-zkráceno -
Lidská psychika má tendenci jít do extrémů. Buď miluji, nebo nenávidím, nebo Boha, nebo ďábla, nebo luxus, nebo askezi. Právě tyto rysy vedou celou historii lidstva, která se pohybuje od nezkrotné a zvrácené až po inkvizici a sebebičování, pokud si vzpomeneme na historii vývoje států v Evropě. Jednou z ctností buddhismu takzvaná střední cesta rozvoje. Jde o buddhistickou praxi vyhýbání se honbě za potěšením a také vyhýbání se sebemučení a askezi. Abrahámovská náboženství to naopak odmítají a považují takovou cestu za kompromis mezi Bohem a ďáblem. Myslí si, že střední cesta je například když se ráno modlíte a večer smilníte. Tak co je vlastně ta střední cesta? Kdy duch následuje cestu vývoje? Když jde do extrémů, nebo když následuje střední cestu? Co způsobuje touhu po extrémech v lidské psychice.
Černá dákini Nairatimya na starobylé fresce v jeskyni zářila duhovými záblesky. Znovu jsem se ocitla v jejím černém průsvitném těle. Prostor zaplňovaly plazmová světla a duhové záblesky, zdůrazňující úžasné fraktální vzory nekonečna pronikajícího všude do všeho. Lidé si této krásy příliš nevšímají, i když někdy obdivují krásu přírody. Člověk vnímá vše na světě pouze ve vztahu k sobě samému. Nemůže se na svět a jeho jevy dívat objektivně. Vždycky má svůj osobní postoj ke všemu. Dobré, nebo špatné? Pravděpodobně je to v určité fázi dobré, ale stále plné příležitostí k chybám, včetně těch, které jsou smrtelné pro samotného člověka, který svět vidí tímto způsobem. Pro takového člověka je všechno dobré, co je dobré pro něj osobně, a všechno je špatné, co je špatné pro něj osobně. Ale stává se, že to, co je dobré pro jednoho, je špatné pro druhého. Například někdo si něco vezme pro sebe, přivlastní si to a vezme to jinému. Tímto způsobem získává, co chce, a to je pro něj dobré, a pro toho druhého to přitom mohlo být zásadní. Pro něj je to špatné. Zároveň mnoho falešných mudrců, kteří rádi filozofují, řekne, že je to proto, že dobro a zlo nejsou objektivní pojmy, ale čistě subjektivní a relativní. Že dobro a zlo v přírodě neexistují, protože co je zlé pro jednoho, je dobré pro druhého.
Právě tato formulace otázky je falešná moudrost antisvěta, která rozvazuje ruce padouchů, aby páchali zlo pro své vlastní dobro. Takže existuje objektivní zlo? Nebo mají falešní mudrci v něčem pravdu a všechno je jednoduché: pokud někdo trpí, zatímco jiný si dělá dobro, pak už to není dobro, ale zlo a objektivně. A opět, falešní mudrci mohou zákeřně oponovat a uvádět příklad, že je tedy nemožné trestat ty, kteří dříve páchali zlo. To znamená, že na zlo nemůžete reagovat zlem. Koneckonců, taková odpověď přinese utrpení těm, kteří jsou potrestáni. A zároveň je uchvácen jen okamžik přítomnosti, kdy padouch trpí, pokud je potrestán, tedy tento trest je zlý. Právě tato fragmentalizace je mazaností falešných mudrců. Protože v širších souvislostech je skutečné zlo to, co způsobuje utrpení nevinným! A pokud ten, kdo si něco přivlastnil, to vezme někomu jinému nevinnému jen tak, je to objektivní zlo. No, možná svým vzhledem nebo existencí způsobil utrpení oné závistivé osobě. Ale to je subjektivní pohled závistivé osoby, nikoli objektivní pohled neosobního pozorovatele z éteru Bytí. A trest, i když způsobuje utrpení tomu, kdo je potrestán, je odplatou, tedy reakcí na utrpení, které sám způsobil ostatním. Odplata je návrat rovnováhy. Podle fyzikálních vlastností éteru Věčného je odplata obnovením éteru. (pozn. oko za oko… ale rychle, dokud si to pamatujete.. pak už můžete znát jen část pravdy, a prakticky tak vzájemné odplaty budou jen narůstat, až to tu bude horší, než peklo)
