Zprávy

7335 📘📙 Vaše tělo je archiv Helena Miton [ Ezoterika ] 2024-08-06
Helena Miton je odbornou asistentkou organizačního chování na Stanford Graduate School of Business v Kalifornii v USA. Publikováno ve spolupráci s institutem Santa Fe, strategickým partnerem Aeon

Pokud může lidské vědění tak snadno zmizet, proč tolik kulturních praktik přežilo bez písemných záznamů...? Nemůžete mluvit tak, jak mluvili oni. Nemůžete hospodařit tak, jak farmařili oni. Nemůžete tančit, léčit rány, nebo zdravit lidi tak, jak to dělali oni.
Ve skutečnosti se k vám většina kulturních praktik, které se vaši vzdálení předkové naučili, nedostala. Někde na cestě se ztratily: neúspěšné přenosy, které nikdy nepřekročily generační řetězce znalostí, které nás spojují s naší minulostí. Ukazuje se, že tyto řetězce mohou být neuvěřitelně křehké. Bez fyzických záznamů se kulturní znalosti mohou snadno rozpadnout a zmizet.

Vzpomeňte si na hudbu Mezopotámie z doby kolem roku 2000 př. n. l. Jediným důvodem, proč se ji můžeme pokusit hrát i dnes, je to, že staří Sumerové vepsali notový zápis svých písní do kamenných desek. Vzpomeňte si na lovecké techniky našich paleolitických předků. Jediný důvod, proč máme představu o tom, co tyto techniky zahrnovaly, je ten, že jsme objevili jejich vyřezávané zbraně a nástroje. Muzea jsou plná těchto přetrvávajících zpráv o minulých kulturních praktikách, zakódovaných do artefaktů a ruin, nebo napsaných na pergamenu, papyru a dalších druzích médií. Tyto zprávy nás mohou nechat naříkat nad nesčetnými zpřetrhanými řetězy, které nás oddělují od minulosti: co bychom mohli vědět, kdyby jich bylo zaznamenáno více? Kdyby nám naši předkové dali písemné pokyny, jak mluvit, hospodařit, vařit, tančit a skládat hudbu, mohli jsme se tyto znalosti také naučit a předávat dál. A představte si, že by měli nahrávací zařízení, která máme dnes. S chytrým telefonem by mohli zaznamenávat všední detaily svého života a popisovat své dovednosti způsobem, který by bylo možné snadno zvládnout a sdílet.

Problém je však v tom, že kultura ne vždy funguje tímto způsobem... Ne vše se dá vyjádřit slovy. Kdo by nebyl frustrovaný, když byl konfrontován s recepty, které vám nařizují "vařte, dokud není hotovo", "duste do zhoustnutí", nebo s jakýmkoli jiným stejně nejednoznačným pokynem? A kdo by nebyl frustrovaný, když se snažil napodobit někoho, kdo předvádí dovednost, která vyžaduje nějaké předchozí zkušenosti, nějaké tacitní znalosti? Ne všechno lze pochopit jednoduše tím, že se díváme na někoho jiného, jak to dělá. Některé kulturní praktiky se lze naučit pouze praxí. Musí být cítit...!

To je důvod, proč jsou kulturní řetězce tak křehké. To je důvod, proč výrobci nástrojů v Evropě již nemohou vyrábět housle jako Antonio Stradivarius, přestože pečlivě studovali nástroje, které vyráběl (pozn. problém je tehdy rostlé dřevo), proč stavitelé již nemohou replikovat techniky tvarování kamene Inků, přestože mají potřebné nástroje (pozn. starou belu mají), proč výrobci parfémů již nemohou vyrábět starodávné parfémy, přestože mají recepty (pozn. tak ať dělají z toho, co je nyní). To je také důvod, proč já, francouzský kognitivní vědec ve svých 30 letech, nejsem schopen dělat mnoho věcí, které kdysi dělali moji předkové, včetně osvětlování rukopisů neposkvrněným rukopisem, přípravy bylinných léků, lovu s lukem, nebo výroby pazourkových nástrojů...

