6655 Záhada pevnosti Por Bažyn aneb Příběh Mulan Valerie Kolcová
[ Ezoterika ] 2024-05-28
Archeologové občas narazí na místa plná záhad a tajemství. Jedním z takových míst je pevnost Por-Bažyn na ostrově v jezeře Tere-Khol v jedné z nejnepřístupnějších oblastí republiky Tuva. Toto místo je však již dlouho známé všem badatelům Tuvy. Semjon Remežov, slavný tvůrce map Sibiře, objevil již v 17. století ruiny monumentální pevnosti na ostrově uprostřed jezera. Informace o trase kartografových cest po Tuvě se nedochovaly. Pravděpodobně použil záznamy některých dřívějších cestovatelů. V roce 1891 sem pak přišel Dmitrij Klements, exilový lidový vůdce, etnograf a místní historik minusinského muzea. Právě on si jako první všiml úžasné podobnosti zdí pevnosti s ruinami Ordu-Balyku, hlavního města uigurského kaganátu (osady Kara-Balgasun). Por-Bažyn byl miniaturní kopií ujgurského hlavního města. Zjistil také, že Por-Bažyn je přesně orientován na světové strany. V polovině minulého století byla na ostrov uspořádána archeologická expedice. Jedním z jejích účastníků byl profesor Sevian Weinstein. V jednadvacátém století se sem dostal každý, kdo si to mohl dovolit. Za hlavního ˝propagátora˝ pevnosti lze označit Sergeje Šojgu. S jeho podporou sem přijížděli vědci a spousta studentů-dobrovolníků. Začal komplexní výzkum Por-Bažyn.
Vědci považují toto místo za součást ujgurské kultury, která těsně sousedí s Číňany. Čínská stopa je patrná ve stylu staveb. Alternativisté pevnost nazývají mýtickou Tartárii a hledají árijskou stopu stavitelů pevnosti, kteří údajně nebyli nomády. Pevnost byla opuštěna ze zatím neznámých důvodů. Legendy hovoří o paláci čínské princezny, manichejském klášteře, sázce ujgurského chána a mnoha dalších verzích. Žádná legenda však toto místo nespojuje s hrdinkou čínské básně o Hua Mulan. Příběh Mulan je stejně tajemný a jeho původ se vytratil. Stala se pouhou uměleckou postavou a její život se zahalil do fikce téměř stejně jako příběh starobylé pevnosti v lidových pověstech. Prach staletí pod sebou pohřbil tehdejší události a zanechal jen rozporuplné legendy, jako odlesky zapomenutých událostí..... Ale vesmír, informační pole planety uchovávají vše, navzdory všemu. Kdo tedy byla Hua Mulan a souvisí její osud s tajemnou pevností Por-Bažyn? Jaké další záhady a vykloubené stránky historie se za ní mohou skrývat? Odpovědi na tyto otázky přišly díky vědomému snění. Informace si nečiní nárok na vědeckost, ale protože se objevily, musí být... snad jen jako jedna z verzí toho, co se stalo. Možná poodhalí roušku tajemství a pomůžou složit skládačku dávné historie asijských stepí.
Prudký vítr zvedá oblaka prachu. Před námi je vodní hladina s roztroušenými ostrůvky. Na jednom z nich je vidět vyznačený čtverec. Tvoří ho starobylé hradby, z nichž zbyly jen trosky, ale stále stojí uprostřed stepi na ostrově uprostřed vody..... Slunce se noří stále níž a níž do západu nad starobylé stavby. Vír prachu se dotkl jejich okraje. Dunivé údery šamanské tamburíny jako by přivolávaly bledé hvězdy roztroušené po obloze po západu slunce. Tamburína se podivně proměnila v měsíc a kolem ní se točí rondely hvězd. Měsíc osvětloval vodní hladinu jezera a na ní se objevila ženská silueta jako potulný poutník - prastará šamanská bohyně Umai schází po měsíční stezce a vyvolává duchy. Její tamburína rozráží ticho stepi stále blíž. Záblesk jejích mírně šikmých očí se rozzáří úsměvem. ˝Ahoj, sestro,˝ řekne, aniž by roztáhla rty a ve zvuku tamburíny se ozývají zvuky dávno zapomenuté řeči.
