12519 Demokracie, která umírá ctností Roberto Pecchioli
[ Ezoterika ] 2026-03-25
Nikdo už nemůže věřit pravdě režimu zvaného "zastupitelská liberální demokracie"... Tři pojmy, podobně jako nápisy o budově strany v románu ´1984´, by měla být čtena pozpátku. Moc lidu (demokracie) mizí pod nadvládou nevolených mocností (finance, ekonomika, technostruktura, nadnárodní organizace) a důkazy, že zbytky vůle lidu jsou izolovány stranickými klikami a byrokratickými oligarchiemi. Liberálové přestalo být přídavným jménem vztahujícím se ke svobodám, proměňuje se v legitimizaci privatizace světa a vyloučení jakýchkoli ekonomických, morálních a behaviorálních omezení. Leyenová je kritizována už od začátku nové spirály konfliktů na Blízkém východě, a to jak za to, že přebírá funkce, které jí neodpovídají, tak za veřejné spojenectví se Spojenými státy a Izraelem. Prohlásila, že "by se neměly prolévat slzy za režim" jako byl íránský, který "věznil a mučil své vlastní občany", přitom se stále zdráhá označit trvalé útoky Tel Avivu na Pásmo Gazy za genocidu. Hrozba vzdání se mezinárodního práva, kterou v pondělí vynesla, byla poslední ranou od vedení, které je už měsíce zpochybňováno, a nejvážnější rozkol, se zakládajícími smlouvami EU. "Prezident má v jedné věci pravdu: svět se změnil... Kontinent musí směřovat k mocnější, koordinovanější a asertivnější společné bezpečnostní politice, ale nesmí zapomenout, že obrana multilateralismu je součástí DNA Evropské unie. Bezpečnost není v rozporu s respektem k smlouvám a - natož - mezinárodnímu právu," tvrdí profesor José Luis de Castro. "Porušování mezinárodního práva - jakýmkoli aktérem - je třeba řešit důrazně a jasně, protože jinak riskujeme další erozi systému založeného na pravidlech, jak ho známe.
"Evropské země by se samy mohly stát oběťmi této nové logiky," trvá na svém Chris Coulter, výkonný ředitel Nadace Berghof, německé organizace, která usiluje o mírová řešení ozbrojených konfliktů. Toto je scénář, který také zvažuje Janina Dill, profesor globální bezpečnosti na Oxfordské univerzitě. "Evropská unie byla vždy - alespoň historicky - uspořádána jako unie demokracií založená na právním státě. Pokud Brusel nebude požadovat, aby jeho spojenci dodržovali pravidla světového řádu, když chce tato pravidla uplatnit proti svým protivníkům, ponese následky svého oslabení," varuje britský badatel. Turecko v posledních dnech zachytilo dvě íránské balistické rakety. Spojené království také odsoudilo, že dron "vypuštěný z Libanonu" zaútočil 1. března na britskou základnu na Kypru. Potřeba upřednostnit legalitu před iluzemi moci je zásada, kterou téměř všichni odborníci konzultovaní Públicem považují za součást idiosynkrazie institucí EU. "Evropská unie se nenarodila jen jako mírový projekt, ale právě ekosystém založený na pravidlech, který vznikl po druhé světové válce, nám umožňuje vybudovat organizaci tak právně, politicky a ekonomicky sofistikovanou, jako je EU. Tento svět založený na pravidlech je ve skutečnosti podstatou, na které se komunita vyvíjí," shrnuje Mariola Urrea. Poslední slovo mají také vlády na národní úrovni. "Zahraniční politika zůstává v kompetenci každého státu. Vůdci jednotlivých zemí se mohou rozhodnout, zda se chtějí ke svým partnerům přiblížit," říká Montse Pintado, profesor mezinárodních vztahů na Univerzitě v Santiagu de Compostela (USC).
Evropa - Ztraceni v systému bez pravidel?
