Zprávy

10063 Hmota a tělesnost (Příběhy Dakini Nairatimya) Valerie Kolcová [ Ezoterika ] 2025-07-14
Pravděpodobně každý člověk si někdy položil otázku: "Kdo jsem?" Věda a náboženství na ni reagují různými způsoby, což dává vzniknout teoriím idealismu a materialismu. Náboženství a idealismus mluví o duši, věda mluví o člověku jako o těle a popisuje fyziologické procesy, které údajně dávají vzniknout tomu, co nazýváme myslí a vědomím, i když i někteří představitelé vědy vyjadřují názor, že vědomí je něco víc než výsledek činnosti mozkových buněk. Takzvané idealistické učení spekuluje a rozděluje jednotlivé části člověka na základě poznání duše, ale neříká, že člověk je jen duše nebo duch. Hrubohmotné tělo je vždy a všude nazýváno částí člověka. Idealismus se v tomto směru nemůže odtrhnout od materialistické složky. Mnohé náboženské představy moderní i starověké víry, které mluvily o duši, ji vždy zobrazovaly s prvky fyzického těla a popisovaly život duší po smrti těla stejným tělesným způsobem, prakticky bez rozdílu od hmotného tělesného života.

Esoterici a některá náboženství hovoří o trojici v člověku, která se údajně skládá z ducha, duše a těla, některé esoterické nauky hovoří o určitém "vyšším já", takže člověka berou jako různé podivné komponenty. Hrubí materialisté vidí člověka je fyziologický organismus, tedy čistě fyzické tělo, a to ostatní, včetně mysli, berou jen jako projevy životní činnosti tohoto těla. Na jednoduchou otázku, kdo člověk je, jasně neodpoví ani věda, ani náboženství, ani esoterika. Jednoznačná odpověď neexistuje.

Kdo je tedy lidská bytost, a vlastně každá živá bytost, a proč je tělesné vnímání tak neodolatelné a stojí vůbec za to ho překonat? Proč mají všechny bytosti v našem světě fyzická těla? Možná někoho přiměji přemýšlet o tak jednoduchých a zdánlivě zřejmých otázkách.

… Pohoří s ledovými vrcholy - čorten se zchátralými pestrobarevnými vlajkami v opuštěném průsmyku - šumění potoka a mlha v soutěsce - a ztracená jeskyně se starobylou freskou na stěně. Černá postava vybledlé fresky pokračuje ve svém tanci. Tanec dakini Nairatimya. Neodolatelná síla mě prolnula s obrazem a já jsem se ocitla v černém průsvitném těle Nairatimyi. Svět kolem se proměnil v neustále se měnící bizarní duhové obrysy. Celý svět, všechny světy jsou tvořeny takovými vzorci a formy se ve skutečnosti neustále projevují, mizí nebo se mění. Tak je to vidět z ne hutného fyzického světa. Hustý svět, jehož obyvatelé jej nazývají fyzickým či hmotným, je prostě méně plastický, zdá se, že formy na chvíli spoutává, ale ty postupně stárnou a mizí a uvolňují jemnější formy v nich uvězněné, projevy éteru. Tyto velmi jemné formy éteru jsou skutečnými projevy, proměnlivé a plastické. Takové jsou formy ve všech světech kromě hutného, hmotného.

I když, co je to hmota? Všechno je hmota, jen jiná, vše uvažujeme pozemskými představami o hmotě. Hutná hmota, která je známa v pozemsky hutném světě, je ve skutečnosti jen určitým stavem éteru. Stejně tak i to, co je v hutném pozemském světě neviditelné a nepostřehnutelné, a označuje se slovem jemnohmotné, nebo energie. V hustém pozemském světě neexistuje prakticky žádná přesná definice pro takové stavy éteru, které jsou v něm neviditelné a nejsou hmatatelně pociťovány. To, co je očím neviditelné a prakticky nedosažitelné, pro obyvatele hutných světů neexistuje. Existují pouze hypotetické předpoklady, že existuje něco jiného než pevné předměty a tělesa, a i to se objevilo z nepřímého pozorování pevných předmětů nebo prostoru za určitých podmínek nebo pomocí určitých zařízení, kdy je možné neviditelné detekovat.

Proto i lidé, kteří věří v nesmrtelnost duše, se stále bojí smrti a v hloubi svého vědomí mají pochybnosti o své další existenci po smrti. A to je důvod, proč se nikdo z nich nebude nazývat duší, ale spíše se shodne na tom, že je tělem, které má duši někde tam venku, jako orgán, nesmrtelný, co zůstane i po smrti. Smrt je stále vnímána jako konec existence člověka. V hloubi vědomí i věřící zůstávají materialisty a jejich víra spočívá jen na tom, že existují nějaké vyšší síly nebo Bůh, k nimž se lze modlit o nějaké dobrodiní, přičemž nejdůležitější jsou opět tělesný život a zdraví těla.

Nepovažují se za ateisty jen proto, že věří v Boha, v tuto sílu, od níž lze žebrat, ale zároveň zůstávají materialisty, protože se stále považují za tělo a smrt těla považují za úplný konec nebo za ztrátu části sebe sama navždy. Proto dochází k tomuto rozdělení sebe sama na duši, ducha a tělo. Neschopnost odpoutat se od svého těla dává vzniknout tomuto "trojitému" monstru, v němž se ztrácí odpověď na otázku: kdo jsem doopravdy?