˝Historie tohoto místa je dávno zapomenuta a nezbyl nikdo, kdo by si ji pamatoval. Proto jsem přišla, abych ji vyprávěla, a od této chvíle si ji budete pamatovat sami..... ... Potomci lidí, kteří přišli z hvězd a z oblasti souhvězdí Losa se kdysi dávno usadili v asijských stepích a smísili se se žlutými Skyty, potomky dávných ras ze země Mu a bílé Daarie. Tak se zrodila země Kangyu - Kangkha. Po smrti Daarie bílé po útocích nájezdníků Anunnaků přišel jedovatý vzduch a jedovatá voda a zpustošily stepi Kangyu. I tomu se však přeživší dokázali přizpůsobit. Silní duchem v těch dobách přežili, ale stali se z nich roztříštěné kmeny, které se usadily v rozlehlých stepích a odešly do míst, kde byla čistší půda i voda. Po úderu na země Daaria se velký krystal v Tibetu otřásl a vytvořil v poušti portálovou díru, která je dnes známá pod jménem Gobi. Tato díra se od té doby protrhla na mnoha místech a v průběhu dějin vytvářela spontánní portály v asijských zemích od Altaje a Bajkalu až po Tibet, Mongolsko a severní Čínu. Mnohokrát přišli duchové guruů, aby tyto portály v různých epochách uzavřeli. Ochy-Bala uzavíral díry na Bajkalu a dakini Niguma se vydala do Gobi, aby uzavřela portál mongolského červa. Kněžky z Altaje obětovaly své životy na krystalu, aby uzavřely mezery do jiných světů. Přicházeli stejní duchové, protože tato místa a podstatu otvoru, který se v Gobi otevřel, znali. Z té díry vyšly hordy temných těžkých duchů v tělech lidí, kteří vypadali jako obyvatelé Kangkhi. Postupně dobývali step, pustošili osady přeživších Kangyů, mísili se s nimi a brali ženy a děti do zajetí. Tak se objevily kmeny Hunnuů neboli Dzungarů, jak se jim později začalo říkat. Dále se s nimi mísily další a další kmeny, do nichž se těžcí duchové z portálu Gobi mohli snadno vtělovat. Takovým smíšeným kmenem byli Ujgurové, kteří se potulovali po stepích. Postupně se smísili, nebo zničili poslední zástupce národa Sabirtů neboli Xianbi (sianbi), jak je nazývali Číňané. Sabirtové byli přímými potomky cizinců ze souhvězdí Losa a žlutých Skytů Kangyu (budoucích Turků), kteří pocházeli z bílých Daarů a mongoloidních obyvatel země Mu.
🧡💛💚💙💜🖤🤍🤎❤️🧡💛💚💙💜🖤🤍🤎❤️💛💚💙💜🖤🤍🤎
Dnes je čas vyprávět o jejich potomcích a posledních Sianbech, kteří se později zcela asimilovali do ujgurského etnika. Jméno posledního chána Sabirta, neboli Xianbiho věda nezná. Nebyl totiž již samostatný. Mohu vám však říci, že se jmenoval Turgen. Požádal čínského císaře dynastie Tchang o přízeň, aby se mohl se svou zemí připoijit k říši. Jeho země už byla malá a neměl sílu vzdorovat ujgurskému kaganátu, který nabýval na síle a dokonce konkuroval Číňanům. Už v mládí se Turgen od svého otce dozvěděl, že jejich předek, Turgenův pradědeček, postavil jistou Bránu neboli Tengriho oltář. Tak lid Kangyu nazýval velkého ducha vesmíru neboli Stvořitele - Absolutna. Tengri je duch přírody, duch vesmíru, kterého v dávných dobách uctívali všichni kangkhští šamani a později se stal hlavním božstvem sibiřských a stepních národů a kmenů. Duchové, kteří tato místa střežili, přišli k Turgenovi ve snu a řekli mu, aby toto místo našel a uchránil před nájezdníky z pouště Gobi. Já, Umai, jsem k němu také přišla, abych mu pomohla to místo najít. Turgen se tam vydal se svým lidem, ačkoli byl ještě mladý. Jeho otec byl předčasně zabit otráveným šípem od nepřítele. Turgen začal obnovovat osadu, kterou jeho pradědeček založil na místě dávného chrámu poslů civilizace ze souhvězdí Losa. Vykopal zbytky starobylého chrámu a našel podzemní oltář z doby zániku Daarie, kdy lidé stavěli podzemní města. Našel tam podzemní chrám a prastaré meče, které jsem přinesla ze své staré vlasti v souhvězdí Losa. Tehdy jsem za ním přišla a řekla mu, k čemu slouží. Tam v hlubinách se nachází krystal, který jsme přinesli na Zemi, aby posílil a stabilizoval proudy přicházející z krystalu Kailash, abychom zablokovali průniky temných entit a démonů z nižších světů do našeho světa. Je jako jeden ze zámků, který měl zadržet další katastrofy, pokud by se cokoli na krystalu Kailash poškodilo. K tomuto účelu byl umístěn na určitém místě spojeném s krystalem samotné planety Země, na určitém průsečíku jeho faset. Turgen si uvědomil, že musí držet ujgurského kagana od tohoto místa dál, neboť Ujgurové zapomněli na dávné vědomosti, a to kvůli tomu, že se do těl mnoha z nich začali vtělovat ti, kteří pronikli z nižších světů pouště Gobi. Vybudoval zde pevnost, které se přezdívalo ˝hliněný dům˝ neboli Por-Bažyn. Přesněji řečeno obnovil to, co postavil jeho pradědeček, ale přizval i čínské architekty.
