Zprávy

10833 Deset znamení konce demokracie - být si vědom toho, že přichází Argemino Barro [ Ezoterika ] 2025-09-23
Eroze svobodných systémů je často postupná a tichá, poháněná drobnými ústupky, autocenzurou a strachem, až je ztráta práv pro většinu téměř nepostřehnutelná... Ne tak dávná existence diktátorských režimů v Evropě, včetně té naší, a šíření nových autokracií v posledních letech nás mohou vést k domněnce, že tento typ systému je nám známý. Že nepochybně budeme schopni vidět její příchod a že navíc budeme reagovat s klidem a zásadami občana hodného toho jména: demokrata. Je však možné namítnout, že tomu tak není vždy. Že když se diktatura projeví, většina z nás je bezradná, nebo v procesu popírání, nebo ještě hůře, cítíme, jak v nás povstává proud spravedlivých a agresivních pocitů, když vidíme, jak silný muž vynáší do popředí kritiky a ničí systém, který jsme se v každém případě naučili nenávidět. Mnoho z těchto znaků lze vidět ve Spojených státech, ale my otevřeme objektiv a pokusíme se vytvořit bezbarvý manuál, pokud je to možné, který by mohl být použit v jiných kontextech. Autoritářské tendence se od sebe liší stejně jako demokracie samotné, nebo dokonce více.

Abychom ušetřili čas, můžeme v řadě jmenovat nejznámější známky úpadku, které shrnuli Steven Levitsky a Daniel Ziblatt ve své knize z roku 2018 Jak umírá demokracie: když lídr odmítá nebo projevuje malou oddanost pravidlům demokratické hry, popírá legitimitu oponentů, toleruje nebo povzbuzuje násilí a je ochoten omezovat občanské svobody kritiků. Existují další znaky, které jsou trochu více sibylinské a rozvláčné, které můžeme vidět níže a které můžeme extrahovat z pozorování jiných specialistů a těch, kteří museli tímto systémem trpět. Jsem si jistý, že jich je mnohem více...