Kromě toho všeho se začínají překrývat nejrůznější teorie o určitém "vyšším já" jako božském projevu v člověku. Každý chce být dobrý, mít v sobě božskou část ideálního Boha. V představách člověka je perfektní. Touha ega být jako On, alespoň částečně, dala vzniknout teorii "vyššího já", podporované biblickým stvořením "k jeho vlastnímu obrazu". Ale protože skutky a způsob života člověka nejsou v žádném případě božské a vy chcete být ideální a Bible říká "k obrazu a podobě" a že ve vás je jiskra Boží, objevila se myšlenka "vyššího já", které je také část člověka. To je to, co vede k odmítnutí vize reality! Hlavním důvodem tohoto odmítnutí je právě touha ega vlastního já být již dokonalý, částečkou Boha.

Lidé nechtějí slyšet a vidět skutečnost, že tatáž částice existuje ve všem, a vůbec to neříká, že je dokonalá, krásná a jasná, jak chce ego. Ihned být alespoň touto částicí, ale lehkou a nadýchanou, aby se tam v životě netvořil. Každý má původ v Bohu, dokonce i netvorové a zločinci, a právě tím začíná být ospravedlňováno každé zlo, které někdo spáchá. Vše se přenáší na to, že padouši jsou potřební, protože i oni v sobě mají částečku Boha a všemohoucí Bůh je neodstraňuje, tudíž toto je jeho plán...

Toto filozofování otevírá cestu k temné cestě a k rozuzlení zla. Žádná z těchto myslí neví, že tím ospravedlňuje smrtelnou nemoc vesmíru a nazývá rakovinné buňky jeho těla důležitými a nezbytnými pro vývoj, pokud v sobě původně měly božskou jiskru. Filozofování, které pramení pouze z osobní touhy ega mít v sobě částečku dokonalého Boha, vede k zastavení vývoje těch, kteří tomu věří, a k velkému ospravedlnění démonů a všeho zla a destrukce ve vesmíru.

Ale... vědomí, která takto uvažují, si vůbec nepředstavují realitu vesmíru, a že to vše je pro něj zhoubné. Mají znamení Všemohoucího Boha a Jeho dokonalosti a sebeklamnou naději v to. Ještě se nevyvinuli, aby si uvědomili skutečnost a pochopili, že dokonalost neexistuje. Tato dokonalost je zastavením vývoje a zánikem všech forem hmoty a energie. A jakmile se zastaví dokonalost a vývoj, všechno zmizí v prázdnotě. A i když toto poznání řeknete, bude smeteno ze stolu, protože ničí obvyklý světonázor, který se zdá být tak spolehlivý, protože někdo za vás všechno udělá a odpustí vám, když se budete modlit. Vědomí dítěte nechce odpovědnost za své činy a touží po všemohoucím ochránci, který by ho zachránil před vším, a proto dále živoří ve třech částech duše ducha a těla a představuje si sebe sama jako tohoto rozporcovaného tvora. Nebo si nemůže vůbec představit sám sebe, vidí jen tělo a myslí, že snad je ještě nějaká duše... Proto věčný začarovaný kruh vědomí pokračuje, což dává vzniknout nekonečnému víření v samsáře. Z těla vědomí nemůže vidět, že tělo je pouze dočasnou formou, ve které je.

Tak jak je to doopravdy? A kdo je každý člověk - a nejen to. Také každé zvíře, rostlina, kámen, atom je duch - každý je jen vír éteru, který se nazývá duchem!

KAŽDÝ JE DUCH! DUCH JE VÍR ÉTERU.
Duch vesmíru se na samém počátku jako vědomí rozptýlil do myriád těchto duchů, ale zároveň si zachoval jednotnou strukturu víru vesmíru. Jeho vědomí je rozptýleno v semenech ducha, během dne Brahmy, a pouze noc Brahmy - Pralaya, jak říkají hinduisté, na čas spojí všechna tato vědomí dohromady. Duch Vesmíru, neboli Absolutno, Bůh, má v noci Brahmy vědomí, ale nikdo ve vesmíru v této době neexistuje a vědomí nemá. S ránem nové manvantary dochází opět k manifestaci těchto velmi oddělených vědomí a vědomí Jednoho se vytrácí. Vědomí se neprojevují v nové manvantaře od nuly, ale z místa vývoje, ve kterém byla před kolapsem v noci Brahmy nebo Pralaye vesmíru, a opět pokračují ve svém vývoji. To jsou procesy vesmíru. A to vše je proces vývoje samotného vesmíru, jeho vědomí, jako samotného Boha, který je jediným světem, vesmírem, a ne demiurgem tvořícím světy odděleně.

V tomto smyslu je každý jeho částečkou a je duchem. Faktem však je, že když lidé slyší frázi "částečka Boží" nebo "jiskra Boží", okamžitě si představí něco dokonalého a jasného, božského. Ve skutečnosti se zpočátku, v první manvantaře, Duch, který se stal vesmírem, rozptýlil do naprosto neutrálních prapůvodních identických semen duchů - právě do těchto božských jisker. Zpočátku byli neutrální! A ne jasné a božské kopie Boha, které Bůh odklonil ke svému obrazu a podobě. Podobnost je jen v tom, že je dána možnost vývoje, to znamená, že éter byl zkroucen do víru, který je jedinou podobou každého ducha a ducha vesmíru - Stvořitele!