Ujgurský kaganát se v té době stal obrovskou říší téměř jako čínský stát Tchang na jihu. Vládce Ujgurů Mujun Čur (Moyan-čur) měl za cíl smést malý chanát. Tak se Turgen osudem stal spojencem Tchangu. Čínský císař se do záležitostí Por-Bažyny nevměšoval. Později se Turgen v zájmu záchrany starobylé brány formálně stal poddaným říše Tchang - stal se guvernérem provincie a Por-Bažín se stal jeho sídlem. Za věrné služby na hranicích říše udělil císař mladému Turgenovi za manželku jednu ze svých dcer. Byli do sebe dlouho zamilovaní, ale zachovávali cudnost. Císař o tom věděl a viděl čistotu jejich myšlenek..... Brzy po svatbě se jim narodila dcera, která dostala jméno Umran (čínsky Umlan). Radost z narození však vystřídal smutek. Manželka se do týdne po porodu zemřela. Turgen svou ženu velmi miloval a dlouho truchlil, protože jí slíbil, že pro něj zůstane jediná. Musel však mít dědice, aby mohl zůstat vládnout v této provincii, a narodila se mu dívka. Turgen se rozhodl, že ji vychová jako chlapce a předá jí vše, co věděl o křišťálu, který musel být zachován. ... sama si vzpomeneš na všechno, jak to bylo,˝ řekla Umai a s dunivým zvukem udeřila do tamburíny.....
... Tamburína vydávala pulzující světelné vlny, které se začaly otáčet. Najednou se všechno kolem zatočilo jako v kaleidoskopu a rozplynulo se v záři tamburíny, která se opět proměnila ve slunce. ...Slunce zářilo vysoko na obloze a já seděla a dívala se na něj na nějakém barevném koberci. Byla jsem ve svém těle a černé prameny mých vlasů byly neposlušné, když jsem si je sepnula. Přišel můj otec. Už se nemusím namáhat, můžu si je prostě svázat do mužského ohonu. Jdeme střílet, počasí je tak akorát na lov. Pevně svírám luk v rukou a vyšívaný toulec mi lítá za zády. Otec pevně svírá otěže, ale je už šedivý a tvář mu lemují hluboké vrásky. Vyjíždíme na otevřené prostranství. Slunce nám oslepuje oči. V dálce nějací jezdci cválající směrem k nám. Jsou to Číňané. Už je to dlouho, co tu byli. Vzpomínám si, když jsem byla hodně malá, přijeli sem Číňané na návštěvu. ...Přivezli nějaké svitky. Otcovy stráže jim vyjely vstříc a za chvíli v jejich doprovodu přijeli vyslanci blíž. Otec otevřel dlouhý kufřík, rozlomil císařskou pečeť a vytáhl svitek. Jeho tvář se stala přísnou. Musí být opět v císařových službách, pochopila jsem. V říši se objevil vzbouřenec a je někde v našich zemích. Nějaký An Lušan, bývalý císařův velitel. Musíme proti němu vytáhnout do války. Otec musí shromáždit vojsko. A začaly přípravy... Jezdci v plné zbroji se už sjíždějí z celého kraje. Dny rychle letí a brzy musí můj otec odejít..... Často byl na takových cestách pryč a já jsem tu zůstávala místo něj, téměř vždy jsem pobývala u mého koně Aigasara. Byly to dlouhé měsíce, kdy jsem zapomněla na ženské šaty a nic neomezovalo pohyby mého těla. Volná step a jasný sluneční svit. Záležitosti pevnosti, každodenní střežení země se zbývající posádkou, mě zaměstnávaly. Když se otec vrátil, byl to pokaždé svátek, i když jsem se musela oblékat do úzkého, nepohodlného ženského dederonu. Otec totiž snil o tom, že mě jednou provdá. Aby toho dosáhl, snažil se, abych byla ženská, jak říkal. Ale dovolil mi nosit i pánské oblečení, zejména když k nám přijeli na návštěvu Číňané, nebo někdo ze sousedních vesnic. O tom, že nemá dědice, moc nemluvil, protože to činilo naši půdu zranitelnou a sousedé mohli bez obav zaútočit, protože věděli, že se nebude mít kdo pomstít a bránit půdu, pokud bude hlava rodiny zabita.
