10903 Nejhloupější a nejnebezpečnější válka na světě Ignacio Castro Rey

[ Ezoterika ] 2025-10-01

Nenávist k Putinovi zakrývá laskavost k Netanjahuovi. Zatímco izraelský supremacismus nemilosrdně drtí Gazu ve jménu "demokracie", jistý progresivismus považuje Rusko a Izrael za "stejné zlo"... "Evropské elity se rozzuřily, nepřátelství stále roste. Jeho kořeny sahají hluboko. Nejde jen o sekulární rusofobii, ale také o naději na pomstu za četné porážky, které Rusko utrpělo od bitvy u Poltavy proti Švédům (1709) a napoleonské invaze, která zasáhla téměř celou Evropu. Ještě více zemí utrpělo porážku v roce 1945, kdy drtivá většina Evropanů pochodovala pod Hitlerovými prapory nebo pracovala pro jeho armádu. Dlouho jsme ukazovali ušlechtilost, která se ukázala jako krátkozraká, zdůrazňovali jsme roli malých antifašistických partyzánských skupin, většinou komunistických, a zavírali jsme oči před tím, že Hitler měl podporu desítek, ne-li stokrát více Evropanů." Sergej Karaganov: "Špatný rozchod s Evropou". Nejhloupější a nejnebezpečnější válka na světě. Tak hloupé, že si toho někdy všiml i Trump. Naopak, my Evropané ji používáme k zakrytí své hanby, od protilidové politiky EU - zabarvené začleňováním menšin - až po ubohou spoluvinu na masakru v Gaze.

Nenávist k Putinovi zakrývá laskání Netanjahua. Zatímco izraelský supremacismus nemilosrdně drtí Gazu ve jménu demokracie a boje proti temnotě, a také hledá skládku odpadků, na které by konečně postavil luxusní bezplatné letovisko pro Palestince, jiný progresivismus pokračuje v používání srovnání mezi Ruskem a Izraelem, jako by to byly dvě podobné zlé mocnosti, které si zaslouží stejné zavržení. Dělali jsme ostudné chyby, jednu i druhou. V této linii fatálních vystoupení je nejnovější, že Donald Trump, neochvějný zastánce konečného řešení v Palestině, právě řekl, že Ukrajina může získat zpět všechna ztracená území - a dokonce i "za nimi" - s pomocí NATO. Je zřejmé, že jako tak často, tato slova newyorského obchodníka nelze brát doslovně. Nehledě na to, že Kreml tak neučinil, je nemožné, aby jím byl někdo, kdo si právě dal tu práci setkat se s Putinem na Aljašce. Ve skutečnosti se zdá, že Moskva pokračuje, jako by se nic nestalo, ve své trpělivé vojenské kampani a stará se o relativní pochopení poslední americké vlády. Jak říkají Rusové, Trump je "velký podnikatel" a tato fráze je další návnadou k získání obchodních výhod v oblasti prodeje plynu a zbraní.

Ale současní evropští vůdci jsou tak neschopní, že tomu mohou znovu věřit a chovat iluze, že Rusku způsobí strategickou porážku. Zdá se, že zapomněli, že Rusové, jak aktivně i pasivně tvrdili, prožívají současnou konfrontaci jako existenční konflikt o přežití. Neustálý smích Kallasové, šéfky EU pro vnější vztahy, spíše naznačuje, že respektujeme pouze ty, od kterých kupujeme ropu... Nebo že se zajímáme pouze o bezprostřední budoucnost Eurovize. Jak vysvětluje Karaganov v "Špatném rozchodu s Evropou", textu, který by si měl každý Evropan pečlivě přečíst, aby pochopil určitou ruskou perspektivu: "Pokud by někdo pochyboval o hrozbě, které čelíme, červnový útok celého Západu na Írán, který použil Izrael tak, jak využívá Ukrajinu, by nás měl přimět k rozumu. Nejprve zničili Irák, který stál v cestě hegemonii na Blízkém východě, pak Libyi, a v roce 1990, dokonce ještě před Irákem, exemplárním způsobem znásilnili Jugoslávii. Pomsta Západu musí být zastavena. Než bude příliš pozdě."