Jakékoli páchání zla je impulzem ducha, ať už vtěleného nebo nevtěleného, který porušuje energetická pole nebo materiální hranice jiného ducha, vtěleného i nevtěleného. Způsobování zla je jak porušením těchto hranic, tak jejich zničením, je to způsobování utrpení ne jako odplata, ale právě tak, vůlí samotného ducha, které způsobuje utrpení kvůli osobní nevraživosti, závisti nebo chamtivosti. To znamená, že z jeho vlastních důvodů chce získat nějaké uspokojení v podobě odebrání primitivních věcí nebo kvůli sebeprosazení. Ano, základem všech těchto zlých činů je právě tato primitivní touha mít to, co má ten druhý, nebo sebeprosazení, zničení těch, kteří jsou v něčem lepší nebo kteří do něčeho na cestě zasahují. Ale opět, falešný mudrc se této fráze chytí. Stojí to v cestě, takže je to odstraněno - pokud stojí v cestě, způsobuje utrpení... Ale může to překážet ne objektivně, ale čistě podle osobního egoistického vnímání. To je právě rozhodující faktor, zda je to zlo nebo ne. Pokud člověk úmyslně zasahuje do něčího života, je to jedna věc, ale pokud prostě žije a nikoho se nedotýká a zároveň si někdo MYSLÍ, že kvůli němu například nemůže získat místo... To je úplně jiné. A opět, zde je faktor čistě subjektivního egoistického vnímání světa ze strany závistivé osoby. Vidí jen své vlastní problémy a nevidí, necítí aspirace a problémy druhých, nebere v úvahu nikoho, jen si čistí cestu. K ostatním se chová jako ke kládě na silnici, odstraňuje je ze své cesty. Znehodnocuje touhy a aspirace vědomí druhého člověka, snižuje ho na úroveň mrtvé klády na cestě. Přesně tohle je zlo!
Mnoho lidí to nechápe, nevěnují se tomu, co je zlo, a tato neschopnost cítit nejen vlastní touhy a netouhy vede k snadné manipulaci falešnými mudrci. Jejich falešná moudrost dokonale zapadá na úrodnou půdu sobectví a ega těch, kteří nevidí a necítí nikoho jiného než sami sebe. … Tomu se říká spravedlnost a svědomí. Když spravedlnost vidí jen já, když člověk vidí svět jen skrz silnou čočku svého ega, a ne objektivně. Když nevidí a NECHCE vidět, že při naplnění svých tužeb někomu rozdrtil nohy nebo přešel přes hlavu, udělal něco nespravedlivého, nezajímá ho utrpení, které někomu způsobuje. Považuje se za spravedlivého pro sebe osobně, protože nespravedlivé je to, co mu přináší utrpení. ...
.. Náboženství, učení a sekty vytváří kodexy pravidel, následovníci mají předepsaný každý krok života, co je správné a co špatné. Někdy se všechna tato pravidla týkají hlavně vnějších věcí, oblečení, každodenního života, jídla a dodržování vnějších slušností chování, protože pravidla nemohou odrážet každý detail proměnlivosti lidské existence. Není možné vytvořit pravidla pro každou událost a vztah. A ego, které se bojí bolesti, okamžitě hledá v těchto pravidlech paklíče a ospravedlnění, aby necítilo lítost. To je sebeobrana ega, sebeobrana já. Velmi sofistikovaná vždy a všude. Nechce cítit bolest, a tak začíná hledat berle pravidel, aby se jimi ospravedlnilo a neprožívalo bolest ze své osobní chyby. Já za nic nemůžu, protože to dělá každý. ...