🧡💛💚💙💜🖤🤍🤎❤️🧡💛💚💙💜🖤🤍🤎❤️💛💚💙💜🖤🤍🤎
Dnes je čas vyprávět o jejich potomcích a posledních Sianbech, kteří se později zcela asimilovali do ujgurského etnika. Jméno posledního chána Sabirta, neboli Xianbiho věda nezná. Nebyl totiž již samostatný. Mohu vám však říci, že se jmenoval Turgen. Požádal čínského císaře dynastie Tchang o přízeň, aby se mohl se svou zemí připoijit k říši. Jeho země už byla malá a neměl sílu vzdorovat ujgurskému kaganátu, který nabýval na síle a dokonce konkuroval Číňanům. Už v mládí se Turgen od svého otce dozvěděl, že jejich předek, Turgenův pradědeček, postavil jistou Bránu neboli Tengriho oltář. Tak lid Kangyu nazýval velkého ducha vesmíru neboli Stvořitele - Absolutna. Tengri je duch přírody, duch vesmíru, kterého v dávných dobách uctívali všichni kangkhští šamani a později se stal hlavním božstvem sibiřských a stepních národů a kmenů. Duchové, kteří tato místa střežili, přišli k Turgenovi ve snu a řekli mu, aby toto místo našel a uchránil před nájezdníky z pouště Gobi. Já, Umai, jsem k němu také přišla, abych mu pomohla to místo najít. Turgen se tam vydal se svým lidem, ačkoli byl ještě mladý. Jeho otec byl předčasně zabit otráveným šípem od nepřítele. Turgen začal obnovovat osadu, kterou jeho pradědeček založil na místě dávného chrámu poslů civilizace ze souhvězdí Losa. Vykopal zbytky starobylého chrámu a našel podzemní oltář z doby zániku Daarie, kdy lidé stavěli podzemní města. Našel tam podzemní chrám a prastaré meče, které jsem přinesla ze své staré vlasti v souhvězdí Losa. Tehdy jsem za ním přišla a řekla mu, k čemu slouží. Tam v hlubinách se nachází krystal, který jsme přinesli na Zemi, aby posílil a stabilizoval proudy přicházející z krystalu Kailash, abychom zablokovali průniky temných entit a démonů z nižších světů do našeho světa. Je jako jeden ze zámků, který měl zadržet další katastrofy, pokud by se cokoli na krystalu Kailash poškodilo. K tomuto účelu byl umístěn na určitém místě spojeném s krystalem samotné planety Země, na určitém průsečíku jeho faset. Turgen si uvědomil, že musí držet ujgurského kagana od tohoto místa dál, neboť Ujgurové zapomněli na dávné vědomosti, a to kvůli tomu, že se do těl mnoha z nich začali vtělovat ti, kteří pronikli z nižších světů pouště Gobi. Vybudoval zde pevnost, které se přezdívalo ˝hliněný dům˝ neboli Por-Bažyn. Přesněji řečeno obnovil to, co postavil jeho pradědeček, ale přizval i čínské architekty.
Ujgurský kaganát se v té době stal obrovskou říší téměř jako čínský stát Tchang na jihu. Vládce Ujgurů Mujun Čur (Moyan-čur) měl za cíl smést malý chanát. Tak se Turgen osudem stal spojencem Tchangu. Čínský císař se do záležitostí Por-Bažyny nevměšoval. Později se Turgen v zájmu záchrany starobylé brány formálně stal poddaným říše Tchang - stal se guvernérem provincie a Por-Bažín se stal jeho sídlem. Za věrné služby na hranicích říše udělil císař mladému Turgenovi za manželku jednu ze svých dcer. Byli do sebe dlouho zamilovaní, ale zachovávali cudnost. Císař o tom věděl a viděl čistotu jejich myšlenek..... Brzy po svatbě se jim narodila dcera, která dostala jméno Umran (čínsky Umlan). Radost z narození však vystřídal smutek. Manželka se do týdne po porodu zemřela. Turgen svou ženu velmi miloval a dlouho truchlil, protože jí slíbil, že pro něj zůstane jediná. Musel však mít dědice, aby mohl zůstat vládnout v této provincii, a narodila se mu dívka. Turgen se rozhodl, že ji vychová jako chlapce a předá jí vše, co věděl o křišťálu, který musel být zachován. ... sama si vzpomeneš na všechno, jak to bylo,˝ řekla Umai a s dunivým zvukem udeřila do tamburíny.....
... Tamburína vydávala pulzující světelné vlny, které se začaly otáčet. Najednou se všechno kolem zatočilo jako v kaleidoskopu a rozplynulo se v záři tamburíny, která se opět proměnila ve slunce. ...Slunce zářilo vysoko na obloze a já seděla a dívala se na něj na nějakém barevném koberci. Byla jsem ve svém těle a černé prameny mých vlasů byly neposlušné, když jsem si je sepnula. Přišel můj otec. Už se nemusím namáhat, můžu si je prostě svázat do mužského ohonu. Jdeme střílet, počasí je tak akorát na lov. Pevně svírám luk v rukou a vyšívaný toulec mi lítá za zády. Otec pevně svírá otěže, ale je už šedivý a tvář mu lemují hluboké vrásky. Vyjíždíme na otevřené prostranství. Slunce nám oslepuje oči. V dálce nějací jezdci cválající směrem k nám. Jsou to Číňané. Už je to dlouho, co tu byli. Vzpomínám si, když jsem byla hodně malá, přijeli sem Číňané na návštěvu. ...Přivezli nějaké svitky. Otcovy stráže jim vyjely vstříc a za chvíli v jejich doprovodu přijeli vyslanci blíž. Otec otevřel dlouhý kufřík, rozlomil císařskou pečeť a vytáhl svitek. Jeho tvář se stala přísnou. Musí být opět v císařových službách, pochopila jsem. V říši se objevil vzbouřenec a je někde v našich zemích. Nějaký An Lušan, bývalý císařův velitel. Musíme proti němu vytáhnout do války. Otec musí shromáždit vojsko. A začaly přípravy... Jezdci v plné zbroji se už sjíždějí z celého kraje. Dny rychle letí a brzy musí můj otec odejít..... Často byl na takových cestách pryč a já jsem tu zůstávala místo něj, téměř vždy jsem pobývala u mého koně Aigasara. Byly to dlouhé měsíce, kdy jsem zapomněla na ženské šaty a nic neomezovalo pohyby mého těla. Volná step a jasný sluneční svit. Záležitosti pevnosti, každodenní střežení země se zbývající posádkou, mě zaměstnávaly. Když se otec vrátil, byl to pokaždé svátek, i když jsem se musela oblékat do úzkého, nepohodlného ženského dederonu. Otec totiž snil o tom, že mě jednou provdá. Aby toho dosáhl, snažil se, abych byla ženská, jak říkal. Ale dovolil mi nosit i pánské oblečení, zejména když k nám přijeli na návštěvu Číňané, nebo někdo ze sousedních vesnic. O tom, že nemá dědice, moc nemluvil, protože to činilo naši půdu zranitelnou a sousedé mohli bez obav zaútočit, protože věděli, že se nebude mít kdo pomstít a bránit půdu, pokud bude hlava rodiny zabita.