Leyen v pondělí hovořila o "světě, který je pryč a nevrátí se". Svět, který mizí, je svět "starého světového řádu". Svět před Trumpem, Putinem a Netanjahuem... V tom, který zůstává, převládají zájmy nejsilnějších: USA, Rusko, Čína a Izrael. Prohlášení německého vůdce představovala kvalitativní i kvantitativní skok v historickém postavení EU, dokonce porušila základy EU smluv a principy Charty OSN. Leyen ve středu na kabelové televizi obhajovala svůj "neochvějný závazek" k mezinárodnímu právu. Jakou pozici by evropské země zaujímaly ve světě řízeném zákonem džungle...? Kontinent by byl velkou obětí, alespoň tak to říkají akademici, kteří s ní mluvili. Veřejnost. "Čína, Rusko nebo Spojené státy mohou fungovat v systému bez pravidel. EU toho moc nezmůže. Jedinou možností, aby členské země mohly sehrát jakoukoli roli na mezinárodní šachovnici, je bránit svět s pravidly a zaměřený na multilateralismus, aniž by se samozřejmě zapomínalo, že v oblasti obrany a bezpečnosti jsou potřeba nástroje akce," uznává José Luis de Castro. "Evropa a Spojené státy jsou bezpochyby aktéry, kteří nejvíce těžili z liberálního mezinárodního řádu a relativní stability, kterou nám postupná standardizace mezinárodních vztahů poskytla. Leyen a Costa svými protichůdnými výroky ukázali, že kontinent se snaží reagovat na prostředí, v němž se pohybuje nemotorněji a méně vlivně," trvá na svém Montse Pintado. Chris Coulter, výkonný ředitel Nadace Berghof, uznává, že "mezinárodní systém se stává nestabilnějším", ale to neznamená, že se evropské země musí vzdát svých hodnot nebo "širšího pojetí" bezpečnosti. "EU vznikla jako regionální mírový projekt založený na spolupráci a budování důvěry. Kontinent má stále čas prosazovat takovéto přístupy i za hranicemi: nebyla by to jen volba politiky, ale také strategická výhoda," zdůrazňuje bývalý poradce ministerstev zahraničních věcí v Kolumbii a Švédsku. Mariola Urrea souhlasí s touto tezí a dodává závěrem: "EU musí bránit mezinárodní vztahy na základě respektu k právu nejen z přesvědčení, ale také z čisté nutnosti a přežití. Je to cvičení odporu tváří v tvář barbarství."
Jak málo systém reprezentuje občany, dokazuje úpadek voličů, regulační pasti, překážky, které je třeba překonat, aby bylo alespoň právo tribuny v parlamentech získané, a nespočet praktických obtíží, které brání účasti na veřejné debatě. Sebeproklamovaní Demokracie je plutokracie ve všem, Doména peněz: Nahá tvář "otevřené společnosti", vyloučená pro ty, kteří nesdílí její předpoklady, teoretizovaná Karlem Popperem. Nejnovějším důkazem je válečné šílenství oligarchií, navzdory důkazům o lidovém nesouhlasu.
Válka v Íránu odhaluje nesnesitelnou pokryteckost Hierarchi EU. Bezmocní na vojenské úrovni, aniž by je Izrael a USA varovaly o tom, co se chystá stát, vydali´komické prohlášení. Odsuzují íránskou reakci proti "suverénním státům" (bombardování amerických základen a zájmů v různých arabských monarchiích), ale ne agresi proti stejně suverénnímu Íránu. Bylo by to zábavné, kdybychom nemluvili o tragédiích, míře servility tisku a "kultury" liberálních demokracií, jednomyslně jít proti Íránu (právem obviňovaného z porušování občanských a politických práv, ne méně tak Saúdská Arábie, Emiráty a další "suverénní" státy). Mohu se zasmát? Oblasti plné amerických základen, vitrín luxusu a technologií, zázračně zachráněné petrodolarem, podporované polootrockou prací milionů imigrantů bez práv, ukrytých v hrozných ubytovnách daleko od techno-finančních světel. Země ovládané zkorumpovanou aristokracií krve v nichž není respektován žádný kánon posvátné západní demokracie. Koho to zajímá: zůstávají s námi, bělí naše podnikání, umožňují nám podnikat ve stínu klimatizovaných mrakodrapů, jsou pohodlným útočištěm pro bohaté lidi, kteří v si zde vydělali majlant.
