho lidí také neustále chce znát budoucnost, aby se chránili a prosili o možnost vyhnout se různým potížím a neštěstím. Ani si nepředstavují, že budoucnost a její události prostě neexistují a že většina toho, co může být v budoucnosti, je projevem éterického vzorce, vyvolaného činy a myšlenkami těch samých lidí v přítomnosti. Je to jen o tom, že všechno se neděje přímo, ale nepřímo. Pokud jste udělali něco špatného, již jste v éteru vytvořili rezonanci, která začíná spřádat těžkou karmu.

Lidé nevidí odplatu za to v hrubé tělesnosti, a začnou věřit, že na světě není žádná spravedlnost, že ti, kteří žijí podle temných zákonů síly a nespravedlnosti, dostávají všechny výhody. Tak je tomu ve skutečnosti, avšak v rámci této jedné krátké tělesné inkarnace. Za materiální prospěch fyzického světa a odvrácení odplaty za obtížné činy, takoví lidé dávají své duše démonům. To znamená, že pokud jim démoni začnou pomáhat, jsou odsouzeni k existenci v démonických světech po smrti těla a stanou se otroky těch démonů, kteří jim poskytli výhody, když žili v těle. Těch démonů, kteří od nich odvrátili odplatu a karmu tím, že je vyvedli z tohoto systému odplaty do antisvěta. V antisvětě se všechny tvrdé skutky a ničemnost stávají démonickými zásluhami. Ten, který se stal démonem, musí neustále páchat zlo, jen aby mohl dál existovat, jinak ti, kteří ho vytáhli z odplaty za karmu do antisvěta, jednoduše pohltí jeho ducha Když totiž nepáchá zlo, přestává jim platit věčnou daň oběťmi z našeho světa.

Proto se ti, kteří zaprodali své duše démonům antisvěta za různé výhody, stávají věčnými otroky démonů, odsouzeni buď k tomu, aby byli pohlceni, nebo aby neustále přinášeli oběti místo sebe a páchali různá zvěrstva. Dokonce i na čistě fyzické úrovni například mnoho čarodějů, kteří obdrželi výhody od temných sil, onemocní a trpí, dokud znovu nevytvoří něco, co přinese potravu patronským démonům. Jsou nuceni neustále dávat energii druhých místo sebe a konat zlo tak, aby utrpení z toho šlo na krmení těchto démonů. Ti, kteří to v životě necítí a konají zlo, klesli ještě hlouběji a sami mají démonské zásluhy, ale po smrti fyzického těla upadnou do strnulé démonické hierarchie antisvěta a už nikdy nebudou moci svobodně disponovat sami se sebou. Proto zažívají hluboce zakořeněný strach ze ztráty svého těla, protože poté si nebudou moci ponechat ani to, co si materiálně vysloužili, ani postavení, ale promění se v otroky démonů v antisvětě.

Ale nejen oni se bojí tělesné smrti, ale i obyčejní nevyvinutí duchové, kteří se bojí ztráty svého známého světa a nemohou přijmout, že vše, na co jsou zde zvyklí, je ve skutečnosti jen iluze. Fyzicky se bojí bolesti, a strašně se bojí, že navždy zmizí. Protože já je velmi silné a je pro něj velmi hororové ztratit samo sebe. Nechápou, že ve skutečnosti vidí již jen iluzi své osobnosti, a bojí se, že tuto iluzi ztratí. A dokonce ani ti, kteří vědí o znovuzrození duší, nechtějí vyměnit známé za neznámé, kde budete muset opět vytvářet materiální statky, postavení a tak dále, které vám na konci života opět vyklouznou z rukou a nezůstane vám nic, protože jste ztratili své fyzické tělo. To vše pochází z nepochopení duchů, že smysl života není v tom, co vidí. Vesmír je projevuje, ztělesňuje, aby se v hmotném světě, stejně jako na simulátorech, rozvíjely v duchu, a ne tak, aby hromadily bohatství a získávaly výhody a postavení ve společnosti. Dokonce ani tělesné potomstvo není cílem, protože to jsou životy a cesty těch, kteří se v tomto potomstvu inkarnovali, jejich osobní cesty vývoje, a ne toho, kdo je zrodil. Je to prostě příležitost pro ty duchy, kteří byli přitahováni rezonancí, aby si také pořídili fyzické tělo pro svůj vývoj, a ne hlavní cíl života ducha. V první řadě by měl rozvíjet sám sebe, pomáhat rozvíjet se těm, kteří jsou inkarnováni v dětech. Ale pro vesmír je účelem inkarnací duchů jejich kvalitativní změna, vývoj, a to nejen dát ostatním duchům příležitost k inkarnaci. Vesmír nečeká na nudné znovuzrození v tělech, ale na vývoj duchů. To je hlavní účel všech inkarnací, a ne mechanické rozmnožování těl. (pozn. nechápu, kam se vyvinu opakovaným učením se něčemu, co už jsem se učila nesčetněkrát předtím … možná stopují, jestli tentokrát rychleji?.. s větším nadšením?)