.. Vědomí, které se hloupě bojí utrpení, je připraveno odplatu za každou cenu odplatit a někdy ani neví, za co oplácí a zda se nestalo něco, co vedlo k těmto odplatám. Koneckonců instinktivně potlačuje vše z vědomí, nechce být k sobě upřímné, a proto upadá do vakua nepochopení toho, co dělá, nechápe, jak udělat další krok, aby za to nebylo potrestáno! Právě to takového ducha nejvíc děsí. Ne nepochopení, že někomu způsobí utrpení, ale strach z trestu od božských sil. Tento strach z odplaty vede k hledání pravidel, k jejich horlivému dodržování a zajištění, že je všichni kolem nich dodržují. A čím častěji a horlivěji dohlíží na ostatní, snaží se něco kompenzovat, myslí si, že to bude jeho zásluha a odstraní Damoklův meč odplaty. ...
.. Jakékoli odmítnutí pravidel je pro něj satanismem. Proto sám upadá do satanismu permisivnosti. Někdy už nevidí absurditu těchto pravidel, protože je hloupě a formálně dodržoval jen proto, aby se vyhnul "Božímu hněvu" a trestům, které jsou právem odplaty éteru Věčného. Právě z toho vzniká divoký fanatismus, když se snaží tato pravidla dovést do extrému a být agresivní vůči těm, kteří je nedodržují. Horlivci pravidel hledají zásluhy u božských sil, aby se vyhnuli "Božímu hněvu" za své osobní dobrovolné i nedobrovolné odchylky od pravidel, které někdy pečlivě skrývají i sami před sebou a začínají se mučit, aby tím prosili o odpuštění. Právě odsud pochází extrémy askeze a sebebičování. Je vyvoláno strachem z "Božího trestu", a ve skutečnosti z odplaty, a někdy je to naprosto absurdní. ...
.. Když toto já vidí, že někdo nedostává trest, kterého se sami tak bojí, začíná protest proti pravidlům a egregorům a pád do druhého extrému - extrému satanismu a permisivity, odmítání jakýchkoli pravidel, která byla vynalezena stejným já vědomí. Právě vědomí, která jsou omezena pravidly, vidí v kompromisu bez extrémů kompromis s démonismem a považují jakýkoli projev nefanatismu za ústupky ďáblu. Jsou to oni, kdo si myslí, že střední cesta je, když se ráno modlí a večer smilní. To znamená, že půl dne žijete podle pravidel a půl dne je porušujete. Nevědí a necítí, že démonismus není v porušení pravidel, ale zapomenuté svědomí a instinkt ducha. ...
.. Hranice extrémního vnímání učení je omezování žen v islámu. Dalším krokem může být zákaz jejich existence vůbec. Vzniká divoký extrém. Následovníci učení mají strach o sebe sama, nejsou si jistí, zda se dokáží zdržet hříchu a nezažít hříšné myšlenky při pohledu na ženu nebo při slyšení jejího hlasu. Pokračují v tom, že si z očí odstraňují dráždivý faktor, který může vést ke hříchu, ale nedělají nic, aby změnili sami sebe, aby změnili svou podstatu ducha a aby mohli ovládat své tělo. Naopak, hledají obcházení zákazu smilstva v dávných zvrácených tradicích bacha-bazi, které Muhammad ve svých učeních jednoduše nezmiňoval, protože o nich prostě nevěděl, že by člověk mohl k něčemu takovému dojít. Pokud to není indikováno, pak je to možné. Svědomí o tom mlčí, protože tito lidé nevědí, co to je. Hloupě plní písmena svých písem, a častěji ani ne samotná písma, ale své radikální interpretace, napsané stejnými interprety, kteří jsou "kódováni" z hříchu podle principu alkoholika, kódovaného z užívání alkoholu. Znamená to jen hloupé zákazy a odstraňování dráždivých látek z obzoru. Hledají obcházení svých nízkých sklonů a tužeb v tom, co není v písmech specifikováno. Proto jsou extrémy vždy ochranou před strachem ze sebe sama a nejistotou ohledně vlastních činů. ...