Liberální demokracie zažívají rostoucí paradox: prezentují se jako garant občanských svobod, ale násobí regulační mechanismy, které omezují, kontrolují a regulují individuální i kolektivní chování. Liberticidní opatření nejsou nikdy prezentována taková, jaká jsou - omezení, povinnosti, zákazy jsou systematicky ospravedlňované ve jménu principů, které jsou předpokládány jako nadřazené: pro zdraví, z důvodu bezpečnosti, boji proti nenávisti, ze solidarity, pro ochranu životního prostředí atd. Systém prohlašuje, že je neutrální z hlediska axiologie (filozofie hodnot), ale legitimizuje se z hlediska ctnosti: nově vzniklý etický stát. Často opakovaný postup funguje takto: zavede se omezení (zákaz, daň, povinnost, dohled) ospravedlněné morální hodnotou prezentovanou jako zřejmá, samozřejmá: záchrana lidských životů, ochrana dětí, obrana planety, vítání uprchlíků. Moc je posilována, zatímco disent je neutralizován, degradován na nemorálnost a zlo.
Neustálé uchylování se k ctnosti k ospravedlnění rozšíření normativní sféry vysvětluje obtížnost kritiky, která je zdiskreditována tím, že je nezodpovědná, necitlivá, extremistická (?). Mutace pramení ze ztráty vnější suverenity států: měny, obchodu, diplomacie, obrany, hranic. Pravomoci byly převedeny na nadnárodní orgány - EU, ECB, NATO, WHO). Národní vlády, zbavené skutečné suverenity, ospravedlňují své trvání vnitřní legislativní bulimií na úkor občanských poddaných. Čím méně je stát suverénní, tím náročnější se stává: kompenzuje mezinárodní bezmoc dusivou kontrolou nad soukromým chováním až do bodu nátlaku, čímž vytváří formu měkkého totalitarismu, v němž je svoboda pozastavena ve jménu ctnostných motivací, což je opak liberálních tvrzení. Měkký despotismus se zdá bnejlépe fungovat u progresivních vládců, zastánců nové obrácené morálky. Ve jménu rovnosti, inkluze, boje proti diskriminaci a záchrany životního prostředí vytváří normy a myšlenky, které rámují, monitorují a opravují veřejné i soukromé chování.
Dědicové politického mesiášství, jehož cílem bylo osvobodit lidstvo rozšířením kolektivních práv, proměnili ochranný sociální stát v invazivní opatrovnický stát, jehož úkolem není přerozdělovat bohatství, ale korigovat chování, ukázňovat zvyky a cenzurovat názory ve jménu "nových ctností". Jakýkoli disent je podezřelý: odpor proti normě činí člověka retrográdním, reakčním a především nemorálním. Konzervativci (stejně liberální jako jejich protivníci) se od nich příliš neliší. Zatímco někteří se dovolávají rovnosti, jiní spekulují o řádu, stabilitě a bezpečnosti. Oba směřují ke stejnému výsledku: houbovitému šíření pravidel, která dusí společnost a drtí jednotlivce. Příklad EU je poučný: od vnějšího omezení moci financí až po Greendeal a zákon o digitálních službách. Oligarchie ovládá moc, která transformuje formálně demokratickou praxi na autopilota, s konsensem hlavních politických rodin napříč stranami.
Měkký despotismus je praporem upadajícího režimu postmoderní liberální demokracie; ctnost ospravedlňuje neustálý růst kontroly, tedy postupné snižování svobod. Jednou z oblastí, kde je toto uspořádání patrné, je imigrace. Vlády neustále volají po "Humanitární ctnosti": vítání uprchlíků, pomoc migrantům, praktikování solidarity... morální ospravedlnění, která se stanou nepopiratelnými pastmi, alibi k legitimizaci katastrofálních politik.