Vždy po návratu se mnou zvlášť často chodil do hlubokých kobek pod tvrzí, kde dávní předkové postavili krásný oltář, na němž ležely dva meče přinesené z hvězd. Jeden tam měl být vždy uschován a druhý měl mít strážce brány, když odcházel do války. Byly tam dva výklenky, a když se do nich ty dva meče vložily, deska se vysunula ze zdi, vztyčila se. Tlačily ji dvě dokonale opracované kamenné koule, které se pohybovaly po drážkách vytesaných do kamenných stěn. Když se deska zvedla, otevřel se otvor a v něm byla vidět nazelenalá záře. Otec říkal, že je to vchod do jiných světů, ale aby to byl vchod, musely se ty meče zasunout do určitých otvorů v určitých kamenech ve zdi. Těch kamenů bylo mnoho a všechny měly ty otvory. Kombinace mečů do nich vložených otevírala krystalu různé možnosti. Samotný krystal nebylo vidět, šel hluboko do země pod jezerem, na jehož břehu stojí naše pevnost. Ale co bylo nejdůležitější, některé kamenné desky s jistými prastarými runami, které na ně vepsali mimozemšťané z hvězd, neměly měnit svou polohu. V této podobě je zafixovali mimozemšťané a sama Umai. Jak říkal můj otec, když do nich zabodnete meče, můžete ovlivnit krystal, který se nachází daleko od našich míst, v tajemné jeskyni v hlubinách země pod Diamantovou horou. Tomu můj otec říkal velký Kailas. Právě o této možnosti nemohl nikdy nikomu říct. Poloha zářezů ve stěně otevírala dveře na toto místo. Nikdo kromě mého otce a mě to tady nezná. Možná proto mě otec ještě neprovdal, naštěstí pro mě, protože ve stepi nepotkal nikoho, kdo by toto tajemství dokázal udržet. ...Tady u krystalu se občas objeví světelný obraz Umai. Vžd mi uvnitř říká, abych pevně držela svůj meč. A teď sem jdu znovu. Otec má odjet za dva dny, ale necítí se dobře. Zdá se, že opět přišla ze stepi nemoc. Několik bojovníků už onemocnělo. Včera šaman přinesl bylinky, ale otci není lépe. Musím jít a požádat Umai o radu. A tak znovu stojím u zdi se zářezy a rukou tisknu kámen. Studený kámen se pomalu sesouvá. Vidím jeden z mečů, které tu byly uloženy. Často jsem s ním trénovala, jak to chtěla Umai i můj otec.
Vzorovaná pochva se snadno sundala a čepel se leskla, nedotčená rubášem času s načervenalou patinou. Čepel se nějak nezvykle stala jakoby prodloužením mé ruky. Nikdy předtím jsem se tak necítila. Vždy byla těžká. Jen jsem ji zasunula do žlábku vytesaného v kameni, objevila se záře, která se nikdy předtím nestala. V té záři se objevila Umai, ale oblečená jako bojovnice a také ona držela meč. ˝Nastal čas a přišla hodina, kdy se paprsek úsvitu dotkne stepi. Musíš se stát válečníkem a zapomenout, že jsi žena,˝ promlouvala mi Umai do hlavy. ˝Otec nebude moci jít do války, zůstane tady, aby udržel tento kámen. Ale ty ho nahradíš a půjdeš s jeho vojskem za císařem. Ale pamatuj si, že do určité hodiny se nikdo nesmí dozvědět, že jsi žena. Císař si nemůže uvědomit, že ženy nejsou slabší než muži..... Vzpomeň si na sebe, Ochy-Balo...˝ ...A pak se mi náhle před očima mihly vize - jela jsem stepí vstříc jezdcům... a začala strašlivá bitva. Strach v ní vůbec nebyl, jen neviditelná, ale hmatatelná síla, která hořela uvnitř, jako vlna přicházející z hlubin vesmíru. Strašidelní bojovníci se zviditelnili jako démoni. Padli pod údery mého meče. Ani palčivá bolest z ran nic nezastavila. Míhalo se to tam někde, démoni na koních jako by zamrzli v letu a už mě nestačili zasáhnout. Ale můj meč je dokázal dostat. Ti, kteří byli se mnou, drtili i nepřátele..... Ale pak vidina zmizela. ...