Tělesný pohled, představa sebe sama jen jako těla vede do temnoty, svět je představován tragédiemi a naplněn strachem. Právě tyto někdy zvířecí obavy vždy způsobily, že se lidé bojí budoucnosti a uchylují se k pokusům zjistit ji předem. A právě tyto pokusy ze strachu zjistit to, co neexistuje, jsou také velmi těžké z hlediska rezonancí v éteru. To znamená nevědomost. Zároveň je zde opět rezonance se silami démonických světů. Všeliké bytosti těchto světů a démoni jsou tím vším přitahováni jako nepřípustnými prosbami. K tomu vždy vedou všechny druhy věštění a pokusů změnit předpovězenou budoucnost.

Když starobylé chrámy postavené na mou počest začaly dělat právě toto, démonka Vant tam začala žít natrvalo a říkala si Vatika - mým starobylým jménem byla volána o pomoc při věštění a odvrácení špatného osudu. Starobylý chrám brány se postupně začal měnit v její příbytek, v příbytek zla, zatímco pokračoval v existenci ve strukturách samotné planety Země. To umožnilo energiím temnoty a démonu Vant proříznout další Brány do démonických světů. Alespoň se nám podařilo zabouchnout Brány do světů sousedních lók, aby do nich temní duchové nemohli proniknout. Ale Brány do temných světů započaly svou práci po mnoho staletí a dokonce tisíciletí. Otevření bran do nižších a těžších světů vede k vytvoření určité konfigurace dvou rovnostranných trojúhelníkových pyramid, jako by byly vtahovány jedna do druhé. To je merkaba neboli hmotný projev Davidovy hvězdy. Takové stavby vznikají samy od sebe v éteru na místech přechodu z pozemského světa do nižších světů. Protože však ti, kteří se inkarnovali v tělech, považovali většinou všechny projevy kromě těch ve fyzickém světě za zázraky a božské jevy, když viděli toto uspořádání svým duchovním zrakem, často to považovali za něco božského. Zvláště pokud se to vyskytovalo v chrámech a modlitebnách, kde se velmi často plnila přání lidí modlitbami a rituály. (pozn. tak merkabu taky nebrat… OK… )

Jaké jsou touhy, takové jsou i energie. Pokud se splnily, pak ti, kteří se za ně modlili a přinášeli za tímto účelem oběti, které "Božstvo" přijalo a jejich prosby splnilo, považovali toto "Božstvo" za skutečné. Pomáhalo, a proto je to pravda, proto je to dobré. Takové jsou obvykle úvahy nevědomých a nevyvinutých duchů, kteří vidí jen své momentální tělesné touhy a vůbec si nevšimnou, jak mohou jejich touhy ublížit druhým. Jsou velmi šťastní, že toto Božstvo pomáhá odstranit z cesty ty, které nenávidí, kterým závidí, pomáhá spoutávat duše a nutí je poslouchat Toho, kdo přinesl oběti. Takovým lidem je jedno, zda je to božstvo světla nebo démon, hlavní je, že to pomáhá v jejich žádostech a oběti a rituály fungují.

Proto ti, kdo viděli merkabu, naopak nabyli přesvědčení o božskosti tohoto místa a podobných míst.
Ve skutečnosti se však jedná o prostorové útvar v místě styku hmotného trojrozměrného světa a světa démonického. Aby otevřeli bránu do démonických světů, mágové záměrně vizualizovali podobné věci, aby prostřednictvím vytvoření merkaby prorazili bránu do těchto světů. Někdy věděli, že se jedná o těžké a temné světy, jindy to kvůli své neznalosti nevěděli a považovali je za božské, zázračné nebo prostě nadpozemské. Duální systém Nibiru má podobnou formaci, ale tam byl vytvořen silami polí jeho dvou černých děr. Právě díky této konstrukci se samotná Nibiru stala Bránou do těžkých světů, nebo spíše do samotného antisvěta. Právě díky této struktuře se samotný systém Nibiru dokázal projevit v našem světě a stát se Bránou pro civilizace Antisvěta. Kdyby nebylo jí, kameny antisvěta, které se zde prolomily, by zde jednoduše zůstaly supertěžkými kameny, ale nebylo by žádné spojení s antisvětskou civilizací.

Nibiru právě svou strukturou spojuje svět a antisvět v určitém bodě a umožňuje antisvětské civilizaci Anunnaki existovat v tomto světě a projevit se v trojrozměrnosti. Samozřejmě, že ani jejím prostřednictvím se zde nemohou projevit supertěžcí hierarchové antisvěta a démoni, stejně jako obyvatelé antisvětské planety Elohi ze samotného systému Nibiru, v čele s démonem Nergalem. Ale určité temné entity, které se inkarnují v temných civilizacích, díky přítomnosti této struktury v naší galaxii, mohou existovat i zde v trojrozměrné rovině. Merkaby jsou bránou mezi trojrozměrnou rovinou tohoto světa a těžkými démonickými světy, až do antisvěta. Stejné energetické Merkaby, i když malé ve srovnání s Nibiru, se často projevují v chrámech, kde byli místo skutečných Učitelů uctíváni ti, kteří plnili nepřípustné požadavky zla. Démon Vant vytvořil právě takovou věc v mém bývalém chrámu.