I když je naše kolektivní zapomínání obrovské, pro ty, kteří studují přenos kultury, je většinou nepozoruhodné. Co mě a ostatní, kteří studují přenos, mate, je, proč se dochovalo tolik nepsaných znalostí... Navzdory křehkosti kulturních praktik se dovednosti šíří se záznamy i bez nich, řetězí generaci na generaci a spojují nás s našimi předky v hlubokých časech. Jak tedy tyto praktiky přetrvávají, když jsou cesty přenosu tak křehké? Jak je možné, že se vůbec něco předává bez fyzických záznamů? Odpovědi na tyto otázky nám pomohou pochopit, kolik z naší současné kultury by se dalo přenést do budoucnosti. Přestože žijeme v době, kdy jsou kulturní znalosti zaznamenávány a uchovávány rychleji než kdykoli předtím, neexistuje žádná záruka, že tyto informace budou efektivně přenášeny.

Optimalizace kulturního přenosu podle mého názoru zahrnuje více než jen nové technologie, masivní digitální úložiště a umělou inteligenci. Zahrnuje učení se, jak jsou znalosti archivovány v lidských tělech... Ačkoli kultura může být křehká, často si ji představujeme tak, aby působila pevně a trvale. Je zobrazován jako rozlehlé moře, ledovec, pevná ráčna. Když si kulturu představíme jako druh moře, objevuje se všude, obklopuje nás. V 60. letech 20. století vykreslil mediální teoretik Marshall McLuhan kulturu jako rozsáhlé a všeobjímající médium. V takovém "moři" můžeme absorbovat informace a praktiky osmózou, dokonce i nevědomky. V 70. letech 20. století antropolog Edward T. Hall navrhl, že kultura je spíše jako ledovec: můžeme z něj vidět jen malou část, hlubší části leží skryté. A v 90. letech psycholog Michael Tomasello vysvětlil "kulturní řehtačkový efekt", v němž se lidské učení v průběhu času hromadí, jako kovová ráčna, která se pohybuje vpřed pouze tehdy, když stavíme na znalostech z minulosti.

Představíme-li si kulturu těmito nesourodými způsoby, jeví se jako něco pevného a trvalého, co se pohybuje vpřed a rozšiřuje se. Co jiného je to kosmická loď, spekuloval Stanley Kubrick v roce 2001 - Vesmírná odysea (1968), než vzdálený výsledek prvních nástrojů používaných našimi předky hominidy? Méně stabilní pohled na kulturu se začíná vynořovat, když se zamyslíme nad některými problémy, které trápí archeology a antropology. I když se mohou dívat na znovuobjevené mezopotámské chlebové formy, nebo staroegyptské taneční hůlky, nebo čínské věštecké kosti, nemohou péct mezopotámský chléb, nebo tančit jako staří Egypťané, nebo se poradit s čínskou věštírnou. Znalosti, které vlastnili lidé, kteří tyto předměty používali, jsou pryč, s největší pravděpodobností navždy. A tato ztráta není jen proto, že příslušné znalosti nebyly zapsány. Tato a další zjištění představují formy kultury, které pravděpodobně nelze zaznamenat.

Ačkoli se tesání do kamene praktikuje miliony let, zůstává pozoruhodně obtížnou dovedností k naučení... Týmy výzkumníků po celém světě se zabývají těmito formami kultury tím, že se pokouší naučit metody, které lidé kdysi používali k výrobě řemeslných předmětů. Jejich práce ukazuje, jak obtížný může být úkol znovu vytvořit kulturní praktiky. Projekt Making and Knowing na Kolumbijské univerzitě v New Yorku se pokusil znovu vytvořit techniky popsané v anonymním francouzském rukopise ze 16. století, katalogizovaném jako "Ms. Fr. 640". V letech 2014 až 2020 se tým zabýval technikami popsanými v rukopisu, včetně výroby forem a zpracování kovů, výroby barev, optiky a mechaniky, efemérního umění, grafiky, nápisů a otisků. V Institutu doby kamenné, nezávislém výzkumném centru v Indianě, se tým snaží porozumět technikám tesání kamenů používaným k výrobě loveckých technologií, jako jsou hroty šípů a hroty oštěpů.