Mnohokrát jsem od svého otce slyšela o Ochy-Bale, a vždy mi při těch vyprávěních něco rodného tápalo v srdci. Jednoho dne otec přinesl čínskou knihu. A tam se čínským písmem vyprávěl příběh znovu, jenže Ochy-Bala měla z nějakého důvodu čínské jméno a šla bojovat místo svého otce do války s nepřáteli čínského království. Autor té básně si ji zřejmě vymyslel, aby byla srozumitelná Číňanům. A najednou se Umai znovu objevila ve vidění a říká: ˝Uděláš totéž a vrátíš se sem. Nezapomeň se vrátit, abys zkřížila meče nad tímto kamenem...!˝ Můj otec jednou řekl, že když zkřížíš meče, když kámen září, bude zničen spolu s tím, kdo zkříží meče. Ale zkřížit meče v té záři je prý velmi obtížné, vyžaduje to nějakou neuvěřitelnou sílu... Můj otec tuto historku vyprávěl už dávno. Říkal, že to sám neví, jen to, co mu řekla Umai.
❤️🧡💛💚💙💜🖤🤍🤎❤️🧡💛💚💙💜🖤🤍🤎❤️💛💚💙💜🖤🤍🤎 ❤️🧡💛💚💙💜🖤🤍🤎❤️🧡💛💚💙💜🖤🤍🤎❤️💛💚💙💜🖤🤍🤎
˝Jdi nahoru, tenhle meč si vezmi s sebou a druhý meč zůstane tady, zapuštěný do kamene,˝ ozývaly se mi znovu v hlavě Umainy myšlenky. Druhý meč nebyl nikdy vytažen. Můj otec o něm mluvil. Je tady také pod kamenem, ale nikdy jsem ho neviděla.
˝Viděl jsi ho,˝ ozval se mi znovu v hlavě Umaiin hlas, ˝sama jsi ho tam dala, když jsi byla v těle Ochy-Bala. Vzpomeneš si, až to budeš potřebovat . ... Teď je čas na jiné věci, jdi nahoru!˝ Její hlas zněl jako šamanská tamburína a rozléhal se stepí. Vyšla jsem nahoru a kameny samy zapadly na své místo. Slunce už téměř zapadlo a na zemi se snesl soumrak. Šamanka zůstala po otcově boku. Otec se pokoušel vstát. Říká, že není možné nejít do války. Pokud totiž nepochodí proti vzpurnému An Lušanu, ztratí císařovu ochranu podle smlouvy, a naši bojovníci zůstanou sami proti Muyun Churu, ujgurskému kaganovi. Zvláště když Muyun Chur nabídl císaři pomoc a také se postaví proti An Lushanovi. A za to mu císař poskytne naše země, pokud můj otec císaře zradí. To nemůžeme připustit. Muyun Chur se už dlouho chce zmocnit pevnosti Por Bazhin a odhalit její tajemství. Nějací temní duchové ho sem přitahují a pronásledují ho, aby otevřel Brány stepi. Černý šaman Oloy mu řekl, že zde najde klíče od říše a stane se kaganem všech stepí a téměř císařem Tian Sia, jak říkají Číňané, což znamená celou Nebeskou říši, nejen království Tang.
Podle zákonů tchangského státu mohl jít do války místo otce pouze jeho syn. Otec však žádného syna neměl... "Já jsem tvůj syn," vyrazila jsem ze sebe, "ty zůstaneš doma. Tvůj syn Umlan půjde do války!" Otec tomu zprvu nerozuměl, ale šaman mu to potvrdil. Je to vůle velkého Tengriho," řekl otci, "ohniví duchové to potvrzují, viděl jsem tvář božské Umai, to je vůle velkého Tengriho," řekl otci. ...Za úsvitu se naše vojsko vydalo na pozice uvedené v císařově dopise, který přinesli vyslanci. Domorodá step nás přivítala svou rozlehlostí. Stepní orel si razil cestu po obloze. Dobré znamení věštilo štěstí. Naši bojovníci přísahali, že mé tajemství neprozradí císaři ani Číňanům. Umlan mohlo být mužské i ženské jméno, takže jsem si nemusela měnit jméno. ...Číňané se příliš nestarali o to, kdo je kdo v kočovné armádě. Pletli si nás s Ujgury z Mujun Čuru. Výcvik nebyl marný a vize bojů Ochy-Bala se najednou staly skutečností. ... Opět se mi před očima objevily divoké hordy, jakými tehdy byly. Ano, z nějakého důvodu stejné tváře, i když jsou to Číňané z An Lušanovy povstalecké armády. Ale já vidím démony z té díry, která zeje v prostoru v daleké poušti. Znovu jako by viseli v letu na svých koních a znovu můj meč proniká jejich těly a černé chuchvalce těžkých duší vylétají a mizí v tom prostoru. Se svistem letí šípy, a ty nepřátelské na oplátku uvíznou ve štítu. Mraky šípů a dupot kopyt... Prach zvednutý do vzduchu překáží nepříteli...... Jejich hlavy se kutálí jako těžké kameny od našich mečů a v bitvě člověk necítí žádné rány. Teprve když vše utichne a z chladnoucích těl se zvedne zápach, začne tě pálit celé tělo a všimneš si, že jsi celý od krve. Ale Tengriho moc je ze všech nejsilnější. Tělo se pomocí bylinek rychle uzdravuje. Náš šaman - léčitel se vyzná.