V Evropě netrpíme pouze manickými představami zděděnými z puritánství a jeho omezené mentality. Poznat současný svět a brát Rusko vážně nám brání skutečnost, že již příliš dlouho beztrestně ničíme vyčerpané země. Pamatujme, že Palestina je pouze posledním článkem dlouhého řetězce. Ačkoli se to může zdát neuvěřitelné, je možné, že průměrné hlavy, které dnes řídí Evropu, si neuvědomují, do jaké míry se v případě Ruska potýkáme s něčím zcela odlišným od Iráku a Libye, Jemenu nebo Sýrie.

Ruská invaze na Ukrajinu je v současné době záminkou pro válečné přípravy, které – s výhledem na pět nebo šest let - již nelze skrývat. Hořkou pravdou je, že pod vedením Obamy udělala evropská zrada v Minsku a na Majdanu vše pro to, aby nakonec vyprovokovala tuto invazi. Od dob Jelcina sníme o rozdělení Ruska na pohodlné kousky (K. Kallas), stejně jako jsme to udělali s Jugoslávií.

Karaganov "Špatném rozchodu s Evropou": https://rafaelpoch.com/2025/09/04/una-mala-ruptura-con-europa/
"Hněv je diktován záští nad ztracenými zisky. Poté, co vyždímali Východoevropany a ztratili naději, že se tak stane i na úkor Ruska, Západoevropané, zejména Němci, počítali s tím, že využijí bohaté ukrajinské půdy, zdroje a pracovité obyvatelstvo... Tyto výpočty jsou mařeny před našima očima (přestože do upadající evropské ekonomiky vstoupilo několik milionů nových migrujících pracovníků - uprchlíků). Hlavní důvod tohoto bezprecedentního nepřátelství sahá hlouběji. Je o rozsáhlém selhání evropských elit a stagnaci evropského projektu.

Jeho problémy začaly již v 70. 80. Letech, ale byly dočasně zastřeny neočekávaným kolapsem SSSR a socialistického bloku (který měl své vlastní vnitřní příčiny), který osvobodil několik stovek milionů levných dělníků a hladovějících spotřebitelů. Ve stejné době byly otevřeny čínské trhy. Od konce roku 2000 se však vnější injekce ekonomického a morálního adrenalinu začala vyčerpávat. Nadešel čas zaplatit za chamtivost evropské buržoazie, která od 60. Let 20. století dávala volnou ruku masám imigrantů, aby snížila cenu práce a oslabila odbory. Výsledkem je rostoucí migrační krize a prozatím není cesty ven. Už téměř dvě desítky let se evropská střední třída zmenšuje, nerovnost je na vzestupu a politické systémy jsou stále méně efektivní. Úder studentské revoluce v roce 1968 na vysoké školství, převaha nové politické korektnosti v humanitních vědách a především skutečnost, že demokracie za normálních podmínek vede k antimeritokratické selekci, způsobily zrychlený úpadek kvality politických elit." Nechť se nikdo neurazí, ale je těžké nepředložit další nepříjemnou hypotézu.

Nadšené zapojení tolika žen, které nikdy nestřílely ani z pušky na pouti, do těchto válečných nálad – po rozkošné Allbrightové a Riceové budeme jen těžko zapomínat na energickou Victorii Nuland, jak rozdává sendviče ozbrojeným fašistům na Majdanu.

Alespoň jedna z argumentačních linií Karagánova:
"Situaci ještě zhoršuje "strategický parazitismus", který se usadil díky dlouhotrvajícímu míru, absenci strachu z války, dokonce i jaderné, a ztrátě instinktu přežití mezi evropskými elitami a obyvatelstvem. Tři čtvrtě století v závětří Spojených států, které ve svém neustálém střetu se SSSR garantovaly mír v Evropě a potlačovaly věčné vzájemné nepřátelství mezi evropskými národy, vyčerpaly jejich schopnost strategického myšlení a vedly k téměř úplnému otupění elit. Těch pár Evropanů, kteří chápou, co se děje, nemůže téměř nic říct. Pokud si myslíte, že se jedná o přehánění, zeptejte se například Emmanuela Todda. Všimněme si však, jak uvažuje Karaganov, vůdčí člen inteligence, která stojí za Kremlem, daleko za Kremlem, a dokonce se proti němu vážně staví ve strategii, kterou je třeba sledovat k zajištění přežití Puškinovy vlasti.