Ačkoli se tesání do kamene praktikovalo miliony let, zůstává pozoruhodně obtížnou dovedností, která vyžaduje rozsáhlý trénink.

UNESCO si uvědomuje, jak obtížné je předávat kulturní praktiky, a proto pracuje na zachování "nehmotného kulturního dědictví", které zahrnuje mnoho tradic, které by mohly zaniknout, jakmile zemřou poslední žijící praktikující. Do této kategorie spadají také jazyky: přibližně 3 000 jich zůstává ohroženo. Některé, jako Aka-Cari mluvené na Andamanských ostrovech v Indii, vyhynuly teprve nedávno. Poslední žijící rodilý mluvčí, jménem Licho, zemřel 4. dubna 2020. Ale co kulturní praktiky, které jsou méně spojeny se čtením, psaním a mluvením? A co formy znalostí, které jsou spíše tiché a ztělesněné? Kulturní přenos je termín používaný výzkumníky k popisu procesu, kterým jsou určité formy znalostí předávány mezi lidmi. Když se tyto znalosti vyměňují, dokonce i prostřednictvím pasivního pozorování, dojde k "přenosové události" a vytvoří se další článek v řetězci.

Abyste pochopili tento proces v akci, zamyslete se nad něčím, co víte, jak udělat, ale těžko byste to vysvětlili někomu jinému. Možná je to specifický pohyb ve sportu, který hrajete, nebo řemeslná technika, nebo sociální dovednost, jako je znalost správného způsobu, jak pozdravit druhého člověka. Nyní se zkuste zamyslet nad tím, jak dlouho tato kulturní praxe existuje. Přemýšlejte o tom, kolik přenosových událostí může spojit jeho první výskyt s okamžikem, kdy jste se poprvé naučili, jak to udělat. Kolik generací uplynulo od doby, kdy tato praxe začala? Kolik lidí se to muselo naučit a naučit se to dost dobře na to, aby to předali dalšímu člověku, aby se řetězec stále prodlužoval? V některých případech může být řetězec znalostí neuvěřitelně dlouhý - tak dlouhý, že přemýšlení o posloupnosti přenosových událostí může vyvolat závrať. Tato prodloužená sekvence může také způsobit, že řetězec bude vypadat neuvěřitelně jemně. Mohl se rozbít při kterékoliv z mnoha přenosových událostí. To je důvod, proč jsou znalostní řetězce pro výzkumníky paradoxní: pokud jsou tak křehké, jak mohlo tolik forem kulturního vědění přežít...?

Některá řešení tohoto problému byla elegantně syntetizována v knize How Traditions Live and Die (2015) od Oliviera Morina, odborníka na kulturní evoluci. Morin tvrdí, že přežívající kulturní praktiky nebyly nikdy tak křehké, protože mají jeden, nebo oba z následujících rysů: nadbytečnost a opakování. Oba zajišťují, že pokud k přenosové události nedojde (nebo selže), je stále možný další přenos. Redundance zajišťuje, že se člověk může něco naučit od více lidí v různých kontextech. Vaše teta vám například může předat některé pletařské a krejčovské dovednosti, které vás vaše babička nenaučila. Opakování na druhou stranu zajišťuje, že i když jeden přenos selže, další události vám pomohou naučit se věci, které jste zmeškali. Například jste si možná plně neosvojili pletařské dovednosti své babičky na první pokus, ale ovládáte je, jak vám je předvádí a učí vás znovu a znovu.