Ale stále častěji začaly přicházet znepokojivé a někdy velmi těžké zprávy. Válka ještě neskončila a rebelové se vydali do hlavního města říše. Císař uprchl a v samotné Číně začaly velké nepokoje. Krvavý zmatek. Odněkud z hlavního města přicházely zvěsti o palácových intrikách a jakési ženě, milence An Lušana - manželky uprchlého císaře a předtím konkubíny jednoho z čínských knížat, která sehrála osudovou roli a dohnala ho ke vzpouře. Tuto ženu, démonku Yang Guifei, vyslaly síly temnoty, aby zničila čínské království Tang a dala příležitost k posílení kočovné říše - Ujgurského kaganátu, kde se v oněch letech ztělesnilo mnoho temných duchů, kteří propadli dírou mezi světy v poušti Gobi. Očarovala nejprve jednoho z císařových synů a pak samotného císaře, který trávil celé dny s taoistickými mnichy, nebo básníky ve svých zahradách, a neviděl dál než na svůj nos. Poté očarovala vojevůdce An Lušana a nasměrovala ho proti svému staršímu manželovi - císaři, přičemž mu slíbila trůn a království Tchang. Tak se An Lushan vzbouřil a rozpoutal v říši občanskou válku a nepokoje. ... Byla popravena, ale to nepřineslo uklidnění, země upadla do dalších nepokojů, když synové prchajícího císaře začali bojovat o trůn. Říše se začala rozpadat a nemělo smysl o ni bojovat. Události však letěly velmi rychle. Ještě před návratem do Por Bažynu přišla zpráva o smrti rebela An Lušana, který náhle oslepl a byl zabit jedním z eunuchů svého harému. Říše se zhroutila. To, čeho se An Lušan zmocnil, připadlo jeho synovi. Syn starého císaře uzavřel smlouvu s Mujun Čurem, ujgurským kaganem, podle níž měly otcovy země připadnout kaganu. Byla jsem však příliš daleko od domova ...
... A znovu mi Umaiin hlas říká, že je třeba vrátit starého císaře na jeho místo, a ne utíkat zachraňovat Por Bažyn. To bylo to jediné, co ho mohlo zachránit, ne přímá válka s Muyun Churem. Tam byly síly příliš nevyrovnané. Skončili jsme v hlavním městě Tchang. Tam došlo k velké bitvě, ale Tengrího síly nám pomohly a povstalci byli poraženi. Starý císař se vrátil a zrušil smlouvy svého syna... Pak si mě zavolal k sobě a dostala jsem dekret, že mě jmenuje svým generálem... Ale já už jsem nemohla žít ve lži a rozhodla jsem se prozradit Číňanům své tajemství a požádat císaře o výměnu za pozice obrany pevnosti Por-Bažyn. Císařovo překvapení bylo bezkonkurenční. Zlobil se, nebo byl potěšen, ale předal mi listiny na plné a trvalé vlastnictví zemí mých předků, na které si Ujgurové netroufají činit nárok. Oficiálně mě oslovoval jménem Mulan, čímž si mé jméno popletl, nebo mu záměrně přisoudil ženský význam. Tak to stálo v těch papírech. Odmítla jsem všechny pocty a slávu, které se začaly šířit v osvobozeném hlavním městě, a nejrůznější ódy, jak bylo zvykem dvorních básníků. Pospíchala jsem domů do Por Bažyn, která byla tak daleko od těchto končin! Nevěděla jsem, kolikrát ještě měsíc prožije svůj život na nebi, než dorazím do rodných stepí. S pochvalným dopisem jsem konečně zamířila domů. Ale jaká to byla dlouhá cesta. Cestou jsem se dozvěděla, že Mujun Čur náhle zemřel na nějakou nemoc a u moci je jeho syn Idigjan. Byl to fanatik manichejské víry a popíral velikost Tengri, pálil a ničil modly starých bohů. Bohužel, sotva jsem se vrátila domů, dozvěděla jsem se ještě tíživější zprávu, že Idigjan prohlásil všechny otcovy dokumenty a smlouvy s říší Tchang za neplatné a začal s ničivými nájezdy napadat sousední území. Nejdříve vnikl do Por Bažyn a vyplenil ho. V té bitvě byl zabit můj starý otec, který na mě už nečekal. Po mém návratu do rodné stepi, v Por-Bažynu už byl založen manichejský klášter. Idigian dal tuto pevnost manichejským mnichům.