🌰 1 - Smrt tisíce řezů - Jedním z důvodů, proč není vždy snadné identifikovat změnu režimu, je to, že máme sklon uvažovat v pojmech "červených čar", dramatických událostí, které "označují před a po" a umožňují nám potvrdit den, hodinu a minutu smrti demokracie. Ve skutečnosti není pád demokracie obvykle epický a oslnivý, ale progresivní a kradmý. "Neděje se to s duněním hromu," píše bývalý soudce Nejvyššího soudu Spojeného království Jonathan Sumption v knize The Challenges of Democracy and the Rule of Law. "Demokracie není formálně zrušena, ale v tichosti redefinována," upřesňuje. Filipínská novinářka a nositelka Nobelovy ceny míru Maria Ressa říká, že demokracie trpí, "smrtí tisíce ran". Série škrtů, které samy o sobě nejsou příliš vážné, ale které postupně, v průběhu měsíců nebo let, končí krvácením systému. Zmiňme extrémní případ: jedna z místností Židovského muzea v Berlíně se jmenuje "Katastrofa" a ukazuje, jeden po druhém, napsaným malým písmem na desítkách panelů, stovky zákonů, kterými nacisté ničili demokracii a dehumanizovali Židy. Pokud je budete číst jeden po druhém, některé vám možná nebudou připadat tak pobuřující a děsivé. Společně víme, kam vedly...
🌰 2 - Demokracie je studený řetězec - Každý článek je nezbytný Analogii "chladicího řetězce" jsem si vypůjčil od novináře Xaviera Coláse, který ji používá ve své knize Putinistán - Ohromující země v rukou halucinovaného prezidenta, aby vysvětlil, jak režim Vladimira Putina zkratoval demokracii v Rusku ránu za ranou (viz předchozí bod). Někteří lidé se drží představy, že autokrat "byl demokraticky zvolen", ale demokracie není jen o volbách. Je třeba respektovat dělbu moci, výsledky voleb, zákony a základní práva. Pokud vláda umožňuje svobodné volby, ale v minulosti uzavřela kritická média nebo uvěznila své oponenty, nemůžeme už mluvit o demokracii. Totéž platí, pokud respektuje práva obecně všech lidí, s výjimkou práv určité menšiny. Demokracie je jako studený řetěz: každá noha, každý článek v systému je zásadní pro fungování celku.
🌰 3- Vytvoření "duálního státu" - V září 1938 berlínský pracovní právník Ernst Fraenkel odložil hru doprostřed a vydal, již v exilu ve Spojených státech, knihu, která analyzovala rozklad demokracie v Německu. Kromě jiných bystrých postřehů Fraenkel vytvořil koncept "duálního státu", který dal dílu název. Nacistický režim byl schopen řídit stát pro většinu Němců poměrně běžným způsobem, protože platili daně, využívali soudy a viděli kolem sebe háv právní jistoty. Zároveň se tyto relativní záruky nevztahovaly na Němce, kteří byli Židé nebo byli považováni za "nepřátele státu", odsouzené k životu v jakémsi právním vakuu. Stát, ve kterém místo právní jistoty existovala svévole. Místo ochrany došlo ke zneužívání. Odtud dualita státu. Duální stát plnil dvě funkce. Na jedné straně to umožnilo skrývat, pro většinu Němců, nejbrutálnější stránku režimu. Na druhou stranu nacisté mohli kolem těchto pronásledovaných menšin nacvičovat a budovat svou diktaturu a pak ji postupně rozšiřovat na zbytek společnosti.
🌰 4- Instituce jsou tvořeny lidmi - V debatách o diktátorském riziku se často diskutuje o systému brzd a protivah, jako by demokracie byla věčnou strukturou z bílých mramorových sloupů a mauzoleí, kde září plamen svobody. Ctnostný, nezničitelný pocit, který architekti, kteří navrhli Washington DC, pravděpodobně chtěli promítnout do našich duší. V těchto monumentálních stavbách však lidé z masa a kostí pracují se svými slabostmi, hypotékami, jízdenkami a strachem. Mohou být svedeni, podplaceni, vydíráni nebo vyhozeni z funkce, což jsou epizody, o kterých se obvykle dozvídáme po letech, když se prohrabujeme v archivech.
🌰 5- Předchozí poslušnost na téma zdraví institucí - Krátký bestseller O tyranii, napsaný v roce 2017 historikem totalitarismu Timothym Snyderem, začíná tímto pravidlem: "Neposlouchejte předem." Protože pokud to uděláte, je to signál pro autokrata, že se nesetká s odporem, že může jít dál. Snyder má na mysli vysoké úředníky, kteří si mohou myslet: pokud mě přece jen hodlají vyhodit, proč nepodat rezignaci a ušetřit mi bolest hlavy? Nebo: když odejdu, někdo za mě udělá tu špinavou práci a výsledek bude stejný, tak proč to neudělám já a alespoň si neudržím práci a plat? Autocenzura funguje takto: než ji autokrat odsoudí nebo potrestá, média se zbaví kritických hlasů. Sami novináři začínají chodit po vaječných skořápkách, aniž by museli být voláni k pořádku. Občané jsou stejní: vyhýbají se demonstracím, zvyšování svého hlasu a zapojování se do politiky, takže jejich práva mizí, aniž by se ozvalo jediné slovo. Czesław Miłosz v Zajetí mysli podrobně popisuje mentální zkroucení, které musí umělci podstupovat v totalitních režimech, chyceni mezi potřebou tvořit a potřebou jíst a neskončit v gulagu. "Když se lidé rozdělí na ´věrné´ a ´zločince´, každému typu konformisty, zbabělce a nohsleda je dán bonus. Zatímco mezi ´zločinci´ lze nalézt obzvláště vysoké procento lidí, kteří jsou přímí, upřímní a věrní sami sobě."
