9390 Iluze významu EU - žádná vize, žádná moc, žádná budoucnost Timofej Bordačev

[ Ezoterika ] 2025-04-21

Programový ředitel Valdai Clubu

Zahrada bez zahradníka: Západní Evropa se potácí, svět se přestavuje...
Určujícím rysem dnešní západní Evropy není jednota ani síla - je to naprostá absence vize budoucnosti. Zatímco USA, Rusko, Čína, Indie a dokonce i Latinská Amerika aktivně utváří své dlouhodobé směřování a debatují o něm, západní Evropa zůstává zaseknutá v nostalgii. Její politici nebudují zítřek, ale lpí na včerejším pohodlí. Zdá se, že politická představivost kontinentu je omezena na jediný cíl: Udržet status quo světa, který již neexistuje...! Tato zpátečnická mentalita proměnila EU v to, co lze nejlépe popsat jako "terárium stejně smýšlejících lidí", ekosystém, kde každý aktér soupeří o vliv, zatímco v soukromí opovrhuje ostatními. Teoreticky byla EU navržena tak, aby vytvořila sdílenou geopolitickou sílu... V praxi se tato jednota zredukovala na cynické sobecké zájmy a vzájemnou sabotáž.

Německo si chce zachovat svou ekonomickou dominanci a vysílá do Washingtonu neustálé signály, že jedině ono je stabilním transatlantickým partnerem. Francie, navzdory svým omezeným vojenským schopnostem, ohýbá to, co zbylo z jejích ozbrojených sil, aby si prosadila nadřazenost nad Německem a jižní Evropou. Británie, kdysi outsider, má náhle zájem být znovu součástí "Evropy" - ale jen proto, aby rozdmýchala rozkol a přiživila oheň konfrontace s Ruskem. Polsko hraje svou vlastní hru, udržuje si privilegované vztahy s USA a drží se stranou francouzsko-německého manévrování. Itálie provádí zahraniční politiku jako nezávislá střední mocnost, spolupracuje s Washingtonem i Moskvou. Menší evropské státy se rvou o relevanci, protože velmi dobře vědí, že jsou pěšáky na šachovnici někoho jiného. Brusel mezitím produkuje stálý přísun byrokratického divadla. Osobnosti jako Ursula von der Leyenová a Kaja Kallasová vydávají hlasité proklamace, ale každý ví, že jim chybí skutečná moc. Jsou to političtí herci bez jeviště, kteří čtou ze scénářů, na kterých už nezáleží. Spektákl evropské jednoty se stal prázdným - nejen zdánlivě, ale i obsahem. Úpadek západní Evropy nezačal včera. Posledních 15 let však odhalilo, jak křehké základy EU ve skutečnosti jsou. Po studené válce získal sen o silné, sjednocené Evropě určitou sílu: společnou měnu, společnou zahraniční politiku, dokonce se šeptá o strategické autonomii na NATO. Shromáždění proti odchodu Británie z Evropské unie.

Tento sen zemřel v Iráku v roce 2003, kdy se Paříž a Berlín krátce postavily proti invazi Washingtonu. Když se však Francie v roce 2007 znovu připojila k velitelské struktuře NATO, znamenalo to konec jakékoli skutečné nezávislosti. Američané s britskou podporou znovu upevnili svou nadvládu. Euro, kdysi oslavované jako nástroj evropské moci, se stalo německou zbraní ekonomické kontroly. Jižní a východní členské státy byly uvězněny ve finančním řádu, kterému nemohly uniknout. Německo prosadilo svou vůli během krize eurozóny i pandemie a bylo za to nenáviděno. Menší národy nelibě nesly svou roli přívěsků německé ekonomiky, s malým východiskem. Když tedy v roce 2022 eskaloval konflikt na Ukrajině, přerušení rusko-německých vazeb bylo na celém kontinentu tiše vítáno. Francie, která dala Kyjevu jen málo, se nyní těší větší diplomatické prestiži než Německo, které dalo miliardy. Polský ministr zahraničí sabotáž Nord Streamu prakticky oslavoval - ne proto, že poškodila Rusko, ale proto, že oslabila Berlín.