Každý vír měl přirozeně na výběr, kde a jak bude rotovat, absorbovat nebo předávat energie stvoření Vesmíru skrze sebe sama, a tím se stát spolutvůrcem existujícím v souladu s impulsy Vesmíru. Zda se stal světlem nebo temnotou, požíračem nebo božstvem, závisí pouze na něm a jeho volbách. Proto není žádné další "vyšší já". Každý duch je sám o sobě částí Jednoho, ale to, čím jste se stali, záviselo na vás. Duch vesmíru vás od počátku neučinil lehkými a nadýchanými a neudělal z vás padoucha, nekopíroval vás od sebe se všemi svými úspěchy pro četné projevy svého života ještě předtím, než se stal Stvořitelem vesmíru. I on se kdysi vyvinul jako vy ze semene, které vyvrhl jeho Otec, který se nyní stal kosmem. Právě tak kráčel po své trnité cestě, jako vy kráčíte nyní. Nebyl vždy staticky božskou dokonalostí a není jí ani nyní. Pokračuje ve vývoji tímto způsobem i v této fázi - vyhazuje semena duchů, aby se vyvíjela. Vyvíjí se prostřednictvím šíření semen duchů, z nichž každý jsou lidé a další inteligentní mimozemské bytosti, a zvířata, rostliny, atomy, planety, hvězdy, galaxie a božstva. Jsou to prostě různá stádia vývoje těchto zrn.

Jak se vyvíjí, stávají se atomy, kameny, rostlinami, zvířaty, inteligentními bytostmi, planetami, galaxiemi, božstvy a myriádami jiných forem manifestace. Každý z nich je nedělitelným duchem vytvořeným duchem vesmíru jako neutrální. To, čím je nyní, je výsledkem jeho osobního vývoje. Neexistuje v něm žádná zaručená část dokonalého Boha jako Vyššího Já. Každý má jen své vlastní vlastnosti a to je ta největší spravedlnost - začít vývoj od nuly stejným způsobem jako sám Bůh, který je samotným Duchem vesmíru, který byl kdysi také jen semenem ducha od svého Otce. Je to nekonečné, protože Otec Otce existuje také v bytosti samotné, ve které byla první semena duchů zformována z prázdnoty a vyvinuta od nuly. Proto se každý duch v jakémkoliv vesmíru vyvíjí od nuly a nepoužívá vývoj Stvořitele. Od Stvořitele má pouze podobenství - vírovou strukturu, která umožňuje existovat a být jako takový s možností volit si impulsy k sobě nebo od sebe. Nic víc není. Z toho všeho vznikají myriády forem existence světů.

Každý je duchem, to jest vírem éteru, který existuje pouze díky schopnosti pulzovat, volit dovnitř nebo ven. Touha po sobě a pro sebe jsou pulzací dovnitř, myšlenky, touhy po něčem jiném než po sobě samém jsou pulzací směrem ven.

Je mnoho světů, ve kterých tyto touhy a impulsy vytváří skutečnost čistě podle fyzikálních zákonů éteru. Vesmír sám, podle těchto fyzikálních zákonů, nebo spíše podle vlastností éteru, má v sobě mnohorozměrné struktury. Ale každý z jeho vírů může mít takové struktury až poté, co se vyvine na určitou úroveň po opuštění samsáry, což je samotné dětství ducha.

Proto je pro člověka hledat v sobě vícerozměrné struktury buď nevědomost, nebo největší pýcha. Nejspíš je to jen neznalost, protože na Zemi nebylo žádné vědění o tom, jací duchové mohou mít takové struktury. Mohou je mít jen duchové Stvořitelé, tedy ti, kteří mají v sobě světy, ve kterých žijí jiní duchové. Jsou to planety, hvězdné systémy, galaxie - tedy struktury obývané jinými duchy.

Multidimenzionalita je vlastnost mít v sobě různé světy - ne skořápky odpovídající různým světům. Každý člověk má možnost žít pouze v jednom světě v samsáře - v tom hustém, a mezi inkarnacemi v astrálním. To je přesně to, čemu to odpovídá. Nemá žádná odstranitelná jemnohmotná těla, kromě éterického, který je také smrtelné jako fyzické. Ostatní struktury duše nejsou odstranitelné, a ducha dále nerozdělujeme.

Trojrozměrnost - hustý svět je zvláštním stavem éteru. Pouze duchové některých z nejmenších elementárních částic mají trojrozměrnou hustotu. Stejně jako duchové, stávají se hustými a neoblékají si skafandry skládající se z jiných takových duchů. Duchové těchto nejmenších elementárních částic stojí na pokraji hustoty trojrozměrnosti a stavu energie. To je jejich stav éteru. Takové částice se mohou projevit jako hmota a opět zmizet před pozorovatelem z trojrozměrnosti. Záleží na jejich impulsech. Během nepřítomnosti impulsů mizí, při projevu impulsů se objevují. Částice, které tvoří atomy, jsou z nich složeny. Nedochází tam k žádnému zmizení, protože zatímco některé ultrajemné částice zmizí, jiné zůstanou a naopak. Proto jsou obecně protony, neutrony a elektrony stabilnější a nemizí a jsou z nich postaveny atomy hmoty. Tedy tělo pro ducha atomu.

Stejně tak duchové protonů, neutronů a elektronů využívají těla složená z těch neustále se objevujících a mizejících částic - kvarků, neutrin a dalších, které pozemská věda ještě nezná, protože se téměř neprojevují v trojrozměrnosti, ale balancují na pomezí astrálního a trojrozměrného, ale bez jejich přítomnosti je existence organismu atomu nemožná. Atom je také organismus, jakési fyzické tělo pro ducha atomu Možná nastal čas to říci. Dříve se o tom zde nemluvilo a atom byl brán jako běžná jednotka hmoty, pro lepší pochopení těch, kteří si nejsou vědomi jeho fyzické struktury. Je to však třeba chápat, pokud jde o tělesnost.