Je Putin tím nejhorším?
Poslechněme si způsob myšlení onoho ledově hlubokého Ruska, které jsme jednoho dne chtěli se Solženicynem a dalšími postavit na svou stranu, osvobodit od melancholie tundry, aby přijalo zářivé evropské hodnoty: "Vzpomínám si na to, co je zřejmé, ale často nám to bylo skryto: Evropa je středem všeho hlavního zla lidstva, dvě světové války, nesčetné genocidy, kolonialismus, rasismus a mnoho dalších odporných "ismů". V posledních letech se liberální totalitarismus [sic] mísí s transhumanismem, lgbtismem, popíráním historie a v podstatě antihumanismem." Jako správný Rus a také Žid Karaganov přehání, dokonce nestydatě lže v této diagnóze? Je možné si to potvrdit, zeptejme se obyvatel Gazy na evropské hodnoty, o kterých mohou stále mluvit.

Snad jen málokdo z nás se odváží projít těmi téměř dvacetistránkovými knihami plnými překvapení "Špatného rozchodu s Evropou".
🔴Za prvé proto, že je ruským intelektuálem, který ještě není zapřisáhlým nepřítelem Putina - i když vážně zpochybňuje jeho orientaci. Rusko přece už dávno padlo na stranu zla.
🔴Za druhé proto, že věříme - s typicky evropskou arogancí, na kterou Karaganov útočí - že tento údajně třetiřadý národ známe velmi dobře.

Byla by však škoda věnovat pozornost takovému nedostatku pozornosti, protože článek Sergeje Karaganova, příliš duchovní na to, aby byl pouhým jestřábem, je plný reklam, které nás zajímají. Zvláště pokud to myslíme vážně, po Marku Ruttovi, Merzovi a Ursule von der Leyen, s myšlenkou, že konfrontace s Ruskou federací je morálně nevyhnutelná, a proto nutně vítězná.

Jednou z prvních matoucích poznámek na "Špatném rozchodu s Evropou" je, že k nám nepromlouvá. Nijak zvlášť se o nás nezajímá a už se nás ani nesnaží přesvědčit. Ruský intelektuál, vědom si naší hluchoty, obrací se pouze na elitu té pětiny světa, kterou opovrhujeme. Karaganov dokonce prohlašuje za hrubou chybu - která přiživila naši domýšlivost - to, co považuje za tradičního eurofila z Moskvy. Daleko od této údajné mantry ruských elit Karaganov kategoricky navrhuje "návrat domů", do ledové svatyně Sibiře, která jim umožní stát se silnějšími a čelit možné termonukleární válce... Ta, na kterou se těšíme, jak to tak vypadá. Budeme chtít slyšet, alespoň jednou...?: "Je třeba se konečně zříci, alespoň na úrovni odborníků, nesmyslu zděděného z doby Gorbačova a Reagana: tvrzení, že ´v jaderné válce nemůže být vítězů, a proto nesmí být rozpoutána´." Nenechte si to ujít... Zatímco evropské elity gestikulují nad totalitní hrůzou, kterou by Putin ztělesňoval, Karaganov - který se nenarodil včera - se domnívá, že je to vlažnost Moskvy vůči Evropě, která zvětšila naši ješitnost na úroveň autistického velikášství.

Ačkoliv tento badatel uznává, že "evropský štěp" na kmeni tradiční ruské kultury vytvořil "nejlepší literaturu na světě" a bezprecedentní vědeckou a vojenskou sílu, zároveň oslabil Rusko falešnými nadějemi Západu. Kromě toho podle něj přiživoval evropskou brutalitu sebevražednou arogancí: "Nebudu pokračovat v příjemném (s ohledem na nepřátelství Evropy vůči Rusku) výčtu četných náznaků komplexní a globální krize evropského projektu a Evropy. Není z čeho se radovat. Evropské elity, které se uvnitř hroutí, se již před patnácti lety vydaly na cestu zveličování obrazu Ruska jako "smrtelného nepřítele"... Pak se s nadšením pustili do pokusu způsobit strategickou porážku prostřednictvím Ukrajiny.