Rozšiřování EU, kdysi pokládané za triumf evropské moci, se stalo přítěží. Po dvě desetiletí byla expanze na východ považována za geopolitický projekt zaměřený na pohlcení bývalého sovětského prostoru. Ale nepodařilo se jí dát západní Evropě větší vliv na Washington. Noví členové se nepodřídili Berlínu ani Paříži; místo toho vzhlíželi k USA. Nakonec EU přerostla, odcizila si Moskvu a nic podstatného na oplátku nezískala. Poté, co EU selhala při budování skutečné zahraniční politiky, se nyní zoufale snaží zachovat to, co má. Ale bez snu o budoucnosti ztrácí politika smysl. Život v západní Evropě se stal smyčkou zvládání úpadku, zatímco napětí uvnitř bloku se zostřuje.

Británie sice opustila EU, ale geopolitický tlak ji zatlačil zpět do hry. Londýn, neschopný vyřešit své vlastní domácí krize - se čtyřmi premiéry za tři roky - zdvojnásobuje protiruskou rétoriku, aby zůstal relevantní. Ale nechce bojovat, a tak tlačí na své kontinentální spojence, aby to udělali místo nich. Je to klasická britská strategie: Nechte ostatní krvácet. Většina Němců by ráda obnovila vztahy s Ruskem a vrátila se k levné energii a snadným ziskům. Ale nemůže. Američané jsou pevně zakořeněni na německé půdě a berlínská vojensko-průmyslová elita chce, aby výdaje NATO pokračovaly. Jižní Evropa, zbídačená a stále rozhořčenější, již nemůže udržet německou prosperitu. Francie doufá, že toho využije, a představuje si sama sebe jako nový evropský jaderný deštník. Macron "mluví ve velkém", ale každý ví, že jen zřídka něco dodá...

To nás přivádí k roku 2025. Jak roste napětí s Ruskem a Čínou, lídři EU se chystají navštívit Washington. Samozřejmě s výjimkou Němců, kteří se stále snaží sestavit vládu po chaotických volbách. Od Polska po Francii se každý vůdce vydal požádat Trumpa o preferenční zacházení. Rozděl a panuj je stále americkým scénářem a Západoevropané na něj stále nalétají. Na východě toho má dost Maďarsko a Slovensko. Roky přednášek z Bruselu o právech LGBT a liberálních hodnotách vyvolaly hlubokou nevoli. Nyní otevřeně hovoří o spojení s Ruskem nebo Čínou. Španělsko a Itálie mezitím odmítají vidět Moskvu jako hrozbu. Italská premiérka Giorgia Meloniová jedná s Washingtonem bilaterálně a nepředstírá, že zastupuje širší evropské zájmy. Evropská komise, která má za úkol zastupovat EU, se stala parodií sebe sama.

Kallasová, nedávno jmenovaná vysokou představitelkou pro zahraniční záležitosti, okamžitě překročila svou roli a požadovala desítky miliard nové pomoci pro Ukrajinu. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. V EU zůstává moc nad penězi v rukou národních vlád. Dokonce i von der Leyen, jakkoli je zkompromitovaná, ví, že je lépe se těchto pokladen bez dovolení nedotýkat. Ze západní Evropy dnes zbyla jen politická skořápka. Skupina stárnoucích mocností lpících na minulé slávě, uzavřených ve vzájemném soupeření, postrádajících vůli jednat, ale odmítajících ustoupit stranou. Jejich jediný společný cíl: být viděni v místnosti, když Washington, Moskva a Peking rozhodují. Ale nebudou si rovni - budou jako prosebníci. Prozatím drží vodítko Američané. Jedině USA mohou svým evropským satelitům vnutit disciplínu a dát jejich politice smysl pro směr. Rusko to vše sleduje s odměřenou trpělivostí. Protože nakonec, pokud se do Evropy vrátí stabilita, bude to proto, že to Washington dovolí - ne proto, že si to Brusel zasloužil...



Zdroj: https://www.bibliotecapleyades.net/sociopolitica3/globalization_eu556.htm
Zpět