Alternativní způsob, jak vysvětlit paradox mezi křehkými přenosovými řetězci a všudypřítomností přežívajících kulturních znalostí, zahrnuje zaměření se na to, jak jsou znalosti uchovávány, nikoli pouze přenášeny. Kulturní znalosti jsou uchovávány nejen v záznamech psaných na kamenných deskách, papyru, nebo jiných médiích. Vyskytují se také v tělech a nervovém systému. Na první pohled se může zdát, že to ztěžuje kulturní přenos, protože tento druh znalostí obvykle vyžaduje naučit se, jak se cítí praxe, což nelze sdělit pouze slovy. To je tiché vědění, nebo, jak to popisuje polyhistor Michael Polanyi , to, co víme, ale nemůžeme říci. Ani nápodoba, ani jazyk nejsou příliš nápomocné, pokud jde o učení tohoto druhu znalostí. Aby to mohlo být předáno, nemůžete jednoduše někoho sledovat, nebo číst nějaké pokyny. Jazyk se dokonale hodí k tomu, aby zprostředkoval všechny druhy kulturních věcí, které jsou na začátku hlavně jazykem, jako jsou příběhy, ale mnoho věcí je třeba zažít na vlastní kůži. A co napodobování? I když může být užitečné učit se tím, že budete sledovat někoho jiného, jak něco dělá, platí stejné pravidlo: nakonec to musíte udělat sami. Předpokládejme, že sledujete mistra skláře, abyste se naučili, jak vyrobit ručně foukaný šálek. Na co byste si měli dát pozor, abyste byli schopni vyrobit kalíšek stejnou technikou? Je to o tom, jak silně mistr fouká, nebo jak umístí své nohy, nebo ruce, nebo způsob, jakým pohybuje roztaveným sklem, nebo o něčem, co ani nemůžete vidět, nebo o všem dohromady?

Propast mezi tím, když někoho uvidíte dělat něco dovedně, a tím, když to sám provedete, je často obrovská. Aby se tato mezera zmenšila, nejprve byste museli mít dostatek znalostí, abyste věděli, kterou část děje přesně pozorovat. Už byste museli vědět, na co si dát pozor. Pak byste čelili dalšímu, ještě těžšímu problému: jak byste měli použít to, co vidíte (jako je vzhled roztaveného skla), abyste odvodili věci, které nevidíte (jako je jeho teplota, nebo jak silně fouká sklář)? Navíc, správné jednání v každé situaci závisí na kontextu, a to je také důležitá součást přenosu. Například ve fotbale budou obratné pohyby hráče záviset na pozici a rychlosti míče, jeho spoluhráčů a soupeřů. Mohli byste napsat 10 000 slov o tom, jak byl vstřelen gól, a přesto byste nemohli sdělit dostatek informací, aby někdo mohl kop zopakovat. Jak tedy úspěšně přenášet "to, co víme, ale nemůžeme říci" prostřednictvím našich těl, zvláště když je v mnoha ohledech fyzicky omezeno? Přemýšlejte o ztělesněné, nebo nevyslovené formě kulturních znalostí, které znáte, například o tom, jak vytvořit správný výraz obličeje pro vyjádření emocí, jak jezdit na koni, nebo jak podat na tenis, nebo jak správně držet šálek během japonského čajového obřadu. Pak se pokuste rozložit tuto praxi na části.

V případě jezdectví na koních - kulturní praxe, která existuje od roku 3500 př. n. l. - mohou relevantní části zahrnovat věci, jako je umístění vašich rukou, úhel mezi loktem a zápěstím, nebo poloha vašich zad a rozložení vaší hmotnosti na hřbet koně. Nyní se zamyslete nad tím, jak spolu tyto různé části souvisí. Jak jsme si se Simonem DeDeem ukázali v našem článku "Kulturní přenos tacitních znalostí" (2022), zásadním rysem těchto vztahů je omezení: každý jednotlivý pohyb, nebo pozice je omezena naším fyzickým tělem a schopnostmi.

Ztělesněné vědění je silně omezeno. Ne všechny kombinace stavů pro různé bity jsou možné, protože vždy existují fyzické a anatomické hranice toho, co můžete a nemůžete v daném okamžiku dělat. Například při jízdě na koni, pokud je vaše držení těla velmi vzpřímené, nebo se mírně zakláníte, mohou být vaše ruce pouze v omezeném rozsahu poloh; například vaše paže pravděpodobně nebudou dostatečně dlouhé, aby spočívaly vysoko na krku koně. A pokud se změní poloha vašeho těla a vaše ruce jdou nahoru, posune se úhel tvořený vaším loktem. Ztělesněné kulturní praktiky vždy zahrnují fyzická omezení.

