10058 👾 Síla stroje - "dezorientuje nás a oslabuje" Jorgi Pigem

[ Ezoterika ] 2025-07-06

Proces racionalizace, intelektualizace a rozčarování, který zažíváme, vede k tomu, že mnoho lidí dnes důvěřuje strojům více než v životě nebo v sebe samé... Rainer Maria Rilke píše tyto verše ve svých Sonetech Orfeovi (1922): Podívejte se na ten stroj: jak nás válcuje, hyzdí, mate a oslabuje. Rozjímá o stroji, vidí, jak přichází a otáčí se, mate nás a oslabuje, doslovněji "dezorientuje nás, znetvořuje nás, deformuje nás, narušuje nás"... Sto let po Rilkem, "Stroj... dezorientuje nás a oslabuje" prostřednictvím vychytávek, jako je AI. Opovržení lidskou paralelou k glorifikaci mechanického je jedním z klíčů k technokracii a její nejextrémnější a nejblouznivější verzi, transhumanismu.

Elon Musk před několika měsíci opět potvrdil své přesvědčení, že lidstvo není nic jiného než biologický bootloader pro "digitální superinteligenci". Tam máme lidskou důstojnost redukovanou na elektronické přístroje na jedno použití. Zdá se to být ještě horší, než před čím varoval Rilke.

Harari vyjadřuje podobný blud v Homo Deus - Lidé jsou jednoduše nástroji pro vytvoření Internetu všech věcí (IoT), který se může nakonec rozšířit z planety Země a pokrýt galaxii jako celek a dokonce i vesmír jako celek. Tento kosmický systém zpracování dat by byl jako Bůh. Bude všude a bude vše ovládat a lidé jsou předurčeni k tomu, aby s ním splynuli. Tvář technokracie, ještě předtím, než dostala toto jméno, byla spatřena Rilkeho současníkem, velkým sociologem, historikem a politologem Maxem Weberem. V prvních dvou desetiletích dvacátého století, ve světě bez počítačů a v němž jediným prostředkem masové komunikace byly papírové noviny, Weber odsuzoval říši byrokracie, redukci světa na čísla a slepou honbu za efektivitou. Weber kritizuje technokratickou racionalitu, která vše redukuje na parametry efektivity, kalkulace a kontroly, podporuje byrokratickou atomizaci společnosti a vede k tomu, že lidé jsou vnímáni jako objekty. V roce 1918 Weber píše, že souběh byrokratické organizace s "koagulovaným duchem" [geronnener Geist] stroje vytváří skořápku tohoto otroctví budoucnosti [das Gehäuse jener Hörigkeit der Zukunft], kterému se možná jednoho dne budou lidé nuceni podřídit, bezmocní [...], když konečným a jediným kritériem hodnoty je čistě technické řízení, to znamená byrokratické a racionální řízení administrativy a zdrojů.

Max Weber zemřel v roce 1920... V jedné ze svých posledních přednášek předpověděl, že "osud naší doby je charakterizován racionalizací a intelektualizací a především odčarováním světa [Entzauberung der Welt]". Svět ztratil kouzlo, které měl pro naše předky, kteří stále mohli každý den žasnout nad východem slunce, v zimě nad ohněm v krbu nebo nad zázrakem jara. Tento proces racionalizace, intelektualizace a rozčarování také vede k tomu, že mnoho lidí dnes důvěřuje strojům více než v životě nebo v sebe. Nejvýznamnějším dílem Maxe Webera je Die protestantische Ethik und der Geist des Kapitalismus (Protestantská etika a duch kapitalismu). Na posledních stránkách poukazuje na to, že technokracie nás uvězňuje v "ocelově tvrdé skořápce" (stahlhartes Gehäuse, často mylně překládané jako "železná klec").

... a formuluje tuto úvahu:

Nikdo zatím neví, kdo bude tuto skořápku v budoucnu obývat, ani zda na konci tohoto působivého vývoje [...] nedojde k mechanizované petrifikaci, korunované jakousi křečovitou arogancí. Na "poslední lidi" tohoto kulturního vývoje bychom mohli docela dobře aplikovat tuto výstižnou frázi: "specialisté bez ducha, požitkáři bez srdce: nejsou ničím a věří, že vystoupili na vrchol, kterého by lidstvo nikdy nedosáhlo". "Nikdo zatím neví, kdo bude tuto skořápku v budoucnu obývat," řekl Weber o technokratické skořápce, "tvrdé jako ocel". O století později má skořápka, která nás odlidšťuje, velmi odlišný vzhled: stala se z ní jeskyně z plastu a křemíku, z velké jeskyně, která má místo jediného centrálního ohně hojnost clon. Epizoda Patnáct milionů zásluh seriálu Černé zrcadlo (video) se celá odehrává ve skořápce bez otvorů ven, v níž lidé žijí v buňkách, jejichž stěny jsou tvořeny obrazovkami, které nelze nikdy vypnout (jako ty, které si Orwell představuje v 1984) a jsou využívány systémem digitálních fatamorgán. "Poslední lidé", o kterých se Weber zmiňoval, brzy dorazí. Tvrdost oceli, s níž si Weber před více než sto lety vizualizoval technokratickou skořápku, evokuje neúprosnou moc technologie nad lidmi. Ve stejné době Josif Džugašvili odvodil pseudonym, pod kterým byl známý, Stalin, z ruského slova pro tento silný materiál (сталь, stal´, ´ocel´, adaptace německého Stahl...). Krátce po první světové válce prostupuje obraz oceli také názvem válečných pamětí Ernsta Jüngera, In Stahlgewittern (Ocelové bouře).

Rainer Maria Rilke má velmi odlišnou citlivost a ve svých Sonetech Orfeovi používá "tvrdou ocel" (der harte Stahl) jako symbol technologie, která nás odcizuje. Sonet 18 první části knihy (z níž pochází výše citované verše) začíná odsouzením industriálního hluku, který přivádí svět k šílenství
Slyšíš, Pane, to nové vrzání a šustění? Přicházejí proroci, aby ji vychválili.

Proroci, jak je dnes výslovně řečeno, jsou proroci technokracie a transhumanismu.
Od Rilkeho dob síla stroje neustále roste a vytlačuje poetickou citlivost. Příliv dat a temná zrcadla jako příspěvek k odkouzlení světa. Je čas znovu objevit zázrak života.

Zdroj: https://www.bibliotecapleyades.net/ciencia4/ai56.htm
Zpět