Víry samy o sobě jsou duchové, kteří se mohou projevit jako husté částice, pouze dočasně na několik ultra malých zlomků sekundy, a to jsou duchové těchto velmi malých elementárních částic. To je vývojový stupeň semene ducha, který je bližší počátečnímu stupni.

Duchové atomů jsou ve vývoji již mnohem výše. Duchové, kteří se mohou relativně zhmotnit, jsou v praxi semeny duchů na počátečním stupni vývoje. Ne ti, kteří jsou pouze nuloví a neutrální, rozptýlení Absolutnem, ale již trochu prošli na cestě vývoje. Prostřednictvím svých neustálých fluktuací v obou směrech vstřebávání a odevzdávání získávají schopnost manifestovat se v trojrozměrném stavu. To se stane, když se jejich absorpční impulsy vyrovnají jejich impulsům zpětného rázu. Pak se mohou projevit a stát se základním základem hmoty v pozemsky hutném smyslu. Nemohou se rozpadnout a být zničeni jako duch, protože ještě nemají "oděv" složený z jiných projevených duchů, i když jsou stejní jako oni sami.

Jak duch nabírá na síle a začíná dělat více rozhodnutí, začíná přitahovat další, méně vyvinuté duchy a ti se stávají jeho oděvem, abych tak řekl. Tyto oděvy jsou fyzickým tělem téhož protonu nebo neutronu a duchové protonů a neutronů, kteří jsou již propojeni s těly, přitahují těla elektronů a všichni dohromady vytváří oblek pro ducha atomu nebo jeho fyzického těla. Atom je tedy fyzický, respektive jeho fyzické tělo již může být smrtelné, může být například rozštěpeno. Rozštěpení atomu je tedy fyzickou smrtí atomu. Duch atomu však zároveň vylétá ze svého hrubohmotného těla a opět přitahuje ztělesněné elementární částice, čímž si vytváří nové tělo, takže se atomy reinkarnují.

Ty elementární částice, které nelze rozštěpit, jsou v zásadě nesmrtelné, mohou jednoduše samy zmizet a projevit se v hustém stavu základních částic hmoty, v závislosti na jejich vlastních impulsech nebo na tom, jak na ně působí jiné jevy éteru a dalších podobných částic.

Projev trojrozměrnosti ve fyzické hmotě je důsledkem zrychlení rotace a dalších vibrací vírů těchto částic. Čím rychlejší, relativně řečeno, oscilace, tím silnější je hustota. Tak se tyto víry projevují v trojrozměrnosti, která tvoří základ hmoty. Vzájemně se propojují a vytváří těla pro duchy atomů. Samotné atomy, které spolu interagují, začínají tvořit molekuly nebo krystalické struktury minerálního světa. Jakmile je narušena jejich soudržnost, což je právě rozštěpení atomů a jader atomů, pak nastává smrt těla atomu, destrukce soudržnosti, tedy celistvosti těla. Současně se odtělesnil i duch atomu.

Přerušené řetězce projevených duchů kvarků se mohou opět spojit do stejné nebo jiné konfigurace, čímž se opět vytvoří nové tělo pro stejného ducha atomu nebo jiného. Takto se inkarnují duchové atomů.

To znamená, že duch atomu sám o sobě se nemůže projevit v trojrozměrnosti bez těla z kvarků, a duch kvarku může být jak projevený, tak neprojevený, v závislosti na jeho impulsech a vlivu okolních procesů v éteru. To je nejčistší fyzika dějů vírů v éteru - právě těchto duchů.

Duchové atomů jsou ještě na samém počátku cesty vývoje. Snaží se realizovat sami sebe odděleně a porozumět tak světu. To je začátek cesty vývoje. Zároveň mají také vzájemné interakce. Tak se rodí počátek vědomí.

Čím je duch vyvinutější ve svých vírových strukturách, tím obtížněji se může projevit v trojrozměrném filmu bytí. Skáče buď do takzvaných vyšších světů, když má převahu impulsů pro dávání, nebo do nižších, když má převahu absorbujících impulsů.

Rovnováha již není možná. Je možná pouze přibližně. Dokonalá rovnováha impulsů je možná jen na určitém stupni vývoje semene ducha a tímto stupněm je bytí ve formě kvarků a neutrin a podobných částic, které pozemská věda ještě nezná. To znamená, že ti, kteří nemají těla z jiných částic, mohou přirozeně zmizet z trojrozměrného světa do astrálního a naopak. Proto jsou fyzicky nesmrtelní. Pojem fyzické smrti znamená rozklad hmoty na její složky. Nejsou-li zde žádné složky, pak není ani smrt jako taková.

Avšak v pojmu ducha je smrt bezpodmínečná. Jedná se o úplné zmizení víru, zastavení jeho rotace, zastavení impulsů a zmizení do neutrálního inertního éteru bez impulsů. To je smrt, konečná nebo bezpodmínečná smrt ducha. Zbytek vůbec není smrt. To, co je považováno za smrt, je prostě rozklad těla na jeho součásti.