Čas však plynul, tento chrám byl zničen Římany, kteří zapomněli na ty, kteří byli Etrusky uctíváni. Démonický římský císař Caligula postavil na místě starověké svatyně cirkus. Splnil tak jednu ze svých temných misí z antisvěta. V tomto cirku obětoval mnoho lidí démonickým silám, včetně prvních křesťanů, kteří tam byli umučeni. A tak, i bez zdí svatyně a oltáře, začala merkaba z Vantu růst a zvětšovat se a vytvářet bránu pro entity a démony do pozemského světa. Později, na památku popravy apoštola Petra, byla na tomto místě postavena bazilika, která byla postupem času přestavěna na obrovskou katedrálu svatého Petra a rezidenci katolického duchovenstva. Ale merkaba tam nezmizela. Neustále ovlivňovala všechny obřady vzdálené od zářivých papežů a jejich družiny. Na tomto místě, v nové svatyni, se odehrávalo mnoho temných činů pod vedením démonických entit a energií této merkaby. Po staletí vládci tohoto místa vlastnili polosvět a živili Merkabu, někdy dokonce aniž by o tom věděli.

Poměrně nedávno, podle pozemského počítání, 108 bojových duchů zabránilo tomu, aby se vesmír změnil v antisvět a nedovolilo, aby se změnil v antivesmír. Stejní bojovní duchové, duchové blesků, energeticky spálili tuto nejmocnější merkabu na Zemi, která rostla tisíce let. Toto působení probíhalo v energetické rovině, v antisvětech a démonických světech, které byly prostoupeny merkabou, takže si nikdo nevšiml ničeho ve světě trojrozměrném. Ale tam, v antisvětě, se okamžitě objevil démon Vant. …

Prostor proťal blesk a skrze duhovou mlhu se začaly objevovat vize. Netvor s rohy a dlouhýma zvířecíma ušima se na nás zuřivě vrhl. Ale byli jsme bez těl, dokonce i poloprůhlední, jako ona příšera. Naše myšlenky se proměnily v blesk. Namířili jsme je na toho démona. Byla to ona, Vant. Chrlila štiplavé zelené plameny a černý kouř, obličej se jí protáhl do kozího. Ve svých rukou nesla rotující merkabu, aby měla v tomto prostoru tělo. Okamžitě si však uvědomila, že je nemožné spálit merkabu bleskem, když ji drží v rukou. Může to otevřít brány nejen k pozemské trojrozměrnosti, nýbrž také k paralelním lokám, a hordy démonů zaplaví tento svět a budou se tam moci inkarnovat v hustých tělech, jako kdysi pronikly do pozemského světa a začaly se do něj inkarnovat v lidských tělech a páchat zlo a ohýbat obyčejné samsárické duše do svých sítí a svádět je k pádu. Tak padlo mnoho duší, pokoušených pozemským požehnáním. Démoni, kteří neměli těla, mohli splnit všechna nepřípustná přání nevyvinutých duší. V mnoha zemích se začali dostávat k moci inkarnovaní démoni, aby změnili svět podle svého.

Vant otáčí merkabu právě k tomu, abychom to nedokázali, abychom minuli a sami otevřeli brány... Přesto jeden z blesků zasáhl Vante přímo do čela. Ozvalo se ohnivé šplouchnutí a rohy začaly hořet. Následovaly další blesky. Pak merkaba vypadla a visela sama od sebe v prostoru. Teď bylo možné ji probodnout bleskem. Ohnivé nazelenalé šplouchnutí naplnilo vše kolem palčivou bolestí, bez jediné myšlenky vše roztrhalo do naprosté tmy a všechno potemnělo... ...

Nepochopitelně se vynořil obraz Vatiky. "Ano, teď už žádný démon neexistuje. Lidské činy na takových místech ale stále vytváří merkaby, i když nedokáží otevřít brány do paralelních světů a vpustit démony dovnitř. Válka však pokračuje a není konec.... Toto je jen epizoda... Aby lidé inkarnovaní na Zemi mohli slyšet, jak přichází démoni místo skutečných Učitelů. Kdo může, uslyší, kdo ne, dostane svou lekci… Těm, kteří to potřebují, bude tato zpráva doručena... Pro koho je ještě brzy, ten to nepotřebuje. Ale lidé sami vyvolávají démony svými nepřípustnými prosbami a temnými skutky ve jménu Božím... A od doby, kdy zde Sibyla napsala svůj svitek, uplynulo mnoho pozemských let, uplynula staletí. Onen svět je dávno pryč a je třeba napsat nový svitek..." Tak pravila Vatika.

Zdroj: https://shambavedi.blogspot.com/2025/07/blog-post_28.html

Zpět