.. Stejný egoismus, stejná neschopnost oddělit chápání světa od sebe sama, od sebe, vede ke všem extrémům, např. pokud člověk někoho nenávidí, a vy mu řeknete, aby s tím přestal, že je to špatné a vede to k poutům karmických uzlů, okamžitě se ohradí, proč by ho měl milovat. Stejný protest ega jde do opačného extrému, aby si ospravedlnilo své chování. Stejný extrém se projevuje v Písmu a učení - pokud nemůžete nenávidět, musíte milovat své nepřátele. Tato nerovnováha vznikla právě z psychologie extrémů. Aby se duše ochránila před vážnými následky nenávisti, je lepší ji nahradit láskou... a pak láskou k padouchům, která ve skutečnosti povzbuzuje ke zlým skutkům a spoluúčasti na zlu...
.. Pokud se zde chovali nespravedlivě, je to nahráno v éteru a povede to k dalším událostem, které začnou zvlnění napravovat. Osobní bolest zvlnění prohlubuje, což brání silám éteru, aby ho narovnaly. Pokud zároveň pomsta začne touto osobní bolestí, pak se zvlnění ještě více upevní a bude existovat ještě větší překážka jeho nápravy v éteru. Pokud milujete viníka za tuto nespravedlnost, pak se záhyb v éteru obrátí opačným směrem, ale zůstane stejný záhyb jako v pomstě, těžký důlek, jen naruby. Protože příčina zvlnění není odstraněna, leží tam jako kamínek v záhybu. A pokud se odstraní já a bolest, což je tento kámen, pak se vráska postupně začne narovnávat. Ne hned a ne před vašima očima, a právě to bolí já, že to nevidí tady a teď, a znovu padá jako kámen do záhybu a zpomaluje své narovnání. Právě toto způsobuje zášť, já potřebuje odplatu za nespravedlnost tady a teď. Proč? Přemýšlí teď o tom protivníkovi, provinilci, nebo o vesmíru, o obecné světové spravedlnosti jako takové? Ne. Znovu myslí na sebe, na pomstu, mít navrch. (pozn. beru zpět oko za oko... vypadá to, že je nejlepší žít podle svého nejlepšího svědomí s vědomím, že si někdy éter dělá co chce a potřebuje.)
Pokud by tomu tak nebylo, pak by bylo skutečně jedno, co se s pachatelem stalo, zda odplata přišla nebo nepřišla a kdy. Ale i když na tom nezáleží, kámen jáství leží jako urážka v záhybu éteru a sám zpomaluje onu odplatu pachateli - mechanismus, proč odplaty v tomto světě nepřichází tak rychle. Navíc nemusí v této inkarnaci vůbec přijít k velmi obtížným duchům. To by ale nemělo být důvodem, že budete i nadále držet záhyb v éteru kamenem zášti a táhnout ho do další inkarnace jako karmický uzel... Vedlo by to ke stejné situaci. Vaše lekce je dokázat v sobě zničit kámen jáství. Každý pachatel má své vlastní kameny a je na něm, a jen na něm, aby se s nimi vypořádal, ne na vás.
Pouze odstraněním čočky sebe sama může člověk vidět vše bez zkreslení a nejednostranně. Toto je střední cesta. Bude to přirozené, protože nevznikne závislost na egu, které si chce neustále něco rychle a jistě dokazovat extrémy, nebo se bát sebe sama a svých pudů, se kterými se potýká. Přirozeně dojde k pochopení, že nemusíte upadnout do smilstva nebo jiných neřestí, ne ze strachu o sebe, ale protože to je bolest vesmíru, že to zatěžuje svět kolem vás a že se stáváte kouskem zla, které pomáhá antisvětu. Ale tělesný pohled a filištínské tělesné vědomí tomu nerozumí; nevidí nic špatného na smilstvu, jehož úsilím hluboce upadá do nemravnosti společnosti. ... (pozn. prostě milujte všechny..)
Střední cesta je cesta svědomí, a ne kompromis mezi Bohem a ďáblem, mezi pravidly a neřestmi. Je to instinkt ducha a skutečný vývoj ducha, a ne formální plnění pravidel ze strachu z trestu... (pozn. plná verze mravokárství na původních stránkách… )