Jakmile se tělo rozloží, duch, který se v něm inkarnoval, zakotvený ve hmotné trojrozměrnosti, se osvobodí a ocitne se ve světě, kterému odpovídá, to znamená, že je vyhozen z filmu trojrozměrnosti. Trojrozměrnost a její světy existují ve vesmíru jako jakýsi film. Pokud se na vesmír díváte zvenčí takzvané dimenze, ze strany vesmíru nebo dále, jako na mnohorozměrný útvar, jsou viditelné všechny jeho mnohorozměrné struktury. Podobný film existuje v antisvětském prostoru jako odraz.

Obecně platí, že kdyby lidstvo vědělo o takové struktuře Vesmíru, pravděpodobně by tento film nazvalo jakousi nulovou úrovní, kde se všechny formy projevují hustě, a to oblékáním tělesného obleku složeného z myriád mikročástic, které se mohou projevit a zmizet do tohoto stavu.

Ve skutečnosti je trojrozměrnost pouze světem těchto částic jako duchů. Aby bylo možné být ve třetí dimenzi, musí mít ostatní duchové vědomí těla ve skafandru, který se skládá z těchto částic.

Krása fyziky éteru spočívá ve způsobu, jakým duchovní pole a jejich struktury tvoří formy, do kterých se tyto částice skládají a formují fyzická těla. U forem složitějších než minerální formy existují celé řetězce chemických a biologických přeměn a konstrukce nejen atomů a nejsložitějších molekul z nich, ale také konstrukce tkání z těchto molekul a organismů z tkání.

Všechno je to postaveno na konfiguracích ve vysílání, proces po procesu. Pokud se nějaký proces nestane, pak nebude žádný výsledek, nebo dojde k mutacím na různých úrovních: od mutací molekul až po mutace organismů. To vše je však jen fyzika éteru, která je způsobena vzájemným působením vírů duchů od nejjednodušších zrnek ducha až po rozvinuté vírové struktury duchů inteligentních, sebevědomých, tedy vědomých, a vyvinutých takovým způsobem, že se jim již podařilo překonat stádium samsáry a stali se duchy, tvůrci, strážci a válečníky.

Existují tedy pouze dva typy smrti - buď konečná smrt, tj. zničení ducha, jako vír do nehybného éteru, nebo iluzorní smrt, jako smrt těla ve třech rozměrech. Přechod ducha z jedné dimenze do druhé může být také nazván smrtí, avšak to není smrt sama o sobě a může být považována za smrt jen nízko vyvinutými duchy v astrálu, když duch odtud zmizí, aby se inkarnoval například do 3D, nebo upadne do nižšího astrálu, nebo naopak do vyššího z nižšího, zvýší své frekvence a uskuteční svou cestu. Ve fyzickém světě trojrozměrnosti je smrt jen rozkladem hrubohmotného těla a osvobozením ducha od něho, načež duch vstupuje do astrálu. Nedotkneme-li se bezpodmínečné smrti ducha v nehybném éteru, tak může být pojem smrti nazván jen rozkladem toho, co se skládá z jiných vírů éteru, tedy z jiných duchů. Všechno složené je smrtelné! Tělo je tedy smrtelné. Jen celek je nesmrtelný!

A právě tak všechno složené nemá žádné vědomí! Vědomí může být pouze celkem. Pokud zformujete několik vědomí, dostanete hybrid typu kolektivního vědomí, ale to je bolestivý mutační proces ve vesmíru a může se objevit pouze v antisvětském typu vědomí, tedy v absorbérech. Jen procesy vstřebávání a vzájemného vstřebávání, které jsou charakteristické pro antisvět, mohou vést k soudržnosti vědomí, vědomých duchů. (pozn. tak teď už vůbec nevím, kdo je člověk - to se jako jeden vyvinutý kvark či neutrino rozhodne dělat mluvčího všech ostatních kvarků, které si mezitím hrají na tělo?.. a to vše nikoli kolektivně, ale celkově?)

Povaha éteru umožní soudržnost pouze zrnek ducha určitého typu, jmenovitě duchů kvarků, neutrin a podobně, tedy nevědomých duchů, kteří vzájemným propojením vytváří hmotu a těla pro další duchy, kteří se musí vyvíjet v "simulátorech" trojrozměrnosti. A i tehdy je tato soudržnost dočasná, protože duchové neutrin a kvarků, kteří prošli touto cestou, se také musí vyvinout při smrti hmoty, jejím rozpadu na atomy a tyto částice - a tyto částice mohou mít možnost dále vysílat impulsy a vyvíjet se do jiných forem. Současně se jiní duchové na podobném stupni vývoje mohou stát neutriny a kvarky a shromažďovat hmotu do trojrozměrnosti, do které se inkarnují ti, kteří ji potřebují.

Spojení duchové uvědomující si sebe sama a rozumoví duchové jsou jen fenoménem antisvěta, jsou mutací vývoje v důsledku vzájemného pohroužení. Entity antisvěta mají často takovou strukturu, a dokonce i někteří antisvětští hierarchové mohou mít také historii absorbování některých démonů a hierarchů, kteří kdysi existovali odděleně.

Osadníci - temné entity mohou také absorbovat ducha toho, kdo je pustil dovnitř, a to vše dohromady se stane démonickým vědomím.

**************************

Když si tedy lidé představují sami sebe jako něco složeného z duše ducha a těla, tak je to všechno od počátku smrtelné, protože to obsahuje také smrtelnou část - tělo. Tato myšlenka je od samého počátku antisvětským typem myšlení, a zřejmě přišla od temných duchů antisvěta, jako integrální součást jejich učení nebo překroucení, které vnesli do učení Učitelů ze světlých světů.