Jinými slovy, můžete začít přemýšlet o ztělesněných kulturních znalostech jako o síti vzájemně se ovlivňujících částí. Ne všechny bity se nutně ovlivňují ve všech případech. Poloha vašich rukou na otěžích nemusí souviset s tím, jak silně je držíte. To je důležité, protože to naznačuje, že ztělesněné formy kulturního vědění nemusí být tak obtížné předávat, jak předpokládáme. Není třeba je plně vysvětlovat, protože naše těla jsou omezená. Představte si každý bit v síti jako vypínač, který lze zapnout a vypnout. Když se jeden otočí (řekněme, že máte ruce vysoko na krku koně), ostatní se také zapnou (vaše záda budou nakloněna dopředu), protože jsou spojeni.

Jinými slovy, stačí opravit jen několik bitů, abyste zjistili stav všech ostatních bitů v síti. Pokud se tedy student soustředí pouze na zvládnutí těch konkrétních vlastností, které jsou pro praxi důležité, vše ostatní může najednou snadněji zapadnout na své místo. To odráží něco jiného, co pozorujeme v reálném životě: experti sdílející své ztělesněné znalosti se musí zaměřit pouze na těch několik klíčových částí, které jsou zásadní. Pro žáka pak interakce mezi bity, jak je určí síť, ovlivní zbývající bity, v ideálním případě vytvoří kulturní praxi, která je blízká praxi jejich učitelů. To znamená, že nemusíme vědět všechno, abychom se naučili nové ztělesněné znalosti. Potřebujeme jen některé části, abychom měli celý, "správný" postup. Někdy může změna nástroje posunout síť "bitů", což usnadňuje zcela odlišný pohyb. Pro učitele dovednost sdílet znalosti zahrnuje vědět, na které bity se zaměřit. Ve svém popisu pedagogických postupů používaných učiteli capoeiry , neuroantropolog Greg Downey popisuje jejich použití "snižování stupňů svobody". Tito učitelé mohou vytvářet cvičení, která, jak vysvětluje Downey, "umístí tělo studenta do určitých výchozích pozic, donutí ho jít pouze jedním směrem, nebo jinak eliminuje možnosti pohybu". Taková omezení zahrnují opravu určitých bitů, alespoň dočasně, aby jiné bity "zapadly" na místo, což studentům umožní pocítit, jaké to je provést daný pohyb správně.

Aby pomohli odhalit síť bitů novým studentům a vygenerovat událost přenosu, učitelé běžně používají metafory jako zkratky:
- "dotáhnout to do konce" v tenise
- "hýbat celou svou vahou" v tanci salsy
- "házet loktem, ne pěstí" v boxu

Žádná z těchto metafor nedává doslovný smysl:
- "dotažení do konce" nemá žádný vliv na trajektorii míče v tenise, protože míček již raketu opustil
- "pohyb celé váhy" se při salse děje přirozeně s každým pohybem, který uděláte
- při boxu udeří vaše pěst, ne loket

Tyto pokyny jsou však stále užitečné, protože umožňují studentům opravit některé části jejich pohybů. Tím, že vám trenér boxu říká, abyste při házení háku "hodili loket", vám pomáhá srovnat zápěstí a loket, aby se zajistilo, že se vaše tělo správně otáčí a že generujete silný úder. Dobré vyučování často vyžaduje metafory, nebo kreativní cvičení, která přesahují samotnou praxi. Někdy mohou učitelé vytvářet omezení, nebo používat metafory, ale artefakty a materiály mohou také využívat síťové vztahy mezi "bity" k přenosu kulturních praktik. Tyto artefakty jsou obvykle navrženy tak, aby plnily konkrétní funkci, nebo umožňovaly konkrétní použití. Například nůžky se snadno používají, pokud jste pravák, a mnohem obtížnější, pokud se je snažíte používat levou rukou... Specializovanější nástroje a objekty se chovají stejným způsobem. Při jízdě na koni například drezurní sedlo umožňuje specifické polohy pánve a nohou, které se liší od těch, které umožňuje skokanské sedlo: někdy může výměna nástroje posunout síť "bitů", což usnadňuje zcela odlišný pohyb.