Nyní se otevřeně pustili do příprav na válku, což podněcuje vojenskou hysterii." Při naší globální diskvalifikaci Ruska tak zapomínáme na klíčovou otázku: závažnost vnitřních neshod - ne nutně v našich zájmech -, které by mohly zatěžovat jednání Kremlu. Ačkoliv je Karaganov uctivý a přesvědčivý, zdá se, že je velmi v rozporu s moskevskou elitou v klíčové otázce: "umírněnost" speciální vojenské operace pouze podnítila evropské militaristické poblouznění. Tváří v tvář tomu a hrozbě nekonečné opotřebovávací války pro Rusko, by jaderná válka, v rozporu s tím, co si myslí Putin, neměla být vyloučena jako válka, ve které "nemohou být žádní vítězové"... Pokud je Rusko tak jednotné, jak rádi věříme, co si myslíme o tomto zásadním rozdílu, který by se mohl rýsovat na vysokých místech?

Karaganov nám lidem na Západě nevyhrožuje, ale pouze varuje svůj lid před naivitou, kterou považuje za katastrofální. Je zřejmé, že Rusko není svatý národ... Jsou vůbec nějaké? Snaží se však, aby byl mezi námi slyšet už desítky let. Ale ze starého rasismu, ze slavofobie, která se v posledních dvaceti letech znovu aktivovala, se jim dostává jen bouchání dveřmi před nosem. Zvláště od té doby, co je u moci Putin, který má špatnou pověst ruského vlastence...

Předtím předcházelo fiasko v Minsku, ozbrojená agrese Euromajdanu, dlouho před invazí na Ukrajinu a s 30 000 mrtvými ruské kultury a projevu, na které jsme zapomněli, bylo jedno z předposledních západních vyhlášení války.

V rámci tvrdosti jeho zklamání, namířeného pouze proti Rusům, Karaganovův článek pomáhá pochopit riziko, kterému čelíme při agresivitě vůči oné pětině Země - geograficky ekvivalentu toho, co demograficky představuje Čína -, kterou jsme po desetiletí opovrhovali. Samotná americká administrativa, tak fobně protiruská vůči Bidenovi, ospravedlnila úsilí - nebo divadlo - nedávného setkání na Aljašce tvrzením, že se snaží vyjednávat s přední světovou jadernou mocností na taktické úrovni a druhou na strategické úrovni. Navzdory jejich pochopitelnému spojenectví má Rusko jen málo společného se záhadnou a rozvážnou Čínou. Přesto se podívejme na Starmera. Jako dobří postmoderní venkované už o Turgeněvově národě nic nevíme; Nic o tom, do jaké míry jsou našimi vzdálenými příbuznými, znají nás a nadále nás obdivují. Právě na tento obdiv v téměř extrémní situaci reaguje Karaganov.

Nerozumíme Čechovovi, Dostojevskému a Sokurovovi, to je v pořádku. Můžeme alespoň připustit, že náš takzvaný nepřítel, využívající naši duchovní a vědeckou zátěž jiným způsobem, může zničit Londýn, Berlín a Paříž během několika hodin?: "Z operačního a taktického hlediska prozatím vyhráváme, i když za značnou cenu. Ale strategicky můžeme začít ztrácet. Nepřítel překračuje jednu "červenou linii" za druhou. Mluvíme o "zrcadlových" reakcích, které jsou čistě obrannou taktikou (...) Plně chápu, že použití jaderných zbraní, i kdyby bylo omezené, je nejen nebezpečné, ale také velké Nevinní lidé, včetně dětí, budou hromadně umírat. Dokážu si představit úzkostné úvahy našeho vrchního velitele. Vím, že popsaný scénář mi zmrazí krev v žilách a opět vyvolám vlnu rozhořčení proti mně. Ale zdá se, že je to jediná možná alternativa k tomu, abychom byli zapleteni do nekonečné války, i kdyby to mělo být s přerušeními, se ztrátou desítek a stovek tisíc našich nejlepších mužů a pak, v každém případě, s skluzem k jadernému Argamedonu a/nebo kolapsem země. Musíme přimět šílené Evropany, aby se vzpamatovali, zlomili jejich vůli ke konfrontaci a zastavili sklouzávání ke třetí světové válce, ke které se znovu tlačí, zapomínajíce na ty předchozí a aniž by se jim dostalo zaslouženého trestu." Karaganov, muž, který takto mluví, už nás Evropany ani neoslovuje. Kdo se však podepíše těmito řádky, ano...! I když se člověk bojí kázat na poušti, stále cítí morální povinnost tak činit.

Zdroj: https://www.bibliotecapleyades.net/sociopolitica3/globalization_eu598.htm
Zpět