Jednotlivé části nebo dělení v odpovědi na otázku: "Kdo jsem já?" jsou známkou antisvětského vědomí nebo natisvětského poznání. Ve světle vyšších světech nejsou žádné takové struktury, toto jsou antisvětské struktury. Popisují je ti, kteří neznají vyšší světy a považují antisvět za strukturu Vesmíru.

¨ Totéž platí pro teorii rozdělení vědomí na všelijaké dvojníky, kteří jsou údajně přítomni v různých světech ve stejnou dobu. To vše jsou koncepty realit antisvětských entit, které absorbovaly jiné entity a používají je v antisvětě jako své nástroje pro další absorpci energií v různých světech, a snaží se o to i zde, když obývali jednu z částí, například v osobě, a zároveň jsou sami ve svém antisvětě nebo v démonických světech dvojrozměrnosti.

Jak to dělají?
Ta jejich část, která je vstřebána do lidské bytosti, je jen esencí, kterou kdysi další vstřebali v antisvětě, kde se navzájem vstřebávají. Nyní je otrok připoutaný k těžší esenci, která ho pohltila, a pohlcuje energie toho, k němuž se přisál, pro onu těžší esenci antisvěta. Ten, k němuž se přisál, je jím následně také pohlcen a postupně se stává otrokem v řetězci. Po smrti svého fyzického těla bude dalším infiltrátorem a součástí démonické esence.

Struktury absorbérů a struktura rakovinného nádoru antisvěta se tímto způsobem snaží vrůst do našeho světa. Působí na ty, kdo jsou inkarnováni ve třech dimenzích, prostřednictvím jejich neřestí. Takto antisvět prorůstá do našeho světa 3D. Růst výše tímto způsobem není možný, protože tam nejsou žádní zkažení duchové. Zkažení duchové svými neřestmi vpouštějí nízké entity z démonických světů, a naopak jsou pohlceni antisvětskými entitami a démony a jsou jejich nástroji a chapadly, obrazně řečeno. Neřestní duchové, kteříobrazně řečeno zaprodali své duše, se postupně sami stávají takovými chapadly démonů, a když se stávají těžšími, začínají pohlcovat jiné a pěstovat si tak podobná chapadla. Tak funguje tento parazitický systém démonických světů.

… Takže to, co je v trojrozměrnosti považováno za smrt, je pouze smrt těla - skafandru pro ducha, protože je složen z nevyvinutých duchů molekul, atomů a elementárních částic.

Smrt je, když duch opustí tělo a to se rozloží na tyto atomy a elementární částice, které mohou pokračovat ve svém životě dále a interagovat s jinými atomy a molekulami různých látek.

Ve skutečnosti neexistuje žádná smrt jako taková, protože všichni duchové zůstávají nedotčeni. Duch toho, jehož tělo odešlo, pokračuje ve svém vývoji v astrálu a pak jde do nové inkarnace, a duchové atomů a částic pokračují ve svém vývoji, jen mění podmínky bytí. Ve skutečnosti došlo pouze k zániku formy. Ale žádná forma v bytí není věčná. To je podmínka pro vývoj duchů vůbec. Je-li forma zachována navěky, tak duch v ní oděný vyčerpá možnosti vývoje podle vlastností éteru, a to povede k zastavení jeho pulsací, což znamená ke skutečné smrti, ne ke smrti tělesné. Každé úsilí o tělesnou nesmrtelnost nebo o ustrnutí existujících forem je proto překážkou vývoje duchů a tím i vesmíru samotného.

Možná si mnozí na Zemi myslí, že jiné rasy žijí dlouho. Ano, je to dlouhá doba, ale pro ně je jejich délka života ve skutečnosti úplně stejná jako u pozemšťanů, pokud jde o pocity. Čas je ve skutečnosti podmíněný a iluzorní. Jde jen o to, že jejich planety obíhají kolem svých hvězd pomaleji. Existují různé rotační cykly, různé oběžné dráhy a hmotnosti planet a hvězd. To vše určuje běh místního času. Zbytek toho, co je dáno v pocitech živých v tělech, je založen na těchto parametrech. Mají pocit, že nežijí déle než pozemšťané, i když podle pozemských výpočtů bude jejich doba na Zemi miliony let. Doma ale nežijí po miliony svých let, jen se to tak může jevit podle pozemských standardů, pokud jejich hvězdy a planety mají jiné parametry.

Kdysi dávno měla Země jiné parametry a existovala dvě Slunce, takže životnost těl byla odlišná. V té době plynul čas na Zemi jinak a nepočítal se podle moderních parametrů. Pro ně tehdy nežili ony tisíciletí, nýbrž téměř stejně jako dnešní lidé, jen podle jejich hodnot času. Z hlediska moderních parametrů rotace planety kolem Slunce může ukázat, že tehdy žili tisíce let... V jejich pocitech tomu tak však nebylo, protože čas je relativní.

K tomu přistupuje ještě činitel vývoje ducha. Čím méně je duch vyvinutý, tím častěji potřebuje změnu prostředí a simulátorů života, aby vědomí nezůstalo po dlouhou dobu na stejných podmínkách a nezastavilo svůj vývoj. Představitelé duchovně rozvinutějších civilizací proto žijí ve svých fyzických tělech mnohem déle než ti méně vyvinutí, a úkoly jejich fyzického života jsou jiné, které nebudou schopni splnit v krátké době.