Materiály, jako jsou různé druhy dřeva, hlíny, nebo kamene, také umožňují různé činnosti a mohou pomoci "opravit" nějakou část sítě. Vzpomeňte si na rané kamenné nože a hroty šípů, které naši vzdálení předkové vyráběli z pazourku a obsidiánu. Tyto minerály byly vybrány proto, že je bylo možné spolehlivě opracovat do ostrých hran a hrotů. Vidět kulturní znalosti jako síť bitů, které se mohou navzájem zapínat a vypínat, znamená, že úspěšného kulturního přenosu lze dosáhnout i při přenosu jen relativně malého množství informací. V takových případech přenos využívá toho, jak jsou pohyby omezeny... Neočekávaným výsledkem je, že může existovat mnoho způsobů, jak něco dělat, a někteří studenti si dokonce mohou vyvinout jedinečné verze postupů. V historii sportu se to stalo mnohokrát, kdy se to jen hemžilo příklady neobvyklých, nebo neortodoxních technik. Vezměme si charakteristický kop nohou "plameňáka" Sadaharu Oha v baseballu, nebo techniku odpalování Donalda "Dona" Bradmana (a přehnané dotahování do konce) v kriketu. Ukazují, že nové varianty mohou být stále účinné, i když se nestanou dominantním stylem. Sadaharu Ohův kop do nohy "plameňáka" v baseballu

V některých případech se však neobvyklé techniky stávají inovacemi, které mění budoucí přenosy. Jedním z příkladů, opět v oblasti sportu, je propadák pozpátku Dicka Fosburyho ve skoku vysokém. Poté, co mu tato nová technika pomohla vyhrát zlato na olympijských hrách v Mexico City v roce 1968, se Fosbury Flop stal populárním mezi skokany do výšky, kteří do té doby preferovali techniky, které jim umožňovaly přistát na nohou.
Pochopení toho, jak kulturní přenos využívá vztahy v síti "bitů", nepomáhá pouze s uchováním současných znalostí. Může nám také poskytnout vhled do nových kulturních praktik, které mohou být v budoucnu objeveny. V našem informačním věku je zaznamenáváno více kulturních praktik než kdy jindy. Jak serverové farmy přetékají daty a archivy se plní knihami a artefakty, může se zdát zřejmé, že naše znalosti budou zachovány a předávány dál. Ale vložit naši víru do této hory dat může být "chybou"... Je to nepochopení ztělesněné povahy mnoha kulturních praktik, nepochopení toho, jak naši předkové byli schopni úspěšně předávat praktiky z generace na generaci, navzdory vrozené křehkosti dlouhých kulturních řetězců.

Mnoho z našich kulturních znalostí jednoduše nelze vyjádřit slovy, nebo zaznamenat. Může však být uložena v omezených pohybech našeho těla. Optimalizace přenosu kulturní praxe nevyžaduje vždy větší množství informací. Toho lze dosáhnout využitím toho, jak některé bity ovlivňují ostatní v síti, učením se, jak některé objekty a materiály tyto sítě využívají, a pochopením toho, jak učitelé používají pedagogické techniky. Je těžké říci, jaké formy kultury budou existovat za dalších 1000, nebo 10 000 let. Ale pokud jsou zde stále nevyslovené znalosti, pak budou pravděpodobně přenášeny z těla do těla využitím našich fyzických omezení. Takto by "to, co víme, ale nemůžeme říci" mohlo jednoho dne spojit naši dobu s kulturami hluboké budoucnosti.

Zdroj: https://www.bibliotecapleyades.net/ciencia4/historia_humanidad390.htm

Zpět