11484 Co je válka, co je terorismus, co je oběť - Kdo ji zakládá... Trimarchi

[ Ezoterika ] 2025-12-04

Od začátku dalšího masakru v Gaze uplynuly měsíce... Občas se vrátí nějaká zpráva, aktualizace, obrázek příliš krvavý na to, aby se dal ignorovat, a pak se vytratíme jinam. Válka na Ukrajině, která trvá dlouho, se nyní stala pozadím a tisíce civilistů v Súdánu nadále umírají, a nikdo o tom už nemluví. Zdá se skoro, že bolest, pokud nemá dostatečně poutavý příběh, neexistuje. Přemýšlím o tom téměř celý svůj život, je to něco hlubšího: mechanismus morálního, emocionálního a politického výběru toho, co nás ovlivňuje, kdo si zaslouží solidaritu, jaký druh války je považován za legitimní. Zpravodajství je zaměňováno se zábavou a dokonce i válka se stala obsahem: posouvatelným, monetizovatelným, stravitelným. Bolest k nám přichází ve formě oznámení, příspěvku, komentáře. Na okamžik se nás dotkne, pak se rozplyne, ale těla zůstávají. Ruiny zůstaly. Děti pod troskami zůstávají.

Palestina je nejzákeřnějším příkladem této selektivní nepozornosti. Lid, který žije pod okupací desítky let, nucen ospravedlňovat každé slovo, každé gesto, každou žádost o sebeurčení. Pokud jde o Gazu, diskuse se okamžitě přesouvá na úroveň názorů: ospravedlňujete, nebo odsuzujete...? Jako by lidský život musel projít drobnohledem debaty. Jako by stav oběti měl být schválen těmi, kdo ho dodržují. Palestinská otázka není jen konfliktem, je to otevřená rána na svědomí Západu, který si na tomto typu represe vybudoval vlastní představu o civilizaci. Proč se dnes veřejné pobouření pro Gazu stále jeví jako radikální gesto? Proč mnoho intelektuálů, umělců, politiků raději mlčí nebo používá nejasné vzorce, ze strachu, že budou špatně pochopeni? Veřejný prostor byl kolonizován sémantikou moci, izraelská bombardování jsou prezentována jako vojenská reakce, palestinské útoky jako terorismus. Slova nejsou neutrální. Rozhodnout se, jak vyprávět událost, také znamená vybrat si, na kterou straně se postavit, i když předstíráte nestrannost.

A pak je tu spektakularizace. Obrázky války, které se objevují na sociálních sítích, jsou zároveň důkazem i podívanou. Jsou tací, kteří je sdílí, aby svědčili, tací, kteří zvyšují povědomí, tací, kteří se zbavují pocitu bezmoci. Ale hranice mezi uvědoměním a konzumací je tenká, bolest druhých hrozí, že se stane součástí naší emocionální potravy. Podíváme se na to, cítíme to a pak jdeme dál. Judith Butlerová v jednom ze svých nejjasnějších esejů hovoří o konceptu životů hodných smutku... Ne všechny životy jsou ve veřejném diskurzu vnímány jako stejně hodné truchlení. Některá úmrtí jsou tragédie, jiná statistika. Některé oběti jsou nevinní civilisté, jiní jsou dehumanizováni vágními a depersonalizujícími vzorci. Tento mechanismus není pouze jazykový. Má to politické, diplomatické a vojenské dopady. Určuje, kdo může být bráněn, kdo může vzdorovat, kdo má právo na paměť... V tomto schématu se Západ pohybuje pokrytecky konzistentně: toleruje některé okupace, jiné odsuzuje; Zavírá oči před některými zločiny, na jiné upozorňuje. Hlavně rychle zapomeň.

Válka na Ukrajině měla na začátku velmi silný emocionální dopad: vlajky, výzvy, sbírky, mobilizace. Pak to pomalu zapadlo mezi jiné zprávy. Geopolitický šum na pozadí, zjevně má i empatie své cykly. Když nedochází k žádným bezprostředním událostem, když se situace komplikuje, veřejné mínění ustupuje a vlády s ním. Pravdou je, že rozhořčení je únavné. Stojí energii, vyžaduje volbu, zpochybňuje jistoty, a proto raději kouskujeme, potlačujeme, a jdeme dál. Ale toto potlačování je samo o sobě politickým aktem. Rozhodnutí se nedívat je privilegium, ti, kdo žijí pod bombami, nemají luxus zapomnění.

Jsme svědky krize kolektivní paměti:
 Kdysi dávno války zanechávaly hluboké stopy v generacích, v příbězích, v knihách, dnes rychlost komunikace spálí všechno dřív, než se to stihne usadit. Ale bez paměti není porozumění. A bez porozumění není možnost transformace. Možná problém není jen politický nebo mediální. Je to také kulturní záležitost. Nejsme schopni se zastavit v bolesti, v komplexnosti, v otázkách. Chceme rychlé odpovědi, jasné názory, uklidňující rámce... Ale válku nelze zjednodušit. Není to střet mezi "dobrým" a "zlým". Je to místo, kde se měří dehumanizace a ti, kdo nemají odvahu se ozvat, se nakonec stanou spolupachateli. Nepíšu z neutrální pozice. Věřím, že Palestina je jedním z nejpalčivějších politických a lidských problémů naší doby. A věřím, že ti, kdo dnes mlčí, volí. Není povinné vědět všechno, ale je nutné nepředstírat, že nic nevíte. Není povinné se neustále vystavovat, ale je to otázka sama sebe, proč to neděláme.

Pomáhám si slovy Noama Chomského, výjimečného filozofa, který tvrdí, že nejúčinnější propaganda není ta, která vnucuje pravdu, ale ta, která některé pravdy činí neviditelnými. V tomto smyslu je mlčení o Gaze formou pasivní propagandy. Zvyká nás na lhostejnost a normalizuje útlak, otupuje smysl pro spravedlnost. Nevím, jaké je řešení. Vím ale, že bez pravdy není mír, ani pravdy bez paměti... A že pokaždé, když se posuneme dál, vzdáváme se části své lidskosti. Nekonečné války nejsou jen ty, které nekončí, ale jsou to ty, které přestáváme vidět. Být "informovaný" neznamená jen číst zprávy, ale znamená i rozhodnutí neodvracet zrak, nevěřit, že nás odstup dělá nevinnými, nedovolit, aby bolest ustoupila do pozadí. Nemůžeme změnit všechno, ale můžeme rozhodnout, co si budeme pamatovat. A dnes je připomínání formou odporu..

Zdroj: https://www.bibliotecapleyades.net/ciencia4/conscioussociopol777.htm
Zpět