Vědomí většiny pozemských lidí je obvykle zaměřeno na falešné tělesné úkoly života. Tak je tomu u všech duchů, kteří prochází hlubokým samsárickým vývojovým obdobím a neustále se zmítají v karmických uzlech. Málokdo je rozváže, většinou začíná nové kvůli touhám a ambicím svého ega. Tělesnost, fyzický svět je světem simulátorů pro duchy, ale ještě více je to svět zkoušek pro podstatu ducha. Je to zkoumání z prvního popudu bez vzpomínek na to, co bylo pro nějaký čin v minulosti. Taková je fyzika, takové jsou vlastnosti éteru v jeho vývoji.

Každý proud éteru se musí zlepšovat sám a neexistuje žádná shovívavost. Musí se měnit kvalitativně, ve své podstatě, a ne pouze v dočasných schránkách mysli. Mysl je dána jako záložka poznání pro jedno vtělení. Poznání během inkarnace by však mělo kvalitativně změnit podstatu ducha. Člověk se například musí naučit nepůsobit někomu bolest a utrpení pro svůj vlastní prospěch, ne proto, že ví, že je to špatné, že je to tak psáno v písmech nebo že za to dostal odměnu, ale jednoduše prvním impulsem ducha, aniž by přemýšlel nebo si pamatoval, jako by to byla jeho vlastní bolest a utrpení.

A právě k tomuto stavu by mělo dojít uvědomění, k reflexivitě, k prvnímu impulsu ne o sobě samém, ale o tom, co je v tomto okamžiku skutečně důležitější. Ve skutečnosti je v každém okamžiku života mnoho věcí, které jsou důležitější než osobní touhy a obavy člověka. Cílem rozvoje a složení životní zkoušky je duch, který je schopen vidět důležitější věci, než sebe sama, a je schopen okamžitě reagovat a odsunout své zájmy stranou kvůli někomu. Proto si nepamatuje minulé inkarnace a minulé zkušenosti, aby tato zkouška byla čistá, aby ukázala první impuls, a ne konstrukci mysli, která si pamatuje minulé výsledky svých činů a nečinů. Při vzpomínce by mohla opět přemýšlet o odplatě vůči sobě samému jako o důvodu, proč něco nedělat, což znamená, že se duch kvalitativně nezměnil.

********************

Pozemský tělesný svět není jen těmito zkouškami, nýbrž také školou, ve které se duch učí pokořovat své touhy. Protože ne všechny možnosti jsou na tomto světě uskutečnitelné, učí se přijímat, že toho mnoho nezmůže. A pokud mu život dává spoustu materiálních možností, je to první známka toho, že padl do pasti démonů nižších světů. Právě oni dávají velké materiální prostředky k excesům a vtahují ducha do svých světů. Právě jim ti, kdo chtějí takový život, zaprodávají svou duši a po smrti fyzického těla se pak stávají otroky entit antisvěta. (pozn. tak možná je to dobrý… na celé planetě, protože většina faaakt materiální prostředky k excesům nemá..)

Pozemský svět je bohužel okupován temnou civilizací Anunaků z Nibiru a jejimi vazaly. Proto je zde toto všechno více přehnané a někdy temný svět a jeho systém jednoduše zablokují materiální schopnosti všem těm, kteří mu neodpovídají a výhody poskytují jen těm, kteří mu nějakým způsobem zaprodali duši nebo se do něj sami včlenili, přinejmenším tím, že souhlasili se službou temným světům. To se samozřejmě neděje přímo, ale nepřímý souhlas s jakýmikoliv činy vede právě k tomu.

Proto je možná nutné odhalit lidem pravdu, že tento hmotný svět je ještě jen velkou iluzí a školou, cvičitelem ducha, ale ne vše, co ve světě existuje, s ním souvisí.

Vědomí, ponořené do tělesnosti, obecně zapomíná, že je duchem. Nevěří v to, protože je v těle, bojí se, že dříve nebo později přijde stárnutí forem těla a jeho smrt. Tělesný pohled zobrazuje strašlivé tragédie při pohledu na smrt, nemoci, ničení těl, zejména tělesných příbuzných, dětí. Tělesný pohled vám nedovolí vidět skutečnost a vede k uvázání mnoha karmických uzlů, například tím, že dětem vnucujete svou neotřesitelnou vůli. Inkarnovaní nechápou, že v zásadě neexistují vůbec žádné děti a všichni duchové jsou stejně staří. A že navíc neexistují žádné VLASTNÍ děti. Protože děti nejsou vaší prodlouženou rukou. Děti jsou spolucestovatelé, kteří k vám přišli na chvíli, většinou aby uvolnili lekce z minulosti z minulých inkarnací.

Tomu však lidé nemohou rozumět jen proto, že na ducha vůbec nemyslí. Vidí jen těla a děti a své vlastní, a jako první podnět těla zachraňují za každou cenu, dokonce i za cenu pádu ducha. Zapomínají, kdo jsou. Prvním impulsem samotné odpovědi na otázku "kdo jsem" bude bohužel myšlenka na vaše tělo.