🌰 6- Příkladné tresty - Aby lidé předem poslouchali, je nejprve nutné naočkovat strach. Často se říká, že "nemůžete zavřít [celou populaci země] do vězení". To je pravda, ale je také pravda, že to není nutné. K tomuto účelu slouží výhrůžky, prohlídky nebo zatýkání předních osobností, jako je rušení známých moderátorů nebo propaganda, která oslavuje pronásledování a násilí. Opět to dovedeme do extrému, jedním z nejlepších dokumentů o totalitarismu je Process (Proces) Sergeje Loznici, který vypráví na skutečných záběrech pečlivě natočených nejlepšími kamerami té doby proces se členy "průmyslové strany", řadou chudých inženýrů, kteří byli v roce 1930 falešně obviněni z toho, že chtějí sabotovat sovětskou ekonomiku. Dokument nemá žádného vypravěče nebo tak něco. Všechny scény mluví samy za sebe. V různých záběrech a filmových prostředcích vidíme bledé a třesoucí se obžalované, jak pochodují soudní síní, odpovídají na otázky prokurátora Nikolaje Krylenka a mizí v nicotě. Nemohly být souzeny v tajnosti a je to? Proč jste to nahrál s takovým nasazením? Mnoho Sovětů to pravděpodobně pochopilo, i když to nezabránilo tomu, aby se represe zintenzivnily a nakonec dosáhly jádra komunistické strany. Sám Krylenko, který vyhlašoval rozsudky se zuřivostí tygra zahnaného do kouta, byl donucen k přiznání a střelen do tlamy.
🌰 7- Autokrat pěstuje chaos - Autokrat chce veškerou moc, což znamená neutralizovat ostatní pravomoci státu a pozastavit občanské svobody, úkoly, které se snáze plní, pokud se šíří strach a pocit nebezpečí, na jehož zasévání autokrat trvá. Ve svém fiktivním románu Na mramorových útesech z roku 1939 vypráví Ernst Jünger o nestabilitě vyvolané temným padouchem zvaným Starší strážce: "Šířil strach v malých dávkách, který se pak postupně zvyšoval s úmyslem paralyzovat odpor. Úloha, kterou sehrál v těchto nepokojích, detailně naplánovaných v lesích, spočívala v tom, že plnil pořádkovou sílu, protože zatímco nejnižší agenti, členové pastýřského klanu, šířili anarchii, jejich přívrženci pronikli na ministerstva a dvory, a dokonce i do klášterů, a byli považováni za mocné postavy, které nastolí pořádek mezi obyvatelstvem. Starší stzrážce byl jako zlý doktor, který způsobuje nemoci s úmyslem podrobit pacienta plánované operaci." Varování před zločinem, který se vymkl kontrole, terorismem, úpadkem civilizace nebo politickým násilím nemusí nutně odpovídat faktům, ale na tom nezáleží. Jejich pouhé vnímání otevírá dveře represím a občanům, kteří se vzdají svých svobod výměnou za příslib bezpečnosti. Nejsilnější verzí tohoto bodu, snem každého staršího rangera, je "požár Říšského sněmu": národní výjimečný stav, který autokrat využívá, aby zničil demokratické záruky a upevnil se ve funkci.
🌰 8 - Cena za protesty vždy stoupá - Masha Gessenová, rusko-americká novinářka, řekla, že v Rusku naříkali nad tím, jak špatné věci jsou a jak příjemné by bylo vrátit se o rok zpět, kdy tam byla větší svoboda. Rok po tomto rozhovoru však zjistili, že by se rádi vrátili do okamžiku, kdy si stěžovali, protože od té doby se všechno zhoršilo.
🌰 9- Většině lidí se v diktatuře bude dařit normálně - To je další úvaha Mashy Gessenové. Nedávno přiznala, že ji dráždila slavná báseň německého kazatele Martina Niemöllera, kterou tolik lidí apokryfně připisuje Che Guevarovi, Bertoldu Brechtovi nebo jiným ikonám levice dvacátého století a která začíná takto: "Když nacisté přišli odvést komunisty, mlčel jsem, protože jsem nebyl komunista. Když byli sociální demokraté zavřeni, tak jsem mlčel, protože jsem nebyl sociální demokrat..." atd. Gessenová říká (v jakémsi podcastu), že většina lidí bude v pořádku. Nikdo je nepůjde zatknout do jejich domovů ve čtyři ráno. Vstanou, půjdou do práce, dívají se na filmy, chodí na večírky, a pokud se politiky nedotknou klackem, mohou žít v klidu a vytvořit si v hlavě svůj vlastní "duální stát". Ti, kteří mají tendenci platit a všimnout si velkého rozdílu ve svém životě tím, že se vyjadřují a jsou v popředí, jsou oponenti, aktivisté a novináři. Pokud se předem nerozhodli poslouchat.
🌰 10- Nic není nevyhnutelné Existují neúspěchy a také úspěchy, i když jsou dočasné.- Novinářka Anne Applebaumová a profesor filozofie Jason Stanley upozorňují na případ Polska, které se utápělo v autoritářském směřování podobném Maďarsku Viktora Orbána. "Na rozdíl od Ruska nebo Maďarska zůstala polská média místem, kde jste mohli kritizovat režim," říká Stanley v narážce na širokou politickou mobilizaci v roce 2023. "A v důsledku toho se vrátila demokracie. Ponaučení z Polska je takové, že naše demokratické instituce, univerzita a soudy, jsou nezbytné." Musíme také věnovat pozornost složitému scénáři v Srbsku. Mladí lidé, tito tvorové, kteří jsou údajně konzumováni spolu s potravou digitálního života, drží vládu prezidenta Aleksandara Vučiće na uzdě, obviňují ji z korupce a přijímají represivní opatření. Mobilizace získala průřezový charakter ne nepodobný ukrajinským protestům v letech 2013 a 2014. Ale to je jiný příběh.

Ne tak dávná existence diktátorských režimů v Evropě, včetně toho našeho, a šíření nových autokracií v posledních letech nás mohou vést k domněnce, že tento typ systému je nám známý. Že to nepochybně uvidíme a že navíc budeme reagovat s klidem a zásadami občana hodného toho jména: "demokrata"...

Zdroj: https://www.bibliotecapleyades.net/sociopolitica3/capitalism71.htm

Zpět