❤️🧡💛💚💙💜🖤🤍🤎❤️🧡💛💚💙💜🖤🤍🤎❤️💛💚💙💜🖤🤍🤎
V noci jsme vtrhli do pevnosti a začali ničit ty, kdo se vysmívali svatyním Tengri a Umai. K ránu byla pevnost osvobozena, ale do stepí se hrnuly hordy Ujgurů a Idigjan už vydal rozkaz zničit Por Bažin jako pomstu za rouhání, jak věřil, a zničení kláštera. Dali jsme přednost smrti ve zdech pevnosti. Bylo však třeba zajistit, aby se Ujgurové nedostali k oltáři starobylého chrámu. Manichejci už zničili všechny svatyně a navštívili svatyni, ale klíč od brány nenašli. Nebyl čas otálet. ...Znovu se mi před očima objevila Umaina tvář. A znovu jsem ji slyšela... ˝Jdi a přines druhý meč,˝ řekla. ˝Budeš si pamatovat, kam jsi ho položila, Ochy-Bala!˝ Rychleji než vítr mě nohy nesly známými chodbami, zatímco nepřítel shromažďoval své síly na druhé straně jezera. Prastarý meč se známým pohybem zabodl do kamenného žlábku a kamenné dveře se otevřely. Znovu vidím tu podivuhodnou záři z hlubin a slyším Umaiin hlas: ˝Pamatuj, Ochy-Balo!˝ Najednou jako v nazelenalé mlze se obrazy vznášejí a já vidím nenápadnou štěrbinu ve zdi. Tou štěrbinou mohly proklouznout jen ženské prsty. Ale za páku se dá zatáhnout jen bohatýrskou silou, kterou ti Tengri dává, když ji potřebuješ. Ruka sama ví, kde a jak. A tady byla, páka, kterou nešlo pohnout, ale z hlubin vědomí se náhle vynořil pocit síly proudu a pokus o její stisknutí se zdařil.
Další kamenný blok se začal pomalu vzdalovat a směrem dolů sypal drobné kamínky, prach a mech. Jak je to dlouho, co s ním někdo pohnul..... Objevil se meč se zdobnými vzory. Jak dlouho se ho nikdo nedotkl.... Ale přišel čas! Držím ho v rukou, druhý mám připnutý k opasku. Věrně mi sloužil v této válce i v čínských taženích. Teď už jen vyslyšet velké Tengriho volání a jít tam, kam volá. Vlny prošly celým mým tělem a mé vědomí je začalo číst. Šla jsem tam, kam ukazovala Cesta. Stisknutím kombinace kamenů posetých runami jsem otevřela další dveře. Někde jsem je viděla, někdy, ale ne v tomto těle... Je to už dávno. Zpod země proudilo zelené světlo a dopadalo na oltářní kámen. Odjistila jsem meče a položila je na něj tak, aby se světlo dostalo do kříže. V tu chvíli přišlo samotné poznání. Dotkla jsem se kamene zkříženými meči a ucítil jsem z něj divokou sílu, obludná síla mě strhávala, ale proud jakési energie mi pomohl udržet se a dál držet meče na trámu. Náhle se země otřásla, a já věděla, že se odsud živá nedostanu. Hlavní bylo udržet sílu záře do poslední chvíle a zastavit síly krystalu, které to způsobovaly. Stěny začaly praskat a kameny se sypaly, ale záře byla čím dál víc omračující. Vchod, kterým jsem vstoupila, zatarasil obrovský kámen. Záře však pod zkříženými meči pomalu pohasínala... A pak zhasla úplně. Obklopila mě tma. Vzápětí se však ozvalo obludné dunění a praskání. Celým tělem mi projela bolest a spoutala ho. Jakmile mým vědomím probleskla jiskra světla, vše utichlo. Vědomí se zastavilo... Ale tu se opět zablesklo a já si uvědomila, že už jsem bez těla, a to bylo rozdrceno nejtěžší deskou podlahy, která zcela rozdrtila oltář a zavalila podzemní chrám. Neznámá síla mě zvedala výš a výš a na se východě mihotala obloha za svítání růžovým oparem. Dole stojí pevnost čekající na poslední hodinu.
Země začíná praskat a kameny padají. Nezlomní bojovníci neochabli a zůstali v pevnosti, kde čekali na začátek invaze, aby mohli zemřít v boji. Idigijská armáda se vydala na pochod přes průsmyk až k hradbám pevnosti. Začala bitva... a zemětřesení. Vody jezera se vrhly do stepi, smetly hordy Ujgurů a zaplavily ostrov s pevností. Když ji slunce plně ozářilo, byla už skrytá pod vodami jezera...... Idigjan při pohledu na tento zázrak v hrůze prchal z těchto míst. Pod jeho koněm se otřásla země. Koně se rozprchli po celé chvějící se zemi, nedbajíce bičů jezdců. Odhazovali je a šlapali po nich, zběsilí strachem z živlů. Ale to už se vše začalo halit do nazelenalé mlhy a opět se objevila postava Umai. ˝Bylo třeba si vzpomenout,˝ řekla opět, aniž by rozlepila rty, ˝nějak zanechat na tomto světě informace o tom, co se nachází na tomto místě, zaneseném falešnými legendami víc než prachem staletí. Několik století byla pevnost pohřbena na dně jezera. Ale povaha tohoto místa je taková, že jezero postupně začalo ustupovat, stékalo do prohlubní země, ale nikdy se nevrátilo na své dřívější břehy. Obnažilo pouze ostrov, na němž zůstaly trosky pevnosti zavřené brány.˝