Konkrétní dopady nekontrolované imigrace se projevují nárůstem kriminality, nejistoty a znetvořením a rozdělením hostitelských společností. Bezpečnostní složky jsou mobilizovány podle logiky trvalého nouze, s rozsáhlým dohledem veřejných prostor, z nichž jsou stále početnější etnické enklávy ponechány napospas osudu. Ve jménu Humanitární ctnosti Evropa otevřela své hranice, a posílila bezpečnostní aparát. Kamery, drony, technologie biometrického rozpoznávání jsou na prvním místě: Velký bratr se dívá, neboli "proklamovaná ctnost" - štědrost vůči imigrantům ve skutečnosti posiluje kontrolu nad Evropany. Model lze definovat jako ctnostné pokrytectví - aniž by uznaly ztrátu skutečné suverenity, státy znásobují své vměšování do každodenního života svých krajanů, regulují, byrokratizují a činí i to nejběžnější jednání nelegitimním. Liberální pravidlo je obrácené: vše, co není výslovně povoleno, je zakázáno, vše, co není výslovně zakázáno, už není povoleno. Morální despotismus nevyžaduje brutalitu: jedná ve jménu zdraví, bezpečnosti, rovnosti, životního prostředí, humanitární solidarity. Vše jsou záminky pro regulační horečku proti soukromému životu. Pekelná mašina živí iluzi ochranné síly, která je ve skutečnosti náročným, mrzutým nepřítelem. Sevření omezení je maskováno jako ctnost, konečné ospravedlnění postmoderních demokracií, které obětují svobodu, aby skryly bezmoc. Není nic nového, že křehké nebo nelegitimní režimy mají tendenci hledat útočiště v morální rétorice. Čím více staví klece, tím více vyvolávají ctnost. Čím více zasahují do svobod, tím více tvrdí, že chrání zdraví, rovnost, životní prostředí, bezpečnost a ty nejzranitelnější. Je to trvalý štít, vydírání jim umožňuje skrýt sféru kontroly a zákazu, neutralizovat disent předem prohlášený za nemorální nebo trestný. Povinností kritického myšlení je odhalit pokryteckou logiku, která nátlak vydává za ctnost. Cílem je nastolit autoritu na vrcholu se suverénními funkcemi: obrana hranic, výkon spravedlnosti, zajištění bezpečnosti, s cílem oživit konkrétní svobody: svobodu projevu, respekt k soukromé sféře, oživení místních komunit. Motto Charlese Maurrase: Autorita na vrcholu, svoboda dole, je rámcem komunitního projektu zaměřeného na obnovení důstojnosti svobodných mužů a žen.
Dokud je ještě čas: pochybnost je oprávněná. Přežije demokracie svou vlastní existenci? Dlouho bychom mohli tímto jménem nazývat systém, který se stal dokonalou diktaturou. Slova někdy překonají pojmy, které označují. Liberální demokracii nechápeme jako systém politické organizace, ale jako jediný legitimní, univerzální systém mimo čas a místo. Nejsme schopni rozpoznat, že stejně jako každý lidský vynález je výsledkem konkrétních okolností a podmínek. V tomto případě se jedná o část Evropy a národy, které se formovaly v konkrétních situacích průmyslového rozvoje, intelektuální základny a kulturní homogenity. Nefunguje všude ani pro každou populaci. Zejména demokracie sama o sobě nepřežívá v multikulturní společnosti, kde lidé nehlasují podle svých vlastních ekonomických a sociálních zájmů, ale podle rasy a náboženství. Koncept, který se stal nepochopitelným pro současného západního člověka, který se chlubí svou etnickou lhostejností.
Po určitou dobu bude nadále hlasovat pro ideologii a podle vnímaných ekonomických zájmů. To však neplatí pro obyvatelstva, se kterými nyní sdílíme stejný územní a politický prostor, kteří se stali "občany" skrze zkreslení konceptu, původně spojeného s "dětmi vlasti". Je to prohraná hra, pokud nepochopíme realitu. Pokud všechny skupiny tvořící multikulturní společnost budou kromě jedné politicky podporovat své krajany nebo spoluvěřící, tito naivní lidé, zajatci moralistní abstrakce, budou poraženi. Hra, ve které liberální individualismus prohrává... Stále jsme daleko od kmenové demokracie, ale přibližujeme se - z vlastní vůle a tím, že jsme přijali formální, morální demokracii, zdeformovaný obraz převrácené ctnosti. Úbytek původního obyvatelstva již nyní činí z demografické obměny - popírané z důvodu ideologického moralismu - ústřední prvek procesu budování konsensu, a to i v rámci voleb. Je třeba doufat, že nás propaganda, spojená s relativní zbývající prosperitou, nezatáhne do propasti. Existuje ještě instinkt přežití, nebo byl smeten abstraktním universalistickým rozumem...? Sentimentální poselství naštěstí ztrácí vliv na srdce lidí. Bude to stačit k porážce falešné novodobé ctnostné demokracie, nebo zemřeme bez jediného povzdechu?