Ale i ti, kteří dali vše, aby zachránili své tělo, kteří kvůli tomu zradili a snášeli ponížení, kteří se za to zaprodali ďáblu, stále tělesně umírají... Stojí tedy za to, aby pak byli esencí antisvěta. Nikdo se nestal tělesně nesmrtelným, dokonce ani tím, že by se obětoval démonům antisvěta. Dokonce i tito mimozemští vetřelci se svými technologiemi to vědí a vidí, že všechny jejich technologie vedou jen k větší závislosti na technologii a každé selhání vede k nevyhnutelné smrti, protože se v duchu již dávno změnili ve strusku antisvěta. Pokračují však ve svém šíleném závodě v odporu proti přirozenosti Bytí, i když i s jejich nejsilnějšími nadějemi to může pokračovat pouze do konce této manvantary, a pak přijde konec a velká Prázdnota je navždy vymaže jako duchy do nehybného éteru. Usilujíce o tělesný věčný život, obdrží absolutní smrt ducha. To jsou původní vlastnosti éteru Bytí. Nelze je rozbít podle vašich přání a iluzí. Abyste mohli žít a rozvíjet se, musíte žít v souladu s Věčným a proudy éteru a nerozbít je. Je třeba žít v duchu, ne v těle, a pochopit, že tělo je dočasné, a za každou cenu nelpět na něm a na fyzickém životě.

Je-li tento fyzický život skutečně ještě potřebný pro inkarnaci, pak zůstane, nebo přinejmenším nastane rychlá reinkarnace a bude dáno nové tělo. Ne za každou cenu přežít na úkor ostatních. Přežití na úkor někoho je největším pádem ducha a snahou o absolutní smrt ducha v nehybném éteru. Když se začnete dívat na těla jako na šaty, i když jsou roztrhané, a musíte je odhodit a jít dál, pak zmizí emoce tělesné tragédie... Emoce staví pozornost ducha na tom neužitečném roztrhaném hadru, kterým je tělo... a odříznout pozornost od cíle, pro který duch něco koná. Tímto způsobem se můžete odpoutat od tělesného pohledu a přesunout důraz na něco důležitějšího v tomto světě. Abyste to však mohli udělat, musíte se vždy a všude snažit pochopit, že nejste tělo. Že jste uvnitř svého těla jakoby v jakémsi skafandru, exoskeletu, který ovládáte a používáte jako nástroj k pohybu a dělání něčeho v tomto hustém světě, kde se na svět díváte okny svých fyzických očí. Nejste totožní s tělem, jste v něm. Je sešito z biologických buněk vašich tělesných rodičů, není vámi, vaše vědomí do něj vysílá impulsy, aby konalo, a přijímá jeho prostřednictvím informace o prostředí hustého 3D světa, do kterého jste přišli - iInformace o barvě, chuti, tvrdosti, poloze v prostoru, informace, které předávají i jiní duchové prostřednictvím tělesných nástrojů, například reprodukcí řeči.

Ztotožňování se s tělem je duševní bažina, iluze. Jako byste za sebe považovali tričko, které máte na sobě. Tričko lze kdykoli svléknout, stejně tak i tělo, ale říká se tomu smrt a vede k tragédiím. Ve skutečnosti je to jen košile sejmutá z ducha. Jediný rozdíl je v tom, že k návratu potřebujete novou košili, kterou nemusíte poznat a ve které si nepamatujete, co bylo předtím... Takové jsou však podmínky pro vývoj duchů, aby se mohlo stále znovu pokračovat ve zdokonalování a aby se prováděly zkoušky podstaty ducha. Jsou to děje bytí, děje éteru, kde každý duch je jen svým vírem, který se musí kvalitativně nekonečně vyvíjet a zdokonalovat, neboť to jsou životní děje éteru samotného, bytí samotného. Jinak duch zaniká, tj. umírá skutečně a navždy.

Kolize a podmínky zrození v trojrozměrném hustém světě musí být prožity a musí být učiněny volby, jak sám éter v podstatě svého vývoje od každého "chce". Fyzický svět je hustá iluze se svými vlastními simulátory, skrze které jsou duchové hnáni za účelem dokonalosti v tomto určitém stupni svého vývoje, kterým je samsára. Život jsoucna je vysílá do světa, aby se stali dokonalejšími a čistšími, aby se vyvíjeli volbou, nebo byli zahubeni a odumřeli jako struska, pokud nejsou schopni se vyvíjet. To je mechanismus sebezáchovy samotného Bytí, mechanismus jeho vývoje skrze jeho duchy, jako nástroje. Každý duch je nástrojem pro vývoj samotného Bytí, každý atom, zvíře, planeta, rostlina, člověk, božstvo... Je to nutné proto, aby se ti, kdo prošli samsárou, stali dokonalejšími orgány, nástroji Bytí pro další úkoly existence. To je nekonečná dokonalost a základ bytí, základ existence. To, co tento proces zastaví, navždy zmizí, to, co není zdokonaleno, neexistuje. To je prostě fyzika...

To je realita, ne dětská pohádka. Dětská mysl je zvyklá na pohádky o věčném klidu a blaženosti mimo samsáru. Existence je věčné zdokonalování a pokaždé se projevují nové a nové úkoly v závislosti na schopnostech ducha a jeho vývoji. To je věčný život.. Život je pohyb impulsů, ne věčný odpočinek. Pokoj je smrt, jen inertní éter věčně a nevědomě odpočívá a není ničím. Proto je správnější říci, že neexistuje, a neexistují ani ti, kdo se jím stali, usilujíce o věčný klid a domnívajíce se, že je v něm věčná blaženost. Splynutí s Duchem vesmíru, splynutí s Bytím není věčný odpočinek a blaženost, je to pokračování velkého procesu Života, tedy nekonečné zdokonalování a vývoj, aby existovaly světy.<

Zdroj: https://shambavedi.blogspot.com/2025/07/blog-post.html

Zpět